Bezdomovectví včera a dnes Chudoba byla, je a – bude?

Obydlí bezdomovců na „Dýmové hoře“ Foto: © Muzeum hlavního města Prahy

V Muzeu Hlavního města Prahy proběhla výstava „Chudá Praha“. Mapovala fenomén chudoby od josefínských dob do roku 1945. Volně na ni navázala výstava v téže budově nazvaná „Dýmová hora“, která pojednává o současném bezdomovectví. Ttu je možné navštívit až do 29. prosince.

Jelikož výstavy probíhají vedle sebe, jsou nutně vystavené srovnání, které si možná ne úplně zaslouží. Ze strany pořadatelů sice jistě nešlo o náhodné rozhodnutí, ale Chudá Praha tak dostala maličko na frak.

Kurátorka Chudé Prahy Jana Viktorinová se opřela o body jako postupné změny zákonů a vznik institucí na pomoc chudým, představila významné osobnosti, které se pomocí chudým zabývaly, a tyto informace doplnila předměty, například černým sametovým čepcem chovanek chudobince či plechovou pokladničkou určenou na příspěvky s nápisem „PRO CHUDÉ“, ale také fotografiemi, malbami či půdorysy chudinských obydlí.

Místo bezdomovecké kolonie luxusní byty

Cílem této výstavy bylo ukázat odvrácenou tvář hlavního města, které se většinou prezentuje svými monumenty vyšlými přesně z opačného konce společnosti. Nejpodstatnějším přínosem tedy byly informace, které přinesla a které nebyly obecně známy, a vůbec upozornění na fakt, že historie chudých stále dlí mimo zájem širší veřejnosti. Ve srovnání s Dýmovou horou vyznívá Chudá Praha odosobněně.
 
  • Dočasný podzemní byt ve Vysočanech, 1926 autor neznámý | © Muzeum hlavního města
    Dočasný podzemní byt ve Vysočanech, 1926
  • Malvazinky – obchod v nouzové kolonii, 1930 autor neznámý | © Muzeum hlavního města
    Malvazinky – obchod v nouzové kolonii, 1930
  • Malvazinky, 20. - 30. léta 20. století autor neznámý | © Muzeum hlavního města
    Malvazinky, 20. - 30. léta 20. století
  • Obydlí bezdomovců na „Dýmové hoře“ Foto: © Muzeum hlavního města Prahy
    Obydlí bezdomovců na „Dýmové hoře“

Dýmová hora vedla s Chudou Prahou hned několik zajímavých dialogů najednou. K problému se staví příměji, protože o bezdomovcích vypráví z jejich bezprostřední blízkosti. Autoři výstavy umělec Epos 257 a kurátor Tomáš Pospiszyl představili území zaniklé bezdomovecké kolonie v části Nákladového nádraží Žižkov, kde dnes paradoxně stojí exkluzivní bytové domy. Vzpomínky a vyprávění bezdomovců zachytily hluboký vztah k legendární Dýmové hoře, která byla (opět paradoxně) jejich územím.

Leitmotivem výstavy Dýmová hora je kabel. Bezdomovci jich zde spálili mnoho za vzniku toxického dýmu. Kradli je z nákladového nádraží, aby získali barevné kovy do sběru. Kabel napnutý mezi dvěma stromy sloužil bezdomovcům jako prádelní šňůra. Postupně vrostl do kmenu stromu, je tam dodnes a později pomohl přesně lokalizovat zmizelou Dýmovou horu. Pálení kabelu je zachycené na videu hned při vstupu, kabely jsou tu spolu s umolousanými plyšáky vystavené ve vitríně, a mluví se o nich i v rozhovorech, které si návštěvník může poslechnout nebo přečíst.

Kouř z právě páleného kabelu štípe do očí

Epos 257 sleduje život bezdomovců s až fetišistickým zaujetím a bez potřeby hodnotit a soudit, zatímco Chudá Praha si drží větší odstup, téma sledujeme očima historika, který třídí, ale méně prožívá. Příčinou odosobněného dojmu přitom mohou být třeba i jen takové detaily jako volba slov v popiscích (například „zoufalá obydlí“). Ale samozřejmě i fakt, že Chudá Praha je výstava poměrně klasického formátu tvořená kurátorkou-historičkou, zatímco Dýmová hora je mnohem spíš konceptuálním projektem výtvarného umělce, který navíc mezi bezdomovci na Dýmové hoře nějakou dobu skutečně žil.

Chudá Praha nás dojímá, ale úplně jiný přístup zvolil Epos 257 (jehož občanské jméno neznáme), když přestavěl svou původně uměleckou instalaci na přístřešek pro bezdomovce, kteří v něm dodnes žijí. Tématu se už dlouho kontinuálně věnuje. A je také autorem pomníku Dýmové hory stojícím tamtéž.

Obě výstavy dohromady tvoří pozoruhodnou, byť přerušenou (chybí období po roce 45 po nedávnou současnost) linku mapující vývoj vnímání chudoby. Ideálem by mohlo být považovat obě výstavy za jeden celek. Dva různé přístupy totiž nabízejí návštěvníkovi konfrontaci se sebou samým pod vlivem dvou různých prizmat.

Chudoba v minulosti nás dojímá a otřásá (například čteme-li, že ještě na počátku 20. století mohly děti pracovat již od 8 let a až 12 hodin denně), chudoba současná námi otřásá také, ale kouř z právě páleného kabelu i aktuálně štípe do očí.

Mohlo by vás zaujímať

Failed to retrieve recommended articles. Please try again.

Redakcia odporúča

Failed to retrieve articles. Please try again.

Najčítanejšie

Failed to retrieve articles. Please try again.