Autonomní region Rojava  Bojovnice, ne válečnice

Když v roce 2014 na severu Sýrie řádil ISIS, západní svět poprvé spatřil ozbrojené kurdské ženy s rozpuštěnými vlasy bojující proti džihádistům a tento obraz si rychle oblíbil. Za tímto ikonickým obrazem se však skrýval mnohem odvážnější projekt – autonomie Rojavy, budovaná po celé desetiletí, ve které je rovnost žen a mužů zakotvena v zákonu a jím i zbraní chráněna. Nyní, po mnoha letech boje o přežití, chce přechodná syrská vláda tento proces překazit a navrátit situaci do původního stavu.

★

První ráno v Rojavě na severu Sýrie mě probudí výstřely. Ještě v polospánku mě napadne, že se mi to možná jen zdálo, jenže zvuky neutichají, ozývají se pořád dokola, přibývají a doléhají ke mně z různých částí městečka Amúda. Vyběhnu z domu, ale nic neobvyklého nevidím, všude kolem mě jen všudypřítomný ruch typické blízkovýchodní ulice: chaotická změť aut, motorek a povozů, podél chodníků jedni prodávají a druzí nakupují.

Ozve se další střela ze samopalu. Teprve teď si všimnu, že je většina lidí kolem mě ozbrojená. Z oken aut i z rukou řidičů projíždějících motorek vyčnívají hlavně pušek AK-47, další visí přehozené na zádech kolemjdoucích. Čas od času někdo zvedne zbraň do vzduchu a stiskne spoušť.

Vypadá to, jako by si každý ozbrojený pořídil výstroj na místních tržištích úměrně svým finančním možnostem: někteří mají maskovací uniformy, jiní nosí neprůstřelné vesty navlečené přes civilní oblečení, další  chodí v tradičních šatech. Zbraně nosí mladí i staří, muži i ženy.
 

Toho rána se v Amúdě koná pohřeb, a proto se ve městě pohybuje více ozbrojených lidí než obvykle. Z fronty byla dovezena těla tří padlých bojovníků. Děti a starší lidé si zacpávají uši, protože jim kvůli střelbě ze samopalů v uších zaléhá a trápí je nepříjemné pískání. Přesto se nezdá, že by proti střelbě někdo protestoval. Působí spíše jako osobitý způsob rozloučení, jako by Kurdové s každou vystřelenou kulkou zaháněli pocit bezmoci a zároveň vysílali jasný vzkaz svým nepřátelům: smrt žádného Kurda nebude zapomenutá. V malé komunitě se všichni navzájem znají.
 

Píše se únor 2026. Během uplynulého měsíce v Rojavě, kurdské autonomní oblasti na severu Sýrie, zahynulo nejméně několik stovek Kurdů. V lednu čelili tlaku ze všech stran zároveň. Syrské ozbrojené síly nejprve obsadily několik pro Kurdy klíčových měst – Aleppo, Rakku, Kobaní i část dalších regionálních center. Damašek razí oficiální tezi, že je jeho snahou vybudovat jednotnou Sýrii, do níž postupně začlení všechny národnostní menšiny. Protože se však Kurdové odmítají vzdát své těžce vybojované autonomie, přechodná syrská vláda je k tomu nutí pod tlakem zbraní.

K útoku se připojily také místní arabské skupiny, které se s Kurdy o území Rojavy dělí; ze sousedního Turecka mezitím přilétaly bezpilotní letadla Bayraktar a další bezpilotní letouny. V zájmu Ankary de facto jednají i některé jednotky syrských ozbrojených sil, kterým Turecko poskytuje výzbroj a koordinuje jejich operace.

Území ovládané Kurdy se opět výrazně zmenšilo. Do dnešního dne přišli přibližně o 80 procent svého území. Znovu byli vyhnáni ze své země a vytlačeni do zbývajících izolovaných oblastí – do útvarů, kterým sami téměř hovorově říkají enklávy.
 

★*

V Kámišlí (kurdsky Qamişlo) bývá ticho zpravidla jen nad ránem, kolem čtvrté hodiny, kdy se v ulicích vypínají průmyslové generátory. Ulice největšího města, které zůstalo pod kurdskou kontrolou, jsou nyní propletené kabely rozvádějícími elektřinu z generátorů do domů a podniků. Tichý šum motorů a štiplavý zápach nafty se staly součástí každodenního života v celé Rojavě – na tržištích, v čajovnách, domácnostech i podnicích s vodními dýmkami. To vše je důsledek války s Tureckem, která trvá už desítky let: drony vysílané z Ankary zničily prakticky veškerou místní energetickou infrastrukturu.

