Job

Od dobrovolnictví k aktivismu

Foto: © privatFoto: © privat
Pohámáme lidem na útěku: Sbírka humanitární pomoci v Brně. Uprostřed Zuzana Lenhartová, Foto: © Soukromý archiv

Na podzim minulého roku Zuzana Lenhartová vyrazila na jih pomáhat uprchlíkům. Tolik ji štval přístup české vlády k uprchlické krizi, že se rozhodla do shánění oblečení a pomocníků pustit sama. Z dobrovolnické aktivity se stalo zaměstnání, takže dnes je kromě své badatelské činnosti na Masarykově univerzitě v Brně předsedkyní spolku Pomáháme lidem na útěku.

Zuzko, studovalas žurnalistiku, psychologii, sociologii a sociální antropologii, teď se věnuješ speciální pedagogice. Využíváš při svých četných aktivitách znalosti a dovednosti získané při studiu?

Ano, protože moje práce spočívá hlavně v komunikaci s lidmi, v přesvědčování a hledání cest, jak společnost posunout kupředu. Moje aktivity týkající se pomoci lidem na útěku nespočívají jen v koordinaci lidí, shánění peněz a materiálu a zajišťování logistiky, mým cílem je v tomto ohledu taky zlepšovat přístup české veřejnosti.

Mají tvoje četné aktivity nějaké společné téma?

Vždycky mě zajímala nerovnost, ať už z hlediska národnosti, náboženství nebo genderu. Na sociologii se mi líbí, že dává hlas těm slabším, že pomáhá prosazovat práva těch, kteří to sami nezvládnou. Před lety jsem spoluzakládala sdružení Blokujeme, podporující oběti protiromských pochodů. Snažili jsme se Romy hlavně uklidnit, vysvětlit jim, co se děje, dodat jim pocit bezpečí – a současně jsme komunikovali s policií, aby byla zajištěna bezpečnost. V rámci své diplomky jsem se zase věnovala porodní asistenci. Snažila jsem se popsat situaci, kdy porodní asistentky a rodičky tahají za ten kratší konec provazu.

Teď mě napadá, že mám nejspíš výhodu v tom, že na základní škole jsme ve třídě měli nějaká romská děcka, taky postižená děcka. Vždycky mi přišlo normální posuzovat lidi podle chování, ne podle vnějších znaků. V tom asi pramení můj zájem o vztah většiny k menšinám, který vyústil ve studium sociologie.

Dobrovolnictví u nás není běžné a nemá tu prestiž jako na západě. Hodně dobrovolnických aktivit se označuje nálepkou aktivismus, který má pro někoho pejorativní nádech. Co pro tebe tyhle pojmy znamenají?

Hodně lidí se opravdu termínu „aktivista“ brání. Já sama se za aktivistku označuju, i když před pěti lety to pro mě málem taky bylo sprosté slovo a nechápala jsem, proč někdo chodí na demonstrace. Ve Škole občanské iniciativy jsem se naučila, že jako občan, jako člověk mám poměrně dost možností věci měnit: když mi pod oknem zruší přechod nebo když chci upozornit na porušování lidských práv. A nadchlo mě, když jsem viděla, že moje kroky můžou mít opravdu nějaký efekt. Postupně jsem tedy změnila na aktivismus názor.

Aktivismus se od dobrovolnictví podle mě liší snahou věci měnit. Není to jednorázová akce, ale dlouhodobá činnost s jasným cílem. Navíc je to opojný pocit: když zjistíte, že se něco díky vaší aktivitě změnilo, je těžké už pak jenom zůstat stát a sledovat dění. Pozoruju to i u našich dobrovolníků. Kolega Dalimil třeba poprvé vyjel do zahraničí se slovy „no, vy jste ti aktivisti, ale já vyjedu jednou a končím“. V současné době už půl roku dělá analytika spolku Pomáháme lidem na útěku.

Takže lidé, kteří dnes pomáhají migrantům, jsou dobrovolníci, nebo aktivisti?

Nechtěla bych je nazývat aktivisty, pokud se tak sami necítí. Člověk, který věnuje oblečení bezdomovcům nebo uprchlíkům, se určitě sám identifikuje spíš jako dobrovolník, ačkoli já si o tom můžu myslet něco jiného… Každopádně Pomáháme lidem na útěku povzbudilo k činnosti lidi, kteří nejsou z takového toho klasické aktivistického prostředí, tedy ty, kteří dlouhodobě spolupracují s neziskovými organizacemi.


