Pod širým nebem ve Lvově
V ulicích ukrajinského města Lvov bezdomovci prodávají časopis „Pod širým nebem“ (ПРОСТО НЕБА / Prosto Neba). Tato sociální iniciativa má dva cíle: bezdomovci si přivydělají a společnost na ně mění názor. Díky textům známých ukrajinských autorů se zároveň jedná o dobrý časopis, který má stálou čtenářskou obec.
Tým časopisu Pod širým nebem nám vyprávěl, jak se k tématu bezdomovectví dostali a jak se prací pro něj změnil jejich postoj k bezdomovcům.
„Nejvíc mě udivilo to, že bezdomovci okolní svět vnímají pozitivně“
Šéfredaktorka Marjana Sokha vystudovala sociální práci. Nejvíc ji zajímalo bezdomovectví, proto se tomuto tématu věnovala i ve svých seminárních a diplomových pracích. Když ve Lvově začala působit organizace Oselja, Sokha nejdříve začala pomáhat jako dobrovolnice, na plný úvazek pro Oselju začala pracovat až od roku 2007. Mladý tým si tehdy předsevzal změnit nepřátelský a předpojatý postoj lvovské společnosti vůči bezdomovcům. Došli k rozhodnutí, že musí vytvořit médium, skrze které budou šířit informace o organizaci a snažit se měnit společenské mínění o bezdomovcích.
Marjana Sokha vypráví: „Byly zimy, kdy hodně lidí umíralo na ulicích. Ale nebylo možné pro ně najít žádný přístřešek – okolní obyvatelé pokaždé protestovali. Měli strach, že by je okradli a že šíří různé nemoci. Vysvětlili jsme jim: kdyby ve Lvově byla alespoň noclehárna, kde by bezdomovcům byla poskytována lékařská pomoc, pak by se celá situace naopak zlepšila. Lidé bez domova žijí ve městě a používají veřejnou městskou dopravu.“
Zatímco boj o noclehárnu pokračoval, osud Marjanu zavál do Polska na konferenci na téma streetpaperů. Ty se v různých zemích vydávají už od konce osmdesátých let s cílem měnit postoj společnosti vůči bezdomovcům a zároveň pro bezdomovce skýtají pracovní příležitost, protože je mohou na ulici prodávat. Sokha měla pocit, že streetpaper je přesně to, co Lvov potřebuje.
Práce v organizaci Oselja a pro časopis ji hodně ovlivnila, říká zakladatelka „Pod širým nebem“: „Nejvíce mě udivilo – a udivuje mě to doposud –, jak pozitivní postoj bezdomovci vůči ostatním mají. Lidi si myslí, že bezdomovci umí myslet jen na svoji vlastní, děsivou situaci a že je to, co se děje ve městě a v zemi nezajímá. Ale je to zajímá úplně stejně jako ostatní lidi a mají tedy podobné zájmy a starosti. Lidé bez domova mají mnohem pozitivnější postoj vůči lidem s domovem než naopak.“
Časopis, co má úspěchy a poslání
Za obsah časopisu je zodpovědný Hrihorij Semenčuk. Na prvním vydání časopisu Pod širým nebem se podíleli sociální pracovníci, na druhém pak převážně umělci. Semenčuk ve Lvově už několik let organizuje kulturní akce a než poznal Marjanu, formát streetpaperu neznal.
Od roku 2008 je spoluvydavatelem časopisu, koordinuje příspěvky a píše sloupek pro rubriku „After Dark“. Semenčuk říká, že bezdomovcům na ulici pořád dokola vypráví o organizaci Oselja a možnosti začít nový život. „Na nějakém čtení mě Marjana oslovila, vyprávěla mi o tomto časopise a zeptala se mě, jestli bych s nimi nechtěl spolupracovat. Nápad i téma mě naprosto nadchly,“ vzpomíná si Semenčuk. „Už předtím jsem se zajímal o příběhy lidí, kteří se ocitli na okraji společnosti.“ První text pro časopis napsal o bezdomovci, který se nacházel ve velmi špatném stavu. Jak jeho příběh skončil, neví. Obává se, že tragicky.
„Můj postoj vůči bezdomovcům byl vždycky normální,“ říká Semenčuk. „Vzpomínám si, že jsem s dědou, který byl plukovníkem u policie, jednou šel po ulici a on pozdravil nějakého bezdomovce. Zeptal jsem se ho: 'Dědo, proč ho zdravíš?' Odpověděl, že to je jeho spolužák. V tu chvíli jsem si uvědomil, že na ulici může skončit kdokoli z nás.“
Od té doby, co je mladý básník Hrihorij Semenčuk členem organizace Oselja, byl svědkem spousty dojemných příběhů. Lidi, kteří byli totálně na dně, dnes mají střechu nad hlavou a rodinu. Všechno se odvíjí od toho, jestli člověk má touhu něco změnit. Zmiňuje taky příběh mladého muže, který utekl z domova, kde byla spousta problémů, a nějakou dobu žil na ulici. Potom začal pracovat pro Oselju a jeho život se změnil. Dnes studuje dobrou univerzitu, má dobrou práci. Když ho dnes potkáte ve městě, nikdy byste neřekli, že kdysi žil na ulici.
