Loterie & humanismus Vyhráli jste milion

Vyhráli jste milion Foto: Niels Steeman via unsplash | CC0 1.0

Naše přispěvatelka Bernardeta Babáková napsala povídku o tom, jaké to je vyhrát milion. Její hrdinka vlastně nakonec neví, co si s tolika penězi počnout. A dozvídá se, že to nakonec ani tolik peněz není. Jaké to je mít najednou peníze?

Nemám ráda, když zazvoní mobil. Člověku zatrne, začne se přehrabovat v tašce a pak zvonění nečekaně skončí. Ne protože jste to nestihli, ale protože se děda ve flanelce před váma odhodlal sáhnout do náprsní kapsy a do sluchátka zabručet „slyším“.
 
Minulý měsíc byl takových napálení plný. Je pravda, že jsem po mobilu šilhala častěji než obvykle hlavně proto, že jsem měla narozeniny a doufala jsem, že se třeba někdo ozve, klidně i o pár dní později, klidně i o týden později. Když bylo dlouho ticho po pěšině, zavolala jsem pár známým já a pozvala je k sobě.
 
„Hele, mně se to teď moc nehodí…“
„To je škoda.“
„Moc práce, pořád jsem někde, znáš to.“
„Hmmm.“
„Co tě to vůbec popadlo? Večeře pro přátele?“
„Mám narozeniny.“
„Jé. Tak to všechno nejlepší.“
„Díky.“
 
Tůůůůůt
 
I přes tupý zvuk automatu, který vám má naznačit, že osoba na druhé straně drátu s vámi už mluvit nechce, se přece jen několik lidí přemohlo, a dokonce donesli i skromné dárky. Třeba kus břečťanu, co roste před domem, půllitr ukradený v restauraci, sušené houby, zákusky na papírovém ubrousku. Jirka chvíli rozpačitě koukal, zahanbeně si mě prohlížel (já mu dala k narozeninám příručku pro tesaře-samouky Jak se staví sen), pak si prošacoval kapsy a vítězoslavně mi předal dva stírací losy Milionový kapřík. Někde mezi třetí lahví stáčeného vína a vajíčky natvrdo s chlebem Šumava mě Jirka donutil pětikorunou seškrábat šest políček a pokusit se tak najít svá šťastná čísla.

Dobrý den, sledujete výsledky naší loterie?“
„Nezlobte se, nemám televizi.“
„To je velká škoda!“

Přesně deset dní na to zvoní mobil. Oslava už proběhla, tak se ani nesnažím ho hledat, držím se madla v tramvaji a čekám, kdo ze spolucestujících to zvedne. Kostnatá stará paní s přísným výrazem a silným pižmem se ke mně nakloní a jakože diskrétně pronese „asi vám zvoní mobil“.
 
Sáhnu tedy do tašky, taková telefonistická vytrvalost, to může být jenom pojišťovák. Pohledy všech spolucestujících se upírají na blikající krabičku v mé pravé ruce. Když na nejbližší zastávce vystupuju, mobil stále zvoní.
 
„Dobrý den, sledujete výsledky naší loterie?“
„Nezlobte se, nemám televizi.“
„To je velká škoda!“
„Nebudete se mi teď snažit jednu prodat, že ne?“
„Ne, i když teď byste si jich mohla pořídit klidně dvacet!“
„Ani se slevou o ně nemám zájem.“
„Vážená, voláme vám, abychom vám sdělili, že váš los ze dne 21.6. byl z 80 procent úspěšný a proto vám můžeme gratulovat k výhře milionu korun českých! Při vyplňování údajů jste neuvedla číslo svého bankovního účtu, připravili jsme si pro vás tedy obnos hotově. Můžete si ho vyzvednout na nejbližší pobočce pošty mezi 12 až 17 hodinou.“
„Aha-“
 
Tůůůůůt
 
No ne. Jirka měl při výběru dárku šťastnou ruku. To je celkem dost peněz. Milion. To můžu tu narozeninovou večeři zopakovat. Ale někde, kde nebudu muset celý následující odpoledne umývat nádobí. A kam se nikdo nebude zdráhat přijít. Za milion by se dalo jet na nějakou skvělou dovolenou. Do Norska, jak o tom Jirka básní už dlouho. Letecky, a měli bychom i na to si tam dát pivo.
 
