Ekopark Feldman v Charkivské oblasti  Opice si ze strachu ukusovaly ocasy

Der Zoo Feldman Ecopark in Charkiw Ilustrace: © Tetiana Kostyk

Ukrajinské ztráty ve válce se neomezují jen na ty lidské. O život přicházejí taky zvířata. Ruská armáda se totiž od počátku plnohodnotné invaze nezaměřuje pouze na civilní objekty jako jsou pozemky, domy a ulice. Rakety dopadají taky na desítky zoologických zahrad, útulků, přírodních rezervací a přírodních parků. Ekopark Feldman v Charkivské oblasti stejně jako řadu dalších přírodních objektů proměnilo Rusko za dobu války v zónu ekocidy.

Podle údajů UAnimals, ukrajinského humanitárního hnutí, které bojuje za práva zvířat, se kvůli ruské agresi na Ukrajině ocitlo více než 80 druhů zvířat na pokraji vyhynutí a hrozí, že přestanou existovat. Organizace uvádí, že během války nepřítel zabil více než 10 milionů zvířat, obsadil 8 přírodních rezervací a 12 národních parků. Prezident Ukrajiny Volodymyr Zelenskyj prohlásil, že Rusko se dopustilo skutečné ekocidy – došlo k rozsáhlé likvidaci fauny a flóry, znečištění vzduchu a vodních zdrojů.

Ekopark Feldman v Charkivské oblasti je jedním z nejtragičtějších příkladů ekocidy během ukrajinsko-ruské války. Okupanti téměř zcela zničili území, na němž žilo asi 5 tisíc zvířat, asi 100 z nich zahynulo při ostřelování. Aby zachránili zbylá zvířata, pracovníci riskovali vlastní životy během evakuace. Pět zaměstnanců ekoparku zabily nepřátelské rakety a kulky.

Tento text popisuje následky zkázy nejznámějšího ekoparku na Ukrajině. Vypráví příběhy zvířat, která přežila ostřelování, i těch, které to štěstí neměla. Je o tom, jak probíhala evakuace a adaptace zvířat na novém místě. A také o zaměstnancích/kyních ekoparku, kteří až do konce bojovali o život každého ze zvířat. V neposlední řadě vypráví o kolegyních a kolezích ze sousední oblasti, kteří nabídli přístřeší evakuovaným zvířatům.

Ekopark Feldman

Jedná se o regionální přírodní park v Derhačivském okrese Charkivské oblasti, jeden z objektů Fondu přírodních rezervací Ukrajiny o rozloze 140 hektarů. Před válkou zde žilo 300 druhů zvířat. Byli mezi nimi ptáci, šelmy, primáti, kopytníci, plazi, hlodavci a další. Vyskytovalo se zde šest druhů původních rostlin a osmnáct druhů živočichů zapsaných v Červené knize Ukrajiny a také pět druhů živočichů z evropského seznamu ohrožených a vzácných druhů.

Začátek války a evakuace

Po vypuknutí plnohodnotné invaze musela spousta zaměstnanců ekoparku opustit Charkivskou oblast, protože se region stal jedním z hlavních cílů nepřítele. Leží totiž na hranicích s Ruskem. Ekopark Feldman leží na dostřel 25 kilometrů od ukrajinsko-ruských hranic.
  Před invazí pracovalo v ekoparku 300 zaměstnanců, po prvních dnech zůstalo pouze zdravé jádro jedenácti pracovníků, kteří nedokázali nechat zvířata napospas. Deset mužů a jedna žena, Svitlana Vyšnevecká, vedoucí oddělení hlodavců a teraristiky, dobrovolnice. Právě ona se s námi podělila o dramatické příběhy zvířat.

