Kultura

Fotografie jako vizuální paměť lidstva

Foto: Pavel DiasFoto: Pavel Dias
Fotografie bývalého vězně (sedící na vozíčku) z padesátého výročí osvobození Osvětimi, Březinky. S touto fotografií získal Pavel Dias v roce 1995 1. místo v kategorii Reportáž v soutěži Czech Press Photo. Foto: © Pavel Dias

Téma judaismu se nejen tvorbou, ale celým životem Pavla Diase táhne jako provázek s několika uzly – na znamení toho, že má člověk na něco myslet. Ty uzly nejdou rozvázat, není možné něco splnit, na něco zapomenout. Co není zdokumentováno, ztrácí se z naší vizuální paměti, která se stala v moderním věku dominantní. Pavel Dias je fotografem, který si váhu minulosti plně uvědomuje. V jeho práci se snoubí silný zájem o morální hodnoty, vlastní minulost a zájem o minulost lidí, kteří ho obklopují. Základním principem žití je pro něj to to zdánlivě nejprostší: „Co nechceš, aby činili lidé tobě, nedělej ty jiným.“

Říká se, že snímky mají dobrou paměť.

To je samozřejmě pravda, stejně tak filmové záznamy, napsané slovo, cokoli, co tu zůstane po lidech. Člověk není trvalá konzerva paměti, informací, schopnost paměti se věkem mění, stejně tak jeho názory a tak dále. Dokumentární fotografie nastavuje zrcadlo a hledá odpovědi na otázky, jací jsme, proč takoví jsme. Pomáhá nám odhalovat příčiny lidského konání. Dokumentární fotografie podporuje vizuální paměť lidstva. Je projevem osobnostní připravenosti tvůrce-autora. Největším tématem je samozřejmě člověk a jeho konání. Reakce člověka na etické normy je nezpochybnitelným a věčným tematickým zájmem fotografa dokumentu. Fotografie je stopou lidství a jeho svědectvím, vizuální pamětí.

Nemusí to být jen fotografie, ale třeba i kresba – vezměte si, jakým dokumentem jsou Goyovy Hrůzy války z roku 1810. Díky nim si můžeme udělat vizuální představu té historie. Stejně jako dalších umělců, jsou to lidé, kteří měli silné prožitky a schopnost si všimnout důležitých věcí, ale hlavně je zaznamenat. Stejně tak se zachovalo mnoho kreseb z ghett, například Terezína, ve kterých byli koncentrováni i malíři a další umělci, kteří si různé scény evokovali z paměti. Nezaznamenávali jen napětí psychického dění, ale i stopy věcí, stopy krásna – podzimu nebo jara, malovali to město. Hodně kreseb se ale věnovalo tlaku, který byl podobný jako v lágru nebo ve vězení.

Foto: Pavel Dias
Oranienburg, 1975. Francouzka a Ruska, které zde spolu trávily čas, se setkaly po letech při oslavách osvobození. Foto: © Pavel Dias

Váš cyklus „Torzo“ dnes vnímáme jako počátek práce na tematice judaismu. Co vás k fotografování koncentračních táborů přivedlo?

Můj stařeček byl za druhé světové války zavřený na Kounicových kolejích v Brně za antifašistické smýšlení, potom ho odvezli do Vratislavi a nakonec do Buchenwaldu. Každý den po skončení války jsme s babičkou a bratranci čekali v Brankovicích na příjezd transportů s lidmi z lágrů nebo totálního nasazení. Kdo měl zdravé nohy, ten odtamtud odešel hned, ale zůstávali tam ti, co byli nemocní nebo se museli zrekreovat, odpočinout si. To se málo ví, ale hodně lidí po válce zemřelo na infekční choroby a podobně, zemřeli na následky až po osvobození. My tedy chodili čekat na to nádraží, když jsme věděli, že má nějaký transport přijet. A i když nikdo nevystoupil a vlak tam jen zastavoval, strkali lidi do vlaku polívku, čaj, koláče, na to vzpomínám hrozně rád. Těch vlaků začalo jezdit méně a méně, táta mých bratranců se nevrátil nikdy. Až jedním z těch posledních vlaků konečně přijel můj stařeček. Když se totiž dostal do Čech, zastavil se ještě u známého, aby si odpočinul. Byl hodně kostnatý, a tak sedával u kamen, aby se zahřál, a vyprávěl lidem z vesnice, co zažil. Vždy přišla další rodina, a tak vyprávěl znovu, a tak jsem ten příběh i atmosféru těch hrůz, které prožili, do sebe dostal.

V šedesátých letech jsem se byl v Buchenwaldu podívat poprvé a udělal jsem si pár fotek. Na to téma jsem se nevrhl ze zájmu, myslel jsem si, že koncentráky už neexistují. Byly hodně zničené, ale pořád tam byla torza věcí, baráky, krematoria, vrata, škvíry jako plíce budov. Místa, před kterými ti lidé žili a umírali. Bylo to pro mě Torzo, torzo toho pekla. Zjistil jsem, že se tam dá fotografovat ten pocit, pocit hrůzy, a tak jsem začal jezdit po lágrech, které byly na dosah. Sachsenhausen, Oranienburg, Osvětim, Majdanek a další. Na fotkách jsem ale nepoužil fašistické znaky. Díval jsem se na koncentrační tábor jako na nástroj totalitního režimu. Režimu, který se bojí a chce likvidovat své odpůrce. Nezaměřil jsem se na to na židovství, i když je pravda, že v těch vyhlazovacích lágrech zahynulo nejvíce Židů.

