Pomalé cestování  Cesta jako součást zážitku

Pomalejší cesta otevírá prostor pro příběhy, které by při letu zůstaly nevyřčené. Ester Dobiášová vyzpovídala cestovatele a cestovatelky, kteří se pokoušejí cestovat jinak – pomalu. Ostatně sama se rozhodla něco takového zkusit, a to ne jen z důvodů ekologických.

Vyrazit z Brna na Mallorcu a zpět pouze po zemi a po moři se zdál být náročný a nekomfortní podnik. Vždyť letadlem bych tam byla za dvě hodiny. Jenže já chtěla cestu podniknout bez létání, podobně jako mnoho dalších cestovatelů a cestovatelek, kteří se v posledních letech s postupující klimatickou změnou létání vyhýbají. A tak se ze dvou hodin mělo stát hodin minimálně třicet jedna. Cíl byl jasný. Kouzlo neznámého nastalo při plánování.

Přece neprosedím v autobuse skoro den a půl, říkala jsem si a studovala jednotlivá města, ve kterých autobus po cestě zastavoval – a kde jsem tudíž mohla vystoupit a pokračovat dál pozdějším spojem. A tak jsem namísto přeletu proložila cestu procházkou uličkami Florencie, dvoudenním přechodem národního parku Cinque Terre na pobřeží Itálie a návštěvou kamaráda v Barceloně, kde jsem přestupovala na trajekt mířící na Mallorcu.

Po sedmidenním přechodu mallorských hor mě čekala podobně dlouhá cesta zpět, tentokrát přes modré věžičky pevnosti Carcassonne, městečko Avignon obehnané hradbami nebo pošmourný Stuttgart. Namísto jednoho ostrova jsem navštívila čtyři různé země, naslouchala čtyřem jazykům, ochutnávala čtyři místní kuchyně a navštívila přátele, které jsem poznala v předchozích letech během cestování. Samotná cesta se tak pro mě stala zážitkem, nikoli pouze přesunem.

Práce na cestách

Zatímco já si na cestování vyhradila čas mezi ukončením jedné práce a nástupem do nové, plzeňský rodák Martin Hyťha (42) se přesunům po zemi nevyhýbá ani na pracovních cestách. Před pár lety jezdíval minimálně třikrát ročně vlakem do Gruzie a Arménie. Za organizaci NESEHNUTÍ zde vedl spolu s kolegy projekty na podporu občanských iniciativ, jež se zabývaly tamními ekologickými nebo sociálními problémy. Dnes se věnuje pomoci v Ukrajině a cestu vlakem bere jako „bonusový čas navíc“ – prostor, kdy si může číst, spát, dohánět resty nebo si zjišťovat informace o cílové destinaci.

Cestování po zemi se pro něj stalo přirozeností, a to ať jede do Prahy, do Lvivu nebo do Istanbulu. „Nedokážu si to moc představit jinak, takže ani nemám s čím srovnávat,“ říká Martin. Když začínal na přelomu století cestovat, létání nebylo tak dostupné jako dnes – nízkonákladové aerolinky ještě neexistovaly, nebo o nich přinejmenším nevěděl. Pro mladého cestovatele s omezeným rozpočtem tak byla cesta po zemi nejen přirozená, ale vlastně i jediná možná. Také ostravská umělkyně a cestovatelka Eva Jašková (35) propojuje cestování s prací, i když jiným způsobem. Na svou půlroční uměleckou stáž do Japonska se v roce 2015 vydala po zemi – stopem, autobusem, vlakem i lodí. Její trasa vedla přes litevský Kaunas a Moskvu, po Transsibiřské magistrále, kde strávila sedm dní nepřetržité jízdy až do Vladivostoku, odkud pokračovala lodí přes Jižní Koreu.

Při dlouhé cestě vlakem začala naplno vnímat, že pomalé cestování není jen o přesunech mezi místy. Sedm dní pozorovala ubíhající krajinu, nechávala naklíčit čočku, četla a povídala si s lidmi, kteří nastupovali a zase vystupovali. Byla jediná v kupé, kdo absolvoval celou trasu. Nejsilnější dojem v ní zanechalo zvláštní vnímání času: vlak projížděl sedmi časovými pásmy, ale řídil se časem moskevským. „A tak se stalo, že dva lidé si čistili zuby ve stejnou chvíli – jen jeden se právě probudil a druhý šel spát,“ vypráví Eva. Byla to pro ni fascinující ukázka relativity času a toho, že každý si nese svůj vlastní rytmus.

