Odmítnutí masa | Jo-Anne McArthur  „Odhalovat krutost a vyžadovat odpovědnost“

Co přiměje člověka přestat jíst maso? A jak se žije s vědomím, že zvířata po celém světě trpí, zatímco většina společnosti jejich utrpení nevnímá? Cesta k odmítnutí masa může začít mnoha způsoby. Co vedlo fotožurnalistku Jo-Anne McArthur k veganství a co pro ni znamená žít ve světě, kde je utrpení zvířat stále běžnou součástí každodenního života?

Vzpomenete si na konkrétní moment nebo impulz, kdy jste si řekla, že už nechcete jíst zvířecí maso, případně další zvířecí „produkty“?

Můj přechod k veganství byl zpočátku ovlivněn dobou, kdy se moje matka přestěhovala na venkov a pořídila si deset slepic. Měla také dva psy a kočku, které jsme všichni milovali. V té době bylo kuřecí maso mým nejoblíbenějším jídlem. Jedla jsem ho často. Do té doby jsem se slepicemi netrávila žádný čas a nespojovala si pokrm s konkrétním jedincem.

Čas strávený s těmito slepicemi však všechno změnil. Staly se z nich společnice, podobně jako psi a kočky, se kterými jsme sdíleli život. Byly zvědavé, společenské a měly velmi výrazné osobnosti. Stejně jako psi a kočka chtěly trávit čas v domě. A nakonec se jim to i povedlo!

To, že jsem je poznala jako individuality, způsobilo nepopiratelný posun v mém vnímání. Uvědomila jsem si, že zvířata, která konzumuji, jsou stejně vnímavá a jedinečná jako divocí ptáci, které jsem obdivovala, nebo domácí zvířata, o která jsem pečovala. Kognitivní disonanci už nebylo možné ignorovat. Došlo mi, že už nemůžu jíst své „nejoblíbenější jídlo“, protože jsem v něm přestala vidět maso a začala vidět jedince, které jsem tak dobře znala. To byl ten katalyzátor, který mě v roce 2001 dovedl k vegetariánství, než jsem se plně oddala veganskému životu.

Co je pro Vás nejtěžší na životě se zvýšenou citlivostí k tomu, jak lidstvo zachází s přírodou a mimo-lidskými tvory?

Je přiznaně těžké žít ve světě, kde je vnímavost zvířat prokázaná (a naprosto zřejmá!), ale přesto z velké části ignorovaná, což vede ke zbytečnému a brutálnímu týrání miliard tvorů. Je to realita, které se lze zcela vyhnout a které se dá předcházet, a být mezi těmi několika málo lidmi, kteří se proti ní aktivně staví, ve vás může vyvolávat pocity izolace a celkového šoku. Stále mě ohromuje, že zlaté pravidlo – co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim –, které je srozumitelné napříč náboženstvími i kulturami, je tak zřídkakdy vztahováno na všechny živé bytosti, navzdory našim jasným znalostem o jejich schopnosti trpět.

Svoji citlivost – která možná není ničím jiným než pozorným a soucitným pozorováním – však vnímám jako svou superschopnost a nevyměnila bych ji. Moje empatie mě dovedla k tomu, že jsem zasvětila svůj život snaze zmírňovat bolest ostatních. Cítím se šťastná, že mohu jít touto cestou jako zvířecí fotožurnalistka, což je přímý důsledek toho, že jsem naladěna na pocity druhých.

Věříte, že se někdy dočkáme konce utrpení zvířat a ničení přírody? A co by k takovému obratu podle Vás nejvíc pomohlo?

Ne, nevěřím, že utrpení zvířat někdy zcela skončí, pokud nenajdeme způsob, jak z našich genů vymazat destruktivitu, hromadění zdrojů a kmenové uvažování. Pro mě však není nejdůležitější konečný výsledek, ale ona společná práce. Musíme směřovat k důslednější humánní výchově, lepším zákonům a neúnavným kampaním, které odhalují krutost a vyžadují odpovědnost. Naše pozornost se musí upnout na veškeré možné úsilí o zmírnění škod a rozšiřování okruhu našeho soucitu.

September 2026