Ti, kteří provázejí zármutkem  Ukrajinské duly smrti

Po plnohodnotné invazi se v Ukrajině koncentrace smrti a zármutku stala téměř nesnesitelnou. Zároveň se objevila nová profese – duly smrti, které lidem pomáhají projít truchlením a důstojně završit životní cestu.

Dnes by mamince Olhy bylo 68 let. Olha proto kupuje její oblíbené květiny a jde na hřbitov. Žluté astry pokládá k pomníku ženy, jejíž úsměv na černobílé fotografii se něčím podobá úsměvu její mámy. Skutečný hrob její maminky je stovky kilometrů od Kyjivu – v okupovaném Doněcku. Olja neví, jestli ho někdy vůbec uvidí. „Chodím na hřbitov v Kyjivě, kde jsou pohřbeni známí vojáci, zpívám Malvy, pláču – takhle truchlím,“ říká Olha, která doufá, že po osvobození Doněcku bude moct přijít na hrob své maminky.

Příbuzní Svitlany jsou pohřbeni na hřbitově v Selidovu, malém hornickém městě, které okupanti obsadili před rokem. Žena odvezla nemocnou matku a manžela do Kyjivské oblasti. Mrtvé si ale s sebou člověk nevezme. „Jsem v kontaktu se sousedy, kteří ve městě zůstali. Vyprávěli mi, jak Rusové tanky ničili náhrobní desky našich padlých vojáků. Co je to za lidi, kteří bojují s mrtvými? Tyto hroby už nepůjde obnovit,“ říká Svitlana, která nedoufá, že by hroby svých blízkých našla ani v případě vítězství.
Manžel Valji zmizel beze stopy v Luhanské oblasti před několika lety. Valja chápe, že zemřel, ale nikdy neviděla jeho tělo a nepohřbila ho. „Občas mu píšu dopisy na rozloučenou, abych tím mohla projít a smířit se s tím – poradila mi to dula smrti, se kterou jsem měla sezení,“ vypráví žena, která se bojí doufat v lepší konec.

Válka bere Ukrajincům*kám nejen blízké, domovy a území. Bere jim také tradiční rituály, právo na loučení a truchlení – alespoň v té podobě, jak jsme to znali. Ukrajinci si proto musí vymýšlet nové: truchlit na dálku, loučit se online, vytvářet virtuální hřbitovy, a dokonce vyhledávat odbornictvo, které je provede smrtí a zármutkem.

Dula smrti. Dula života

Kyjiv, rušná kavárna v centru města. Výrazná a emotivní Darja Bondar vypráví o své neobvyklé profesi – dula smrti. Stoly stojí velmi blízko u sebe – tak, že ji slyší voják s ironickým úšklebkem nalevo, i tiché dívky napravo. Ptám se na „plán umírání“ – dokument podobný neformální závěti se scénářem rozloučení. Člověk ho zanechá svým blízkým a bod po bodu v něm popíše, jaký má být jeho pohřeb, jestli chce být pohřben či zpopelněn, jestli chce mít nad hrobem kříž, nebo si přeje rozptýlení popela na vzpomínkovém místě, a dokonce i jaká hudba má u toho znít. V tu chvíli to nevydrží dívka napravo, přistoupí k nám, aby si vzala kontakt na dulu, a ptá se: „Slyšela jsem, o čem mluvíte. Řekněte, jak často by měl člověk aktualizovat svůj plán umírání?“
„V Ukrajině? Alespoň jednou za půl roku až osm měsíců.“
Bere si kontakt na Darju a říká, že se určitě ozve, protože už pomoc potřebuje. Darja v těchto dnech o práci nouzi nemá.

„Dula je člověk, který pomáhá zachovat subjektivitu při završení života. Úkolem duly je být nablízku v nesnesitelnosti procesu bolesti tomu, kdo umírá. Ne vždy to totiž dokážou blízcí. Často říkají: ‚Všechno bude dobré,‘ a snaží se pocity druhé*ho potlačit, protože to sami nedokážou unést. Dula také může pomoct s truchlením těm, kteří někoho ztratili. Častěji za mnou přicházejí právě lidé, kteří chtějí žít dál, ale ztráta jim v tom brání,“ vypráví Darja o své profesi a o smrti.
Přesto je plná životní energie: výrazně rezavé vlasy, dlouhé smaragdové šaty, dřevěný přívěsek na krku. Někdy se označuje nejen jako dula smrti, ale také jako dula života a duše – jde o svébytnou ukrajinskou interpretaci této profese.
Když tato profese vznikla v USA a ve Velké Británii v polovině minulého století, duly pomáhaly pouze těm, kteří chtěli odejít ze života důstojně. Ukrajinské duly se však starají i o ty, kteří se chtějí vyrovnat se strachem ze smrti, a o ty, kteří se snaží přežít ztrátu.

