Město na hranici  Architektova vize pro Charkiv budoucnosti

Charkiv, druhé největší ukrajinské město, dělí od ruských hranic pouze vzdálenost jednoho dělostřeleckého výstřelu. Toto pohraniční město je svědkem nejintenzivnějších útoků od začátku invaze. Charkivský architekt Max Rosenfeld připravuje plány na jeho přestavbu, k nimž byl přizván i slavný britský architekt Norman Foster. Fotoreportér našeho partnerského média NARA Denis Vėjas si Charkiv společně s Maxem Rosenfeldem v lednu a únoru 2024 prošel.

Když jsem Maxovi napsal, že bych si s ním chtěl popovídat o jeho vizi pro Charkiv, pozval mě na jednu akci do undergroundového uměleckého klubu se slovy: „Přijď nejdřív sem, chci, abys ještě před tím rozhovorem na vlastní kůži pocítil, o čem se budeme bavit.“

Ve válečných podmínkách získalo slovo underground zcela nový význam – dnes už to není jen alternativa k populární kultuře, ale skutečně místo pod zemí v pravém slova smyslu, kam nedopadnou ruské válečné rakety. Na akci, která se konala v suterénu jazzového klubu, provádí známý charkivský módní návrhář Kosťa Ponomarjov virtuální prohlídkou po londýnských výtvarných galeriích. Nejdříve mi tento online formát připomínal dobu pandemie koronaviru a chvílemi se mi dokonce příčil, ale zanedlouho jsem se společně s dalšími návštěvníky klubu oddal snové meditaci, nechal se vést různými epochami umění a na plátně projektoru viděl mnoho uměleckých děl.
  Max Rosenfeld je architekt, pedagog na Charkivské státní akademii kultury, designér, ilustrátor a historik. Studiu moderní architektury se věnuje přes dvacet pět let a jeho vášní a zároveň profesním zaměřením je dílo britského architekta Normana Fostera a high-tech architektonický styl, který se objevil v šedesátých letech. Pro tento styl je charakteristické využívání technologií, inženýrských řešení a průmyslových materiálů a často k němu patří odkryté struktury, jako jsou viditelné potrubí, výtahy a další technické prvky, které se stávají integrální součástí designu budovy. Mezi nejznámější Fosterova architektonická díla patří mrakodrap Gherkin nebo stadion Wembley v Londýně, kupole Reichstagu v Berlíně, Apple Park v Kalifornii nebo mezinárodní letiště v Hong Kongu. Max na téma high-tech architektury obhájil svou dizertaci a napsal knihu o Fosterově díle. Toho považuje nejen za významného architekta, ale i za symbol high-tech stylu, a díky jeho futuristickému myšlení a orientaci na budoucnost rovněž za filozofa architektury. 

Jeho osobní nadšení pro Fosterovo dílo a živou historii Charkivu bylo dobře patrné 4. dubna 2022 na Evropské konferenci starostů v Ženevě. Foster na této akci uvedl, že je společně se svou nadací připraven pomoci při obnově vybraného ukrajinského města. Starosta Charkivu Ihor Těrechov ho následně oslovil a navrhl, aby se tímto městem stal právě Charkiv, druhé největší město v zemi. Foster souhlasil.

Fosterova nadace sestavila tým expertů, mezi které byl přizván i Max. To pro něj znamenalo skvělou příležitosti přispět k obnově Charkivu a spolupracovat s architektem, kterého dlouho považoval za svůj vzor. Max se stal jedním z devíti architektů, kteří úzce spolupracují se zástupci nadace na vytváření strategického plánu pro rekonstrukci Charkivu, jenž vymezuje rámce pro rozvoj města – od dopravy a ekologie až po průmyslovou a energetickou infrastrukturu. Hlavní myšlenkou plánu je, že Charkiv je město na frontě – na hranici.

Jak Max zdůrazňuje, fronta v tomto případě neznamená nutně pouze fyzickou vzdálenost od frontové linie. Je to také prostor – hraniční zóna – kde se setkávají různé kultury a myšlenky jakoby na pomezí několika světů. „Je to místo, kde probíhá aktivní výměna, interakce a objevování, což otevírá cestu k dalšímu růstu a proměnám.“
  Charkiv od hranic s Ruskem dělí pouhých třicet kilometrů – vzdálenost jednoho dělostřeleckého výstřelu. O čtyřicet kilometrů dál, již v Rusku, se nachází město Bělgorod. Města od sebe dělí příkopové linie. Od prvních dnů rozsáhlé invaze je Charkiv nepřetržitě ostřelován. 

