Bad trip  Kýbl na totální rauš

Drogy nejsou jenom omamné, ale i sdružující. Co to ale se vztahy dělá? Vidíme pod vlivem drog lidi jinak? A jaké je se z toho mámení probudit? Bernardeta Babáková napsala krátkou povídku o tom, jaké to je prožít bad trip.

Jsou to pořád vlastně takový klidný jalový roky. Sem tam se mi na čele vyloupne červenej flek, nepředřu se, ale na nic jinýho než na práci nemám sílu. Nejsem si jistej, jestli mi je pětadvacet nebo čtyřicet. Moc jsem toho za ty roky nepřečetl, celkově málo jsem se motal kolem kultury a umění, na rozdíl od Petra, co každou chvíli s někým takovým chodí, ať už to je herečka, módní návrhářka (to byla fakt divná známost), sochařka nebo holka z kanclu s kurzem dějin umění. Já měl vždycky nejradši filmy a knížky, jenže kolem nich nebývají večírky s rautíkama, na který se dá přichomýtnout bez toho, abyste museli figurovat na nějakým guest listu. S někým chodím na tenis nebo lízt na skály, s Petrem chodím na vernisáže a premiéry v době, kdy už je po proslovech a není proti etiketě uzobávat drobečky paprikových čipsů. V určité části večera se lidi začnou vytrácet do prostor šaten a záchodů, to jsem vypozoroval už dávno. Dobře vím, proč mizí a že se asi nezanořili do hlubin odpadních vod jako do karibských vln (tu scénu z Trainspottingu mám fakt rád). Stejně tak je mi jasný, že tohle je jen pro vyvolený, na pozvání. Asi jako Clubhouse nebo Zednářská lóže. Petr jakožto rozervanec, básník spíš životním gestem než po umělecké stránce, byl sice vždycky v pozici aspiranta, ale ne a ne se z ní pohnout někam dál.

Dvojitá ontologie

Když se společnost definitivně rozskupinkuje a my dva na sebe opět zbudeme, stáhneme zpravidla ve dvou brko, o kterým Petr nikdy nezapomene prohlásit, že je „tak akorát dlouhý“, doluxujeme zbytek rautu a vydáme se po svých pěšky domů s pocitem nenaplněného očekávání a potlačenou výčitkou o promrhaném večeru.
 
Dneska je ale všechno jinak. Jdeme na akci, kam Petra pozvala holka, „co fakt ví“. Je aspoň o deset let mladší než my a „něco“ na ní je. Nevím sice, jestli je to ta rtěnka, tvar očí, sebejistě nošený nehezký účes, nebo se někdy s někým důležitým vyspala. Každopádně cítím, jak se mi sevřel žaludek, sotva nás přišla vyzvednout ke vchodu galerie, co dřív patřila do areálu strojíren a třicet let od privatizace se z ní stal železobetonový prosklený „art district“.
 
Dáváme si cigaretu v místech, kde se dřív tísnili obráběči a slévači ve frontě na odštípnutí docházky na směnu, bereme si sklenky (už zbývá jen zteplalé sladké bílé víno), následujeme Petrovu holku od skupinky ke skupince, až zůstaneme poslouchat jeden pár (vypadají dost vyžile) bavící se o uměleckých projektech s „dvojitou ontologií“. Jsou oblečení dost podobně jako já (špatně, ledabyle, nehezky), což mě potěší. Moc se nechytám, a tak nechávám spíš mluvit Petra, po chvíli si ontolog prohrábne kapsy kalhot, sevře dlaň kolem popruhu omšelé ledvinky (všichni tu mají přes prsa nebo kolem pasu ledvinku) a tiše se zeptá, jestli pudem.

Frenetická debata o náglech

Žaludek se mi svírá, když pomalu mizíme do labyrintu zadních chodeb vedoucích ze zázemí do depozitáře a tenhle pocit mě neopustí až do rána.
 
