Festival „Ake Dikhea?“ v Berlíně  Romští tvůrci*kyně na cestě k dekolonizaci filmové tvorby

Mezinárodní festival romských filmů „Ake Dikhea?“ v Berlíně otevírá důležitou debatu o reprezentaci Romů*ek ve filmu a přináší diváctvu snímky romských tvůrců*kyň z celé Evropy. Jak zbavit filmovou tvorbu stereotypního zobrazování Romů*ek a otevírat ji různorodým perspektivám romského autorstva? A kde leží hranice etiky v dokumentárním filmu? Na tyto otázky hledal odpovědi Mezinárodní festival romských filmů „Ake Dikhea?“, jehož osmý ročník se uskutečnil koncem října v Berlíně.

Malý, ale jedinečný festival, který nemá ve světě obdoby – tak představuje mezinárodní festival romských filmů „Ake Dikhea?“ jeho ředitel Hamze Bytyçi. Setkáváme se v barevně vyzdobeném festivalovém centru v berlínském Grüner Salonu vedle kina Babylon. „Já tu funguju jako taková porodní bába,“ říká o sobě Bytyçi. „Jsem rád, že můžu dát prostor k zrození nových tvůrčích spoluprací a nápadů.“ Festival dává romskému i neromskému filmařstvu z celé Evropy jedinečnou příležitost vzájemně se propojit, podpořit a vyměnit si názory a inspiraci.

Příjemná podporující atmosféra je znát už z prvních okamžiků na festivalu. „Je to nejlepší networking, jaký jsem kdy zažil. Profesně i lidsky,“ říká filmař a scénárista Robert Poupátko z brněnské romské televize Tuke.tv. „Odcházím odsud nabitý tvůrčí energií.“

Již osmý ročník festivalu v roce 2024 diváctvu zprostředkoval pestrou nabídku více než dvaceti krátkých i celovečerních filmů včetně silné sekce zaměřené na LGBTQ+ témata. Romské filmařstvo se na festivalu představilo především řadou působivých krátkých snímků. Například film v romštině Mami režiséra Alecia Araciho zanechal během pouhých sedmi minut v diváctvu dojetí nad charismatickou devadesátiletou romskou ženou, která svého vnuka s láskou ujišťuje, že je v pořádku být gayem.
Režisér Sejad Ademaj ve svém filmu Deutsche Sprache, schwere Sprache zpracoval těžké téma rasismu pomocí humoru, vtipných dialogů a originální zápletky, kdy zpěvák neonacistické skupiny po autonehodě zapomene svou rodnou němčinu a je schopný najednou mluvit pouze v arabštině. Syrský lékař, který autonehodu nechtěně způsobil, je pak zpěvákem donucený ho znovu naučit texty jeho neonacistických písní.
„Ademajův film dobře ukazuje, jak hořkosladké to je vyrůstat a žít v téhle zemi a neustále tu být považován za jakéhosi vetřelce,“ sdílí se mnou své dojmy ředitel festivalu Hamze Bytyçi, jehož rodina musela kvůli etnickým nepokojům na konci osmdesátých let uprchnout z Kosova do Německa. Jak sám říká, stal se aktivistou už ve svých osmi letech, když vzdoroval německým úřadům při pokusu o deportaci.

„Vidět ve filmu někoho jako jsme my“

Stereotypy a negativní vyobrazování Romů*ek provází filmovou a televizní produkci celou její historií a jinak tomu není ani dnes. „V Británii jsme měli v poslední době několik televizních pořadů, které zobrazovaly Romy v dost negativním světle,“ popisuje režisérka Millie Cooper. „Ve své tvorbě se proto snažím tenhle nepravdivý obraz nabourávat a ukazovat nás v zcela běžných každodenních situacích.“

Její krátký film Ice Cream dokázal během pár minut na festivalu uchvátit publikum půvabným příběhem malé romské dívky, která se vyplíží z domu a vydává se za znělkou zmrzlinářského vozu. „Chtěla jsem filmem ukázat, jak kouzelné jsem měla dětství, a zbavit se těch fanatických předsudků, kdy o romských dětech lidé tvrdí, že jsou špinavé a nevychované,“ popisuje Cooper. „Sama dnes pracuji s teenagery z romské komunity a z komunity irských kočovníků a ti mi vždycky říkají: ,V televizi nikdy nevidíme někoho jako jsme my.‘ Chci, aby se k postavám v mých filmech mohly romské děti vztahovat a poznat se v nich,“ dodává mladá režisérka.