Může být město, které je neustále ve válečném stavu nebo je v těsné blízkosti války, úspěšné? Může se i nadále rozvíjet, nebo bude působit tísnivým, až depresivním dojmem? Existují vůbec nějaké příklady takových úspěšných příhraničních měst? To jsou otázky, které Max často slýchá, když představuje svou vizi města. Obvykle odpovídá, že vztah mezi Charkivem a Bělgorodem by se dal přirovnat ke vztahu Soulu a Pchjongjangu.

Hlavní město Jižní Koreje se nachází pouhých třicet kilometrů od hranic se svým severním sousedem. Pro Maxe jde o příklad hraničního města, jakousi výkladní skříň západního světa, která šíří svobodu a západní hodnoty přes své hranice. „Věřím, že Charkiv by se mohl stát stejnou výkladní skříní pro Bělgorod. Právě tady je třeba nejvíce akcentovat hodnoty svobody. Naší povinností je demonstrovat svobodu, za kterou bojujeme.“

Podle Maxe nebyl Charkiv nikdy pouhým pohraničním městem. Tento prostor tradičně přinášel něco dosud nepoznaného. Město přitahovalo disidenty a ty, kteří chtěli tvořit a zkoušet něco nového. Vždy to bylo místo, kde se setkávaly různé kultury, myšlenky a lidé. „A na tom se nic nezměnilo. Je to pořád fronta.“
  V prvních letech války se vize takového města zdála téměř surreální. Charkiv byl ponurý, bez elektřiny, zahalený strachem a temnotou. V té době nebylo navíc vůbec jasné, zda město útokům odolá. Když člověk slyší, jak Max vypráví svůj příběh, získá dojem, že než začal spolupracovat s Fosterovou nadací, sám působil jako město, které popisuje – zasmušile, depresivně, ochromený nejistou budoucností. Bitva o Charkiv, která probíhala od února do května, byla jednou z klíčových vojenských operací na začátku roku 2022. Město čelilo velmi silnému bombardování a pokusům o obklíčení ze všech stran. Do poloviny května se ukrajinským silám podařilo porazit ruské jednotky a vytlačit je zpět k hranici.

Při vzpomínce na začátek rozsáhlé invaze se Max svěřuje, že v této válce dlouho nemohl najít své místo. Dobrovolníci a vojáci měli konkrétní úkol a mohli tak pomáhat druhým, zatímco on se si svým talentem a dovednostmi připadal jako přítěž. „Ať už v těchto podmínkách uděláš cokoli, vždy ti bude připadat, že to není správně. Odejít – špatně. Zůstat – taky špatně. Všechno je prostě špatně.“

Z apatie Maxe vytrhla až kniha Člověk hledá smysl: Úvod do logoterapie od filozofa Viktora Frankla. Frankl byl jakožto Žid vězněn v koncentračním táboře. V popisu své zkušenosti uvedl, že ti, kteří očekávali, že vše rychle skončí, zemřeli jako první. Poté zemřeli ti, kteří si mysleli, že to naopak neskončí nikdy. Ti, kteří prostě dělali svou práci a na konec vůbec nepomýšleli, přežili.
  V roce 2022 ještě stále existovali lidé, kteří věřili, že válka skončí brzy, zejména po ukrajinském protiútoku. Skutečně to vypadalo, že je konec na dosah, že už zbývá jen několik týdnů a bude po všem. Očekával se rychlý zlom. Nicméně ke konci léta 2022 se ti, kteří věřili v brzký konec, psychicky „zhroutili“ – začali si uvědomovat, že válka může trvat rok i déle. Později mnozí upínali naděje k letnímu protiútoku, ale na podzim 2023 bylo jasné, že konec je stále v nedohlednu. Lidé propadli deziluzi, apatii a depresi. Někteří odešli a už se nevrátili, jiní se od situace emocionálně distancovali. Nyní ty, kteří už nevěří v brzký konec války, zaplavuje obrovská vlna zoufalství.