„Pamatuješ si, jak jsme si z petek od Hanácký kyselky vyráběli vodní bonga?“ Petr mi podává ruličku z jízdenky na tramvaj. Byla označená ve 21:15. „A pak strkali hlavu do kýblu naší domovnice? Tohle je mnohem lepší, mnohem silnější, tohle tě dostane fakt někam úplně jinam.“ Nejsem si jistý, jestli se mi tam chce, ale místo vyjádření pochyb či váhání jen zahuhlám: „Kýbl na totální rauš.“
 
„To je ta knížka? Drogy ve třetí říši,“ reaguje na mě ontologova holka, aniž zvedne oči z displeje Petrova chytrého telefonu, na kterým na nás čeká ještě hodně „materiálu“.
 
„To je naprostej úlet! Ale jestli jsem někdy pocítil sympatie k náglům, tak když jsem četl o jejich experimentech!“ Petr s ontologem se pustili do frenetické debaty, kdy z paměti citují části výzkumu historie drog v nacistickém Německu: „Dyť voni si to sypali do kafe! Hospodyňky drtily mezi zuby krystalky proti bolení hlavy, dokážeš si představit, že by tohle dneska dělala tvoje sousedka? Nebo máma?“

Osamělej jako prvočíslo

Zvýšený hlas a neurotické pohyby, spasmus i ujíždějící čelist. Tahle vlna tělesných projevů se přelívala mezi mými společníky z jednoho na druhého. Snad to bylo tím, že jsem si nesedl s ostatníma přímo na zem nebo že křením dvěma párům, osamělej jako prvočíslo. Příboj euforie, co se po ostatních svezl, se mi vyhnul obloukem. Nechce se mi smát, ani si povídat. Materiál ještě jednou oběhl po směru hodinových ručiček, ale s mým stavem to nic moc neudělalo. Promnul jsem si nos a dásně, jak jsem to viděl u ontologa. Přes hlavu jsem si přetáhl kapuci. Přestal jsem sledovat, o čem se baví, přestal jsem rozumět vyslovovanému.
 
Propadám se hlouběji a hlouběji do sebe, do otrhané mikiny, ve které hledám teploučko, do sedačky, do omítky, do zdi a ještě hlouběji, mezi únikové chodby, exponáty v depozitáři, mezi jednotlivá plátna, jejich vlákna a rámy, prostupuju potemnělou spletí prvočinitelů, z nichž se skládá svět, která se z mé perspektivy čím dál tím víc jeví jako krystalická mřížka, do které nevyhnutelně po zádech padám. A pak už jen tma, kterou prořezává struktura krystalu, žaludek mám sevřený a je mi hrozně zle, střeva se mi v břichu převalují jako Leviatan, na patře cítím příchuť všech chemických vzorečků, které jsem se kdy v hodinách chemie naučil, rozložené na prvočinitele.

Nalokat se příliš mnoho jedovaté tmy

Cítím, jak se mi jazyk potáhl šedivým lepkavým obalem, jako by ho někdo omotal bakelitem. Sliny mi na rtech tvrdnou a trvá to přesně tak dlouho, jako když z kapek v jeskyních postupným stékáním vznikají stalaktity. Světlo krystalu slábne a já si uvědomuju, že jsem se propadl čase, že jsem osamělý člověk kromaňonský a moje útočiště je celé pod zásypem. Kdesi dál doutnají poslední uhlíky, můžu si jen rozplánovat, co se životem do chvíle, než se udusím. Nejlepší bude se schoulit do klubíčka, jenže se nemůžu pohnout. Hledám svoje ruce, ale marně. Pootočit hlavou trvá dlouhé hodiny, a navíc to vyvolává nepříjemné pocity kolem žaludku. Nohy necítím a nedokážu si vzpomenout, kdy naposledy jsem mohl zatnout stehenní svaly. Musel jsem o ně přijít. A teď bude následovat zbytek těla až po krk. Snažím se polknout, jenže hrdlo mi už zkamenělo. Příliš jsem se nalokal jedovaté tmy.
 
„Půjdeme ke mně,“ Petrova holka mě pevně chytne za ruku. Jako by mi u hlavy praskla mýdlová bublina, plná hutné temnoty. Cítím, že jsem tím „darknesem“ obalenej, jako by mě někdo potáhl potravinovou fólií, ale vstávám. Nohy jsou tam, kde mají být, a aniž bych na to musel nějak víc myslet, tak chodím. Kdesi daleko jsem zahlédl Petra s ontologem a tou druhou holkou, tvořili jakýsi chuchvalec. „On přijde. Když bude chtít,“ řekla Petrova holka tím směrem. Přikývnu. Pevně stisknu její vlhkou ruku a nechám se vést. Venku na čerstvém vzduchu prudce zvracím.

