Život

„Nadejde čas vrátit se domů.“

Foto: © Roman Baluk | ZIK
Životy statisíců Ukrajinců se po nedávných událostech v zemi zásadně proměnily a od té doby se jejich vzpomínky dělí na „předtím“ a „potom“.

Jak se tito lidé museli cítit, když bylo jasné, že musí opustit svoje domovy, svoje bližní? Jak se jim daří v jejich nových domovech, jaká mají očekávání od budoucnosti? Přinášíme příběhy lidí, kteří museli uprchnout z Doněcku a z poloostrovu Krym.

Vyhnaný národ

Foto: © Roman Baluk | ZIK
Ernest Abkjeljamov, Foto: © Roman Baluk | ZIK

Ernest Abkjeljamov se narodil v Uzbekistánu. Tehdy se krymští Tataři ještě nemohli vrátit do své domoviny. Teprve roku 1989 mohl přesídlit na Krym, začal tam studovat a nikdy by ho nenapadlo, že poloostrov jednou bude muset opustit.

„Náš národ byl vždy odněkud vyháněný. Dokonce ani v postsovětské době pro nás, krymské Tatary, nebylo lehké zařídit si život na poloostrově, museli jsme čelit velké řadě předsudků.

Snažili jsme se vybudovat společenství, ve kterém bude možné soužití vícero různých národností, které bude otevřené jiným náboženstvím a tradicím, obzvlášť s ohledem na naše historické zkušenosti. Naše cesta k takovému společenství byla velmi svízelná.“

Když na Krymu v bojích začali umírat lidé, pochopil, že na určitou dobu Krym musí opustit – než se situace na poloostrově změní.

„Nechtěl jsem dělat nic, k čemu by mě někdo nutil, nechtěl jsem myslet tak, jak mi poroučeli. A nechtěl jsem ani, aby v takové atmosféře vyrůstaly moje děti.“

Jeho známí mu vyprávěli, že ve Lvově jsou vůči přesídlencům velmi přátelští. A tak zavolal na linku pomoci, kde mu pomohli najít bydlení pro začátek.

„Během jeden a půl roku ve Lvově jsem si všiml, jak moc se tu lidé zajímají o vlastní historii, kulturu a tradice. Když chceme žít v nějaké společnosti, musíme se navzájem lépe poznat.“

Ernestovy děti ale říkají, že už je na čase se konečně vrátit domů. „Už mají dost toho věčného stěhování – z jednoho bytu do druhého. Traumatizuje je to.“

Většina krymských Tatarů ví zcela přesně, že se na Krym vrátí. „Lidem je jasné, že naše mešity a naše domy zůstaly na poloostrově.“

Wisdom Chess

Foto: © Oleksandr Tschekmenjow
Volodymyr Chepytko, Foto: © Oleksandr Tschekmenjow

„Nikdy by mě nenapadlo opustit Doněck. Působil jsem tam na gymnáziu, učil děti hrát šachy, angažoval se taky v biblickém kroužku,“ vypráví Volodymyr Chepytko. V zimě roku 2015 jel se svými kamarády z Kyjeva domů. Hranice tehdy ještě nebyly uzavřené a Vánoce strávili v hlavním městě. Cestou se ale přihodilo něco, co všechno změnilo: u malého města Volnovakha byl ostřelován linkový autobus, Volodymyr byl zraněn na hlavě a paži.

„Okamžitě jsem si uvědomil, že musím zpátky do Kyjeva, kde se nechám ošetřit a budu nějak žít dál.“

Když Volodymyra pustili z nemocnice, nemohl už pracovat prostě někde na stavbě jako většina vnitřních uprchlíků. V nemocnici jej sice ošetřili, ale skutečně zdravý se ještě necítil. I nyní, po několika měsících, se potýká s následky zranění. „Pískání v uších se stalo mých neustálým společníkem.“

Najít ubytování v Kyjevě nebylo snadné. Jeho přítelkyně a on přespávali, kde to zrovna šlo – u kamarádů a známých, v hostelech, dokonce i v kostelech. Po několika měsících konečně našli byt.