Naproti Kámišlí, již na tureckém území, leží kurdský Nusaybin (kurdsky Nisêbîn). Dříve byla obě města propojena a lidé mezi nimi mohli volně přecházet, dnes je však odděluje vysoká betonová zeď a hraniční přechody jsou uzavřeny. Ulice v příhraničních čtvrtích Kámišlí zakrývají plechové střechy, které mají obyvatele chránit před sledováním a útoky tureckých dronů.
  Ve všech školách a mešitách v Kámišlí se vedle sebe mačkají uprchlíci z jiných částí Rojavy, kteří uprchli před válkou. Jen během poslední ofenzívy bylo ze svých domovů vysídleno více než 134 000 lidí a do samotného Kámišlí dorazily tisíce rodin.

V jedné ze škol potkávám Fedan. Od chvíle, kdy v roce 2018 Turecko obsadilo její rodné město Afrín (kurdsky Efrîn), se stěhuje už pošesté. V předchozích pěti případech musela opakovaně utíkat, když se její provizorní domov stal kvůli bombardování a poškození infrastruktury neobyvatelným.

Dnes je Fedan třiasedmdesát let. Všímá si, jak ve vysídleneckých táborech vznikají nové rodiny a rodí se děti, z nichž některé umírají hned po narození kvůli nedostatku mléka nebo prochladnutí.
    Fedan doufala, že pád režimu Bašára al-Asada v prosinci 2024 s sebou přinese rovněž konec útoků. Syrští povstalci ve zveřejněných videích ujišťovali: „Jsme vaši synové, ničeho se nebojte.“ Útoky však nepřestaly a ona byla znovu nucena hledat útočiště jinde. Jednotky podporované Tureckem zabíjely civilisty a syrská armáda se jim v tom nepokoušela nijak zabránit.

„Jejich slova zní moc pěkně, ale zabíjení pokračuje. Ať už vraždí oni sami, nebo to dělají jiní za jejich přihlížení,“ říká Fedan. Nová syrská vláda se prezentuje jako inkluzivní a sjednocující, skutečnost je však jiná – etnické a náboženské menšiny jsou jedna po druhé terčem útoků. Nejprve došlo k masakrům Alavitů, poté Drúzů, načež byl spáchán teroristický útok na křesťany a nyní přišli na řadu Kurdové. Opakovaná ohniska násilí ukazují, že Damašek nemá všechny jednotky spadající pod svou armádu plně pod kontrolou.

Zdá se však, že Kurdové si na válečné podmínky života v Sýrii zvykli. Od začátku syrské občanské války v roce 2011 se jejich území stalo bojištěm, na němž se střetávají různé zájmy. Opoziční povstalci zde bojovali například proti diktátorovi Bašáru al-Asadovi. Krátce nato se objevila organizace ISIS, která se pokusila vybudovat Islámský stát, takže Asadovy síly bojovaly zároveň jak proti povstalcům, tak proti ISIS. Turecko vedlo válku proti Kurdům a současně podporovalo povstalce bojující proti Asadovi. Kurdové bojovali za vlastní přežití.
  Kurdové, jejichž počet se odhaduje na 30 milion obyvatel, tvoří národ bez vlastního státu, který rád opakuje své staré rčení: „Jsme obklopeni nepřáteli ze všech stran a našimi jedinými spojenci jsou hory.“ Jsou roztroušeni po horských oblastech Blízkého východu po Iráku, Íránu a Turecku. Rojava v Sýrii je jedinou částí kurdského území bez hornatého povrchu, jedná se tak o plochou, otevřenou a obtížně bránitelnou oblast. Proto většinu větších i menších měst spojují tunely a s nimi spojená infrastruktura.

V Kámišlí jsou vstupy do podzemního města roztroušeny po celém povrchu, od šacht v ulicích až po sklepy domů a staveniště. V jednom z těchto tunelů se setkávám s Reperin, s vedoucí Jednotky na ochranu žen (Yekîneyên Parastina Jin - YPJ). Její jméno v kurdštině znamená „povstání“.

Sestupuji do podzemí suterénem průmyslové budovy. O několik pater níže se setkávám s Reperin v její kanceláři. Ještě o něco níž se nachází další městské úřady, úkryt, vojenská nemocnice a vojenská kantýna. To vše je propojeno podzemními ulicemi, které jsou tak široké, že jimi projede i malý nákladní vůz.
 

★**

Kurdské vojenské síly (Syrian Democratic Forces – SDF) se skládají ze dvou rovnocenných složek – z ženského a mužského oddílu, přičemž každý má své vlastní velení. Když se v roce 2015 SDF formovaly, muži a ženy bojovali ve společných jednotkách, ale brzy byli rozděleni do samostatných útvarů. V ženských jednotkách tak veškeré úkony provádí výhradně ženy – zastávají všechny bojové pozice, zajišťují logistiku i péči o raněné.