„Britská zdravotní sestra Cicely Saunders se na konci 40. let zamýšlela nad tím, že emocionální podpora pacienta snižuje jeho fyzické utrpení. Její otec jí tehdy řekl: ‚Drahá, dokud budeš sestrou, nikdo tě nebude brát vážně.‘ Získala proto lékařské vzdělání a přišla s teorií čtyř druhů bolesti: fyzické, duchovní, sociální a psychoemoční. Pokud léčíme jen jednu bolest – staráme se jen o tělo, přistupujeme k člověku jako k souboru kostí a svalů – vše se tím znehodnocuje. Ona a její kolegové se stali průkopníky dulovství (zrod profese duly smrti je spojován s paliativním hnutím, jehož zakladatelkou byla Cicely Saunders. Sama se dulou smrti nenazývala, ale její filozofie „totální bolesti“ (total pain) položila etické a duchovní základy této profese — pozn. red.),“ vypráví Darja, která získala profesní certifikaci end-of-life doula na University of Vermont na konci roku 2023.

V Ukrajině se tato profese zatím nevyučuje. Země si teprve zvyká na klasické duly, které pomáhají ženám při porodu. Téma smrti je stále částečně tabuizované, ale válka to mění. Dokud profese duly není v ukrajinské legislativě nijak zakotvena, lidé jako Darja se registrují jako živnostníci*e a oficiálně evidují svou činnost jako poradenství.

V praxi se duly setkávají s lidmi online i osobně, mohou být s člověkem na nemocničním pokoji v okamžiku umírání, s rodinou během pohřbu a rozloučení. Účastní se truchlení až šest týdnů po ztrátě – stejně jako duly života provázejí matky šest týdnů po porodu. Pomáhají zvládat paralyzující strach ze smrti při ostřelování, sestavit vlastní plán umírání nebo provést symbolické rituály pro ty, kteří se nemohou dostat na hřbitov či fyzicky pohřbít blízkého člověka.
„Když je muž nezvěstný na frontě nebo padne a jeho tělo se rodině nevrátí, hledáme alternativní cesty. Žena padlému muži může psát dopisy a spalovat je, aby takto nechala odejít svůj žal. Když není možné navštívit hrob, vzpomínáme na to, co měl daný člověk rád, na místa, která miloval. Můžeme si vzít termosku, vyrazit na tato místa, mluvit s ním, dát si čaj, zapálit svíčku a prožít ten pocit spojení,“ radí dula, která sama dobře ví, co znamená ztráta.

Darja s novou profesí začala až po plnohodnotné invazi. Předtím pracovala jako specialistka na sociální sítě a vychovávala dvě děti. Říká ale, že už předtím pracovala jako dula – nevědomky. „Velmi brzy mi zemřeli všichni: maminka na rakovinu, po ní tatínek. Doprovázela jsem své rodiče. Předtím mi zemřeli prarodiče. Všechno se to stalo během roku a půl. Bylo mi tehdy 21 let. A sama jsem vážně onemocněla. Kdyby o mně někdo natáčel film, nikdo by nevěřil, že jeden člověk může prožít tolik. Ale zřejmě mě celý můj život vedl k tomu být dulou,“ Darja věří v osud a svou misi – a ještě víc ve vědomý vztah k životu a smrti.

Sama říká, že se smrti nebojí, protože smrt člověku bere jen budoucnost, která mu stejně nepatří. Bojí se nežít a nevyužít všechny možnosti plného a šťastného života. „Ta metafora se mi zrodila v hlavě, když zemřel otec. Když někoho ztratíš, na úrovni srdce se objeví červená stuha, která vlaje ve větru a táhne se přes řeku času na břeh mrtvých – a hledá toho člověka. Ale vzpomínky na něj máš vždy s sebou, protože smrt bere jen to, co ti nepatří. Tu stuhu můžeš pomalu smotat a uložit si ji k srdci. Protože tvé vzpomínky, tvá zkušenost, jsou vždy s tebou. Nikdo ti je nevezme, bude to tady,“ říká Darja a přikládá dlaň na hruď.