Jsi hlavní hybnou silou pomoci migrantům. Přinejmenším v Brně se v podstatě všechno děje ve tvé režii nebo aspoň s tvým vědomím. Jak k tomu došlo?

Bylo to podobné jako u těch protiromských demonstrací: dlouho jsem neměla potřebu cokoli dělat, ale pak najednou přišel pocit, že už je to za hranou a věci by se měly řešit systémově. Čekáš, že problém začne řešit stát, ale pak najednou vidíš, že státní orgány jsou buď nečinné, nebo konají kontraproduktivně. Bez ohledu na to, odkud migranti přicházejí a co je přimělo k cestě, neměli by se topit v moři a umírat zavření v dodávkách. A komentáře „ať se děcka utopí, dobře jim tak“ mě vytrhly z mé lenosti a rozhodla jsem se vyjet s přítelem do Budapešti, s tím, že s sebou vezmu tašku s věcmi, které na místě rozdám.

Potom se na mě začaly obracet desítky a stovky lidí, a to ne kamarádů, ale cizích lidí, kteří měli stejné pocity jako já, a během dvou dnů jsem vyhlásila sbírku. Ta nakonec přerostla v jednu z největších materiálních sbírek v republice. A pak už se jednotlivé aktivity začaly nabalovat jedna na druhou. Základem zůstalo mít materiál a informace o tom, kde je potřeba něco dělat. Pak se ke mně přidali Michal Berg, Petra Quirke a další. A začátkem roku oficiálně vznikl spolek Pomáháme lidem na útěku. Náplň činnosti ale zůstává pořád stejná: shánět peníze, lidi, materiál, informace a všechno, co k tomu patří.

Jakým způsobem získáváte a třídíte informace?

Na začátku jsem se přidala k několika zahraničním facebookovým skupinám a začala informace překládat do češtiny a umísťovat na naši stránku. Dnes už tyto informace pro nás sbírá několik lidí, přes facebookové skupiny a groupchaty dostáváme aktuality přímo z míst krize. Máme celoevropskou informační dobrovolnickou síť, dnes už i v Turecku, a myslím, že máme přesnější a spolehlivější informace než vláda.

Kdo jsou lidé, kteří vyjíždějí za hranice a kteří v Česku pomáhají uprchlíkům?

To je něco, co mě nepřestává překvapovat. Silnou skupinou jsou studenti nebo matky na mateřské, které hlavně přispívají do sbírek, ale mnoho z nich i vyjelo do Maďarska, Chorvatska, Srbska, a teď i do Řecka. Jsou mezi námi zaměstnanci, podnikatelé, vrcholní manažeři, důchodci – je to opravdu průřez celou společností, a to jak věkem, tak politickými názory. Jsou tu anarchokomunisti, lidé z ANO nebo ODS, tedy členové stran, u kterých by to člověk nečekal, ale kteří možná mají potřebu vymezit se vůči převažující linii svých stran. Kromě příznivců Okamury tedy v podstatě všichni…

Po politických opatřeních se pomoc přesouvá z ještě relativně blízkých států do Řecka. Jak se podle tebe bude situace vyvíjet?

Bojím se, že se po zavření balkánské trasy otevře nějaká jiná cesta, například přes Albánii, ale tam by naše působení ztěžovali organizovaní pašeráci. Současná situace v Řecku je tragická, Řecko má co dělat samo se sebou, a teď se v něm najednou objevilo padesát tisíc uprchlíků. Pro tu zemi je to velká zátěž.

Jaké jsou tvé dojmy z řeckého tábora Idomeni, odkud ses nedávno vrátila?