Oddělit ženské jednotky od těch mužských během syrské občanské války ovšem nebylo pouhým vojenským rozhodnutím, tato potřeba vycházela rovněž z nutnosti vytvořit prostor, kde mohou ženy fungovat bez mužské nadvlády. Mezi prvními bojovnicemi byly učitelky, studentky i ženy, které utekly před násilím nebo nuceným sňatkem. Některým v odchodu bránily jejich rodiny, a tak utíkaly tajně, jiné naopak přivedly samy rodiny s tím, že v boji proti ISIS může přežít jen ten, kdo vezme do ruky zbraň.
  „ISIS je nepřítel, který se nebojí smrti,“ a právě to z něj činí smrtelně nebezpečnou sílu. Džihád je pro ně svatá válka a svou vojenskou misi považují za posvátnou. Bojovníky ISIS verboval prostřednictvím propagandy – prohlašoval, že padnout na bojišti je dar, který zaručuje vstup do ráje, kde na každého padlého čeká harém panen, pro každého padlého přesně 72. V prostředí, kde je sex tabu a slouží jen k reprodukci, taková představa ráje působila obzvláště lákavě.

Kurdské bojovnice mi vyprávěly, že přítomnost žen na bojišti také narušovala motivaci protivníků: zemřít rukou ženy je údajně podle Koránu potupné, takový bojovník se prý do slibovaného ráje dostat nemůže. Reperin vzpomíná, jak se jednotky ISIS stahovaly už při zaslechnutí ženského bojového pokřiku. Jiné ženy popisovaly případy, kdy se někteří bojovníci po spatření ozbrojené ženy raději zabili sami.

Ve skutečnosti se však Korán o následcích smrti rukou ženy vůbec nezmiňuje. Šlo spíše o součást válečné propagandy, která měla ještě více povzbudit bojovnice a zároveň zastrašit část bojovníků ISIS. Ženy se chopily zbraní především proto, že pro ně zajetí znamenalo sexuální otroctví. Svědčí o tom i osud jezídských žen po genocidě v Sindžáru, kdy tisíce z nich bojovníci ISIS unesli, znásilňovali a prodávali. Část žen, které se ocitly v zajetí, volila sebevraždu nebo bojovala až do posledního okamžiku, aby se za každou cenu vyhnula zajetí.
  Poté, co jejího bratra před deseti lety zavraždil ISIS, Reperin vstoupila do řad Jednotky na ochranu žen YPJ. V té době byla vdaná za muže, kterého musela poslouchat, a jak sama říká, neměla nad svým životem žádnou kontrolu. Dnes, obklopená dalšími ženami, cítí, že se jí dostává podpory, sama rozhoduje o svém životě. Cítí, že znovu našla sama sebe.

Postupem času se YPJ pro kurdské ženy stalo také místem, které je chrání před domácím násilím. „Do rodinných konfliktů přímo nezasahujeme. Když se ovšem nějaká žena dostane do problémů, a ty nejčastěji souvisejí s muži, vysvětlíme jí, co je YPJ, co znamená ženská solidarita a jaká jsou naše práva a pokud má zájem, nabídneme jí, aby se k nám přidala. Poskytneme jí výcvik, přijmeme ji mezi sebe a vybavíme ji zbraní.“

K bojovnicím se dosud mohla připojit každá plnoletá žena. Střetávají se zde ženy z různých společenských vrstev, etnických skupin i různých věkových kategorií. „Tady jsme si všechny rovné a držíme při sobě – právě v tom spočívá naše největší síla.“ Podle Reperin je nejdůležitější právě ženská solidarita.
  Když region obsadil ISIS, Kurdové už měli na severovýchodě Sýrie zhruba dva roky de facto vlastní autonomní správu známou pod zkratkou DAANES (z anglického Democratic Autonomous Administration of North and East Syria), které běžně nese spíše prosté označení Rojava. Jedním ze základních principů tohoto autonomního uspořádání je rovnost žen a mužů. Na ní stojí fungování všech institucí, od kulturních přes politické až po vojenské. Kurdové reformovali školství, založili univerzitu i filmovou akademii, kde se vyučuje v kurdštině, jazyce, který byl v Sýrii do té doby zakázán.

První ženské sebeorganizační skupiny vznikaly už dříve, spolu s prvním organizovaným kurdským partyzánským hnutím v 70. a 80. letech minulého století. Už tehdy se ženy sdružovaly nejen k ozbrojenému odporu, ale také k boji proti domácímu násilí. Jedno z tehdejších hesel znělo: „Žena patří sama sobě!“ Aktivistky usilovaly o změnu společenských norem, které ospravedlňovaly násilí páchané na ženách.
  Se zavedením autonomní správy v Rojavě v roce 2012 získala ženská hnutí institucionální moc. Jednou z nejdůležitějších samosprávných organizací se stalo hnutí Kongra Star, které zodpovídá za prosazování práv žen v praxi. Instituci založily kurdské ženy bojující za svá práva. Kongra Star dohlíží na dodržování principů rovnosti pohlaví ve všech institucích, uplatňují model povinného spolupředsednictví, kdy každou vedoucí pozici zastává muž i žena.

