Globalizace v portugalské vesnici Taky jíš jahody v zimě?

Co se stane s malou, ospalou a chudou vesnicí, když je zničehonic katapultována do velkého, širého, globalizovaného světa? Etnoložka a fotografka žijící v Praze Barbara Wimmer svým fotoaparátem středního formátu Rolleiflex Automat I začala dokumentovat změny probíhající v portugalské vesnici São Teotónio. Málokdo by tento úkol splnil lépe než ona. Barbara v São Teotóniu totiž strávila část svého dětství a dospívání.

  • Foto Ladeneingang Foto: © Barbara Wimmer
    Ve vesnici São Teotónio na jihozápadě Portugalsku lze pořád najít krámky starousedlíků. V roce 2008 jsem poprvé fotila tyhle staré krámky, co pomalu mizí.
  • Blick in einen alten Laden mit Mosaik Fliesenboden Foto: © Barbara Wimmer
    Tenhle krámek strhli po smrti jeho majitele.
  • Blick aus einem Fenster auf ein Era Immobilienbüro. Foto: © Barbara Wimmer
    Na jeho místě vznikla realitní kancelář mezinárodního řetězce Era (pohled ze stále ještě existujícího starého krámku na novou realitní kancelář).
  • Foto von einem Schuster in seinem Laden. Foto: © Barbara Wimmer
    Roku 2015 jsem se o proměny v Sao Teotónio začala více zajímat, tehdy vznikl můj fotoprojekt se Senhorem Alverem. Alvero je švec a je mu 86 let. Dokud ho tělo poslouchá, chce své řemeslo vykonávat.
  • Foto von einem Tisch voller alter Schuhe. Foto: © Barbara Wimmer
    Dříve v krámku pracovalo více šveců a zaměstnanců společně. Dnes je tu už jen Alvero.
  • Alte Frau auf einem Hocker sitzend Foto: © Barbara Wimmer
    Tu a tam sem ještě přijde nějaký zemědělec, co si chce nechat opravit boty. Nebo sousedka na pokec. Senhora Diolinda tak Alverovi chvíli dělá společnost. Chtěla jen vědět, kdy bude v televizi – spletla si totiž můj foťák s kamerou.
  • Foto von Senhor Caspar in seinem Laden Foto: © Barbara Wimmer
    „Lidé kupují prostě raději levné zboží. Lidé tady mají málo peněz. Zadržet se ty změny nedají tak jako tak,“ říká Senhor Caspar. Má jeden z nejstarších krámků široko daleko. Funguje už více než 100 let a Senhor Caspar je třetí generací, co ho vede.
  • Blick auf die helle Straße hinaus. Foto: © Barbara Wimmer
    Ve vesnici São Teotónio na jihozápadě Portugalsku lze pořád najít krámky starousedlíků. V roce 2008 jsem poprvé fotila tyhle staré krámky, co pomalu mizí.
  • Senhor Martins in seinem Frisörladen Foto: © Barbara Wimmer
    I Senhor Martin do svého krámku hodlá chodit, dokud ráno vstane.
  • Blick in den Spiegel eines Frisörladen Foto: © Barbara Wimmer
    Ve svém holičství pracuje od svých 15ti let. Pořád má hodně zákazníků, i Bulhary.
  • Blick aus dem Ladenfenster auf ein Reisebüro gegenüber. Foto: © Barbara Wimmer
    Z okna svého krámku se dívá na jedinou cestovní kancelář pro bulharské zemědělské pracovníky, kteří tu pracují od roku 2001 v důsledku agrární industrializace. V São Teotóniu žije jedna z nejpočetnějších bulharských menšin – Bulhaři tvoří 13 procent celkového obyvatelstva vesnice.
  • Foto von einem kleinen Lebensmittelladen. Foto: © Barbara Wimmer
    Toto je jediný bulharský obchod s potravinami v São Teotóniu. Majitel si velmi stěžoval na situaci v Portugalsku a chce vesnici zase brzy opustit. Kromě dluhů mu na konci měsíce nic víc nezbývá. Neboť hodně jeho krajanů své nákupy nemůže zaplatit a nakupují na dluh. Ale své dluhy často nemůžou splatit.
  • Foto von einem Landarbeiter vor einem Hauseingang Foto: © Barbara Wimmer
    S tímto bulharským zemědělským pracovníkem jsem se bavila před obchodem chvíli česky, protože naposledy pracoval v Brně.
  • Foto von spiegelnden Fensterflügeln. Foto: © Barbara Wimmer
    Hodně krámků, kaváren a bytů zeje prázdnotou a budou chátrat. Portugalsko je nadále zemí, z níž hodně lidí odchází a i v São Teotóniu si mladí balí kufry a mizí hledat své štěstí do střední a severní Evropy. Přirozená demografická proměna tak zanechává určité mezery.
  • Junger Inder steht in einem Laden hinter der Kasse. Foto: © Barbara Wimmer
    Pár krámků, které tu zůstaly po portugalských majitelích, převzali „noví cizí“. Ind Karen umí trochu německy. Dva roky žil ilegálně v Hamburku. Nyní zkouší své štěstí s krámkem v Portugalsku. Zatím se u něj moc nenakupuje, především Indové, Pákistánci a Nepálci. Ale vyžije z toho.
  • Chinesische Ladenbesitzerin hinter ihrer Ladentheke. Foto: © Barbara Wimmer
    Tato Číňanka má v São Teotóniu svůj krámek už pět let. Přestože její muž byl proti, nechala mě rychle v krámku udělat pár fotek. Je tu ještě pět dalších čínských krámků, ale v žádném z nich mi nedovolili fotit. Téměř všichni z nich tvrdí, že v Portugalsku jsou jen na krátko. Čína s Portugalskem vyjednala speciální smlouvy, takže Číňani podnikající v maloobchodu v Portugalsku mají daňové úlevy.
  • Zwei Männer in einem Laden Foto: © Barbara Wimmer
    „Kdyby nebylo cizinců, jsme tady nic,“ říká Senhor Duarte, vpravo. Cizinci vykrývají mezeru, říká. Hodně jeho kamarádů odešlo do ciziny. Své domy, byty a obchody prodali. V krámku Senhora Duarteho všichni nakupují. Jak ti, co se vykašlali na práci na Západě a užívají si tu života – Němci, Angličani, Nizozemci, Rakušané, Češi –, ale i zemědělští pracovníci ze skleníků – Bulhaři, Indové, Thajci, Nepálci, Pákistánci.
  • Zwei Saisonarbeiter sitzen auf einer Bank. Foto: © Barbara Wimmer
    Oba tito Indové do Portugalska přišli teprve nedávno a pracují tu jako sezónní pracovníci ve sklenících.
  • Foto von drei älteren Herren auf einer Bank. Foto: © Barbara Wimmer
    Další den, stejná lavička. Tito dva stařečci se na mě dívali mrzutě. Abych je směla vyfotit, musela jsem je několikrát ujistit, že jsem „skoro-Portugalka“. Chápu jejich nevrlost, protože v letních měsících tady s foťákem pobíhají stovky turistů a fotí si dědoušky jako zvířata v zoo.
Když uličkami malé vesnice São Teotónio vedu za ruku své dvě dcery, vzpomínám, jak jsem tu sama jako dítě na vlastní kůži zažívala cizotu, přizpůsobení a začlenění.