Byla jsem dojatá. Je neuvěřitelné, jak se celá pomoc zprofesionalizovala ve srovnání například s maďarským Röszke. Přestože situace v Idomeni je dlouhodobě neudržitelná a den ode dne se zhoršuje, je tam zavedená struktura, pracovní týmy s přesnou náplní práce. Pořád jsou to dobrovolníci, ale zároveň je to velká mezinárodní poměrně funkční komunita. Dalším velkým zážitkem je vědomí solidarity. Dobrovolníci si třeba udělali centrum v jednom hotelu, někdo hoteliérovi za nocleh platil, někdo tam přicházel na mítinky, chodil na záchod, postavil si stan na zahradě, dobrovolníci zasquatovali celý areál včetně vedlejšího bývalého kasina. Hoteliér byl naprosto vstřícný, oceňoval to, že jim přijeli pomáhat lidi z celého světa. A solidarita funguje i mezi velkými organizacemi, které tam působí.

Podobně to vnímají i uprchlíci. Někteří z nich se bojí odejít do armádních kempů, aby je tam vojáci nezavřeli jako do vězení. Tábor vedený dobrovolníky pro ně představuje prostor, kde zažívají respekt k sobě jako lidským bytostem, mají alespoň nějakou svobodu a dostupnou pomoc. Jsou nám velmi vděční. Často se zapojují do naší práce a pomáhají nám například s distribucí a tlumočením.

Na druhou stranu situace v Idomeni se týden od týdne zhoršuje. Do tábora začínají přicházet dealeři drog, pašeráci, dochází tam k násilí. To jsou věci, které dobrovolníci nemohou vyřešit. Doufáme proto, že řecký stát s pomocí Evropské unie co nejdříve nabídne lidem, kteří tam jsou nuceni přebývat, nějakou alternativu, a tábor v Idomeni se konečně vyprázdní.

Myslíš, že tato zkušenost dokáže probudit v Češích schopnost pracovat jako dobrovolníci i v jiných oblastech?

Doufám, že to tak bude. V Idomeni působí velké organizace, například Lékaři bez hranic, ale všechno ostatní zajišťují dobrovolníci – jídlo, distribuci, materiální pomoc. A když dobrovolníci vidí, že jejich činnost má obrovský dopad, musí jim to dodat důvěru nemlčet a prosadit se i v jiných věcech.

Rozhovor vedla Barbora Antonová.

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
květen 2016
odkazy k tématu

Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

Další články k tématu

Divadlo proti divadlu Merkelové
Tygři, co místo krmiva žerou uprchlíky. Exhumace zemřelých uprchlíků. Svými kontroverzními akcemi Centrum pro politickou krásu (ZPS) podněcuje debatu o německé uprchlické politice.

Objetí na ostrově Lesbos
Od počátku roku na Lesbos dorazily statisíce lidí na útěku. Řecký ostrov hlásí výjimečný stav. Přispěvovatelka jádu Nancy Waldmann pomáhala na místě.

Lidi jako ty a já
Fotograf David Konečný a redaktorka jádu Tereza Semotamová se spontánně rozhodli jet do Maďarska s dodávkou plnou věcí pro uprchlíky. Přinášíme dojmy z jejich cesty – slovem i obrazem.

Ubytuj uprchlíka u sebe doma
Iniciativa "Uprchlíci vítáni" v Rakousku a Německu zprostředkovává bydlení u lidí v jejich bytech. Ve Vídni se na organizaci této dobročinné akce podílí mimo jiné český student politologie Michal Sikyta.

Do Evropy z donucení
„Water is killing,“ říká Nasir tiše. Voda dokáže zabíjet. Dvavadvacetiletý Nasir utekl do Evropy přes Středozemní moře a dnes bojuje s evropským právem.

Cestovat zakázáno
18letý Azibo před čtyřmi lety uprchl ze západní Afriky a od té doby žije v Berlíně. Jako žadatel o azyl podléhá takzvané rezidenční povinnosti, takže nesmí opustit město.

Rakousko s ostrým!
Městský magazín biber je mladý počin Rakušanů s migračním pozadím, určený všem, kteří se chtějí seznámit s pestrou a multikulturní Vídní.  

Ze života imigrantů
Režisérka Sabine Herpich několik měsíců doprovázela rumunskou rodinu a pozorovala jejich snahy usadit se v Berlíně.  

Náš útěk
Byli čtyři ze 400.000. Když opustili komunistické Československo, byly Martinovi tři roky, když padla železná opona, sedm. Multimediální příběh z doby, kdy cesta za svobodou byla trestná.

Témata jádu

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Rychleji, výš, dál
Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...