Max mi vypráví, že jednou z Franklových rad, jak si udržet zdravý rozum v těžkých časech, kdy člověka obklopují hrůzné okolnosti, každý den čelí smrti a hladu, všude kolem vidí ruiny a uvědomuje si rozsah katastrofy, je vytvořit si vlastní vizi. Max vzpomíná, jak si Frankl představoval, že stojí v čele katedry univerzity ve své rodné Vídni v tradičním oděvu a přednáší o proměnách lidské psychologie v extrémních podmínkách. Tento obraz byl pro něj natolik silný, že své okolí nebral jako zoufalou realitu, ale spíše jako nevyhnutelné podmínky, ve kterých musel pracovat.

Stejně jako Maxovi, i jemu pomohlo ve válce nalézt si své místo a vizi do budoucna.
  Části obyvatel Charkivu se od začátku války podařilo město opustit nebo se evakuovat, okolo 25 tisíc obyvatel města – včetně seniorů, dětí, celých rodin i domácích mazlíčků – však stále trávilo každý den od února do poloviny května pod zemí. Někteří z nich za celou tu dobu vůbec nevyšli na povrch. Lidem, kteří se ukryli v prostorách metra, pomáhali dobrovolníci, kteří jim rozdělovali potraviny a další potřebné věci.

Jednou z možností rozvoje města je vybudování podzemního města – myšlenka, která se zrodila z potřeby bezpečného prostoru. Vzhledem k blízkosti frontové linie nejsou úkryty potřebné pouze při ostřelování, ale slouží také jako bezpečné prostory pro školy, volnočasové aktivity, infrastrukturu – prakticky pro vše, co je nezbytné pro společenský život. Autorem tohoto nápadu je architekt Jurij Spasov, vedoucí projektu pro Charkiv. Spolu s dalším architektem z týmu, Dmytrem Fomenkem, vycestoval do Helsinek, kde jim byla představena podzemní městská infrastruktura – systém protiatomových krytů vytvořený na začátku studené války. Finové ho navrhli tak, aby se v něm mohly ukrýt nejen celé Helsinky, ale i polovina Finska.
  V Charkivu aktuálně funguje již pět podzemních škol, které se nacházejí ve stanicích metra. Jedna z nich je na křižovatce stanice metra Vítězství. Její výstavba trvala podle ředitele školy pouhý měsíc.

Prostory metra byly upraveny na samostatné zóny a nainstalovaly se do nich systémy osvětlení, ventilace, rekuperace vzduchu a vytápění. V současnosti tuto školu navštěvuje 478 žáků od první do jedenácté třídy, přičemž výuka probíhá na směny.

Celkově nyní v těchto pěti školách v prostorách charkivského metra studuje 2 094 žáků a potřeba takových vzdělávacích míst rychle roste.
  Max říká, že myšlenka vystavět město v podzemí se netýká pouze bezpečnosti, ale souvisí rovněž s novým dopravním systémem. Centrální část Charkivu se nachází na kopci, ve čtvrti Nahirnyj rajon. Stejně jako v mnoha jiných evropských městech i zde je centrum města přeplněno auty. V 60. letech byl předložen návrh pod touto kopcovitou oblastí vybudovat příčné automobilové tunely, které by pod zemí propojily hlavní části města. Podobné tunely existují v Bruselu, Düsseldorfu a mexickém Guanajuatu. Max věří, že v prospěch tohoto návrhu hovoří především charkivská geografie. Tým architektů tyto staré plány objevil a uzpůsobil je potřebám moderního města.

Max vtipkuje, že diskuze o novém dopravním systému začala diskuzí o cyklostezkách. Bylo to v dubnu roku 2022, krátce po začátku invaze, kdy ve městě nefungovalo nic – nejezdilo metro ani veřejná doprava a v ulicích nebyla téměř žádná auta. Jediným dostupným dopravním prostředkem bylo kolo.

A pak jsou tu také řeky. Charkivem protékají čtyři – Uda, Nemyšlja, Lopaně a Charkiv – a tvoří „modrou kostru“ města. Řeky totiž nemusí nutně město rozdělovat, mohou ho naopak propojovat. Max navrhuje podél jejich břehů vytvořit zelené koridory, jimiž by vedly cyklostezky a jež by pokrývaly rekreační oblasti.
  Dalším aspektem je energetická soběstačnost. Centralizované topné systémy pro vytápění celého města byly instalovány ještě v dobách Sovětského svazu. Během války je ale taková centralizace neúčinná a lehce napadnutelná. Max proto navrhuje zajistit více menších zdrojů tepla, které by se mohly instalovat pod zemí.

