Kultura

„V břichách obou manželů něco leželo: Elisabeth byla těhotná, Johannes měl tasemnici.” Tímto dvojitým těhotenstvím začíná Vea Kaiser svou románovou prvotinu Blasmusikpop oder Wie die Wissenschaft in die Berge kam (česky: Dechovkový popík aneb Jak věda do hor přišla). Třiadvacetiletá spisovatelka s velkou dávkou humoru a s nadšením vypráví o životě v malé horské vísce St. Peter am Anger.

Jsou tu káry a hory, jde o fotbal a podivné hlodavce, o velkou lásku a stejně tak o pocity odcizení a otázku, kam člověk patří. A je to také příběh jedné rodiny. Začíná v roce 1959, kdy dědečka Johannese Gerlitzena, který byl těhotný tasemnicí, posedla badatelská touha zjistit, co se mu to usídlilo v břiše. O 50 let později jeho vnuk Johannes A. Irrwein, který po neúspěšném pokusu o sebevraždu, kdy skončil v matčině záhoně se saláty, dostane vnuknutí: „Otec dějepisectví“ Hérodotos jej pověřil, aby zkoumal „horské barbary“ ze St. Peteru.

Hérodotos z Halikarnassu, antický řecký dějepisec, geograf a etnograf je nejen oblíbeným autorem mladé protagonistky, ale i velkým vzorem pro Veu Kaiser. Nijak zvlášť to nepřekvapí, když si uvědomíme, že mladá autorka ve Vídni studuje klasickou filologii. „Fascinuje mě jeho zájem o velké dějiny i menší příběhy, jeho široký rozhled. A Hérodotos je rovněž troufalý. Není to jen historiografie, někdy píše také pověsti, pohádky a pověry, ale též hlouposti,“ vysvětluje.

Mezi další tři velké literární vzory, které obdivuje pro jejich umění vyprávět příběhy, patří Heimito von Doderer, Gabriel García Márquez a John Irving. Právě inspiraci jeho smyslem pro komiku a různé podivnosti lze nalézt i v románu Blasmusikpop. Například když průvod matek prochází vesnicí klapající lyžařskými hůlkami a považuje kluka ležícího v záhonu se salátem za exotickou zeleninu, kterou si jeho matka Ilse chce zajistit vítězství v každoroční soutěži ve vaření.

V románu, který se odehrává v rakouské horské vísce, samozřejmě nesmí chybět dialekt. Ten si Vea Kaiser pro svůj román sama vymyslela. „Chtěla jsem dialekt, který bude jako takový jasně rozpoznatelný, ale nebude možné ho přiřadit k žádnému konkrétnímu regionu. Tedy nějaký umělý. Vtipné na tom je, že lidi v Rakousku si myslí, že je opravdový. Slyšela jsem na toto téma už ledasco - od ‚To je jak u nás v Horním Rakousku.‘ přes ‚Moje tchýně z Tyrolska mluví přesně tak.‘ nebo ‚To je vídeňsky, že?‘ Je to vážně úlet,“ směje se čtyřiadvacetiletá spisovatelka.

Nářečí v románu funguje jako indikátor společenských rozdílů a jazyk se v něm stává prostředkem vyčlenění ze společnosti, jak si na vlastní kůži zažije zvídavý a aktivní Johannes Irrwein v upjatém St. Peteru.

Při psaní o této vesnici a jejích obyvatelích autorce určitě pomohlo i to, že sama vyrostla v dolnorakouské provincii. „Nějaká inspirace tady je. Nejsem ale novinářka, s realitou nemám ve své podstatě nic společného. To není můj šálek kávy. Pozoruju, že když se začnu snažit do toho vnést něco reálného, celé se to zbortí a je to pak špatné,” vysvětluje vysoká, dlouhovlasá brunetka.

St. Peter am Anger je pro ni takový rakouský Springfiled ze seriálu Simpsonovi. Tedy fiktivní místo, které by mohlo ležet kdekoli mezi Bavorskem a Rakouskem. Takových vesnic existují stovky. „Mohlo by se to odehrávat stejně tak dobře někde na venkově v Dolním Sasku nebo na nějakém řeckém ostrově. Tato malá společenství fungují všude stejně,” vysvětluje mladá autorka. St. Peter am Anger takříkajíc jako pars pro toto.

Nápad na román Rakušanka fandící fotbalu dostala při běhání. Studia „kreativního psaní“ na univerzitě v Hildesheimu, kde se o psaní víc mluvilo, než že by se opravdu psalo, nechala podle svých slov po prvním roce. Aby konečně mohla začít vyprávět příběhy. Už jako čtyřleté holčičce jí lidé říkali malá vypravěčka.

Její tehdejší publikum, to byl mladší bratr. „Ale jakmile se naučil chodit, honil se za balóny a všemožnými zvířaty, a už ho nebavilo sedět a poslouchat vyprávění své sestry. A to, myslím, byl ten moment, kdy jsem začala psát. Asi proto, že jsem náhled neměla posluchače a nějak jsem své příběhy musela vyprávět dál,“ vzpomíná.

Teze umění pro umění (l’art pour l’art) Veu Kaiser nijak neoslovuje. Píše pro čtenáře: „Autory, kteří tvrdí opak, by člověk nejradši vzal pánví po hlavě. Někteří zastávají postoj, že píší sami pro sebe. Ale kdybych to tak dělala, pak bych nemusela vůbec publikovat. Já to spojuji s historií. Vyprávění je základní podstatou člověka. Od doby, kdy jsme začali vyprávět příběhy, přestali jsme žít na stromech. Myslím, že je v nás velká touha po příbězích. Celý svět je plný příběhů. Ty ale potřebují své posluchače,” shrnuje své krédo.

Své posluchače našla v roce 2009, když se zúčastnila berlínské literární soutěže open mike a v publiku seděl lektor renomovaného vydavatelství z Kolína nad Rýnem Kiepenheuer & Witsch. O osmnáct hodin později již měla v kapse smlouvu na svůj první román.

Právě teď píše svůj druhý, ve kterém se objeví také Praha, v níž strávila jako stipendistka Literárního domu jeden měsíc v roce 2012. „Cítím se tu strašně výborně. Mám pocit, že je Praha taková česká sestra Vídně,“ říká.

Když byla v Praze, četla jen pražské spisovatele: Lenku Reinerovou, Egona Erwina Kische, Franze Werfela. Kafky měla ale poté, co skončila studium germanistiky, plné zuby: „Kafka je už prointerpretován k smrti. Než bych ještě někdy četla Kafku, to si radši uříznu prst u nohy. Přiznávám, že je to můj malý hřích,“ prozrazuje Vea Kaiser.