Chci teploučko!

Zase to zhoupnutí kolem žaludku. Jedeme ve výtahu. Já, ona. Stahuje ze mě mikinu – chci teploučko! – balíme se do dek. Cítím, jak jí vlasy čpí kouřem. Stahuju ze sebe všechno, zůstávám obalený darknesem, jak višně v čokoládě. Líbám se? Usnuli jsme? Já jsem usnul určitě. Budím se do šera, sám, a něco slyším. Motám se po cizím bytě, než mě znovu zachytí její ruka a vtáhne mě do koupelny. Je nás tu šest, ale jen díky zrcadlu až ke stropu. V pěně a teplé vodě vidím Petra, „chybí Ti už jen Poseidonův trojzubec“.
 
Strčí mě za Petrem do vany. Nebráním se, chci ze sebe umýt ten průhledný film, do kterého jsem obalený a zachycený jako mořský racek v ropné skvrně. Nořím se kamsi hluboko, ale její ruka mě v pravý čas zase vytáhne zpátky. Saháme na sebe? Splýváme? Rozpouštíme se. Plahočím se mírným poklusem do kopce, v plicích mě píchá, do pravýho ramene tlačí nepohodlná krosna. Cítím, jak mi rudnou tváře. Podívám se na hodinky a donutím se přidat. Cítím v uších, jak mi tepe krev. Žaludek, celý den poslušně stažený kdesi hluboko v útrobách, se hlasitě ozve. Dojde mi, jak velký mám už od rána hlad. Když se boty zarývají do nezpevněného povrchu (vzal jsem to rovnou přes pole, abych stihl autobus z vedlejší vesnice, než padne tma), hlavou mi prolítne, že minulý týden touhle dobou jsem ze sebe sfoukával poslední mydlinky a usínal schoulený mezi Petrem a jeho holkou. Jak z nějakýho přiblblýho francouzskýho filmu.

Něco bylo nenávratně fuč

Petr se uprostřed pracovního týdne zmínil, že zase „někam“ půjdou. Potkal jsem je oba, dali jsme odpolední kafe, já cestou z práce, oni cestou na směnu v baru, kde má Petr brigádu nebo co. Když jsem mířil na schůzku, tělem mi projelo zabrnění, v očekávání se zamlely i moje útroby, ale sotva jsme se objali na uvítanou, sevření opadlo. Petr měl pod očima neuvěřitelně temný a hluboký kruhy, ona se hrbila ve špatně padnoucí neforemné mikině. Připadala mi povědomá, „posledně sis ji u mě zapomněl“. A pak si ji vyzývavým gestem přetáhla přes hlavu. Nereagoval jsem, a tak se do ní zase nasoukala.
 
V odpoledním světle obyčejného pracovního dne se něco ztratilo a bylo nenávratně fuč. Byli jsme jen dva stárnoucí a unavení chlápci ve společnosti výrazně mladší a ambicióznější holky (ale možná to dělaly jen ty výrazné dioptrické brýle, ve kterých na schůzku přišla). Petr naznačil něco o jejich plánech na víkend a já neurčitě přislíbil, že se ozvu. Nikdy jsem se necítil víc na živu a nikdy jsem nikoho nemiloval tak silně jako ty dva minulý víkend. O to bolestivější a banálnější bylo naše setkání potom.
 
Běžím a píchá mě už v obou plicích. Podivně se mi zasteskne, když mi dojde, jak přitažliví, zábavní a skvělí by dneska večer mohli být ti dva společníci. Jsem srab, když neunesu tu bolest a ošklivost návratu? V zatáčce vidím dálková světla. Když se teď fakt rychle rozběhnu a zavolám Petrovi, stihnu se ještě přidat. K okouzlující společnosti na cestě kamsi jinam, dál, hlouběji do útrob zasypané jeskyně, ze které nevím, jestli se vůbec budu kdy chtít ještě vrátit.

marec 2021