Pod zem by také bylo možné přesunout většinu továren a průmyslových objektů. Například Foster postavil ve Velké Británii podzemní továrnu na výrobu automobilů a nad ní nechal vytvořit typickou anglickou krajinu s ovcemi, zeleným trávníkem a jezerem.

Max čerpá inspiraci z Londýna devatenáctého století, kdy se městská infrastruktura (metro, tunel pod Temží nebo městský energetický systém) začala postupně přesouvat do podzemí a nad zemí zůstávaly zahrady, zelené střechy, parky a úchvatná architektura.

„Na myšlence vybudovat město pod zemí je něco utopického, anglického. Herbert Wells v knize Stroj času popsal ponurou sociální propast mezi podzemní dělnickou třídou a aristokraty žijícími na povrchu. Dnes však tato myšlenka zdaleka není tak utopická nebo absurdní – podzemní školy v metru dokonale ilustrují, že to takhle funguje.“
  Stojíme v samém srdci města. Nad hlavami nám na druhém nejvyšším vlajkovém stožáru v Evropě vlaje obrovská modro-žlutá vlajka. Stala se skutečným symbolem síly. Od začátku války nebyla ani jednou spuštěna a nad městem vlála po celou dobu – i když v její blízkosti vybuchovaly bomby a padaly rakety. Podle Maxe se právě na tomto místě před 350 lety začala psát historie Charkivu. Město bylo založeno jako obranná pevnost na území, které bylo dříve považováno za divokou zemi. Sloužilo jako jakási nárazníková zóna mezi Moskvou, Tatarským Krymem a Polskem – jako taková hranice mezi pravoslavím, křesťanstvím a islámem. Území bylo prakticky neobydlené, stejně jako dnešní válečná frontová linie. Do této oblasti přišli v polovině 17. století lidé prchající před válkou s Polskem v západní Ukrajině, protože tady, v „divoké zemi“, mohli válku přečkat a dočkat se jejího konce. Právě zde byla postavena dřevěná pevnost.
  Další pevnosti vznikaly v takové vzdálenosti od sebe, aby byl v případě potřeby vidět signální oheň jedné z nich. Když zaútočili Tataři, ohně se zapalovaly jako varování před nebezpečím. Tak vznikly Charkiv, Izjum, Čuhujiv a další města, jejichž jména dnes znají lidé po celém světě ze zpravodajství o válce. Celé území, na němž tyto dřevěné pohraniční pevnosti stály, se nazývalo Slobožanščyna – Svobodná země. Lidé, kteří zde žili, byli osvobozeni od nevolnictví a svobodně mohli také žít, protože v této oblasti hrozilo větší bezpečnostní riziko. Byli rovněž osvobozeni od daní ze zboží, soli a alkoholu, a šlo tedy o skutečný ráj svobodného hospodářství, takový „offshore tehdejší doby“.

„Charkiv se zrodil společně s pevností, jako hranice svobody. To byl první krok v dějinách města. Důležité je pochopit, jaká je podstata Charkivu, nejen obnovit zničené budovy. Důležité je obrátit se k dějinám a duchu města.“
  O několik staletí později, v současné válce s Ruskem, připadla obranná role městských hradeb Saltivce – městské čtvrti na severu Charkivu. Jedná se o největší a nejhustěji osídlenou část města. Před invazí byla domovem přibližně půl milionu obyvatel. Saltivka je zároveň vstupní branou do města, odkud vede silnice dál směrem k ruskému Bělgorodu.

Saltivka je monolit šedých betonových paneláků. Za nimi následuje pás garáží a za garážemi pole. Ještě o kus dál se nachází předměstí severoukrajinské metropole zničené válkou. Max vypráví, jak na těchto polích stála ruská dělostřelecká technika a všechno, co letělo směrem k městu, letělo právě přes Saltivku.​​​​​​​
  „Toto město utrpělo obrovské škody. Tyto pochmurné devíti-, dvanácti- a šestnáctipatrové budovy chránily město a ustály útok ruské armády.“

V rámci nově vzniklého týmu architektů se otázka, co se Saltivkou, stala jednou z nejpalčivějších. Nejjednodušším řešením by bylo všechno zbourat a postavit nové obytné domy. Max takovou možnost popisuje jako rychlou a finančně příznivou: „K takovému řešení by jistě svolila řada investorů. Rusové dělají totéž v Mariupolu – vypisují architektonické tendery na obnovu města. Pro mě je to příklad toho, jak by se to dělat nemělo – všechno zbourat a od základů znovu postavit. Tím bychom jen přikryli zde spáchané zločiny a předstírali, že se tu nic nestalo.“