São Teotónio leží sedm kilometrů od portugalského pobřeží Atlantiku a má kolem 5 500 obyvatel. Mí rodiče kousek odtud koupili pozemek a v roce 1994 jsme se sem přestěhovali. Rodiče si tím splnili svůj životní sen a já a mí bráchové jsme si užívali svobodu spojenou s pobytem v přírodě, daleko od hlučných ulic a hudrujících sousedů. Kromě této nově nabyté svobody se od nás ovšem požadovala také vysoká flexibilita při zápisu do školy bez znalosti portugalštiny. V jedenácti letech jsem si já a mí dva bratři (9 a 16) osvojili nutnou citlivost pro novou, cizí kulturu. Často jsme společně celé hodiny sedávali na lavičce na školním dvoře a pozorovali běh věcí. Doma pod ochranným křídlem rodičů jsme pomalu začali napodobovat procesy slovními hříčkami.

Po dlouhé fázi přizpůsobení jsme to zvládli: vzali nás s sebou a ukázali nám vesnici. Pamatuju si, jaké to bylo s jednou kamarádkou bubnovat rukou na ta malá dvířka, abychom zjistily, jestli je jiná kamarádka doma. Vždycky, když jsem u toho jako estranjeira (cizinka) směla být, byla jsem pyšná na to, že mě uvádějí do tajů této společnosti.

Na ulici už skoro nejsou místní

Před 16 lety jsem se vzdala své tvrdě vydobyté existence jako skoro-Portugalka a nyní žiji na druhé straně Evropy, v Praze. Momentálně jsem zpět v São Teotónio. A v této malé vesnici vidím cestovní kancelář s nápisy azbukou na fasádě. Tam si bulharští zemědělci, kteří tady ve vesnici žijí od roku 2001, mohou zařídit cestu autobusem nebo letecky domů. Právě tady se momentálně koncentruje největší množství Bulharů v Portugalsku. Kolem 13 procent obyvatel vesnice jsou Bulhaři. Porodnost od té doby, co ve vesnici žijí, stoupla o celkem 40 procent. O pár kroků dál objevím nový, indický obchod s potravinami. Jsem zvědavá, a tak jdu dovnitř. Majitel mi vysvětluje, že už dlouho není jediným Indem, co tu provozuje obchod. Na sezónní práce v rozvíjejícím se zemědělském průmyslu se sem do chráněné krajinné oblasti najímá a převáží čím dál více Indů.