Po cestě vlakem také natočila sérii videí pohledů z okna a pak je zrychlila tak, aby odpovídala rychlosti letu letadlem. „Najednou se z krajiny stala abstrakce. Stejně jako zážitky, které se při rychlém přesunu slévají do beztvaré směsi,“ popisuje svůj umělecký záměr. „Ve Vladivostoku bylo všechno zamrzlé, dokonce i vlny na moři, jako by se zastavil čas. A o pár dní později v Jižní Koreji už kvetly sakury. Tyhle kontrasty bych letadlem nikdy nezažila.“

Když už letadlem, tak ať to stojí za to

Stejně jako mnozí další, kdo se rozhodli nelétat, zmiňuje Martin Hyťha jako hlavní důvod především uhlíkovou stopu letů. Například v Evropské unii letadlo vypouští odhadem pět až šestkrát více CO₂ na osobokilometr (emise na 1 kilometr připadající na jednoho cestujícího) než vlak. Prakticky to znamená, že například během 1700 km dlouhé cesty z Prahy do Barcelony letadlem se vyprodukuje přibližně 330 kilogramů CO₂ na osobu, zatímco vlakem jde o zhruba 50 kilogramů. Podle Martina proto dává smysl využít letadlo jen tehdy, když člověk zůstane na místě opravdu dlouho. A tak když chtěl poznat Kolumbii, zvolil letadlo – ale v Latinské Americe pak strávil půl roku.

S podobnou filozofií se za oceán podívala i Eva Jašková, když se na dva roky přestěhovala se svým partnerem do Kanady. Do České republiky se nevracela ani na Vánoce – právě proto, aby minimalizovala počet letů. Všechny další cesty po Severní Americe podnikala stopem, autobusy nebo vlaky stejně jako v Evropě a Asii. A když cestuje s přáteli, setká se s nimi podobně jako Martin Hyťha až na místě.

Důsledněji přistupuje k nelétání Viktorka Rys (36), cestovatelka známá svými dálkovými horskými přechody. Na cestách strávila za posledních devatenáct let dohromady čtyři roky – kromě přechodů karpatského oblouku třeba putováním pěšky přes Kavkaz až do Ázerbájdžánu. Za celý život si koupila jedinou letenku, a to když v Andalusii utrpěla vážný popáleninový úraz a cesta po zemi pro ni byla nemožná. Zpočátku čistě ekologické rozhodnutí však dnes hodnotí kritičtěji. „Vzhledem k tomu, že na vlastní pěst cestuji bezletecky už devatenáct let, říkám si, že jsem se možná dostala do fáze, kdy jsem z této zkušenosti získala, co šlo, poctivě jsem to prozkoumala, a dál už se to stává spíše klecí,“ říká s tím, že už delší dobu touží procestovat Střední Asii, kam se aktuálně pouze po zemi prakticky nedá dostat. Přes Rusko z morálních důvodů projíždět nechce a jiné cesty jsou buď nesmyslně komplikované, nebo uzavřené.

„Ekologický přínos mého nelétání je navíc nulový – žádné letadlo kvůli mně nezůstalo na zemi. A nevím o nikom, koho bych přivedla k tomu, aby úplně přestal létat, dokonce ani o nikom, koho bych inspirovala k omezení létání. Byla to slepá cesta, ale pro mě osobně měla obrovský přínos,“ říká Viktorka. Dodává, že dnes už uvažuje o tom, že by znovu letěla – ne na krátké vzdálenosti, které lze zvládnout po zemi, a ne jen na pár dní, ale například na půlroční pobyt v Jižní Americe, kam je loďmi cestovat ekologicky ještě horší. „Chyba je, že jsou drahé vlaky a levná letadla. A to je prostě politický problém. Dělat z toho problém osobní zodpovědnosti nemůže být funkční.“

Na podobný rozpor naráží i Martin Hyťha, když srovnává ceny letenek a jízdenek v září 2025: „Zpáteční letenka z Prahy do Barcelony vychází asi na 100 eur, autobus kolem 220 eur a vlak zhruba 300 eur.“ Podobně jako Eva Jašková považuje za nespravedlivé, že letenky bývají levnější než vlaky nebo autobusy – přesto se snaží cestovat po zemi, i když to někdy znamená kombinovat vlak s autostopem.

Na rozdíly v cenách má zásadní vliv samotné nastavení pravidel v dopravě. Letecké společnosti si mohou dovolit prodávat levné letenky i proto, že na rozdíl od autobusových a vlakových dopravců neplatí spotřební daň z paliva. Podle analýz ekologických organizací takové daňové výjimky v EU představovaly v roce 2014 roční zvýhodnění v řádu desítek miliard eur. Rozdíl pak ještě prohlubují státní dotace letištím a nízkonákladový obchodní model aerolinek.

Schopnost domluvit se rukama nohama

Ani jeden z cestovatelů si nedělá iluze, že dlouhé cesty po zemi jsou pro každého. Martin Hyťha zmiňuje kromě ceny i složitost evropské železnice, kdy musí často kombinovat několik jízdenek a místenek, aby se dostal do cílové destinace. Eva Jašková však oponuje, že složitost spojů byla dřív mnohem větší a cesta vyžadovala hodně improvizace. Dnes už existují aplikace, které plánování výrazně usnadňují. Dobrým začátkem pro ty, kdo chtějí cestování po zemi vyzkoušet, podle ní představuje mezinárodní jízdenka Interrail.