Další možností je proměnit Saltivku ve vzpomínkové místo připomínající válečnou historii, zachovat všechny stopy po válce, proměnit ji v muzeum živé paměti a zanechat budoucím generacím, podobně jako je to v Sarajevu. Po válce v Bosně se město rozhodlo ponechat všechny válečné rány – stopy po kulkách a granátech jsou ve městě patrné dodnes. Ani tato varianta se ale Maxovi příliš nezamlouvá: „Chápal bych to osobně tak, že se rány nehojí.“​​​​​​​ Max vypráví, že když se poprvé ocitl v Saltivce po ústupu ruské armády, pochopil, že je to místo, kde může rozjímat. „Je děsivé si představit, co se tu dělo předtím. Připadalo mi to jako jedna z nejhorších věcí, které se mohou stát, a pokud jsme si tím už prošli, není se už čeho bát. Když padají rakety, zůstává jen jediný instinkt – přežít. A přesně ten mi toto místo připomíná.“

„Místo, které nejvíc utrpělo, musí rozkvést.“ V Maxově vizi by se Saltivka měla proměnit prostřednictvím ekoarchitektury a celá čtvrť by měla rozkvést zahradami. Do kráterů po explozích navrhuje vysadit stromy, a proměnit je tak v zelené oázy. V budovách, kterým chybí celé části, by chtěl vybudovat prosklené zimní zahrady. Mezi domy by měly vést zatravněné mosty. „Mluvím o myšlence, o symbolu. O tom, že rány lze léčit rostlinami.“

Když Max mluví o zazelenění Saltivky, zdůrazňuje, že taková symbolika by svědčila o tom, že lze přežít tragédii a zvítězit. Pokud se tomuto místu neprokáže patřičná úcta, stane se prý z něj druhá Pripjať u Černobylu. Lidé si budou pamatovat pouze tragédii, která se tam odehrála, ale zapomenou na to, že byla překonána.

Max sní o tom, že střechy panelových domů promění v zelené vyhlídkové terasy. Dnes výhledy z nich připomínají krajinu po bitvě. Když vystoupíte na střechu, hned zjistíte, co se zde stalo – odkud přijely ruské tanky a jaké stopy po sobě zanechaly jejich útoky.​​​​​​​
  Plocha střech je obrovská. V létě, kdy teploty šplhají až ke 40 °C, akumulují teplo. Jsou pokryté materiálem, který se rozpálí, a nad nimi se vznáší žhavý vzduch, jako nad ohněm.

Max by chtěl střechy pokrýt trávníkem a vysadit na nich stromy. Technicky vzato to možné je, střechy by se proměnily v zahradní systém nad městem. Vznikly by tak rozsáhlé zelené plochy. Tato myšlenka má nejen památkový, ale také ekologický rozměr.

Saltivku Max vnímá jako největší válečnou jizvu města, jež si zasluhuje mimořádně pozorný a citlivý přístup. Podle něj je v tuto chvíli důležité nic neuspěchat – ani obnovu, ani demolici, ani konzervaci. Je třeba se na chvíli zastavit, zamyslet se a přizvat k vytváření vize budoucnosti této oblasti odborníky z různých oborů – sociology, urbanisty, umělce, inženýry a filozofy, kteří by společně vytvořili a realizovali její budoucnost.

Max zdůrazňuje, že realizace této myšlenky je technicky náročná a vyžaduje pečlivou přípravu: je třeba vše naplánovat a vypočítat, jak budou růst kořeny stromů, vybrat vhodné rostliny, vytvořit zavlažovací systém atd.

K vizi budoucnosti Charkivu patří návrh na podporu větší rozmanitosti a bloková výstavba, kde by každá oblast měla svou vlastní identitu. Tento přístup rovněž podporuje vytváření různých komunit. Sovětská architektura byla založena na uniformitě – všichni žili ve stejných „krabicích“, ale v reálném životě se lidé setkávají na základě svého životního stylu, zájmů a sociálních vztahů. Pokud by tyto přirozené tendence byly zohledněny i v architektuře, město by okamžitě ožilo a získalo jedinečnou tvář.​​​​​​​
  Vracíme se do centra města. Max mě vede k vybombardované budově Charkivské státní lékařské univerzity.

