Hledání sebe sama  Odstěhovat se z velkoměsta

Joseph Sidor zkoumá atmosféru domu, který zdědil po babičce.
Joseph Sidor zkoumá atmosféru domu, který zdědil po babičce. Foto: © Serhij Mazur

To, kvůli čemu někteří lidé utíkají do velkých měst, jiní začínají hledat v životě mimo ně. Takový trend lze pozorovat i na Ukrajině: stále více lidí se rozhoduje přestěhovat do vlastního domu blíže k přírodě. Zpočátku k tomu vedla pandemie covidu, a v roce 2022 – po začátku plnohodnotné invaze – se útěk z města stal prakticky „plánem B“ pro ty, kteří si chtěli zachovat duševní zdraví uprostřed ostřelování.

Hledání autenticity

Po 13 letech rušného života v Užhorodu – krajském centru Zakarpatí – se mladý dekoratér Joseph Sidor rozhodl přestěhovat zpět do malého městečka, kde se narodil a prožil dětství.

„Zpočátku mě ta myšlenka děsila. Jak se vrátit zpátky na venkov? Je to krok zpět? Nemám tam žádné přátele, nic… Bylo to psychicky těžké. Ale čekal tam na mě dům, který jsem zdědil po babičce. Sbalil jsem se a přestěhoval se,“ vzpomíná Joseph.

Poprvé musel Joseph odjet na delší dobu z Užhorodu během lockdownu. Tehdy několik měsíců pobýval u příbuzných v Rivnenské oblasti. Podruhé o stěhování uvažoval po začátku plnohodnotné invaze. V Užhorodu pracoval v pohostinství, ale restaurace, kde měl práci, zavřeli. Na novém pracovišti se necítil naplněný. „V té době jsem si uvědomil, že většinu příjmů vydávám na nájem domu. A vlastně jsem nemusel bydlet ve městě, protože jsem pracoval z domova,“ vzpomíná Joseph na toto období.
Joseph Sidor ve svém domě, který zdědil po babičce.

Joseph Sidor ve svém domě, který zdědil po babičce. | Foto: © Serhij Mazur

V Užhorodu si blogger pronajímal řadový dům, kde měl samostatnou místnost sloužící jako dílna pro práci na dekoracích. Podle jeho slov to byl velmi útulný dům, ale cítil, že nastal čas na změnu. Stále se obával, že návrat do malého města bude znamenat ztrátu příležitostí, ale nakonec získal jinou formu svobody.

V roce 2023 se tedy přestěhoval z Užhorodu do Mukacheva. Usadil se v domě o rozloze téměř 200 čtverečních metrů. Jednalo se právě o ten samý dům ve stylu konstruktivismu s prvky art deco, který zdědil po babičce. Ačkoli stav domu nebyl zdaleka nový, Josepha to neodradilo. Naopak, viděl v tom krásu, kterou chtěl rozvíjet. Vzpomíná, že mu několikrát nabízeli, aby nemovitost prodal, ale nikdy nezapomněl, že babička tento dům koupila s snem, že zde bude žít její rodina. A i když se Josephovi rodiče brzy rozešli a odstěhovali se jinam, podařilo se mu babiččin záměr nakonec uskutečnit.

„Víte, je to takový dům s venkovskou atmosférou. I když se nachází v centru, mám tu zahradu, dokonce pěstuji rajčata a okurky. Je tu skleník, kde babička stavěla květináče. Mnohé věci mají pro mě posvátný význam,“ vypráví bloger.
Sběratelský křišťál, postříbřené příbory a také porcelán, který zdědil po babičce. Dnes Joseph tento nádobí používá v běžném životě.

Sběratelský křišťál, postříbřené příbory a také porcelán, který zdědil po babičce. Dnes Joseph tento nádobí používá v běžném životě. | Foto: © Serhij Mazur

Joseph v domě bydlí už tři roky, ale teprve loni se rozhodl sdílet svůj každodenní život na stránce na Instagramu. Podle jeho slov je tu spousta věcí, které by se do běžných bytů nevešly.

„Barokní pohovka by se do bytu o rozloze 40 metrů čtverečních nehodila. Tento dům vyžaduje okázalost! Nábytek z Jysku by tu prostě vypadal nepatřičně. Zároveň mi jednou v komentářích někdo napsal: ‚Styděla bych se sem pozvat přátele.‘ Tehdy jsem té paní odpověděl: ‚Možná to nejsou ‚vaši‘ přátelé? Nejde přece o rekonstrukci, ale o autentičnost,‘“ vzpomíná.