Svitlana Vyšnevecká se svou milovanou tapírkou Dolly. Svitlana Vyšnevecká se svou milovanou tapírkou Dolly. | Foto: © Anna Lakyza Svitlana v současné době pracuje v Ekoparku Kovalivka v Poltavské oblasti (pojmenovaném podle obce Kovalivka – pozn. red.). Tady se s ní i potkáváme. Majitel zdejšího parku Vitalij Ilčenko je zároveň jedním z ředitelů Ekoparku Feldman. Poltavská a Charkovská oblast spolu sousedí, proto když bylo potřeba zvířata evakuovat, byla bez váhání přemístěna do kovalivského ekopaku, kde panoval relativní klid. V současné době zde žije 60 procent zvířat přesídlených z Ekoparku Feldman: primáti (paviáni pláštíkoví a paviáni babuini), tygři, lvi, medvěd himálajský, vlci, osli, kapybary, alpaky, klokani, gepardi, jaguáři, panteři, puma, sobi, binturongové, fenci, ženetky, tapíři, walliserské kozy, velbloudi, hlodavci, plazi, ptáci a další. Celkem se v Ekoparku Kovalivka starají o 6400 zvířat. Aby je všechny mohli umístit, vybudovali pro ně zaměstnanci/kyně další výběhy a prostory.

Rozbořená voliéra v Ekoparku Feldman Rozbořená voliéra v Ekoparku Feldman | Foto: © Feldman Ekopark Svitlana Vyšnevecká v Kovalivce i bydlí – zvířata nemohla opustit. Její domov ale zůstal v Charkivské oblasti. Svitlana je vystudovaná veterinářka a v Ekoparku Feldman pracuje už 12 let. Říká, že žije prací a zvířata jsou jako její děti. Při vzpomínkách na hrůzy, které si musela společně se zvířaty protrpět, často neudrží slzy.
 
„Do 24. února 2022 jsme vedli šťastný život v Charkivské oblasti. Náš Ekopark Feldman je jedinečný. Jedná se o mnohostranný charitativní projekt, který v sobě spojuje péči a pomoc zvířatům, terapii pro postižené děti, rehabilitační, výzkumné a vzdělávací zařízení, probíhaly tu i různé kroužky pro ty, kteří mají rádi přírodu. Majitel ekoparku Oleksandr Borysovyč Feldman vždycky stejnou měrou pečoval o zvířata, zaměstnance/kyně i návštěvníky/ce. Od začátku války mu před očima ničili to, do čeho toho tolik vložil. Nyní jezdí do Kovalivky navštěvovat svoje zvířata.

Několik dní před válkou začali papoušci hodně křičet, nebyli k utišení. Myslela jsem si, že už na ně jde jaro. Ale ve skutečnosti vycítili hrůzy, které nepřítel následně přinesl na Ukrajinu, hlavně do Charkivské oblasti. Během přesunu jsme těch třicet papoušků pochytali asi za půl hodiny. Byli vyděšení, my také, ale neměli jsme jinou možnost.

Dne 26. února začaly na území ekoparku dopadat bomby. S vedením jsme se definitivně rozhodli provést evakuaci. Dostali jsme jasný úkol – každý den krmit zvířata více než normálně, aby neumřela hlady a evakuaci přežila.
 
Ekopark Kovalivka dokončil nové prostory pro přesídlená zvířata z Ekoparku Feldman. Ekopark Kovalivka dokončil nové prostory pro přesídlená zvířata z Ekoparku Feldman. | Foto: © Ekopark Kovalivka
První měsíce jsme s kolegy i zvířaty žili v domě pana Feldmana. Všechna zvířata byla převezena nejprve tam. Opice v pokojích dokonce i seděly. Každé ráno začínalo poradou, koho dnes evakuujeme.

Evakuace zvířat a ptáků trvala asi tři měsíce. Jako první byli převezeni primáti a šelmy. Jednalo se o rodinu orangutanů – otce, matku a tříleté mládě. Šla jsem do jejich výběhu a povídám matce: „Ponočko, musíme zachránit dítě, musíte odsud odjet." Vzala jsem ji za ruku a najednou mě otec orangutan chytil za nohu a nechtěl mě pustit. Bylo to velké riziko, protože by mě mohl v obraně rozsápat. Ten den se nám je dostat z výběhu nepodařilo. Hned nazítří začalo ostřelování území parku, dva granáty dopadly poblíž výběhu. Orangutanům se podařilo dostat se ven. Matka objala své dítě a nadšeně začala lézt po stromech. Nakonec jsme je převáželi jako nelegální imigranty: podle pravidel bychom je měli uspat, ale neudělali jsme to, protože nám už došla anestetika. Vojáci na kontrolních stanovištích měli pochopení. Když jsme se s opicemi loučili, Ponočka mě dokonce objala, jako by mi děkovala za záchranu.
 