„Druhou frontou v dějinách města bylo vzdělání.“

Charkivskou univerzitu v roce 1804 založil osvícenský myslitel Vasilij Karazin. Jeho myšlenkou bylo vytvořit vzdělávací centra v provinciích. Společnost se tehdy potýkala s nedostatkem škol a vzdělaných lidí. Existovaly pouze dvě možnosti: buď posílat všechny mladé lidi vzdělávat se do Moskvy, na hlavní univerzitu ruské říše, nebo zakládat univerzity a podporovat kulturu přímo tam, kde lidé žijí. Kdyby všichni studovali v Moskvě, v provinciích by zůstalo jen málo vzdělaných lidí, většina z nich by se totiž pravděpodobně usadila v hlavním městě. Založení univerzity změnilo takřka vše, od města po region i společnost. Z města jakožto pevnosti a obranné linie se stal univerzitní městský prostor, kde se začínala odehrávat bitva s nevzdělaností a omezeností. Univerzita změnila osud Charkivu více než samotná stavba pevnosti. Město se stalo centrem studentů – před válkou tvořili pětinu obyvatel Charkivu. Až do února 2022 studovalo v Charkivu okolo 300 tisíc lidí, kteří dohromady tvořili obrovskou mnohonárodnostní armádu studentů z různých zemí. Podle Maxe se právě díky vzdělání stal Charkiv v určitém období hranicí mezi temnotou a příležitostí.

„Bylo to velmi otevřené město, něco jako Berlín. Východní Berlín před pádem zdi byl také takovým hraničním městem. V té době John F. Kennedy řekl, že každý svobodný člověk je Berlíňan. Dnes lze totéž říct o Charkivě.“

Dnes téměř všechny ukrajinské univerzity a školy vzdělávají dálkově. Obnovit vzdělávání neznamená jen opravit budovy, zasadit nová okna nebo koupit modernější počítače. Existují různé způsoby – jedním z nich je přehodnotit studijní programy, některé třeba zcela ukončit a jiné vylepšit. Například Charkivská státní lékařská univerzita kvůli blízké frontě a potřebě znalostí a technologií pro řešení krizových situací nachází nové možnosti využití. 

Jeden takový projekt vznikl ve spolupráci s Fosterovou nadací. Foster v říjnu 2024 vystoupil na MIT v Bostonu, kde navrhl vybudovat v Charkivu mezinárodní výzkumný kampus. Na první pohled to může znít absurdně – skutečně někoho může napadnout vybudovat mezinárodní výzkumné centrum ve městě, které je pod palbou a trpí výpadky elektřiny? Max tento nápad nadšeně podporuje, protože „bychom se neměli zaměřovat pouze na současnost, musíme myslet také na budoucnost“.

Podle architekta blízkost války otevírá vzdělání nové obzory „Kde jinde zkoumat, jak se lidé mění tváří v tvář krizi? Medicína, technologie, inženýrství – to všechno má své místo právě tady na frontě. Musíme se posunout zase o kus dál a založit tuto frontu – výzkumnou loď. Současný Charkiv je jako Mars, neznámé území, kde probíhají ty největší změny.“

Když už je řeč o takové frontě, nemůžeme zapomínat na otázku bezpečnosti. Podle Maxe se v příhraničí o žádném bezpečí nedá mluvit. „Být na frontě je vědomé rozhodnutí dospělého člověka. Těm, kdo kladou bezpečnost na první místo, Charkiv nemá co nabídnout. Je to místo pro ty, jejichž prioritou je objevovat, poznávat, zajímat se a riskovat.“
  Něco jako bezpečí v Charkivu v podstatě neexistuje. Téměř každý den se rozezní sirény leteckého poplachu. V noci se vzduchem nese bzučení dronů Šáhed – podle toho, jak jsou daleko, zní hlasitěji, nebo naopak tlumeně. Pro Rusko je Charkiv jedním z nejdostupnějších cílů, a proto téměř pokaždé, když ukrajinská armáda zasáhne důležitý cíl na ruské straně, dopadnou právě na něj nejtvrdší odvetné útoky.

Když už mluvíme o bezpečí, Max nezadržitelně přechází k pravděpodobně nejbolestivějšímu aspektu války – ke smrti a tomu, jak uctít památku zemřelých. 

