Jak neslyšící Karolína Hyklová v Guatemale objevila nový domov

Na rozmyšlenou, zda se vydá vstříc dobrodružství, měla tři týdny. Její blízcí ji podporovali, radili jí, aby využila příležitosti, která se jí naskytla, zároveň však o ní měli strach. Čím byl datum odjezdu blíže, tím spíše byla Karolína nervózní. Po cestě, která trvala dva dny, konečně přistála v Quetzaltenangu, odkud pak směřovala dále do Xele, městečka, kde měla působit.

Mimo ní zde své EVS projekty vykonávaly další tři dobrovolnice. Celý tým, místní koordinátory nevyjímaje, se skládal z lidí, jež dosud nepřišli do kontaktu s neslyšícími. Proto chvíli trvalo, než si s Karolínou našli způsob, jak spolu vzájemně komunikovat. Zpočátku si s ostatními dobrovolnicemi psaly vzkazy v angličtině na papír nebo na mobil. Tou dobou Karolína prodělala první krizi. „Byla jsem jakoby odstrčená,“ jak sama uvádí. Měla sto chutí se sbalit a odjet. Po dvou dnech si však tamní koordinátor Pedro dané situace všiml a zavolal si dobrovolnice do klubovny se vzkazem, ať si s sebou přinesou své notebooky. Tam pak společně komunikovaly přes Skype a nakonec se usnesly na tom, že Karolína bude ostatní dobrovolnice učit znakovat. Dívky prý měly talent a velkou chuť se učit, proto byly ke konci pobytu schopné se bez problému bavit znakovou řečí na jakékoli téma. Počáteční krize způsobená bariérou v komunikaci tím byla zažehnána. Hlavní Karolíninou motivací se přes toto období přenést, byla touha dokázat si sobě i ostatním, že na to má.

Náplní Karolíniny Evropské dobrovolné služby bylo působení ve škole pro neslyšící, kde musela vyučovat guatemalským znakovým jazykem. Tamní znakový jazyk však před svým příjezdem do Guatemaly vůbec neovládala, uměla však ten anglický. Se svými žáky si tedy zpočátku vůbec nerozuměla. „Všichni mluvili jen španělsky, anglicky vůbec. Zachránila mě jedna učitelka, která je Američanka a žije v Guatemale. Ta mě naučila ovládat guatemalský znakový jazyk,“ líčí Karolína. Ve škole, kde Karolína působila, byly děti ze sociálně slabého prostředí. Zpočátku byly vůči novému člověku nedůvěřivé. Karolína si tak musela důvěru svých žáku získat. „Nakonec se mi to povedlo mimo jiné tím, že jsem je naučila fotit,“ říká k tomu Karolína. To, co by mohlo být pro jejich evropské vrstevníky docela fádní záležitostí, se stalo pro guatemalské děti zdrojem zábavy a nadšení. Postupem času jí mnoho studentů přirostlo k srdci a s některými je v kontaktu dodnes.

Karolíně se v Guatemale líbilo mnohé. „Nadchla mě guatemalská kultura, všudypřítomná barevnost – oblečení, budovy, suvenýry – a ochota tamních lidí,“ vypráví Karolína. „Když jsem se jednou v půl sedmé večer vracela posledním autobusem do hotelu, řidič autobusu trval na tom, že je nebezpečné, abych šla sama. Vystoupil a sám mě k hotelu doprovodil.“ Také si mohla vychutnávat obdivné pohledy, kterými byla jako blondýnka – v Guatemale ojedinělý úkaz – hojně častována. Čím víc se přibližoval čas odjezdu, tím spíš si Karolína uvědomovala, že by si svůj pobyt nejraději prodloužila.

„Po svém návratu domů jsem byla přímo nabita zážitky a měla touhu se o ně podělit,“ popisuje Karolína. „Připravila jsem si přednášku, na níž jsem představila své zkušenosti, a k tomu jsem uspořádala výstavu fotografií z Guatemaly.“ Jedna Karolínina kamarádka, Lenka, byla jejím vyprávěním unesena natolik, že se rozhodla absolvovat Evropskou dobrovolnou službu na tom samém místě. „Pobyt v Guatemale mi změnil pohled na svět,“ líčí své dojmy. „Život v Guatemale se odehrává v pomalejším tempu, tamní obyvatelé nejsou tak pyšní jako Evropané, když potřebujete pomoc, a více si vzájemně pomáhají.“ Pro Karolínu se stalo Xele za poměrně krátký čas druhým domovem. „Znám celou Guatemalu. Chtěla bych se tam vrátit a zůstat tam o něco déle,“ dodává zasněně Karolína při vzpomínce na zem, kterou si oblíbila.