Viditelná hudba  Ve světle ramp

Říká se tomu „poslech hudby“. Tlumočnice znakového jazyka Laura Schwengber dokazuje, že hudbu mohou poslouchat i ti, kteří neslyší, protože hudba se dá pro ně i zviditelnit.

Laura Schwengber stojí na jevišti a mává rukama. Déšť bubnuje do střešních oken, sál se zaplňuje mumláním, za chvilku začne koncert. Laura Schwengber spojuje před hrudníkem ukazováčky do tvaru srdce a pak pohne rukama tak, jako by si k sobě přisouvala talíř. „Dobrý den, srdečně vás vítám,“ řekla právě. Mluví německým znakovým jazykem.

Tlumočnice Laura je vysoká, její pohyby jsou precizní. Má na sobě černé šaty s krátkými rukávy, černé legíny a pestrobarevné sportovní boty. Na tmavých šatech se její vytrénované ruce dobře vyjímají. Světlé vlasy má ostříhané na ježka, rty nalíčené rudou rtěnkou. Nic zbytečně neodvádí pozornost. Za ní na jevišti sedí kapela Blind Foundation – bubeník, kytarista, basista a klávesista. Nevidomý bubeník udá takt a Laura Schwengber rozvlní ruce a její paže sebou začnou škubat do rytmu. Mává na publikum, jako by si ho chtěla k sobě přitáhnout. Roztáčí imaginární laso a rukama před sebou kreslí velkou plochu. „Komm mit ins Abenteuerland,“ zpívá zpěvák, „pojď se mnou do země plné dobrodružství!“

Pak je vidět Lauřina tvář zkřivená bolestí. Laura začne pohupovat trupem sem a tam a pravou rukou imituje drnkání na kytaru – kytarista právě hraje sólo. Laura Schwengber překládá nejen text, ale také hudbu. Nálada, styl a tempo jsou u každé písně jiné. Pro přetlumočení toho, co ostatní slyší, používá šest rovin. Na prvním místě je to samozřejmě gestikulace a mimika, ale Laura pružně dotváří celý výraz také náklonem hlavy, postavením trupu, pohybem rtů a nasměrováním pohledu.
 

Tlumočníci koncertů dávají všanc své emoce

V Německu žije 80.000 neslyšících, jak uvádí Německý svaz neslyšících (Deutscher Gehörlosen-Bund). Přibližně 70 procent z nich se dorozumívá znakovým jazykem. Laura Schwengber hned vyvrací několik mýtů. Jedním z nich je údajná schopnost neslyšících odezírat ze rtů. Více než polovina neslyšících dokáže jen odhadovat, co se říká, protože pohyby rtů jsou u mnoha hlásek příliš stejné. „Jen si to zkuste a řekněte třeba slova mir a Bier.“ Posunky jsou už zřetelnější a s jejich pomocí lze komunikovat na jedné úrovni. Další mýtus se týká názornosti znakového jazyka. Ze všech znaků není ani zdaleka patrné, co znamenají. Jen asi 30 procent tvoří znaky ikonické jako např. dům, spát a jíst. Zbývající znaky se musí neslyšící naučit.

Publikum teď musí být samo aktivní. Hakuna Matata – žádný problém. Cílem je neučit se text, ale znaky. Laura Schwengber každý pohyb nejdřív předvede. „A teď vy!“ Až na dvě postarší dámy v první řadě jsou návštěvnice a návštěvníci tímto požadavkem trochu zaskočeni. Dívají se na Lauřiny ruce, pokoušejí se napodobit její gesta, ale většinou ztroskotávají na rychlém střídání pohybů. Po několika minutách zavládne v sále ticho. A pak spustí hudba a téměř všichni společně zpívají – německým znakovým jazykem.