Když jsem Charkiv navštívil v polovině února 2024, městské hřbitovy už byly přeplněné. Nedávno vykopané hroby překrývaly modré a žluté vlajky a věnce. Ve vzduchu visel pach čerstvé zeminy, která se mísila s roztátým sněhem a lepila se na boty. Každý den přicházely k hrobům padlých blízkých a přátel zástupy lidí a ušlapaná půda jako by snad ani neměla čas zmrznout.​​​​​​​
  Jeden z architektů v Maxově týmu – Dmytro Fomenko – navrhuje proměnit tradiční ukrajinské pohřební zvyklosti a nekropole nově vybudovat jako ekoparky.

Dmytro nechce zcela upustit od tradiční symboliky smrti, jako jsou kamenné náhrobky, kříže, obelisky a podobně, raději by je ale nahradil stromy a rostlinami. Na hřbitovy se dívá jako na budoucí zahrady, kde se lidský popel smísí s kořeny zasazených stromů. V jeho představách se hrob promění ve strom a hřbitovy v lesy a parky.

Téma posmrtného života je součástí městského plánování již od vzniku prvních lidských sídel, a především nekropoli se vždy věnovala zvláštní pozornost.

„Slovo nekropolis znamená město mrtvých. Filozofický význam zahrady je rozkvět a život. Myšlenka ekohrobů a pohřební zahrady podle mě symbolizuje uchování vzpomínek – je výrazem toho, že život vítězí nad smrtí a vzpomínky mohou rozkvést.“

„Ať jsme jakkoliv rozdílní, jako stromy vedle sebe dokážeme růst,“ říká Max. „Myslím, že v kontextu války tato myšlenka získává symbolický a pěkný rozměr. Tisíce Ukrajinců umírají na frontě a ve svých domovech pod nálety. Ukrajinci bojují za svou svobodu, a ti, kteří v bojích padli, vyrostou jako stromy v městském parku. Tato zahrada by se stala jejich památníkem – věčným a smysluplným znovuzrozením idejí svobody.“
  Max zdůrazňuje, že prostředí hřbitova je velmi citlivé a zároveň konzervativní téma. Různá náboženství mají své specifické pohřební tradice, často s přísnými pravidly pro doprovázení člověka na cestě do posmrtného života. Proto je obtížné otevřeně hovořit o nových formách pohřbívání, dokud je smutek ve společnosti tak čerstvý a přítomný.

Pohřby padlých ve válce často provázejí zvláštní zvyklosti. Většinou se pro ně vyčleňují zvláštní části hřbitova a budují se samostatné památníky. „Obvykle jde o mramorové desky se jmény padlých, masivní kovové monumenty plné symboliky zbraní a vojenské síly,“ popisuje Max. Vize architektonického týmu se však od této těžkopádné symboliky zásadně odlišuje – chtějí dát nekropoli nový význam a proměnit ji v prostor, který nevypovídá pouze o tragédii a ztrátě, ale také o intimitě, tichém rozjímání, přírodě a klidu.​​​​​​​
  Prvním mezníkem v historii města byla pevnost, druhým postavení budovy staré univerzity, třetím pak avantgarda, kterou ztělesňuje budova Státního průmyslového domu („Gosprom“) postavená v roce 1928. Ačkoliv je často spojována se sovětskou érou, ve skutečnosti je současníkem staveb školy Bauhaus.​​​​​​​
Tato budova není jen architektonickým skvostem, symbolizuje rovněž schopnost lidí tvořit i v dobách krize a deprese. Po Říjnové revoluci roku 1917 a následné občanské válce v Rusku (1917–1921) se Charkiv stal jedním z hlavních center bojů. V průběhu času město opakovaně měnilo své vládce: vládli mu bolševici, Německem podporovaná vláda Druhého hetmanátu, Ukrajinská lidová republika i bělogvardějci, než roku 1919 definitivně padlo do rukou sovětů. Politická situace byla i nadále nestabilní a životní podmínky náročné. Pět let trvající sovětská vláda nepřinesla lepší životní podmínky a lidé postupně ztráceli naději. Právě tehdy se zrodila myšlenka postavit něco velkolepého. Ekonomická situace byla těžká a záhy nastal hladomor – jedna z největších tragédií v dějinách Ukrajiny. Přesto v Charkivu došlo k tvůrčímu rozmachu a jeho architektura i kultura se staly ztělesněním nových idejí.

