Ritualizovaná ideologická svoboda  O pohádce objektivní ekonomie

Když politici*čky ve veřejné diskusi hovoří o otázkách hospodářské politiky, často se tváří, jako by pouze vyslovovali nepříjemné pravdy. Tato ritualizovaná ideologická svoboda jim pomáhá skrýt, že i jejich vlastní postoj je hluboce ideologický.

„Ochrana klimatu bez ideologie!“, tak znělo rázné prohlášení spolkového kancléře Friedricha Merze v září 2025, když představoval nové směřování klimatické politiky spolkové vlády. Merz formuloval ideologickou blízkost dosavadních přístupů k ochraně klimatu takto: „Ochrana klimatu, která ohrožuje nebo dokonce ničí průmyslovou základnu naší země, ochrana klimatu, která ohrožuje prosperitu naší země, u obyvatelstva nenachází přijetí.“ Kritika předchozí vlády je jasná – podle Merze jsou ochrana klimatu a prosperující ekonomika dva vzájemně se vylučující cíle. Pokud se řídíme touto myšlenkou, lze jedné z těchto met dosáhnout pouze na úkor druhé, a protože semaforová koalice tuto zdánlivě jednoduchou pravdu ignorovala, byla odvolána. [Vláda pod vedením kancléře Olafa Scholze v letech 2021 až 2025 dostala přezdívku „semaforová“ podle tradičních barev tří zúčastněných stran – červené, žluté a zelené, pozn. red.] Proto Merz nyní prosazuje objektivní a ideologicky neutrální přístup k tomuto tématu.

Tímto postojem německý kancléř poukazuje na dvě symptomatické strategie v politických debatách o ekonomických tématech. Zaprvé na odkaz na údajnou volbu mezi ochranou klimatu a ekonomickým růstem. To je však mylný závěr: jedno nemůže být ve střednědobém horizontu úspěšné bez druhého. Ochrana klimatu je totiž investicí do budoucnosti a základem každého potenciálního růstu. Na druhé straně Merz používá oblíbenou strategii k diskreditaci svých politických oponentů a obviňuje je z ideologického zaslepení, zatímco vlastní ekonomicko-politický postoj ritualizuje jako ideologicky neutrální a objektivně správnou cestu.

Všechno je ideologické

Přitom každá diskuse o ekonomických tématech je hluboce ideologicky zabarvená. Ani nová strategie spolkové vlády, která upřednostňuje ekonomické zájmy před klimatem, není v žádném případě ideologicky neutrální, ale je vyjádřením neoliberálního světonázoru.

Abychom ilustrovali, že o tématech hospodářské politiky nelze hovořit bez ideologie, představme si dvě osoby, které mají stejný cíl: podpořit hospodářský růst. Jedna z nich chce tohoto cíle dosáhnout snížením byrokracie a daní, aby vznikly pobídky k větším investicím a tím k dalšímu růstu. Druhá osoba naopak navrhuje, aby stát sám výrazně investoval a tyto investice v případě nutnosti financoval zvýšením daní pro určité skupiny, aby mohl sám cíleně generovat nový růst. Obě osoby spojuje společný cíl, ale cesty k jeho dosažení jsou zcela protichůdné. Není divu, protože jsou určovány jejich ideologickými představami o tom, jak svět funguje. Problém je, že v ekonomickém kontextu téměř žádné absolutní pravdy neexistují. Hospodářská opatření nebo ekonomické teorie není možné testovat v laboratoři. Která strategie z výše uvedeného příkladu by byla správná nebo alespoň lepší? Tato otázka pravděpodobně zůstane nezodpovězena, protože obě strategie nelze realizovat současně a za identických podmínek. A i kdyby se v určitém okamžiku ukázala jedna z těchto dvou cest jako správná, neznamená to nutně, že tomu tak bude i později.

Za to, že se tato ritualizovaná ideologická svoboda, jak ji předvádí Friedrich Merz, dostala do veřejného diskurzu, nesou odpovědnost také ekonomové*ky. I když kvůli svému matematickým a technickým postupům často vyvolávají jiný dojem, jsou ekonomické vědy společenskými vědami, nikoli přírodními vědami. Jako taková se musí potýkat s omylností nás lidí a nemá ten luxus, že by se mohla spolehnout na obecně platné přírodní zákony.