Přesto jste se později zaměřil právě na Židy.

V šedesátých letech vznikaly v Československu skupiny, které si říkaly„bílí Židé“. Tím se rozumělo, že to nejsou Židé, ale sympatizují s nimi. Zajímaly se o to, co je potkalo, o jejich historii, co se s nimi dělo za druhé světové války. Vznikala také celá řada filmů, výstav a knih. Já jsem se tématem judaismu začal zaobírat jednak z úcty k utrpení židů, ale i ze zkušenosti s lidmi a jejich vírou. Seznámil jsem se s Arnoštem Lustigem, který až v šedesátých letech začal víc psát o svých zážitcích, do té doby toho nebyl schopný. Přátelil jsem se dále s rabínem Karolem Sidonem a Ivanem Soeldnerem a dostával se tak do židovského prostředí hlouběji.


Antisemitismus je problém i v současné době.

V poválečných letech vypadala společnost jinak, byla jednotnější. Už sedmdesát let v Evropě válku nemáme a žijeme si dobře, přes všechny problémy jsme dobře situovaná společnost. Stabilizace společnosti však také znamená, že přestane být citlivá a i projevy nenávisti začne tolerovat. Svobodný projev nenávisti ale není projevem demokracie, naopak v konečném důsledku vede k totalitě. Dnes lidé vyžadují práva bez povinností. Po válce nebylo myslitelné, aby se tu organizovaly skoro nacistické skupiny a mohly hajlovat. Narůstající antisemitismus hrozně bolí.

Zmínil jste kresby z ghett, existují ale i autentické fotografie od lidí, kteří v ghettech či koncentračních táborech žili?

Ano, například Henryk Ross fotografoval v lodžském ghettu, a to oficiálně – zaznamenával pracující lidi, někdo se tam občas oženil, Němcům se to hodilo k propagandě, že život v ghettu je normální. Občas ale nafotografoval i něco pro paměť. V Lodži byl i nějaký Mendelsohn, moc jeho fotek jsem neviděl. Byl tam také nějaký rakouský úředník, který si fotografoval jako amatér – byl v tom ghettu, tak fotografoval ghetto. K jeho fotografiím se dostal polský režisér Dariusz Jabłoński, který natočil v roce 1998 celovečerní film Fotoamator složený z jeho fotografií, lehce dohrávaný. Ve varšavském ghettu se fotografovalo taky. Ti lidi si uvědomili, že fotograf-nefotograf, amatér-neamatér, musí dokumentovat skutečný život v tom ghettu a musí vydržet, pokračovat. Vytvořit paměť, vytvořit ty důkazy, aby se nestalo, že na to lidi zapomenou. Vznikl tak ohromný materiál bezejmenných autorů. To už nevznikalo oficiálně, ale ilegálně.

Když to vezmeme obecně, jaký by měl vlastně být dokumentární fotograf?

Dokumentární fotograf rozhodně musí znát své téma. Přemýšlet o smyslu věci, co se stane, co z toho plyne a podobně. Musí k tomu zaujímat nějaký postoj, podle kterého fotografický záběr vypadá. To vše se promítne do konkrétní nálady, do chování člověka… V určitých situacích musí být stejně rychlý jako reportér. Jeho fotografie a práce musí zaujímat nějaké stanovisko, názor. Někdo fotí jen to, co ho zajímá. Ale musí si být vědom toho, že všechno je důsledkem něčeho.

Počátkem roku 1940 začaly být Kounicovy koleje využívány jako věznice, kterou během války prošlo několik desítek tisíc českých vlastenců, odbojářů a vysokoškolských učitelů. Ti pak byli ve většině případů deportováni do německých koncentračních táborů, v menší míře byli popravováni přímo ve věznici. Zdroj: wikipedia
Rozhovor vedla Ester Dobiášová.
Ve své bakalářské diplomové práci se věnovala osobnosti a části tvorby humanistického fotografa Pavla Diase.

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
únor 2016

    Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

    Další články k tématu

    Mládež v Terezíně
    V roce 1929 se narodila Maud Beer v moravském Prostějově a od roku 1942 sdílela s dalšími 23 dívkami malý pokoj v terezínském ghettu. Dnes je jejím domovem Tel Aviv.

    Všichni se na to zapomněli zeptat
    Izraelský režisér Arnon Goldfinger (50) zamýšlel natočit dokumentární film o telavivském bytě svých zesnulých prarodičů – pro rodinný archiv. Místo toho se dostal na stopu překvapivémumu rodinnému tajemství.

    Trochu Prahy v Tel Avivu
    Jak se z českého stavebního dělníka stal majitel restaurace v Izraeli.

    The First Sea
    Izraelští aktivisté ukazují palestinským dětem moře.

    Útěk před útokem
    Bloger Ofer Waldman popisuje, jak prožíval raketový útok na Tel Aviv 16.listopadu 2012 se svou rodinou.

    Očista v Izraeli
    Hannina cesta je film plný klišé, který nedrží pohromadě.

    Návrat do Země zaslíbené
    Berlíňanka Manuela Shimberg se rozhodla pro aliju - emigruje do Izraele.

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...