Kurdové v roce 2019 za podpory Spojených států porazili ISIS. Válka si vyžádala přibližně 11 tisíc kurdských životů a přes 20 tisíc zraněných. Spolu s civilními ženskými organizacemi se YPJ stala jedním z pilířů autonomního systému, který podporuje zlepšení situace v oblasti rovných práv a solidarity jako jeden ze základů rojavské indentity.

„Jako Kurdka bojuji za přežití svého lidu, jako žena za svá práva,“ říká Destina, bojovnice YPJ.
 

★***

Navštívili jsme proto rojavskou filmařskou a uměleckou komunitu Hunergeha Welat. Založil ji kolektiv umělců ihned po vzniku rojavské samosprávy. Zabývají se tvorbou hudby, dokumentů a vlasteneckých videí, často související s ženskými a mužskými bojovými jednotkami. Jsou zodpovědní za vytváření veřejného obrazu Rojavy, což je zároveň jejich vášní. Od místních Kurdů jsem o jejich dílech slyšel něco jako: „Chápu, že je jejich tvorba určená pro propagandistické účely, ale mě jako Kurda se jejich hudba dotýká přímo mého srdce.“

Rojavská administrativa brzy pochopila, že obraz vítězných a silných Kurdů oslovuje západní svět a snažila se ho co nejvíce šířit, aby získala co největší podporu. Západní média, která informovala o válce s ISIS, psala o nebojácných kurdských ženách, které prchaly před teroristy. Kurdské bojovnice jsou dodnes zobrazovány jako moderní Amazonky: krásné, houževnaté, odvážné, bojující proti tomu, co nazývají tzv. man’s law – mužské právo. Získaly pozornost, podporu a finanční pomoc od organizací na ochranu práv žen. Stovky západních feministek a anarchistek přijely do Rojavy a připojily se k YPJ v boji proti ISIS a později proti Turecku.​​​​​​​
  Šero Hinde (kurdsky Şêro Hindê), jeden z producentů a režisérů námi navštívené komunity, říká, že každé jejich dílo je založeno na dlouhém a důsledném výzkumu. V jejich tvorbě jsou ženy také vyobrazeny jako emancipované a silné. Toto hudební a taneční dílo vypráví celý příběh kurdských žen a jejich boje.

Toto dílo pak vzniklo jako reakce na turecký útok a okupaci Afrínu, stejně jako na použití chemických zbraní proti Kurdům. Pro Kurdy je to jedna z nejbolestivějších epizod války. Připomíná jim, že v boji proti Turecku zůstávají sami – USA jim sice dodávaly zbraně pro tažení proti ISIS, v jiných bitvách je však už nepodpořily.

V textu písně Kurdové nazývají Turky bastardy, tj. „zkurvysyny“. Šero říká, že po zveřejnění tohoto díla se na skupinu snesla kritika za to, že Turky častovala takovými nadávkami. Nesouhlasné reakce nevznikly z nenávisti, ale kvůli významu slova „děvka“, protože uráží ženu, protože vina se přesouvá na matku.
 

★****

Rož chodila do školy během syrské občanské války, kdy Kurdové ještě neměli vlastní autonomii a kurdský jazyk byl zakázán. Jednou ji učitel arabského původu zaslechl mluvit kurdsky s kamarádkou, a tak ji vyvedl z učebny a začal ji bít holí do rukou. Řekl jí: „Pro kurdštinu tu není místo. Pro žádný jiný jazyk, jen pro arabštinu.“ Bašár al-Asad a před ním i jeho otec zakazovali kurdské svátky a vlajku a také to, aby děti dostávaly kurdská jména.

Během hodin náboženství se Rož učitele zeptala, proč je Bůh mužského pohlaví, proč neexistuje Bohyně. Učitel odpověděl: „To takhle nemůžete říct, to není pravda.“ Nedokázal odpovědět proč. Rož odpověd’ neuspokojila: „Myslela jsem si: fajn, ale já chci ženskou Bohyni.“
  Její zvídavost ve škole sice dráždila učitele, ale zároveň formovala její vlastní osobnost.: „Proč moje existence (jako Kurdky a ženy) ostatní tak otravuje?“ Odpověď našla ve slovech slavného kurdského spisovatele a novináře Musy Antera: „Pokud můj mateřský jazyk otřásá základy vašeho státu, znamená to, že váš stát byl vystaven na mé zemi.“

Rož bylo 12 let, když válka s ISIS začala. Snila o tom, že rychle dospěje a přidá se k bojovnicím, ale rodiče ji od toho odradili. Nyní je Rož 23 let a bojuje na jiné frontě: v oblasti lidských práv. Dokumentuje válečné zločiny a porušování lidských práv páchané na kurdském lidu. V kurdštině „roj“ (čti rož) znamená „slunce“. Není to její skutečné jméno, ale i její pravé jméno znamená oheň. Sama sebe považuje za zuřivou feministku: „Myslím, že svět potřebuje více zuřivých feministek a jejich hlasů.“​​​​​​​ K boji za lidská práva ji inspiroval příběh kamarádky z dětství, která byla provdána proti své vůli. Její manžel ji bil a ona s ním proti své vůli otěhotněla. Rož a její podobně smýšlející kamarádky se ji snažily co nejvíce podporovat. Jednoho dne, když přišla s podlitinou oka, vzali jí i její rok a půl starou dceru do ženského domova mala jin, centra založeného Kongra Star, kde si ženy navzájem pomáhají.

