Postsovětská identita  Derusifikace sovětského člověka

Od počátku ruské válečné agrese proti Ukrajině si hodně lidí v postsovětské diaspoře všímá, že nejsou těmi „Rusy/kami“, jak se jim znovu a znovu v Německu říkalo. Identity v postsovětské diaspoře jsou komplexní. I autor tohoto textu narozený v Kazachstánu chce vědět: „Kdo jsem? Kdo jsme?“ Vydal se hledat odpověď do Ukrajiny, odkud pochází jeden z jeho předků.

„Narodil jste se v Uspence? Máte ukrajinský pas?“ ptá se mě pohraničník, zatímco si měří pohledem můj německý pas. „Nenarodil jsem se v ukrajinské Uspence. Narodil jsem se v kazašské Uspence,“ odpovím mu. Pohraničník se na mě podívá zpříma, pozvedne obočí a podá mi pas z malého okna svého pracoviště a řekne: „Můžete jet dál.“

V někdejším Sovětském svaze existovalo nejméně šest různých Uspenek. Moje vesnice Uspenka byla v Kazachstánu založena ještě před ruskou revolucí ukrajinskými deportovanými. Žili tam, různé národnosti Sovětského svazu. „Co z tohoto životního pocitu zůstává?“ ptám se od tohoto zážitku na hranici.

Co zůstalo po Sovětském svazu: ruský jazyk, očkovací jizva a jídlo

Kazaši/ky, Gruzíni/ky, Bělorusové/ky, povolžtí Němci/ky a Ukrajinci/ky: ti všichni měli sovětský pas. Čím se lišili, byla národnost, kterou jim zanesli do občanky. Kultura, to byl svetr, který si Sovětský svaz přetáhl, aby zachoval obraz přátelství mezi národy. Jednou ročně se v Uspence slavil Den národů.

Mladí lidé si oblékli své národní kroje a ukázali obyvatelům/kám vesnice, jaké kultury v této vesnici žijí. Akorát bez národních jazyků: v této obci se hovořilo rusky. Tak vznikl sovětský člověk. Člověk, kerý v sobě měl spojovat všechny kultury a přesto být rusifikován. A potom začátkem 90. let zmizel Sovětský svaz: co lidem zůstalo, byl ruský jazyk, jizva po očkování a kulinářské bohatství, od uzbeckého manti po ukrajinský boršč.

Jazyk, očkování proti neštovicím a jídlo si moje rodina v 90. letech odvezla s sebou. Stejně jako my tehdy hodně rodin odešlo do Sovětského svazu. U nás to byl „osud následků války“ ruských Němců, tedy odčinění německé útočné války na Sovětský svaz a s tím spojená deportace mnohých ruských Němců. U jiných rodin to byly židovské kořeny: kontigentní uprchlíci. Můj otec, ruský Němec, s sebou vzal i moji matku, kterou se narodila v Kazachstánu a měla kazašský pas. Když jsem se ale mámy zeptal, jestli byla Kažaška, odpověděla mi, že byla Bělaruska a Ukrajinka.

Ruský svět se nachází v ústupovém boji

Už je pozdě. V modré dodávce dodávce minu ukrajinskou strážní hlídku. Země se cílenými ruskými útoky na energetickou infrastrukturu ponořila do naprosté tmy. Po půlhodině cesty vidím ceduli na jedné straně silnici: Balanda, ukrajinská řeka, která se jmenuje stejně jako můj dědeček příjmením. Co pro mě znamená Ukrajina? Můj děda byl během druhé světové války deportován do Kazachstánu. A dnes je mým cílem Mykolajiv, dědovo rodné město.