Nejdřív ho zajdu vyzvednout. Ten milion. Na poštu. A půjdu pěšky, jako vždycky? Nesvezu se třeba autobusem? Nebo bych si mohla zavolat taxík, když jsem teď ta milionářka…ale ne, to je zbytečný, vždyť bych mu musela platit hned a na to teď nemám. Nemám? Nepozná se milionář podle toho, že se tak chová? Že tak vypadá? Že si dovolí ten luxus a nepřemýšlí nad každou kačkou? Že dává fakt štědrý spropitný a vrátí láhev čerstvě otevřeného sektu, když mu nechutná? Milionáři snad mají jiné chuťové pohárky na jazyku, protože já bych sekt nikdy nevrátila, mně totiž chutná vždycky.
 
No dobře, ale na poštu jdu pěšky taky proto, že je to ohleduplné k životnímu prostředí. Můžu si teď pořídit nějaké krásné boty z biomateriálu. A francouzskou kosmetiku z loje a bylinek, které nehnojí pesticidy. A vyrábí ji handicapovaní a etikety na flakonky malují sociálně znevýhodnění. Když si pořídím opravdu krásné nové značkové oblečení, tak mi vydrží dýl, protože bude kvalitní? U toho asi záleží, v čem člověk pere. Možná by to chtělo i novou pračku. Jestli se teda vleze do našeho umakartového jádra. A vůbec, celý ten byt, na co věčně platit někomu nájem?
 
Lovím v tašce mobil. Zapínám internetové vyhledávání, kolik asi stojí byt? Nebo dům? Spíš ten byt… Ach jo, tak vlastní bydlení přesahuje můj momentální rozpočet. Leda si pořídit pozemek a na něm něco – Jirka! Bez něj bych nikdy nenašla svá šťastná čísla. A vlastně to byl on, kdo mi ty losy daroval.
 
„Jirko?“
„Ahoj.“
„Umíš už postavit ten sen?“
„Jen jsem na to tak zběžně koukal.“
„A šlo by to pod milion?“
„To víš, že šlo. Srub, třeba. Jen mít kde stavět.“
„Srub?“
„No, spíš asi jen jurta. Milion není moc, když se staví.“
„Není?“
„Tak pět by bylo lepší. Nebo deset třeba, to bylo bylo jiný kafe. To bych stavěl i ten sen.“
 
Tůůůůůt
 
Jirka je jediný člověk na světě, komu pokládám telefon já.
 
Na poště je kvůli mně povyk. Zamknou vchodové dveře, když mi podávají balíček omotaný izolepou. Napomínají paní důchodkyni s odrostlým přelivem, ať nepřekračuje čáru označující diskrétní zónu. Radí mi přepočítat si to někde jinde. Třeba v bance. Strčím milion do tašky, jedna z pošťaček mě jde vyprovodit až na schody, dívá se za mnou, jestli jsem v bezpečí. Já i ten milion.
 
Dělám, že nic. Na taxíka nemávám. Míjím několik lidí s kávou, pizzou, croissanty, obloženými bagetami. Nenápadně nahlédnu do tašky a kouskem nehtu odškrabávám izolepu z balíčku. Než ho odnesu do banky, mohla bych se někam stavit nasnídat. To je určitě milionářská manýra. Doteď pro mě snídaně byla houska z předvčerejška, žvýkaná na střídačku s čištěním zubů zapíjená šumákem.

Žádný slavný milionář se neláduje ztuženými tuky a kakaovým práškem v půl desáté dopoledne. Všichni slavní a úspěšní lidé jsou štíhlí. Dokonce vychrtlí.