Orangutany zachraňovali mezi prvními. Orangutany zachraňovali mezi prvními. | Foto: © Feldman Ekopark
Orangutani a šimpanzi v současnosti žijí v Charkivské státní zoologické zahradě (jedná se o jednu z ukrajinských zoo, které přijaly zvířata z Feldmanova ekoparku – pozn. red). Dospělí jedinci mají sílu sedmi mužů. V Kovalivce bohužel nebyly klece, které by takové síle odolaly. Medvědi byli také převáženi bez uspání. S uspáním a převezením lvů, tygrů a medvědů nám pak pomáhali kolegové z Dnipra.

Lvíče Simba nemělo vůbec ponětí, co se děje. Dala jsem ho na vodítko a šel. Starším členům smečky jsme museli dát injekci s anestetiky, abychom je uspali. Byli převezeni do zoologických zahrad v Charkivu a Oděse. A Simba ke mně do Kovalivky. Lvi jsou líná zvířata, spí dvacet hodin denně.

Sto čtyřicet kilogramů vážící želvy obrovské jsme přenášeli v pěti pomocí improvizovaných nosítek z hadrů. Čtyři želvy ostruhaté uhynuly na následky podchlazení. Pocházejí z Afriky, teplota v teráriu by proto měla být přes den 35 stupňů Celsia a v noci 25 stupňů Celsia. Jenže v únoru a březnu byla zima. V ekoparku byly přerušeny dodávky elektřiny a tepla, protože nepřátelské ostřelování poškodilo vedení.

Po deokupaci jsme se vydali do Chersonu, abychom odtamtud odvezli dvě želvy a dva leguány. Místní muž měl soukromou sbírku. Prostory, kde zvířata choval, byly kompletně zničené. Když se loučil ze zvířaty, plakal. Opice vyběhly z rozbořeného výběhu ven. Byla jim zima a měly hlad, a tak se schovaly na záchod a jedly výkaly.

Převoz velbloudů proběhl naprosto bezproblémově. Klidně nastoupily do evakuačního vozidla. S osly to byla jiná. Ne nadarmo se říká ‚tvrdohlavý jako osel‘. V několika lidech jsme s nimi jen stěží pohnuli. A na koně jsme prostě nasedli a z parku na nich odjeli.
 
Přemístění osli si zvykají na nové prostředí v ekoparku Kovalivka. Přemístění osli si zvykají na nové prostředí v ekoparku Kovalivka. | Foto: © Ekopark Kovalivka
Mnoho zvířat utrpělo zranění. Zebře střepina poranila kopyto. Dlouho pak kulhala. A nejstarší, sedmnáctiletý tygr Banzai si zažil opravdové peklo. Patnáct metrů od něj vybuchl granát, jehož úlomek vletěl do jeho klece a zranil ho. Byl evakuován na bezpečné místo a ošetřen.
 
Pro uhynulá zvířata bagrem vykopali hromadné hroby. Bylo to strašné. Dikobrazí domeček zasáhl granát, všude se válela jejich těla. Po celém území ekoparku ležely mrtvé alpaky a lamy. Museli jsme je pohřbít, aby se zdechliny nerozkládaly. Zabití šimpanzi a orangutani byli odvezeni do krematoria.

Zvířata zažívají stres stejně jako lidé. I teď, když na obloze letí naše vojenské letadlo, přikrčí se nebo se utíkají schovat do vnitřních prostor svých výběhů. Nezapomenu, jak si opice při ostřelování ukusovaly ocasy. Mary patagonské umíraly strachy na zástavu srdce. Leželi mrtvé jedna vedle druhé.