Podle Josepha se v tomto domě cítí šťastný. Jeho zkušenost ukázala, že o skutečné autentičnosti je řeč tehdy, když se člověk nebojí být ve svém výběru izolovaný. A skutečný domov je tam, kde si útulnost vytvoříš sám.

Kromě příběhů o svém domově spustil Joseph také kurz psychologie útulnosti „Moje bohémie“, kde se dělí o zkušenosti s vytvářením estetiky kolem sebe. „Když vzpomínám na svůj dům v Užhorodu, myslím si, že jsem ho hezky zařídil – bylo tam dobře, i když úplně jinak než tady. Teď mám jiný interiér, ale také tu cítím, že jsem doma. Pro mě je to potvrzení toho, že si svůj útulný domov a pocit sounáležitosti s místem vytváříme sami,“ říká J Joseph.

Mezi městem a vesnicí

Maria Ženčuk již mnoho let pracuje v oboru kosmetologie ve Lvově. Do povědomí veřejnosti se však dostala teprve tehdy, když začala zveřejňovat své fotografie a videa z vesnice. Retro outfity a kohout v náručí vyvolaly senzaci na stránkách této ženy na sociálních sítích.

„Vždycky jsem vyrůstala v kreativním prostředí. Ráda chodím na výstavy, sama jsem si šila oblečení, mezi přáteli mám mnoho umělců. Mám tedy to, čemu se říká ‚vytříbený vkus‘, vnímám krásu v různých věcech. Tak vznikl ten příběh s obsahem z vesnice,“ vzpomíná Maria.
Maria na vesnici ve Lvovské oblasti.

Maria na vesnici ve Lvovské oblasti. | Foto: © osobní archiv Marie Ženčuk

Maria žije ve Lvově, ale pravidelně jezdí na vesnici za rodiči, kde vyrostla. Když začala pandemie covidu, strávila první měsíce mimo město a už tehdy uvažovala o tom, že by tam trávila více času. V té době si tam zřídila internet a nějakou dobu pracovala online. Nyní žena balancuje mezi městem a vesnicí a domnívá se, že právě takový způsob života je pro ni nejharmoničtější. Na vesnici nachází inspiraci a náměty pro svůj blog.

A všechno to začalo milou náhodou. V červnu 2024 přijela na vesnici na svátek. Po mši si povídala s tetou a všimla si, že má stylový kostým, který jí obzvlášť slušel. Pochválila příbuznou, načež dostala nečekanou nabídku, aby si tento kostým vyzkoušela. Teta prostě řekla: „No tak si to oblékni, bude ti to taky slušet!“

„Pak mi máma přinesla ještě boty a doplnily jsme to doplňky. Přiložila jsem telefon k nádobě se sádlem a pořídila několik selfie. Fotky vyšly barevně a dostala jsem spoustu pozitivních ohlasů. Ale tehdy jsem ještě nezačala stránku aktivně spravovat, vrátila jsem se k tomu až o rok později,“ vypráví žena.

V létě roku 2025 se Maria vydala na pouť „Cesta svatého Jakuba“. Jedná se o síť tras napříč Evropou, které vedou do města Santiago de Compostela na severozápadě Španělska, kde je pohřben apoštol Jakub. Tuto trasu si lidé volí nejen z náboženských důvodů, ale také proto, aby byli sami se sebou, něco si ujasnili nebo prostě ušli stovky kilometrů pěšky.

„Na cestě jsem se ptala sama sebe, čím se chci zabývat, co mi přináší radost? Náhodou jsem potkala Polku, které jsem ukázala svůj Instagram. Byla nadšená a několikrát mi opakovala, abych v tom pokračovala,“ vzpomíná autorka blogu „Haličská módní ikona“.

Od té doby se Maria aktivněji pustila do rozvoje stránky, vytváří obsah podle ročního období, vypráví svůj příběh a představuje venkovskou estetiku. Její příběhy se líbí nejen publiku, ale i inzerentům. Jedna z posledních spoluprací je s obchodem s profesionálním nářadím, který jí daroval zahradní kolečko.

„Mám ráda město a ten shon, ale zároveň si užívám vesnici, přírodu a soukromí. Mám dojem, že právě teď, během války, lidé obzvlášť trpí stresem a potřebují ten venkovský klid. Určitě i v tom spočívá klíč k zájmu o můj blog,“ poznamenává blogerka.

