„Zlatého medvěda za nejlepší film získává...“ – předseda poroty, producent James Schamus z USA, udělá umělou pauzu a pak konečně protrhne napjaté očekávání v sále – „Bai Ri Yan Huo.“ No jasně, pomyslím si. Vítězem Zlatého medvěda samozřejmě není žádný předvídatelný vítěz – nikdo s ním nepočítal.

Favorit, film Chlapectví /Boyhood/ režiséra Richarda Linklatera, se musí spokojit se Stříbrným medvědem za nejlepší režii a jeho americký kolega Wes Anderson získal velkou cenu poroty za zahajovací film Grandhotel Budapešť /The Grand Budapest Hotel/ – možná jako poděkování za to, že na Berlinale šířil jiskřivou hvězdnou atmosféru. Letošní Berlinale dosáhlo nového rekordu v návštěvnosti, zavítalo na něj 330.000 lidí – to si zaslouží respekt!

Mluvil jsem s několika britskými kolegy novináři, kteří se domnívali, že Wes Anderson jako zahájení festivalu byl opravdový sólokapr. Populárně americký, ale žádný mainstream. A se spoustou filmových hvězd, které se procházejí po červeném koberci a o kterých se píše palcovými titulky, jež určitě čtou i konkurenti z Cannes. Ti se budou muset v květnu spokojit s filmem Grace of Monaco režiséra Oliviera Dahana. Wes Anderson by jim byl určitě taky milejší.

Evropa získala – díky favoritovi s výhodou domácího prostředí, kterým byl film Kreuzweg /Křížová cesta/, a francouzskému snímku Aimer, boire et chanter /Milovat, pít a zpívat/ starého dobrého Alaina Resnaise – dva medvědy útěchy za nejlepší scénář resp. za novou perspektivu (ať už je tím míněno cokoli...). Tedy 2:2 mezi USA a Evropou.

Ale přesně jako mimo fiktivní tmu kinosálů je Asie v současné době hráčem, který bere vše a je na cestě do předních pozic. Číňan Liao Fan byl oceněn jako nejlepší herec, Japonka Haru Kuroki jako nejlepší herečka, Číňan Zeng Jian dostal ocenění za nejlepší kameru a pak je tu samozřejmě Zlatý medvěd, kterého získal film Bai Ri Yan Huo /Černé uhlí, tenký led/. Demonstrace asijské moci, která možná vysvětluje vychytralý smích čínské herecké hvězdy Tonyho Leunga, když jako člen poroty vstoupil na červený koberec.

Porota, která byla dokonale vyladěná na Berlinale a Berlín. Globální kosmopolité jako džentlmen a polyglot Christoph Waltz, Tony Leung z východu, Trine Dyrholm ze severu, Barbara Broccoli ze západu a Mitra Farahani z jihu, mladá Greta Gerwig, starší Michel Gondry a v neposlední řadě jako předseda poroty politicky korektní producent James Schamus. Takové je Berlinale a Berlín – v dobrém i zlém.

V posledních letech mělo Berlinale pověst festivalu, který oceňuje spíše politicky korektní než dobré filmy. Proto jsem se obával politicky korektní volby, když ředitel festivalu Dieter Kosslick zahajoval medvědí show slovy, že tématem festivalu je blaho dětí. Ve vztahu k tomuto tématu by byl vhodnějším, i když možná trochu nudnějším vítězem německý, sociálně realistický film Jack.

Věštěním nejspíš nikdy nezbohatnu, protože Zlatý medvěd překvapivě sevřel do náruče film Bai Ri Yan Huo /Černé uhlí, tenký led/, krvavý thriller noir, jaký obvykle zlato ani medvěda nevyhrává. Možná, že přesto jde o volbu, která je pro letošní festival příznačná, protože Berlinale 2014, to byla filmová čínská čtvrť, ze stran silně jištěná Japonskem a Jižní Koreou.

V neposlední řadě to byl festival, který měl na programu krev, pomstu, pistole a postkrizové téma. Ať už to bylo krvavé válečné dilema v Afghánistánu jako ve filmu Zwischen Welten /Mezi světy/, katolická msta a hřích ve filmu Calvary /Kalvárie/, pistole jako nejlepší přítel nájemného vraha Stratose ve filmu To Mikro Psari nebo debakl finančních padouchů v satirickém hitu Zeit der Kannibalen /Čas kanibalů/ – společný, vzájemně přesahující tón filmů tohoto festivalového ročníku nebyl sice pesimistický, ale přesto temný až „noir“.

A pak jsou tu samozřejmě originály, které se vzpírají jakékoli kategorii nebo tendenci. Wes Anderson hezky a předvídatelně vytvořil své působivě uskupené obrazy na způsob domečku pro panenky ve filmu Grandhotel Budapešť /The Grand Budapest Hotel/ a Lars von Trier – kterého jsem mimochodem přivezl s sebou z Dánska – ten zase provokativně a s lechtivým humorem umazal čisté filmové plátno v paláci Berlinale ztopořenými penisy a vlhkými vagínami při premiéře režisérského sestřihu filmu Nymfomanka /Nymphomaniac Vol.1/.

A pak je tu samozřejmě ještě všechno ostatní, to, co je na festivalu možná nejdůležitější. Dieter Kosslick věnoval jednu část svého závěrečného projevu festivalovým stánkům s občerstvením. Tam jsem se setkal s mnoha novými lidmi, kterým kapal z vousů tuk z masového sendviče, a diskutoval jsem o filmech, zatímco jsem usrkával asijskou nudlovou polévku. Rozšířil jsem síť svých kontaktů – (příliš) brzy ráno u preclíku v novinářské kavárně v hale Audi a (příliš) pozdě večer u berlínského piva. Společně s houfem filmových fanoušků z celého světa jsem se na jednom z největších filmových svátků roku smál, tleskal i bučel. Doufám, že se v roce 2015 zase uvidíme.