Ženy se zde snaží případy násilí řešit především dialogem, a teprve pokud se touto cestou nepodaří dosáhnout úspěchu, je případ předán soudu. Kurdové zpočátku zařízením mala jin posměšně přezdívali „domy rozvodů“ a obviňovali je z rozvracení rodin, ale postupem času získaly všeobecné uznání jako místa, kde je možné spory vyřešit mírnou cestou.

Rož spolu s dalšími ženami z mala jin svou kamarádku provázela celým procesem, poskytovaly jí psychickou i finanční podporu. Vrátit se ke své rodině nemohla, protože její členové byli velmi konzervativní a nábožensky založení. Manžel ji nepřestával pronásledovat, a tak ji ženy z mala jin pomohly najít útočiště v Jinwaru, vesnice obývané výhradně ženami, kde dodnes žije se svou dcerou. Rož to považuje za jednu z nejdůležitějších událostí svého života, která položila základy její budoucí práci: „Viděla jsem, jak ženy podporují jiné ženy, jak společně bojují a navzájem se chrání. Tehdy jsem pochopila, co znamená solidarita.“
  Po vítězství nad ISIS se Kurdové zavázali vůči Washingtonu, který je během bojů proti ISIS vyzbrojoval, že budou střežit věznice s příslušníky této organizace. Na území Rojavy bylo zadržováno přibližně 40 tisíc lidí spojených s ISIS. Pouhá čtvrtina z nich byli bojovníci, zbývajících třicet tisíc tvořily jejich manželky, děti a matky.

Rož pracovala v táboře pro rodinné příslušníky bojovníků ISIS, střetávala se tak s ženami z Evropy, Ruska, Kavkazu, Střední Asie i zemí Blízkého východu a s jejich dětmi. Jejich repatriace je pomalý, složitý a velmi selektivní proces: většina států se zdráhá přijímat dospělé ženy zpět. Ještě složitější je situace dětí narozených bojovníkům ISIS – mnohé z nich nemají nárok ani na občanství země svého otce či matky, nezískávají však ani syrské občanství. Tým, jehož součástí Rož byla, se snažil pomoci těmto rodinám projít deradikalizací a začít nový život.

Rož se pohybovala výhradně ve společnosti žen a nenosila hidžáb. Jednou ji jedna z arabských žen chytila za ruku a řekla: „Jestli se odtud někdy dostanu, okamžitě tě zabiju a tvoji hlavu bez hidžábu pošlu svému muži.“ Když se jí Rož zeptala proč, odpověděla: „Protože jsi Kurdka.“ Kurdy považovala za bezvěrce, urážela je a tvrdila, že všichni musí být zabiti. Opakovala, že ISIS se pomstí a všechny je zničí.

„Byla to žena, tak jako já. Byly jsme v místnosti, kde byly jen ženy, a přesto na mě zaútočila. Nenávistně se na mě dívala a chtěla mi ublížit. Tak hluboce zakořeněný je extremismus, proti kterému bojujeme.“
Rož vypráví, že ani děty ji v táborech ISIS často nepřály nic dobrého: „Tříleté, čtyřleté nebo pětileté děti se na vás dívají s nenávistí a ukazují gesta imitující podřezávání hrdla. Takhle jsou vychovávány. Je velmi těžké takovou realitu vůbec pochopit.“

Během střetů v lednu 2026 se tábory pro rodiny příslušníků ISIS vyprázdnily. Kurdové, kteří v panice násilí ustupovali, za sebou zanechali věznice bez ostrahy. Vězni jednoduše odešli branami ven,  včetně lidí z tábora al-Hawl (arabsky Al-Hawl, al-Hol), kde Rož působila jako dobrovolnice. Není jasné, kolik osob přesně uprchlo, odhaduje se však, že se po celé Sýrii nyní pohybuje 15 až 20 tisíc lidí, kterým je ideologie ISIS blízká, převážně se jedná o ženy a děti. Většinu zajatých bojovníků ISIS mezitím Spojené státy převezly do federálních věznic v Iráku.
 