Berlíňanka Laura přijela tento dusně teplý srpnový večer do města Eppstein v pohoří Taunus kvůli osvětě: „Znakový jazyk je skvělý! Když ho nebudeme umět, tak nám něco důležitého unikne,“ říká a vypráví o svém příteli Edim. Když Edi ohluchl, naučila se Laura znakovat. Později začala studovat v Magdeburku a Berlíně, aby se mohla stát tlumočnicí znakového jazyka. Vzhledem k tomu, že původně vlastně chtěla studovat hudbu, rozhodla se obojí zkombinovat. „Když chcete tlumočit koncerty, musíte se dobře cítit ve světle ramp,“ říká Laura. Podle svých slov ze sebe hodně vydává, pokud jde o emoce a interpretaci. Je to prý jiné než čisté simultánní tlumočení ve Spolkovém sněmu, na přednášce na univerzitě nebo na zasedání nějaké organizace. „Nejradši tlumočím popmusic, která má nějaký obsah,“ říká a směje se. Kdo se učí znakový jazyk, vyhledá si nějaký posunek, nějaký znak, který je potom jménem. Toto jméno nemusí nutně souviset se skutečným jménem. Lauřino jméno ve znakovém jazyce je jejím programem: Palec a ukazováček vytvoří písmeno „L“ a pak se posunou od brady dopředu. Toto gesto znamená „Lachen“, česky „smích“. A příjmení? Znak pro plyšového medvídka.
„A teď Vy!" Laura Schwengber předvádí pohyby. A potom musí začít i publikum v Eppsteinu: naučit se „Hakuna Matata“. | Foto: © Birte Mensing

Posunky jsou jako další hudební nástroj

Každá škola v Německu má svou tak trochu vlastní verzi německého znakového jazyka, vysvětluje Berlíňanka Laura mezi písněmi. Ve znakovém jazyce pro neslyšící existují i dialekty, podobě jako v mluveném jazyce.

Nezáleží na tom, zda jde o rappování se skupinou Die Orsons na Oben ohne Festivalu v Mnichově, o doprovod Filmového orchestru Babelsberg v Postupimi nebo kapely Blind Foundation v pohoří Taunus, Laura Schwengber je ráda, když jí dá publikum šanci. Laura je nejen tlumočnice pro neslyšící, je jako další hudební nástroj, přidaná úroveň hudby. Ráda vypráví vlastní příběhy. Kapela právě hraje instrumentální skladbu od Dukea Ellingtona. Laura Schwengber zavře oči, pak je zprudka otevře, jako by ji někdo polechtal, a začne spřádat příběh: Jakýsi muž jde na nádraží, koupí si jízdenku a nastoupí do vlaku. Na jeho místě však už někdo sedí. Dojde ke krátké hádce. Pak si muž všimne, že si koupil jízdenku na jiný den, a tak zase vystoupí. Laura většinou už předem zná písničky, které bude tlumočit. Dnes sice kapela spontánně několik songů pozměnila, ale pro Lauru není problém se přizpůsobit.

Hiltrude Morr (76) a Ursula Weber (69) jsou dnes na koncertě poprvé. Obě ženy jsou od narození hluché. Dnešní koncert je nadchl. „Tlumočnice kolem sebe šířila dobrou náladu a velice dobře znakovala,“ napsala Hiltrude na jeden blog. Hiltrude a Ursula přijely z Frankfurtu. Po koncertě se fotí s Laurou Schwengber, která je ve svém oboru už slavnou osobností. Momentálně je jednou z mála nebo možná i jedinou tlumočnicí znakového jazyka, která nejen tlumočí text, ale také převádí hudbu a umožňuje prožitek hudby lidem, kteří neslyší. Pro stanici Norddeutscher Rundfunk tlumočila letos hudební soutěž Velká cena Eurovize. Německo bylo jedinou zemí, ve které neslyšící mohli soutěžní písně nejen vidět, ale i „slyšet“.

Jako přídavek doprovází Laura Schwengber ještě píseň With a little help from my friends od skupiny Beatles a vydává se ze všech sil – poskakuje a používá rozmáchlá gesta. Pak si jen vyčerpaně sedne na židli a lokne si vody. „Teď to ještě ujde, ale ráno to bude děs,“ říká. To mívá Laura paže celé ztuhlé a bývá naprosto vyčerpaná. To už ale většinou sedí ve vlaku a cestuje zase do dalších míst v Německu. Kdyby bylo víc lidí jako ona, tak by tolik cestovat nemusela. V tomto ohledu je pro ni určitou nadějí Hesensko. Tam si totiž žáci mohou od příštího roku i na běžných školách zvolit jako volitelný předmět znakový jazyk.

September 2017