Smrt s hvězdičkou

Podle údajů OSN bylo k červenci 2025 od začátku plnohodnotné invaze v Ukrajině zabito nejméně 13 580 civilistů, 34 115 bylo zraněno. Přibližně 60 tisíc lidí je považováno za nezvěstné.

„Po plnohodnotné invazi všichni Ukrajinci*ky začali přemýšlet více o smrti. Je to taková konfrontace se strachem z násilné smrti – se smrtí s hvězdičkou. V normálním životě se s ní člověk obvykle setká jen jednou a to s ,klidnou‘ smrtí – když umírají prarodiče. To je přirozené. A pokud vezmeme rodinnou posloupnost, všichni postupně s věkem směřují ke konci. Válka ale tu přirozenost narušila, protože jsme se všichni setkali se strachem z násilné smrti,“ říká 27-letý Jevhen Rybka z Dnipra, dnes pravděpodobně jediný známý muž v Ukrajině, který se věnuje dulovství smrti.

Jevhen se k dulovství dostal díky vlastní pětileté terapii a zájmu o téma umírání. Absolvoval kurzy u izraelské duly a říká, že práce duly má mnohem širší rámec než samotná terapie. „Je důležité chápat, že my duly nejsme psychoterapeuti a nekonkurujeme jim. Někdy člověk potřebuje jak dulu, tak i terapeuta, jindy stačí jen jeden z nich. K psychologovi lidé přicházejí jako ke trenérovi – něco se naučit, něco změnit. Psycholog*žka pomáhá tyto ,postupy‘ provádět kvalitně a radí s nějakými metodami. Dula je spíš jako fotograf, který zachytí okamžik a uchová vzpomínku,“ vysvětluje muž, který už od prvních měsíců invaze provází klienty ztrátou a truchlením.

Lidé k němu přicházejí většinou na doporučení známých nebo přes sociální sítě. Někdo nese svůj žal po smrti manžela, někdo po rozvodu, někdo prožívá emigraci jako ztrátu domova a vlasti, někdo přichází se zármutkem po smrti kočky nebo psa.

V terapii lidé zůstávají roky, u dul smrti práce končí ve chvíli, kdy se vyplní jejich požadavek. To, že se klientstvu ulevuje, Jevhen pozná podle toho, že v nich přibývá životní síly: například dříve člověk plakal každý den několik hodin, a teď jen půl hodiny. A hlavní je, když je člověk připraven přizpůsobit se novému životu po ztrátě. Pokud dula zaznamená tzv. červené vlaječky (red flags) ve stavu klienta, může ho nebo ji přesměrovat k psychiatrovi*čce.

Změnu rituálů truchlení během války pozoruje nejen ve své práci, ale i v rámci veřejných prostorů měst. „V Dnipru vidím pamětní murály padlých hrdinů a QR kódy, přes které lze stáhnout jejich příběhy. Vidím lavičky a parky věnované jejich památce. A když se procházím po Chreščatyku v Kyjivu, vidím památník s vlaječkami, portréty a svíčkami. To znamená, že své ztráty zviditelňujeme. Lidé, kteří tam chodí, mohou sdílet svůj zármutek s ostatními, se svým městem,“ říká Jevhen.

Samotný Jevhen má i svůj vlastní plán umírání, ve kterém je uvedeno, že by raději chtěl podstoupit kremaci a jak by mělo proběhnout rozloučení s ním. Takové věci postupně vytvářejí novou etiku mortality v zemi, kde smrt číhá na každém kroku.

Jevhen, ani Darja, ani jejich kolegové si nedělají iluze o masovém rozšíření profese. Stále jde o velmi úzce zaměřenou praxi. Darja ale věří, že za 15 až 20 let se situace změní a v ukrajinských hospicích a nemocnicích se objeví oficiální pozice dul smrti. A až válka skončí, lidé budou připraveni mluvit o prožitém, reflektovat smrt beze studu a vytvoří nové rituály překonávání ztráty, které se stanou oporou pro život.

„Ve smrti je ve skutečnosti hodně života. A když mi klienti říkají, že se bojí zemřít, ptám se: ,A nebojíš se žít?‘ Pochopení smrtelnosti nám umožňuje využít potenciál života naplno. Špatná smrt znehodnocuje život,“ říká Darja. „Ale pokud máš během života odvahu dívat se do očí chladným příběhům vlastních zkušeností, pak, až přijde tvůj čas, budeš připraven. A budeš jako v Harrym Potterovi vítat smrt jako dobrého přítele.“

listopad 2025