★★

Na okraji Rojavy se nachází Jinwar – vesnice složená pouze z žen a matriarchální komunita fungující na principech samosprávy. V kurdštině jinwar znamená „ženský prostor“. Vesnice byla postavena v roce 2017 se záměrem zde ubytovat ženy. Přicházejí sem žít, pracovat, vychovávat děti a budovat život mimo patriarchální systém, jedná se o samosprávu v rámci širší autonomie. Muži sem mají vstup povolen jen jednou týdně a pouze se souhlasem organizace Kongra Star.

Jinwar tvoří přibližně 30 hliněných domů a několik komunitních budov – škola, klinika přírodní medicíny, pekárna a komunitní centrum. Počet obyvatel neustále kolísá: v současnosti zde žije asi 20 žen s dětmi, ačkoliv celková kapacita vesnice je zhruba sto lidí.

Většina žen se zde živí komunitním zemědělstvím. V jejich vidění světa dominuje názor, že půda poskytuje vše potřebné. Rozhodnutí se ve vesnici přijímají kolektivně – když nastane problém, scházejí se všechny.​​​​​​​
  Delal zde žije už sedm let. Je komunitní léčitelkou, která pracuje s rostlinami, které rostou na okolních loukách.

Vypráví, že vždy měla pocit, že žije ve světě ovládaném muži, ve kterém se cítila pod tlakem. „Nejprve otec a později i násilnický manžel ji považovali za slabou, ale nešlo jen o ni, slabost viděli v ženách obecně. Přesto Delal vždy cítila, že v sobě má sílu to změnit. „Od začátku jsem věděla, že jsem silná – duší i hlavou. Ale pokaždé, když jsem se pokusila pro to něco udělat, rodina mi v tom zabránila. Nedovolili mi si svobodně cokoliv vybrat, nedovolili mi se rozvíjet. Vždycky jsem cítila, že každá žena má v sobě sílu. Není třeba ji hledat jinde – je v tobě.“

Toto uvědomění už Delal nemohla skrývat pod hidžábem a černým oblečením. „Proč nedat i dalším ženám možnost objevit, kolik síly a potenciálu v sobě mají?“ Nechtěla celý život prožít v útlaku a nechtěla ani, aby v takovém prostředí vyrůstaly její dcery, a proto začala hledat způsoby, jak se posílit a vytvořit zdravé prostředí pro své děti.​​​​​​​
  Ženy ze Jinwaru se mohou bránit i samy, protože YPJ jim dodává zbraně a poskytuje jim výcvik v jejich užití. Delal říká, že v lednu, během posledních střetů, kdy se syrské síly blížily k obci, odvedly děti a starší ženy do bezpečí, zatímco zbytek držel pozice a ve dne v noci hlídal vesnici.

Zdůrazňuje, že ženy zde nejprve dojdou k osvobození mysli, z čehož postupně čerpají sílu k řešení problémů. „Nebráníme se pouze zbraněmi, ale především naším způsobem myšlení – uvědoměním, že máme sílu se bránit. Z toho pramení síla růst.“ Některé ženy zde zůstávají dlouho, jiné jen do doby, než se zotaví a osamostatní. Delal říká, že mnoho žen, které odsud odcházejí, předává dále své myšlení širší komunitě v dalších částech Rojavy.

Uvádí příklad jedné matky, která se zde naučila finanční gramotnosti a nyní sama vychovává své děti. Když se vrátila domů, její okolí nechápalo, jak se jí, starší ženě, může tak dobře dařit v ženské vesnici bez manžela. Jednou za ní přišla sousedka a zeptala se: „Co jste tam zažila? Jak se tam žije?“ A tak jí povyprávěla o svém způsobu myšlení a způsobu života a sousedka tyto myšlenky přijala.​​​​​​​
  Vesnice je založena na tzv. žineologii (kurdsky jineolojî), tedy „nauce o ženách“. Jde o systém poznání a myšlení, který přehodnocuje pojetí dějin a zkoumá, jaké místo v sociálních procesech zaujímají ženy.

Jedním z důležitých aspektů žineologie je pohled na zdraví a ženské tělo. Zdraví je zde chápáno komplexně: zahrnuje nejen jeho fyzickou podobu, ale i psychickou pohodu, svobodu a vztahy k ostatním. Ženské tělo už není vnímáno jako objekt kontroly nebo studu, ale jako vlastní prostor ženy a zdroj její síly. Společně s tím je pozornost věnována zpracování traumat. Léčení zde není chápáno jako pouhé uzdravení fyzického těla, ale také obnovu vztahu k sobě samé.

Žineologie také zdůrazňuje kolektivní život – myšlenku, že společnost lze budovat prostřednictvím solidarity a podpory. To znamená společné rozhodování, sdílení odpovědnosti a vzájemné učení se.