Tehdy se rozhodlo, že se pomocí nových technologií vybuduje město z železobetonu. Nikdo tehdy nevěděl, jak s ním vlastně pracovat, ani jak navrhovat stavby takového rozsahu. Gosprom byl postaven za dva a půl roku. Nestal se jen symbolem sovětského konstruktivismu, ale i znamením naděje, že město může povstat i v těch nejtěžších časech.

V letech 1919–1933 byl Charkiv hlavním městem sovětské Ukrajiny a  proměnil se v centrum avantgardního umění, vědy a vzdělávání. Byla to doba odvážných experimentů – vznikaly nové směry ve filmu, divadle, fotografii, malbě i architektuře, které lze srovnat s hnutím Bauhaus v Německu. O třicátých letech se v literatuře mluví jako o „popraveném obrození“ [během stalinských čistek totiž docházelo k systematické likvidaci ukrajinské inteligence, pozn. překl.] – jeho představitelé, spisovatelé a básníci, vytvářeli nový jazykový styl, formující moderní ukrajinskou literaturu.

Z hlediska vědeckého výzkumu byl Charkiv jedním z nejpokrokovějších center Sovětského svazu. Vědci z Fyzikálně-technického institutu, včetně Leva Landaua, přispěli k fyzikálním objevům celosvětového významu. Tento institut se stal místem působení intelektuální avantgardy, kde se rozvíjely myšlenky v oblasti kvantové mechaniky a jaderné fyziky.

Pak přišla 60. léta. Jedno z nejsilnějších disidentských hnutí v Sovětském svazu vzniklo právě v Charkivu. Max vypráví, že když v roce 1968 vjely sovětské tanky do Prahy, na Rudé náměstí v Moskvě s transparenty „Za vaši a naši svobodu“ vyšlo osm lidí. „Osm z celého Sovětského svazu! A tři z těch osmi byli z Charkivu, z Kulturní ulice. Můžu vám ukázat dům, kde se scházeli.“
  Charkiv se stal průmyslovým centrem Ukrajiny. Neměl žádné nerostné bohatství. Není to Doněck, není to Luhansk, není to Mariupol, Záporoží ani Kryvyj Rih – v těchto městech se naopak průmysl rozvíjel, protože pod zemí měli k dispozici vše potřebné. V Charkivu se ladily strategie, formovala se průmyslová politika a město fungovalo jako myšlenkové centrum celého Donbasu. Průmysl, který se zde rozvíjel, byl zaměřený na výrobu – byly tu automobilky, první letecké továrny, první továrna na fotoaparáty, závody na výrobu kol, turbín či traktorů – vše, co souviselo s technologiemi a inženýrským myšlením, nikoli s těžbou surovin.

Max říká, že tyto továrny je třeba zavřít, a to jak z ekologických, tak ekonomických důvodů. Podle něj je jejich provoz pokusem o oživení již dávno mrtvého pacienta. Tolik traktorů jako ve čtyřicátých letech minulého století už nikdy nebude potřeba. 

Většina továren ztratila svůj význam a funkci, proto by se podle Maxe měly jejich prostory přetvořit tak, aby vyhovovaly potřebám charkivských obyvatel. Mohly by se z nich stát kulturní prostory, které by zároveň uchovávaly průmyslovou historii města. Některé z továren by se mohly proměnit v muzea průmyslové revoluce a zařadit na seznam kulturních památek, zatímco stará průmyslová architektura by se mohla přetvořit na loftové byty a kreativní prostory.

Mnohé z těchto továren byly postaveny na okraji města, z nichž se dnes staly centrální části. Z takových prostor by mohly vzniknout galerie, koncertní síně, muzea, IT centra, kreativní a designové prostory nebo architektonické kanceláře.​​​​​​​
  S Maxem jsem na procházkách Charkivem a poslechem jeho myšlenek a příběhů o městě strávil několik dní. Poslouchat jeho odvážné a futuristické vize města za zvuku sirén varujících před leteckým náletem bylo surreální, ale zároveň nadějné. Přirozeně vyvstala otázka: „Nakolik je to všechno vlastně reálné?“

Max zdůrazňuje, že zmíněné myšlenky rozhodně nejsou již schválený projekt, jde spíše o takový námět k diskuzi. Myšlenka tří front vede ke čtvrté frontě – válce s Ruskem, v níž se živě formuje nový okraj Charkivu.

„Dnes musíme vytvářet novou budoucnost, vycházející z toho, co už máme. Musíme oživit, co bylo zničeno, a vytvořit, co ještě neexistuje.“
 

február 2025