Ani zdánlivě logická tvrzení jako „vyšší ceny vedou k nižší poptávce“ nejsou ve svém absolutním smyslu správná. Již na konci 19. století popsal americký ekonom Thorstein Veblen skupinu produktů, pojmenované po něm Veblenovy statky, jejichž poptávka stoupá, když se zdraží. Patří mezi ně především luxusní zboží, jako jsou drahé hodinky, sportovní automobily, značkové oblečení nebo obrazy slavných malířů*ek – věci, které díky své vysoké ceně vyzařují určitý status. Pro nejbohatší je umělecké dílo často zajímavé teprve tehdy, když se prodává za několik desítek tisíc eur a stává se tak znakem odlišnosti, který si může dovolit jen málokdo.

Královna společenských věd

Největším úspěchem moderních ekonomických věd je to, že vyvolávají iluzi, že mohou učinit obecně platná tvrzení, jako je tomu v přírodních vědách. Tím si zajistily výjimečné postavení ve veřejné diskusi. Stále více matematický přístup této disciplíny od druhé světové války ji učinil „královnou společenských věd“, jak to trefně vyjádřil americký ekonom Paul Samuelson.

Protože ekonomické vědy jsou schopny vytvářet přesně kvantifikovatelné prognózy – bez ohledu na to, zda se ukážou jako správné či nikoli – vytlačily ostatní společenské vědy na okraj. Nikde to není patrnější než v Německu, kde se členstvu Rady ekonomického expertstva pro posuzování celkového hospodářského vývoje (Sachverständigenrat zur Begutachtung der gesamtwirtschaftlichen Entwicklung), nejdůležitějšího ekonomického poradního orgánu spolkové vlády, hovorově říká „hospodářští mudrci“. Původ tohoto pojmu již dnes nelze jednoznačně rekonstruovat. Jisté však je, že byl použit v médiích již krátce po založení Rady expertů v roce 1963 a díky neustálému opakování v tisku se etabloval i v lidovém jazyce. Je to typický příklad toho, jak může tendence novinářstva nekriticky reprodukovat působivé obrazy vést k tomu, že se určité narativy společensky upevní. Byla to také mediální přitažlivost pojmu „ekonomičtí mudrci“ a s ním spojené rituální opakování, které vedlo k tomu, že Rada ekonomického expertstva získala vliv, který má dnes. O poradních orgánech jiných akademických oborů se naopak ve veřejné diskusi téměř nehovoří.

Politici*čky se tak mohou opírat o ekonomické argumenty, aby vyvolali dojem, že pouze vyslovují nepříjemné pravdy. Bývalý ministr financí Christian Lindner tak činil, když během inflační krize na podzim 2022 prohlásil, že namísto stimulace ekonomiky novými investičními programy je nutné vrátit se k „vyrovnanému rozpočtu“, aby se inflace dále nezvyšovala. Stejně tak bavorský ministerský předseda Markus Söder využil tohoto rituálu, když v roce 2024 na X kritizoval koaliční vládu: „Dobrá hospodářská politika musí být praktická, předvídatelná a neideologická. Potřebujeme zásadní změnu s nižšími daněmi, levnějšími cenami energií a štíhlým státem.“ Vlastní ekonomicko-politický postoj je, stejně jako v úvodním příkladu Friedricha Merze, prezentován jako objektivní pravda, zatímco jakákoli odchylka od něj je považována za ideologickou zaslepenost.

Přitom je zcela přirozené, že ideologie ovlivňují postoj k hospodářsko-politickým otázkám. Jak chápeme svět kolem nás, zkrátka určuje, jak se k němu chováme. Problém ve veřejném diskurzu, který spojuje i výroky Merze, Lindnera a Södera, je asymetrie, s jakou se používá obvinění z ideologie. Tomu jsou zpravidla vystaveni ti političtí aktéři*ky, kteří chtějí výrazně regulovat trhy, usilují o progresivní sociální politiku nebo obecně vystupují kriticky vůči kapitalismu. Požadavek na více kapitalismu, více neoliberalismu a více trhů se naopak může vždy opírat o domnělou objektivitu.

Této ritualizované ideologické svobodě se přisuzuje aura ekonomické vědeckosti, díky čemuž patří k nejvýraznějším narativním strategiím tržně liberálních a konzervativních stran. Je na čase jednoznačně pojmenovat ideologie obou stran.

listopad 2025