Současně však upozorňuje na úskalí, která žádná aplikace nevyřeší: dlouhá zpoždění, odpojování vagonů nebo hlášení v jazycích, kterým člověk nerozumí. „Naučila jsem se s sebou mít také vždycky dostatek vody, ovoce nebo oříšků. Často totiž ve vlaku neprodávají nic veganského,“ říká. Cestování po zemi navíc vyžaduje především v asijských zemích i schopnost domluvit se rukama nohama nebo směsicí jazyků a nebát se u toho vypadat trochu trapně. Autobusy jsou pro všechny kromě mě očividně až poslední možností. Přestože s nimi mám kromě nedostatku místa především pozitivní zkušenosti, i tato cesta nese svá úskalí. I v dálkových autobusech se stává, že zde nefunguje toaleta (řidiči tak zastavují na benzinkách), případně nefunguje elektřina (zásuvky jsou pro klid duše vytrhané), což může být s vyhlídkou patnáctihodinové jízdy znepokojivé. Především pokud člověk počítá, že si v autobuse dobije mobil nebo powerbanku.

Podle Viktorky Rys záleží nejen na dopravním prostředku, ale i na státě a na tom, kdo se po něm pohybuje. „Mladě vypadající ženě, která často chodí pěšky po horách nebo stopuje, hrozí celkem jiný balíček nebezpečenství než staršímu pánovi cestujícímu vlakem po památkách,“ vysvětluje. Sama na cestách zažila podezření ze špionáže, nedaleko od ní padaly bomby a při autostopu byla unesena. Zároveň ale zdůrazňuje, že jde o spíš výjimečné situace. Když se jí ptám, proč jí cestování nízkonákladově stojí za tato rizika, odpoví: „Dělám to proto, že potřebuju v životě dobrodružství, pohyb a propojení s přírodou. Protože život na cestě mi dává víc smysl než život na místě, přináší mi pocit naplněného času. Na jednom dobře známém místě je strašně snadné promrhat spoustu času. Většina lidí není tak divoká a zvědavá jako já, takže jim takové věci nejspíš nehrozí. A hlavně – vstřícnost, laskavost a pohostinnost místních lidí ve většině zemí daleko převážily všechny problémy.“

Prožitek cesty

Pomalé cestování pro mě znamená i pomalejší nastavení mysli. Zatímco mnozí mí spolucestující dálkové trasy autobusem většinou přetrpí, já si je cíleně zpříjemňuji – nechávám si oblíbené podcasty a články právě na dobu cesty a využívám chvíle na meditaci nebo prosté nicnedělání, které si doma nedopřávám.

„Cesta vlakem mi nabízí čas k reflexi a rozloučení s místem, kde jsem byla delší dobu,“ přidává se Eva Jašková. „Kdybych letěla letadlem, najednou stojím na letišti v Praze a všichni se mě po návratu domů ptají ,tak co, jaké to bylo?’. Neměla bych čas zážitky zpracovat a naladit se na změnu prostředí.“ 

Po cestě navíc ráda pozoruje proměnu krajiny i lidí. Na severu Turecka ji zaujaly nekonečné čajovníky a ráda vzpomíná i na dlouhý den v Kazachstánu: „Jeli jsme dlouhé hodiny monotónní krajinou, všude byla jen poušť a kamení – a pak jsem najednou spatřila velblouda. Vyskočila jsem a ukazovala na něj prstem z okna, takové momenty člověka úplně vytrhnou,“ ještě dnes se směje, když si vybaví překvapené výrazy ve tvářích  spolucestujících. „A není to jen vizuální zážitek: k cestě patří i pachy a chutě. Pamatuji si třeba, jak ve vlaku v Uzbekistánu nastoupil pán ověšený rybami. Celý vagón najednou zapáchal a on pořád dokola volal: ,ryba, ryba, ryba, ryba’,“ směje se Eva. 

Ve vlaku se podle Evy rodí i zvláštní společenství. „Člověk tráví s cizími lidmi celé dny, večer si vyprávíme příběhy a ráno se probouzíme vedle sebe. Pak se rozejdeme, už se nikdy neuvidíme, a přesto na ně dodnes vzpomínám,“ říká. Z cesty z Istanbulu do Bukurešti si například vybavuje turecko-ukrajinskou rodinu, která se obávala, zda ji pustí přes hranice. „Bavili jsme se směsicí jazyků, sdíleli jídlo a prožívali jejich nejistotu společně,“ vypráví. Rodinu k úlevě všech na hranicích pustili a společně s Evou to oslavili. „Mám také ráda probouzení ve vlaku,“ pousměje se. „Večer usnu, ráno se probudím v jiné krajině a sleduju, jak ji barví vycházející slunce. Tyhle momenty mám nejradši.“
 

duben 2026