Maria se domnívá, že nyní je obzvláště vhodná doba pro popularizaci venkova, protože se konečně rozptýlil mýtus, že tam na vás čeká jen chudoba a nezaměstnanost. Venkov dnes znamená mnoho příležitostí a kontakt s přírodou.

Sen o hliněné chalupě

Ekologický aktivista Mark Melnichenko a zakladatel projektu „Můj ukrajinský sen“ se již osm let věnuje zemědělství a přírodnímu stavitelství na Zakarpatí. O svých úspěších i neúspěších podrobně vypráví na kanálu YouTube a na sociálních sítích.

Všechno to začalo tím, že Markovi rodiče měli chalupu nedaleko Užhorodu. Mladík se rozhodl vyčistit a odkoupit sousední pozemek. Na něm vysadil ovocný sad a vlastníma rukama začal stavět od základů hliněný dům – mazanku. Zpočátku to vypadalo jako koníček, mladík pokračoval v cestování po Evropě a studoval zkušenosti jiných lidí, kteří se přestěhovali z města. Na jaře roku 2020 se Mark chystal odletět na několik měsíců do Německa, ale kvůli pandemii covidu byly všechny lety zrušeny, a tak se rozhodl věnovat tento čas stavbě chatičky.

„Tehdy tam byla jen střecha, bylo třeba postavit stěny. Během léta jsem chatičku uvedl do obyvatelných podmínek, nainstaloval kamna a poprvé jsem v ní mohl přezimovat. Vyšlo to tak, že díky lockdownu jsem stihl to, na co jsem dřív neměl čas,“ vzpomíná aktivista. Takto žil střídavě ve městě a na vesnici až do roku 2022.
Mark Melničenko při stavbě hliněné chaty.

Mark Melničenko při stavbě hliněné chaty. | Foto: © osobní archiv Marka Melničenka

„Natrvalo jsem se sem přestěhoval, když moje zahrada začala rodit. Uvědomil jsem si, že abych mohl realizovat vše, o čem sním, musím tu být každý den. Bylo to na začátku plnohodnotné invaze a já stál před volbou: pokračovat dál, nebo zůstat doma. Zvolil jsem to druhé,“ říká Mark.

Tak se blogger přestěhoval do vesnice a krok za krokem stavěl dům z materiálů, které našel v okruhu jednoho kilometru od něj. Nyní tu již stojí plnohodnotná chata s koupelnou, pracovnou, kuchyní a dvěma ložnicemi. Kromě toho Mark zve k sobě vojáky, aby mohli strávit čas v přírodě a odpočinout si.
Hliněný dům, který Mark postavil vlastníma rukama.

Hliněný dům, který Mark postavil vlastníma rukama. | Foto: © osobní archiv Marka Melničenka

Přestože Mark šel za svým snem a dělá to, co chtěl, svůj život nijak neromantizuje ani neidealizuje. Naopak připomíná, že takové kroky v něm zanechávají mnoho pochybností o tom, zda udělal správně. A to je normální.

„Letos mi bylo 30 let a myslel jsem si, že stihnu udělat víc. Například že zahrada bude mnohem větší. Nakonec jsem si nekoupil minibagr, abych vybudoval terasu a jezírka. Zároveň se věnuji i jiným věcem: píšu blog, dělám dobrovolnickou činnost, pomáhám armádě… Dodnes mám pochybnosti, jestli jsem neměl raději vystudovat něco jiného, stát se úředníkem, věnovat se něčemu, co by přineslo větší užitek, místo toho, abych tu byl a hnětl hlínu. „Ale jsem šťastný, že jsem svobodný člověk, který žije zajímavý život a inspiruje mnoho lidí k tomu, aby něco měnili,“ vysvětluje bloger.

V budoucnu Mark plánuje postavit saunu, přijímat vojáky na odpočinek a pořádat dva ekologické festivaly ročně. Kromě toho se časem chce věnovat psaní a své zkušenosti shrnout do knihy.

 

Perspectives_Logo Tento článek byl zveřejněn jako součást PERSPECTIVES – nového labelu pro nezávislou, konstruktivní a multiperspektivní žurnalistiku. Tento projekt, který je spolufinancovaný EU, realizuje JÁDU spolu se šesti dalšími redakčními týmy ze středovýchodní evropy pod vedením Goethe-Institutu. >>> Více o PERSPECTIVES

 

Mohlo by vás zaujímať

Redakcia odporúča

Najčítanejšie