Otevírám Instagram a vidím, kolik lidí v postsovětské diaspoře v Německu objevuje své kořeny. Postují. Píšou. Natáčejí. Dříve jsme byli všichni Rusové a Rusky. Od započetí ruské válečné agrese v Ukrajině se ruský svět nachází v ústupovém boji a na tom nenese vinu Ukrajina, Bělorusko, Gruzie ani Kazachstán. Vinu nese vláda v Moskvě se svojí nekonečnou touhou po ruské totalitě. V časech války si hodně lidí žijících v diaspoře uvědomuje svoji identitu. Hodně lidí si všímá, že nejsou těmi „Rusy“ a „Ruskami“, jak se jim v Německu vždycky říkalo. Sami se začínají označovat pojmy jako postsovětská identita nebo PostOst, fluidní označení pro ty, kteří se nacházejí mezi kulturami. Ne té ukrajinské, běloruské, německé, ruské, ale všechno dohromady. Jiní se zase radikalizují jinak: stávaíj se Rusy, ke kterým a o kterých hovoří ruská propaganda. Často si přejí, aby Sovětský svaz zase existoval.

V dobách Sovětského svazu existovalo u stolu vždy místo pro každého, i když talíře vždycky byly naplněné různě. Až se stůl zhroutil. Sovětský svaz skončil. Co z této doby zůstalo, je identita, pocit, že je člověk víc než jen Rus, Ukrajinec, Bělorus, Kazach. V Gruzii nebo Arménii o této propojenosti lze hovořit se starými i mladými lidmi. Revoluce Euromajdan v Ukrajině tuto identitu pro hodně lidí proměnila, i pro mě, a to definitivně. Od té doby chápu, že postsovětská identita diaspory se rozpadá na mnoho jednotlivých identit.

Kdo ztratí svoji identitu, ztrácí svoji domovinu

Sovětský svaz je mrtvý. Ruské impérium je mrtvé. A ruská kultura v cizině je se svým bažením po totalitě a okupováním odsouzená k zániku. Co ale zbylo pro nás děti Východu, postsovětské migranty a migrantky? Zůstal pocit vykořenění v německé diaspoře a hledání nových orientačních vzorů. Snaha Ukrajiny tuto ruskou totalitu kulturně a fyzicky prorazit všechno v diaspoře změnila a zanechala nám otázky.

Můžu se cítit jako Ukrajinec nebo Bělorus, když ani jeden z těchto jazyků neovládám? Můžu se cítit jako Němec, protože hovořím a píšu německy? Dívám se na svůj cestovní pas: jsem Němec, ale narozený v Uspence. „Kdo jsem? Kdo jsme?“ zašeptám. Ve Lvově nastoupím na vlak do Oděsy a odtamtud jedu malým autobusem plným mladých vojáků do Mykolajivu. Všude slyším ukrajinštinu, pak ruštinu, potom suržyk, což je mix obojího. Všímám si, že v téhle válce ale o jazyk nejde. Jde o svobodu zvolit si si svoji identitu. Identita, to je domovina. Kdo ztratí svoji identitu, ztrácí domovinu.

V Mykolajivu slyším sirény. Protivzdušná obrana pracuje. Čelí opět ruskému útoku. Slyším nad hlavou exploze. Kolem mě to ale lidi vůbec nezajímá. Nějaká žena prostě natáčí mobilem video do stories na Instagram. Staří muži hrají šachy. Mladíci kouří cigarety na lavičce v parku v centru. Trhnu sebou, nastoupím do taxíku a omluvím se taxikářovi, že na něj budu mluvit rusky.

Odpoví:

„Jsme dvojjazyčné město. Nemusíš se omlouvat. Zníš jako cizinec. Odkud seš?“

„Narodil jsem se v Kazachstánu a žiju v Německu,“ odpovím mu.

„Bude Vám vadit, když budu kouřit,“ zeptá se a zapálí si cigaretu, než vůbec odpovím. „Co děláš v Mykolajivu?“ zeptá se.

„Chci konečně vidět město, kde se narodil můj děda,“ odpovím a tisknu k sobě ruce. Podívá se do zpětného zrcátka.

„Vítej ve své historické domovině. Starý svět se sice nějak bortí a je to tak dobře, ale historie, která nás spojuje, nesmí být zapomenuta,“ řekne. „Historie, která nás spojuje našimi traumaty, nesmí být zapomenuta,“ dodám.

február 2023