V kavárně v centru města si sedám k ranním novinám a prohlížím si menu; nejradši bych anglickou snídani, čerstvou pomerančovou šťávu, dvojité espresso a horkou čokoládu na závěr. Držela jsem si v hlavě ten seznam a hypnotizovala pohledem číšníka, který si balil cigaretu a nejevil o mě – jediného hosta – zájem. Až to na něj vysypu, budu působit jako ten největší nenažranec v okolí. Ne, budu působit jako někdo, kdo si konečně může nacpat břicho. Takže jako chudák, co přišel k penězům bez sebemenší zásluhy a neumí s nimi hospodařit. No jistě, musím je někde zúročit, někam vhodně investovat. Pořídím si zlatou cihličku například.
 
„Co si dáte?“ zeptal se mladík v zástěře, v koutku úst ještě zbytek cigarety. Žádný slavný milionář se neláduje ztuženými tuky a kakaovým práškem v půl desáté dopoledne. Všichni slavní a úspěšní lidé jsou štíhlí. Dokonce vychrtlí.
 
„Dám si espresso,“ mladík protočil oči v sloup, „a nějakou starší whisky. Co mi doporučíte?“
„Dvojitou bushmillsku.“
„Děkuji.“ Ten alkohol by snad nebyl nutný, ale kolikrát za rok vyhrajete milion.
 
Zapíjela jsem whisky kávou a lovila rukou v tašce mobil. Chtěla jsem v internetovém vyhledávači najít Investice snů. Mohla jsem zkusit zavolat Jirkovi, ale bála jsem se odpovědi, že milion je pro investici málo. Na displeji svítila zpráva od šéfové; kde si? Nikdy se nenaučila, že každá věta má obsahovat sloveso, a že si se řadí mezi zájmena zvratné.
 
Vyšla jsem v povznesené náladě před kavárnu, odhodlaná šéfce zavolat a objasnit jí situaci. Několikrát jsem mobil k uchu zvedla a několikrát jej zase odložila. Zbaběle jsem se uchýlila k esemesce.
 
Muzu si vzit dnes volno? Diky.
Necekej ze placene!
 
Necekam, pomyslela jsem si.
 
Tůůůůt
 
Zapila jsem dvojitou whiskey další kávou a se srdcem rozpumpovaným do červených otáček požádala o účet. Mladík zamumlal něco o dvou stovkách. Z balíčku se mi ale podařilo vytáhnout jen pětitisícovku. Vyjel na mě, že tolik peněz není v celým lokále, aby mi vůbec mohl vrátit. Sklonila jsem hlavu, jako by to byla má vina a řekla: „To je v pořádku“.
 
Ani se neusmál, zmetek.
 
Cestou do banky, v přiopilé náladě, jsem se zastavila před charitativním obchodem, kde pracuje kamarádka ze střední. Ceny vynošených bot a použitých utěrek jsou jen orientační a je možné přispět víc. Koupila jsem si tedy odranou perleťovou taštičku, zaplatila další pětitisícovkou. Uvědomovala jsem si, že jsem za poslední půl hodinu utratila víc než za minulý kalendářní měsíc. Bylo to tak snadné! Navíc jsem hned ráno zlepšila denní bilanci otrávenému klukovi bez vyhlídky kariérního postupu a přispěla na provoz bohulibého podniku. To je ono! Promluvila ta dvojitá whiskey v mém prázdném žaludku, charitas.
 
Jako na zavolanou se přišoural velmi sešlý pán a ptal se na drobné. Mohl mít v krvi zhruba stejně promile jako já. Neváhala jsem a z plastového obalu vytáhla další bankovku.
 
„Drobný líp zvoní, budou si myslet, že jsem někoho vokrad!“
„Myslíte?“ Starostlivě jsem se zarazila.
„Já si s tím ale nějak poradím,“ mávl rukou a rychle si peníze vzal.
 
Opilá chůze je mnohem lehčí, cítila jsem, jak se jen zlehka dotýkám chodníku.
 