Filozofie ženské vědy je integrována do všech struktur rojavské administrativy. Je založena na YPJ a stejné principy se uplatňují také v oblasti vzdělávání a kultury. Žineologie se vyučuje jako samostatný obor na Rojavské univerzitě.​​​​​​​
  Základy žineologie paradoxně položil muž – Abdullah Öcalan, turecký Kurd a jeden ze zakladatelů Kurdské strany pracujících (PKK). Jeho osobnost je vnímána rozporuplně: na jedné straně se stal ústřední postavou kurdských hnutí za svobodu a otevřel téma osvobození žen a proměně patriarchální společnosti, na straně druhé ozbrojený boj PKK a útoky na turecké civilisty vedly k tomu, že byla organizace zařazena na seznam teroristických skupin. To dalo Ankaře mezinárodně právní základ k pronásledování kurdských aktivistů jak na Blízkém východě, tak i mimo region, s odůvodněním, že jde o teroristy napojené na PKK. Turecko však často zasahuje i proti těm, kteří s PKK nemají nic společného  – novinářům či kulturním a politickým osobnostem.

Struktura a filozofie Rojavy jsou přímým dědictvím Öcalanových myšlenek, a ještě více jejich praktickou realizací na hranici s Tureckem, která přímo otevírá otázku dvaceti milionů Kurdů žijících v Turecku: proč ne u nás? Ankara však vznik kurdského státu jednoznačně odmítá.

Velkou část politických idejí, které tvoří základ správy Rojavy, včetně důrazu na rovnost žen a mužů, formuloval Öcalan již během svého věznění v Turecku, kde pobývá již od roku 1999. Samotnou žineologii jako systém poznání však vytvořily, rozvinuly a institucionalizovaly kurdské ženy, zejména hnutí spojená s organizací Kongra Star.

V Rojavě zůstává Öcalanův odkaz sporný dodnes. Někteří syrští Kurdové ho považují za vizionáře a jeho portréty visí v kancelářích na úřadech. Jiní by se rádi zbavili jeho nálepky, protože jeho silně nacionalistické myšlenky odporují nadnárodnímu pojetí Rojavy.
 
★★*

Jedním z praktických příkladů uplatňování žineologie jsou feministické kurzy pro muže. Jejich myšlenka je jednoduchá: rovnosti žen a mužů nelze dosáhnout pouze posilováním postavení žen, skutečná změna nastane pouze, pokud začnou přemýšlet jinak. Na měsíční kurzy jsou zváni muži zastávající vysoké funkce v samosprávě, občanských a náboženských institucích i vedoucí pracovníci podniků.

V Kámišlí se setkávám s Masúdem Jusufem, zástupcem spolupředsedy místní samosprávy, který feministické kurzy absolvoval před několika lety.

Účast je dobrovolná. Organizace Kongra Star rozesílá pozvánky různým institucím v naději, že jejich představitelé po absolvování kurzu začnou prosazovat změny ve svých organizacích. Jusuf říká, že v jeho případě to opravdu mělo pozitivní efekt: „Kolegyně v práci dnes říkají: jen pan Jusuf nám rozumí.“​​​​​​​
  Vyjmenová, co patří k obsahu kurzů: opomíjená role žen v kurdských dějinách, ženská hnutí v Rojavě, žineologie a biologie – tedy v čem se ženské tělo liší od toho mužského. Velká pozornost je věnována také mužské mentalitě a tomu, jak dominuje ve všech oblastech života: ve veřejné správě, armádě, ekonomice i rodině. Rozebírají se také kurdské pohádky a folklor, v nichž jsou ženy často trestány za to, že porušují tradice. „Otevřelo mi to oči v každodenních věcech, které považujeme za samozřejmé,“ říká Masúd.

Jako příklad takové „samozřejmosti“ uvádí známý případ z roku 1986, kdy byla v Íránu Soraya Manútčehrí až po pás zahrabána do země a následně ukamenována. Její manžel si chtěl vzít jinou ženu, čtrnáctiletou dívku, a proto svou manželku obvinil z nevěry. První kámen na ni hodil její vlastní otec.

„Žijeme na Blízkém východě, kde existuje určitá společenská hierarchie. Když se ale naučíš dívat se na věci jinak, začneš na ženy pohlížet nejen s respektem, ale dokážeš také uznat jejich důstojnost.“

Masúd říká, že se před absolvováním kurzu nikdy nesetkal s tak silnými a sebevědomými ženami. Nejvíce na něj zapůsobila vyučující dějepisu – kurdská partyzánka, která patnáct let strávila v horách, kde bojovala a zároveň se vzdělávala. „Když jsem ji poslouchal, uvědomil jsem si, že neexistují žádné hranice toho, čeho může žena dosáhnout.“

S největšími překážkami se setkávali účastníci z konzervativních náboženských komunit. Obzvláště odmítavě se stavěli k výkladu evoluční teorie, která odporuje doslovnému výkladu Koránu – představa, že žena nebyla stvořena z Adamova žebra, jim připadala rouhavá.