Hrát šachy bylo pro Volodymyra v Doněcku více než jen koníčkem. V Kyjevě se rozhodl svým oblíbeným koníčkem zabývat novým způsobem a založil šachový spolek Wisdom Chess. „Celé se to stalo velmi rychle a po osmi měsících mi tato činnost začala dokonce trochu vydělávat.“

Volodymyr přitom věděl, že šachový spolek ho nemůže uživit. Ze začátku tam chodilo jen velmi málo lidí. Někdy třeba několik týdnů nikdo nepřišel, ať už byly jeho představy jakékoli.

Dnes čítá jeho spolek kolem 20 členů, kteří se do kavárny, kde spolek sídlí, pravidelně vracejí. Volodymyr ale touží po tom, aby spolek měl vlastní prostory. Dává také soukromé hodiny šachu – jak dětem, tak dospělým. Nedávno dostal nabídku od soukromé školy, aby tam vyučoval hru v šachy.

„Je to pro mě právě jeden z nejnáročnějších okamžiků na novém místě – onen přechod od stavu, kdy tady nikoho neznáš, ke stavu, kdy člověk pomalu získává přátele, propojuje se s ostatními, nachází stejně smýšlející.“

Kyjev vnímá jako město plné možností a pokouší se dobu, kterou tu musí strávit, efektivně využít – studovat, pracovat, získávat zkušenosti.

„Jakmile Doněck zase bude pod ukrajinskou kontrolou, vrátím se. Konec konců mám tam své příbuzné a kamarády. Kyjev se mi líbí, ale nadejde čas vrátit se domů.“

Novinářka z Krymu

Foto: © Anastasia Magasova
Anastasia Magasova, Foto: © privat

Anastasia Magasova v Simferopolu vystudovala ukrajinskou filologii. Po studiu zůstala na fakultě žurnalistiky, protože tam zrovna odstartovala možnost post-education. Praxi Anastasia absolvovala v německých novinách a začala pracovat pro německá média. „Bylo to ještě v době, kdy ne každý věděl, kde se Krym vlastně nachází. Německé redakce se tehdy zajímaly o krymská kulturní témata. Později, když Ukrajina odstartovala výrazné směřování k evropské integraci, zajímal německá média i postoj obyvatel Krymu ohledně tohoto procesu.“ Anastasiu ani nenapadlo, že by Krym měla opustit. Na Krymu pro sebe nadále viděla perspektivu a byla toho názoru, že tam může zužitkovat svoje zkušenosti a znalosti.

Pak ale narukovali „zelení mužíčci“ a všechno se seběhlo velmi rychle. Pro Anastasiu bylo ještě před referendem jasné, jak všechno skončí.

„Tehdy mě jako žurnalistku nepronásledovali, ale mí kolegové a známí prodělali hodně nepříjemných zkušeností. Docházelo k zatýkání, přepadání redakcí a domovním prohlídkám... V tu chvíli mi bylo jasné, že opustit Krym je jen otázkou času.“

Lvov Anastasia měla vždycky hrozně ráda: „Po všem tom stresu v rodném městě jsem opravdu toužila po tom žít v pohodlné evropské atmosféře.“

Už 1. dubna 2014 sedla mladá novinářka s malým kufrem v ruce na vlak. Nejdřív bydlela ve lvovském hostelu, díky kamarádce se pak seznámila se ženou, která velmi chtěla pomoci někomu z Krymu.

„Nabídla mi bydlení, o kterém se mi nikdy nesnilo – velký dům z doby rakousko-uherské monarchie, zdobené dřevěné schodiště, vysoké stropy v pokojích, parkety... Hodně jsme se sblížily, je pro mě skoro jako matka a já jsem pro ni skoro jako její dítě.“

Přestože Anastasia studovala ukrajinskou filologii, zjistila, že vlastně nemá ani tušení, kdo jsou Haličané a jaké mají tradice. Bylo pro ni ale velmi jednoduché zamilovat si jejich životní styl a tím i změnit něco ve vlastním životě. „Je vlastně velmi smutné, že až po těchto tragických událostech jsme se o sebe navzájem začali zajímat.“