Nevím, jestli ten obnos v mé tašce někdo viděl, nebo jen takhle funguje šeptanda v blízkosti hranic existenčního minima, ale za rohem ulice jsem narazila na houf hlučných dětí. Dožadovaly se bonbónů. Vzhledem k tomu, že jsem u sebe měla jen poloprázdné balení žvýkaček, sáhla jsem do tašky pro další bankovku. Dát jednu bankovku o sebevětší hodnotě jedinému dítěti z houfu je vůči zbylým ostatním nespravedlivé. S cukrovinkami by to asi bývalo jednodušší. Takhle děti jen povykovaly, vrážely do sebe, dožadovaly se svého podílu, děkovaly mi a vyhrožovaly jedním dechem. Barevné papírky, o které se přetahovaly, zůstávaly vejpůl v zaťatých pěstičkách.

Měla jsem milion. Ráno,” zběžně jsem pohlédla na hodinky a na sáček v tašce.
„Milion?” Odfrkl si muž, „takový peníze, to člověk může rovnou spláchnout do hajzlu,“ blýskl po mě zlatým zubem a odešel.

Chvíli na to mi za zády zahučel hrubý ženský hlas, co to má jako bejt? Trochu dezorientovaně jsem vysvětlila matce jednoho z výrostků, co si z přídělu utrhnul sotva růžek s vodotiskem, že jsem měla narozeniny a řízením osudu taky štěstí, že teď sice mám něco málo peněz na rozdávání i na utrácení, ale nejdůležitější že bude investovat, do nemovitostí. Žena se poškrábala na čele a nabídla mi, že přivede bratrance, co je náhodou investiční poradce, a taky někoho, kdo by se rád zbavil malého bytečku poblíž a sousedku, co pronajímá garsonku. Pak se významně podívala na moji tašku. Bez většího váhání jsem sáhla po další bankovce.
 
Chvíli čekání na špinavé ulici vyplnil jakýsi hudlal s elektrickou kytarou, rvalo to uši, dala jsem mu pár „drobných“, aby odtáhl. Žena se vracela společně s třemi kumpány. Investiční poradce měl dokonce zlatý zub, soused nabízející byt napadal na levou nohu a třetí muž se představil jako zprostředkovatel nezastavěných parcel. Spekulanti s nemovitostmi spustili palbu nabídek a otázek. Cítila jsem, jak se potím a trochu podvědomě jsem od nich krok za krokem couvala. Nakonec se ukázalo, že mě jich zbaví alespoň částečná záloha, odměna za jejich čas a služby. Žena s hrubý hlasem odchytla své děti a i ty, co vypadaly bezprizorně, se začaly z ulice vytrácet. Zůstala jsem jen s investiční poradcem a tupou bolestí kdesi vzadu v hlavě připomínající střízlivění.
 
„Kolik teda máte peněz?” zeptal se mě poradce a založil si ruce na prsou.
„Měla jsem milion. Ráno,” zběžně jsem pohlédla na hodinky a na sáček v tašce.
„Milion?” Odfrkl si muž, „takový peníze, to člověk může rovnou spláchnout do hajzlu,“ blýskl po mě zlatým zubem a odešel.
„Čau.“
„Ahoj.“
„Tak hele, ta jurta i s hezkou kadibudkou by se asi do milionu vlezla. Nebo zateplená maringotka, když seženeš nějaký wagenplatz.“
„Super.“
„Že jo. Promiň. Chápu, že se tě to asi dotklo. Dala jsi mi tak hezkej dárek a já se něj ani nekoukl.“
„To je dobrý.“
„Ale už jsem se do toho začetl.“
„Hmmm.“
„Hele, seš v pohodě? Stalo se ti něco?“
„Ani ne. Nebo vlastně jo.“
„Jo? A co?“
„Vyhrála jsem milion.“
 
Tůůůůt.

Mohlo by vás zaujímať

Failed to retrieve recommended articles. Please try again.

Redakcia odporúča

Failed to retrieve articles. Please try again.

Najčítanejšie

Failed to retrieve articles. Please try again.