Kapybary se schovávaly a nechtěly vylézat ven. Nemůžete je vzít do náruče, protože jsou to hlodavci a pokousali by vás. Měli jsme co dělat, abychom se o ně postarali. Ale nejhorší to bylo s kasuáry přílbovými [jedná se o velké nelétavé ptáky původem z Nové Guineje, které Guinnessova kniha rekordů označuje za nejnebezpečnější ptáky na Zemi – pozn. red.] Na každé noze mají ostrý patnácticentimetrový dráp, který je jako dýka. Dokážou jím tygrovi rozseknout břicho. Ještě štěstí, že ze strachu doběhli na správné místo – do evakuačního vozidla.
 
Kapybary jsou hlodavci, společenská zvířata, která žijí ve skupinách po 10-20 jedincích. Kapybary jsou hlodavci, společenská zvířata, která žijí ve skupinách po 10-20 jedincích. | Foto: © Anna Lakyza
Během ostřelování zemřelo 5 zaměstnanců ekoparku. Mezi nimi i řidič autobusu, který převážel zaměstnance. Jednou jsme přijeli do ekoparku, abychom nakrmili zvířata, a ještě než jsme došli k výběhům, začalo ostřelování. Kdo to stihl, schoval se do sklepa. Tehdy zemřel náš 24-letý kolega, kterému střepina vážně poranila obličej. Pracovní autobus zničili taky, přestože byl polepený obrázky dětí a zvířat. Další dva kolegy zastřelili samopaly nepřátelští vojáci na záchodě. Zabili i patnáctiletého chlapce, dobrovolníka, syna jednoho z ošetřovatelů. Utrhlo mu to nohu. Zemřel v nemocnici. Utekli jsme v sanitce, která patřila parku, spolu s raněnými a těly našich kolegů, a doufali, že na ni nebudou střílet.

Matkám z Ruska bych vzkázala, aby nepouštěly své syny do války. Ačkoli mezi námi vidím rozdíl: my své syny milujeme a oni ne. Jednou se mě novináři zeptali: ‚Co byste řekla panu Putinovi?‘ No, především, pro nás to není žádný pán, nikdy nebyl a nikdy nebude. Každopádně tomu nelidovi bych řekla: ‚Celý svět tě nenávidí! Skoncuj s tím!‘

Evakuovat zvířata se nám podařilo jen díky našim ozbrojeným silám. Ukazovali nám cestu a varovali nás v případě nebezpečí. Dokonce jsem jim dala ikony a křížky. A v kovalivském ekoparku jsme postavili tabuli, na kterou mohou návštěvníci napsat slova díků našim obráncům.“

V Ekoparku Kovalivka je umístěna tabule, na kterou návštěvníci píší svá poděkování ozbrojeným silám Ukrajiny. V Ekoparku Kovalivka je umístěna tabule, na kterou návštěvníci píší svá poděkování ozbrojeným silám Ukrajiny. | Foto: © Anna Lakyza

Oblíbená tapířice

Čtyři měsíce předtím, než začala válka, došlo k výjimečné události. Páru tapírů se narodilo mládě, holčička Dolly. Stalo se tak poprvé za 25 let na území bývalého SNS.
 
„Je to moje zásluha, protože jsem to byla já, kdo měl na starost březost tapíří samice. A když se mládě narodilo, žila jsem s nimi 10 dní ve výběhu, spala jsem tam ve spacáku. Bylo totiž potřeba pozorovat, jak se bude samec k mláděti chovat.

Hodně jsem k malé Dolly přilnula. V prvních dnech po narození mi cucala prst. Je jako moje dcera. Dokonce máme svoje rituály: každé ráno jí musím dát pusinku a podrbat na zádech. V den jejich evakuace začalo silné ostřelování. Vzali jsme je ven na slunce a všechny tři jsme se rozplakaly – Dolly, její maminka a já.

Dolly žije v Kovalivce s kapybarami, její rodiče jsou teď umístěni jinde. Je ještě malá, je jí rok a půl, i když už váží přes sto kilo. Její maminka váží 280 kg a tatínek o něco méně. Nyní si Dolly hraje a prochází se se svými spolubydlícími ve výběhu. Má ráda banány, kiwi a mango.
 