V nejkonzervativnějších muslimských komunitách je prorok Mohamed dodnes považován za největšího emancipátora žen. V 7. století prohlásil, že žena se rovná polovině muže, a někteří věřící tuto představu dodnes přijímají jako nezpochybnitelnou pravdu. V praxi to znamená například to, že dcery oproti synům dědí polovinu majetku nebo že jejich svědectví u soudu má poloviční váhu oproti svědectví muže. Před touto reformou však ženy nedědily vůbec nic, byly považovány za majetek mužů a zabíjení novorozeňat ženského pohlavíbylo běžnou praxí.

Po celý měsíc trvání kurzu se muži museli starat sami o sebe: vařit, uklízet, prát i mýt nádobí. Podle Masúda to byla pro většinu z nich zkušenost, která jim otevřela oči. Jeden z účastníků tehdy poznamenal: „Mám pocit, že žena stráví celý život v kuchyni.“
 
★★**

V únoru se v regionu Hasaka (kurdsky Hesîçe) v Rojavě koná mírová konference mezi představiteli arabských kmenů a Kurdů. Krátce předtím zde skončily střety mezi syrskými ozbrojenými silami a Kurdy a bylo vyhlášeno příměří.

Jednání se odehrává v luxusním rekreačním komplexu na okraji města. Právě v této části Rojavy jsou vztahy mezi Araby a Kurdy nejnapjatější, z demografického hlediska zde obě skupiny tvoří přibližně polovinu obyvatelstva. Jak syrská vláda upevňuje své pozice, sílí i sebevědomí arabských kmenů. Ideologie současné vlády v Damašku je jim bližší než politický projekt Rojavy. Poprvé od svržení Bašára al-Asada se zde poměr sil začíná přiklánět na stranu Arabů.

Na mírových jednáních se řeší především praktické otázky: jak rozdělit moc, jak zajistit bezpečnost a jakou roli budou mít arabské kmeny ve správě regionu. Kmenoví představitelé požadují větší politické zastoupení na území ovládaném Kurdy. Zaznívá mnoho slov o míru i o nevyřešených křivdách, k žádné dohodě se však dospět nedaří. Kurdové obviňují Araby z podněcování nacionalismu a rasismu. Arabští zástupci se naopak cítí dotčeni, jednání se vyostřuje a některé rodiny nakonec chtějí konferenci opustit. Po oficiálních projevech, vzájemných výčitkách a hádkách se poté všichni společně naobědvají a rozejdou se.

Mezi účastníky není ani jedna žena. Obě strany zastupují výhradně muži. Přestože ženy v regionu zastávají vysoké funkce, jejich role v diplomacii stále zůstává omezená – sousední státy a jejich představitelé s nimi jednoduše nejednají.​​​​​​​
  Až do návštěvy této konference jsem byl existencí takové společnosti na Blízkém východě fascinován. Jinwar by mě v západním světě asi už nepřekvapil, ale tady se mi Rojava jevila jako jakési bájné Eldorado.

Pocit utopie nevycházel ani tak z prezentovaných idejí jako z jejich střetu s realitou. Rovnost žen a mužů zde ambiciózně vyrůstá uprostřed války, v místech, kde se životní podmínky blíží hranici humanitární katastrofy. Tento problém stojí ještě nad všemi ostatními společenskými problémy a zdá se, že by se brzy mohlo dospět k jeho řešení. Zásadní překážka je však jiná – autonomní správu Rojavy dosud neuznal žádný stát na světě ani žádná mezinárodní organizace. Z hlediska mezinárodního práva jsou tato území nadále považována za součást Sýrie a legitimní autoritou zůstává vláda v Damašku.
  Washington, který byl kurdským spojencem v boji proti ISIS, dnes dává přednost vztahům s přechodnou syrskou vládou a uznává územní celistvost Sýrie. Přestože to Spojené státy nikdy otevřeně neprohlásily, Kurdové si uvědomují, že kdyby použili americké zbraně proti členské zemi NATO, tedy Turecku, o podporu by okamžitě přišli.

Damašek kurdskou autonomii neuznává a požaduje, aby všechna území i politické a vojenské instituce byly začleněny do státních struktur. Kurdská strana se naopak snaží zachovat alespoň část své samosprávy, vlastních bezpečnostních sil i určitou míru kontroly nad územím. Kurdové nevěří, že přechodná syrská vláda, která se opírá o náboženský konzervatismus, přijme systém založený na rovnoprávnosti žen a mužů. Damašek už oznámil, že ženské bojové jednotky nemohou být součástí sjednocené syrské armády po boku mužských oddílů. Integrace tak i nadále zůstává ve slepé uličce, přestože se obě strany dohodly na příměří a na postupném začleňování kurdských politických a vojenských institucí do struktur syrského státu.

Zdá se, že Kurdům opět nezbyde nic jiného než se spolehnout na svého jediného spojence – hory. Jenže v Rojavě žádné nejsou.
 

★★***
 

máj 2026