Dál se toulám uličkami a trochu mě udivuje, že při procházení vesnicí nepotkávám téměř žádného Portugalce. Míjím chichotající se bulharské teenagery, telefonující Indy v žabkách, Indky v sáří, Pákistánce v jejich typickém oděvu salwar kameez, Pundžábce s turbany na hlavách a opilé Thajce, kteří na vesnické návsi relaxují s lahví piva v ruce. Vidím čínské krámky se smíšeným zbožím, kam vstupují bulharští zemědělci v gumácích, aby si tam koupili oblečení. Pozoruji, jak Indové v pracovních agenturách čekají ve frontě na vyplacení výplaty.

Kde jsou všichni ti muži, co celé hodiny spokojeně sedí na lavičce na slunci a mlčí? Jsou k vidění už jen na málo místech. Kam zmizely všechny ty obyčejné kavárny plné smějících se lidí, co dlouze gurmánsky cucají mini (nejmenší láhev piva na světě o obsahu 0,2 litru)? Kavárny se zavírají kvůli extrémně přísné, národní hygienické kontrole, nebo jejich majitelé umřeli. Kde jsou ty ženy, co tajnůstkářsky mají hlavy u sebe a pomlouvají toho a tamtoho nebo si povídají o nějakých tajuplných událostech a hledají pomoc u věštkyně? Už nemají čas a je jich čím dál méně, čarodějnice a vědmy vymírají.

Saudade bolí, ale blahobyt láká víc

Vedle starých, zaprášených krámků, jejichž majitelé jsou staří a šedí, lze objevit jen pár nových portugalských obchodů. Zato ale spousta drolících se fasád, zavřených, rozpadajících se okenic a řítících se střech. Při hledání blahobytu spousta mladých lidí tuto chudou vesnici opustila a přesídlila se svým majetkem více do středu Evropy. Jestlipak se jim tam daří lépe? Hodně z nich jih chybí a pro něj typická saudade (touha) je bolí. Staří kamarádi ze školy, kteří vesnici opustili, sem občas díky nízkonákladovým společnostem zavítají načerpat na pár dní trochu domova. Tu a tam během svého pobytu náhodou potkávám někdejší spolužačky, co odsud emigrovaly. Sedí u hrnku s kávou a nostalgicky se dívají na vesnickou náves a plážovou promenádu. Spolužačka Maria sice svoje povolání snů našla v Norsku, Tiago ale denně pracuje na stavbě ve Švýcarsku.

Hodně z nich by se svého nově vydobytého blahobytu už nechtělo vzdát, aby si mohlo užívat život tady na jihu. Jakou by tu měli perspektivu? Ten, kdo nechce ve sklenících dřít za mizernou mzdu, nenajde s výjimkou cestovního ruchu žádnou alternativu. A úplně jednoduše: čím se pak v chladných zimních měsících zahřeje? Ten, kdo jednou poznal pohodu ústředního topení, už se jí těžko vzdá. Tady ale musí.

Zatímco odsud místní nadále odcházejí, jiní sem přicházejí s nadějí, že v Portugalsku se budou mít lépe. Podaří se jim to? Hodně Bulharů si sice stěžuje na vykořisťování ve sklenících a k Portugalsku se zase obrací zády – nebo o tom alespoň přemýšlejí. Zůstanou Indové? Hodně Bulharů tvrdí, že Indové sem přicházejí jen proto, aby si obstarali vízum do Velké Británie. Přitom brzy ráno je možné zahlédnout velké skupiny Indů, jak čekají na autobus, který pracovníky odváží ke skleníkům. A Thajci? Ti žijí v podstatě jako otroci v hrozných podmínkách, a to přímo vedle skleníků. Jsou k vidění jen ve skupinkách, jak ve vesnici musí draze nakupovat ve velkém supermarketu. Poté obtěžkaní taškami čekají na dopravu do svých ubytoven nebo až se jim vypere prádlo v prádelně na parkovišti.

„Bez cizinců jsme tady nikdo“

Malá, ospalá a chudinská vesnice se tím rázem katapultovala do velkého, širého, globalizovaného světa a dokáže mu jen bezmocně přihlížet. Strachy místních vláda ignoruje, musí si poradit sami, jak se s proměnami světa vyrovnat. Hodně místních vesnici nikdy neopustilo, jsou velmi chudí a nemají žádné vzdělání. Když se jim začne drolit jejich spolehlivý všední život, chybí jim opora jejich zvyklostí.