„Věřím, že tenhle časopis je konkrétním médiem, díky kterému lidé mají šanci se změnit a vrátit se k normálnímu životu. Nehledě na to, že jsme vytvořili poměrně dobrý kulturní časopis, který má jak úspěch tak poslání – najít porozumění ve společnosti. Kdyby to byla jen reklamní brožura nebo politický magazín, tak bych do toho rozhodně nešel,“ vysvětluje Semenčuk.
Ani známky po uměleckém životě
Fotoprojekt BOMZH: bez oznak mysteckoho zhyttja (česky: „Ani známky po uměleckém životě“) se stal vizitkou časopisu. Hrihorij Semenčuk ho nazval podle druhého možného způsobu chápání slova BOMZH, které je akronymem výrazu „bez domova“ a je rozšířeným označením pro bezdomovce. V rámci tohoto projektu se nechali známí ukrajinští spisovatelé jako Taras Prochasko, Jurij a Sofia Andruchovič, Tanja Maljarčuk, Jurij Izdryk, Andrij Bondar a jeho dcera a další spisovatelé vyfotografovat jako bezdomovci.
Marjana Sokha líčí své přesvědčení: „Kdybychom poprosili politiky nebo popové hvězdy, ať se nechají vyfotit jako bezdomovci, nesouhlasili by. Náš nápad ale podpořili ti, kteří intenzivněji než ostatní vnímají společenské problémy a mají soucit. Nemají strach překročit sociální bariéru.“
Tento projekt realizoval Rostyslaw Spuk, fotograf z Ivano-Frankivsku, který pro časopis pracuje pravidelně. Celé to začalo jednou fotografií na titulní stránce – spisovatel Taras Prochasko se nechal vyfotit jako bezdomovec. Následovalo už sedm dalších dílů tohoto fotografického seriálu s různými literáty.
Rostyslaw Spuk vypráví: „Aktéři tohoto fotoseriálu ukazují, že sociální výtah funguje horizontálně a vertikálně. Každý z nás se může ocitnout dole i nahoře. Všichni do toho šli upřímně, nedbali na zevnějšek a měli ve mně plnou důvěru. Panovala mezi námi soudržnost, protože nikdo neměl převahu. Všichni, kdo se projektu zúčastnili, neměli vůči bezdomovcům odpor nebo předsudky. Na fotografii nepředpojatost jen těžko skryjete. Tak jako je socha výřez z kamene, je fotografie výřezem času před a po. Člověk okamžitě pozná, kdo smích hraje a kdo se směje upřímně.“
Rostyslaw Spuk je přesvědčený, že lidi bez domova lze resocializovat pouze, pokud jim věnujete pozornost, projevíte solidaritu a jste jim oporou. Vypráví o svém nápadu vypsat v Ivano-Frankivsku roční peněžní prémii pro bezdomovce, který se nejzajímavěji prezentuje. Pozornost by u toho dle jeho názoru měla být věnována tomu, aby se tomuto jedinci pomohlo v jeho situaci.
Časopis pomáhá
Časopis hraje důležitou roli a jeho prodávání už pomohlo hodně bezdomovcům. Jedním ze zářných příkladů je Volodymyr Hilenko. Od té doby, co je součástí projektu, se jeho život úplně změnil a do své práce se tak položil, že nikdo nevěří tomu, že dřív mohl žít na ulici a být bez práce. Volodomyr Hilenko už sedmým rokem prodává časopis „Pod širým nebem“ na lvovském Rynku a pro spoustu Lvovanů je pro tento časopis chodící reklamou.
Marjana Sokha vypráví: „Pan Hilenko, který časopis na Rynku prodává už od roku 2009, je naším nejúspěšnějším prodavačem. Našel pro sebe to pravé. Rád pracuje s lidmi, je laskavý a komunikativní, je to pro něj ideální práce. Pro ostatní prodavače bylo prodávání časopisu prozatímní činností, než přestojí krizi. Ale pan Hilenko v něm našel své životní poslání a nejmilejší práci.“
V rámci projektu Zeitgeist s magazínem Platfor.ma
překlad z němčiny: Tereza Semotamová