Svůj domov, Krym, nadále pravidelně navštěvuje, ale cítí se tam jako turistka nebo dokonce jako nevítaný host. „Více než tři dny to tam nedokážu vydržet. Nezbylo tam skoro nic, co by mě tam drželo. Dokonce ani fakulta na univerzitě, kde jsem studovala, už neexistuje.“

Měla už několikrát možnost žít v Německu, ale pokaždé se vrací na Ukrajinu. „Nikde se necítím tolik šťastná a svobodná jako ve své zemi. Ano, možná že jednou budu žít jinde, abych pracovala nebo studovala, ale pokaždé se určitě vrátím na Ukrajinu, protože je to pro mě velmi důležité.“

Maria Pedorenko
V rámci projektu Zeitgeist s magazínem Platfor.ma a Goethe-Institutem Kyjev

překlad z němčiny: Tereza Semotamová

Copyright: Goethe-Institut Ukrajina
září 2015

    Zeitgeist UA

    Ukrajina v současné době prochází velmi dynamickým transformačním procesem s válkou za zády. Říká se, že ten, kdo se dřív hodně smál, ten se dnes směje ještě víc, a kdo dřív hodně brečel, ten brečí ještě víc. Díky projektu Zeitgeist UA máme možnost být alespoň trochu u toho.

    Zeitgeist UA je společným projektem Goethe Institutu Kyjev, ukrajinského časopisu Platforma a českoněmeckého online časopisu jádu při Goethe Institutu Praha.

    #1 Pod širým nebem ve Lvově
    Street paper „Prosto Neba“ v ukrajinském městě Lvov je díky textům známých ukrajinských autorů zároveň kulturní magazín, který má stálou čtenářskou obec.

    #2 Uprchlíci na Ukrajině
    Životy statisíců Ukrajinců se po nedávných událostech v zemi zásadně proměnily a od té doby se jejich vzpomínky dělí na „předtím“ a „potom“.

    #3 „S dobrou vůli se všechno podaří“
    Arsenij Finberg je úspěšný kyjevský podnikatel. Díky snažení jeho a jeho spolubojovníků v Kyjevě vzniklo důležité centrum, ve kterém se pomáhá uprchlíkům z východu Ukrajiny. 

    #4 Noví ukrajinští policisté píší historii
    Včera tržní analytik nebo fotograf, dnes policista. Spousta Ukrajinců změnila od podlahy svůj život a dala se na práci policisty.

    Další články k tématu

    Teplo pro Ukrajinu
    Obyčejný kluk z Brna Michal Kislicki, který si říká Kody, se jednoho dne vydal na Ukrajinu a už tam zůstal. Rozhodl se pomáhat lidem na Donbasu, kde je válka.

    „Zůstaneme, dokud nezemřeme“
    Pozoruhodný dokumentární film českého režiséra Jiřího Stejskala Jáma zachycuje boj jedné svérázné ženy s ukrajinským státem.

    Lidé jsou většinou dobří
    Vojtěch Boháč cestuje jen stopem. Delší dobu strávil v Rusku a na Ukrajině, odkud psal reportáže o situaci na Krymu a válce v Donbase.

    Láska je alfa a omega všeho
    Rostislav Strojvus vykonává humanitární pomoc na Ukrajině. Působí jako kněz v Olomouci a sám pochází z Ukrajiny. Rozhovor o životě v zemi, kde se právě válčí.

    „Na dálku je to ještě drásavější, než být přímo ve víru dění“
    Khrystyna (25) a Mykola Maksymenko (27) se do Německa z Ukrajiny přestěhovali v roce 2011. Jako teenageři se účastnili „Oranžové revoluce“ v roce 2004. Deset let poté byli nuceni dramatické události na Euromaidanu sledovat na internetu.

    Lipsko – Lvov a zpět
    Mistrovství Evropy v kopané? To už je minulostí. Věznění bývalé ukrajinské premiérky Julije Tymošenkové? Západními médii do značné míry zapomenuto. Vzpomínka na zemi i lidi v pozadí fotbalového mistrovství Evropy.

    Žádné výjimky!
    „Případ Tymošenková“ a chování západních politiků. Komentář.

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...