Utváří vesnické obyvatelstvo tento zásadní rozštěp mezi kulturní identitou a začleněním cizí kultury? Doposud docházelo k intenzivní revitalizaci tradic a rituálů ze strany starousedlíků a mladé generace, co v São Teotónio žije. To, co by etnologové označili za zdroj proti pokračující globalizaci, pozoruji v běžném životě jako teatralizaci tradic. Staré tradice, jako například zabíjačka doma v kruhu celého příbuzenstva, kterou vládu zakázala v souvislosti s vylepšeným zákonem na ochranu zvířat, slaví renesanci. Kroje, které se dlouho nevytáhly ze skříní, se opět nosí a šijí nové, chodí se v nich pak v létě na nově organizovaný Feira Antiga (Starý trh).

Vesnické slavnosti se opět těší velké oblibě. Folklorní hudbu se náhle s velkým elánem učí mladá generace. Na úplně novém festivalu sladkých brambor (festa da batata doce) nebo na festivalu chobotnic (festival do polvo) se propagují suroviny typické pro tento region jako sladké brambory nebo spálená chobotnice.

Někteří Portugalci tuto proměnu vnímají nevzrušeně. Například jeden můj dřívější kamarád ze školy Senhor Luís Duarte, co tu vede železářství, k tomu jen podotkl: „Bez cizinců jsme nic. Kdyby tu nebyli oni, kdo by se nastěhoval do těch prázdných domů?“ Jedna moje tehdejší kamarádka to ale nevydržela a považovala za důležité na facebooku sdílet nepěkný postřeh, že při nakupování ve velkém supermarketu kromě stovky cizinců potkala jen asi dvacet Portugalců.

„Noví cizinci“ hledají nový život v klidné Evropě a především jinou perspektivu, než jaká je čekala v jejich zemi. Otázkou však je, zdali na ně blahobyt čeká právě tady v dusných sklenících, kde vládnou vykořisťovatelské pracovní podmínky.

Volání o pomoc vláda odbývá

Především my Evropané bychom se měli nad děním v São Teotóniu zamyslet. Protože ten, kdo se v zimě nedokáže vzdát jahodové zmrzliny nebo borůvkového dortu, by si měl udělat obrázek o tom, jaké to má následky. I celoroční hlad po čerstvé zelenině a zdravé stravě plné vitamínů vede k tomu, že se pěstuje celoročně a přírodní bohatství chráněné krajinné oblasti se tím ničí a vykořisťuje. Zemědělský průmysl přehnojuje půdu, čímž se kvůli nadměrnému používání pesticidů znečišťuje mořské pobřeží, takže už kvůli nekontrolovanému odtoku do moře vymřely všechny místní řasy.

Tím, že je pobřeží pokryté plastikovými skleníky, se ubírá vesnickému obyvatelstvu mimo jiné i jeho kulturní krajina, k jejíž ochraně byli místní ve škole odjakživa vyzýváni. Každý vesničan hovoří o „nosso Parque Natural“ (našem národním parku). V průběhu času se stal důležitou součástí jejich identity. Je tedy o to pochopitelnější, že většina z nich na rozšiřování agrárního průmyslu reaguje kroucením hlavy.

Portugalská vláda naproti tomu denně legalizuje nové plochy chráněné krajinné oblasti a volání obyvatelstva nechává bez reakce. Starosta São Teotónia doposud od vlády nedostal jedinou reakci na své dopisy, emaily a volání o pomoc, které posílá na ministerstvo zemědělství, lesnictví a venkovského rozvoje a na ministerstvo životního prostředí.

Dokud bude poptávka po tom, aby se chladící regály v Evropě plnily čerstvým zbožím a dokud vláda nezastaví velkoplošné kultivování půdy v chráněné krajinné oblasti, bude se rok od roku situace podobat té na jihu Španělska u Almerie.

I já sice mám na očích brýle plné nostalgie a modernizační procesy vždy doprovází akce tradicionalistů. Je ale důležité zdůraznit, že vinu nenesou „noví cizinci“. Hledají, stejně jako každý jiný, jen své osobní štěstí na klidném kontinentu. Zodpovědnost za to by měla nést spíše politika, která takové ekonomické procesy dovoluje.

São Teotónio


V portugalské vesnici São Teotónio dochází kvůli čím dál větší agrární industrializaci v chráněné krajinné oblasti Parque natural da costa vicentina k náhlé proměně sociálních struktur. Starší lidé vymírají a mladší z vesnice odcházejí kvůli špatné životní úrovni a nedostatku pracovních perspektiv. Naproti tomu vesnice zaznamenává příchod pracovních migrantů z Bulharska, Nepálu, Indie, Thajska, Pákistánu a Bangladéše. Všichni tam přicházejí s nadějí, že tady v Evropě se jim bude vést lépe.

Mohlo by vás zaujímať

Failed to retrieve recommended articles. Please try again.

Redakcia odporúča

Failed to retrieve articles. Please try again.

Najčítanejšie

Failed to retrieve articles. Please try again.