Tapířice Dolly přemístěná z Ekoparku Feldman. Tapířice Dolly přemístěná z Ekoparku Feldman. | Foto: © Anna Lakyza

Mýval Saša

Měli jsme 23 mývalů. Byli ochočení a pořád na mě viseli jako kožich. Pokaždé jsem musela všechny opusinkovat. Jednoho z nich, mývala Sašu, dostali kluci z ozbrojených sil. Požádali nás, jestli by si mohli vzít zvíře pro potěšení, zařídili mu bydlení. Když se vrátí z bojových pozic, potěší se s ním, mýval přilne k člověku jako pes.

Předtím u nás Saša bydlel se samičkou sviště. Ta se o něj starala, stávalo se, že si na něj sedla a probírala mu srst. Bohužel uhynula, když do proskleného výběhu dopadl granát, Saša se tehdy stihl schovat.

Opičák Žoryk

To je další moje dítě. Žoryk se narodil ještě před válkou. Ze stresu z výbuchů jeho maminka přišla o mléko. Naše zaměstnankyně vzala Žoryka k sobě domů, aby ho krmila. Žil u ní tři měsíce. Když se vrátil do parku, myslel si, že jsem jeho máma. A od té doby, vždycky když k němu zajdu, přilepí se ke mně jako klíště. Nemůžu v klidu odejít z výběhu, protože pláče a schovává se mi do výstřihu, taky žárlí na Sašu, opičáka, s kterým sdílí výběh. Oba po mně skáčou a pořád se perou.
 

Samojed Džuna

Manželka Vitalije Ilčenka Valerija jednou odjížděla z Ekoparku Feldman se svou dvouletou dcerou. Dceři se chtělo na záchod, a tak Valerija zastavila. V tu chvíli skočila do kufru auta fena samojeda. Byla celá černá od bahna, očividně ji tam nechali, když utíkali před válkou. Valerija vzala psa k sobě a teď je Džuna členem naší veliké rodiny. Je to zlatíčko.“

Svitlana Vyšnevecká s fenou Džunou. Svitlana Vyšnevecká s fenou Džunou. | Foto: © Anna Lakyza Území Ekoparku Feldman je nyní pod kontrolou Ukrajiny, ale bylo téměř z 80 % zničené. Loni na podzim ředitel Vitalij Ilčenko uvedl, že pohybovat se po území ekoparku je kvůli minám a střepinám z granátů nebezpečné. Všechny budovy potřebují značné investice. Například jen ve výběhu lidoopů bude výměna skel a obnova střechy stát až 10 milionů hřiven.

Letos na jaře začalo odminovování území. Plánuje se částečný návrat zvířat. Dne 1. června bylo otevřeno Údolí alpak, které žijí venku. Některá zvířata již byla převezena: alpaky, lamy, kozy, koně a poníci.

Lidé, kteří nejsou lhostejní, přivážejí pomoc přesídleným zvířatům do Ekoparku Kovalivka. Lidé, kteří nejsou lhostejní, přivážejí pomoc přesídleným zvířatům do Ekoparku Kovalivka. | Foto: © Ekopark Kovalivka Drtivá většina přesídlených zvířat z Ekoparku Feldman však bude v Ekoparku Kovalivka ještě po nějakou dobu. Potřebují pomoc jak finanční, tak i zdravotní a potravinovou (obiloviny, ovoce, vitamíny, maso). Podrobnější informace získáte na telefonním čísle: +380509248140 (Vitalij Ilčenko, ředitel Ekoparku Feldman, majitel Ekoparku Kovalivka) a na stránce feldman-ecopark.com/en/donation.

Perspectives_Logo Tento článek byl zveřejněn jako součást PERSPECTIVES – nového labelu pro nezávislou, konstruktivní a multiperspektivní žurnalistiku. Tento projekt, který je spolufinancovaný EU, realizuje JÁDU spolu se šesti dalšími redakčními týmy ze středovýchodní evropy pod vedením Goethe-Institutu. >>> Více o PERSPECTIVES

Mohlo by vás zaujímať

Failed to retrieve recommended articles. Please try again.