Rozporuplné pocity

Reprezentace Romů ve filmové tvorbě je jedním z hlavních témat diskuzí na festivalu. Dokonce i některé filmy tady na festivalu z produkce především českých a slovenských filmařů*ek vyvolaly kontroverze a kritiku. Objevily se tu filmy, které se nezbavily řady rasistických předsudků, a naopak je svým zpracováním posilovaly. Z několika projekcí romští tvůrci*kyně na protest odešli.

Jedním z těchto kontroverzních filmů byl časosběrný dokument Tomáše Vynikala Kamarádi v ghettu z přerovské vyloučené lokality. „Etika zobrazování je v dokumentární tvorbě klíčová. Ve chvíli, kdy má člověk v ruce kameru, má také zodpovědnost,“ reflektuje v rozhovoru členka festivalové poroty a zakladatelka romské televize Tuke.tv Alica Sigmund Heráková.

„Dokument Kamarádi v ghettu je problematický, protože v něm souhlas od protagonistů místy nebyl. V českém prostředí už je to známý formát, kdy český dokumentarista přichází často bez znalostí do romského prostředí. Romové se mu otevírají, sdílí s ním své životy. On potom odchází, buduje dál svou kariéru, zatímco ti lidé zůstávají uvězněni v pasti chudoby. A přestože se tomu tématu přináší určitá pozornost, ty lidi to většinou neovlivní pozitivně,“ popisuje porotkyně Heráková.

Filmy tak v důsledku často vypovídají více o samotných tvůrcích za kamerou než o jejich protagonistech. Tak to ostatně shrnul i další z porotců Kristóf Horváth během závěrečné řeči při udílení cen: „Viděli jsme tu filmy, které v nás zanechaly rozporuplné emoce. Sympatizovali jsme s hlavním hrdinou, ale zároveň jsme se jen těžko vyrovnávali s přístupem daných tvůrců. V porotě jsme si proto kladli otázky, co účast ve filmu protagonistům přinesla, a jakým způsobem tvůrci s protagonisty spolupracují. Je tam skutečné porozumění a zájem nebo jsou protagonisté pro tvůrce jen předmětem natáčení?“

Filmová tvorba jako zrcadlo společnosti

Nejedná se ale pouze o etiku zobrazování v dokumentárních filmech. Kontroverzní přijetí vyvolal na festivalu i první díl slovenského televizního seriálu Iveta v režii Jana Hřebejka a scénáristy Petra Kolečka, autora populárního českého seriálu Most!. Hlavní postava romské dívky Ivety, která odjíždí z východního Slovenska do hlavního města a seznamuje se se světem modelingu, je celkem komplexní a charismatická. Podle její představitelky Alžběty Ferencové se dokonce jedná o poměrně přelomový okamžik, kdy slovenský seriál má v hlavní roli pozitivní romskou postavu. Zároveň ale seriál staví svůj humor na stereotypech a určité dialogy z prvního dílu byly pro některé diváky v sále na hraně snesitelnosti.

„Myslím si, že ten seriál je napsaný hlavně pro bílého diváka a na romského diváka se tam nemyslí,“ říká režisér a scénárista Robert Poupátko, který musel během projekce z Ivety odejít. „To je už asi neodmyslitelná součást toho být Romem. Vždycky se budou točit díla, která budou v komunitě rezonovat buď pozitivně, nebo negativně, nebo budou názorově rozdělovat. Ale myslím si, že jako romští tvůrci se musíme ozývat, nabízet konstruktivní kritiku a otevírat tu odbornou debatu, co je a není v pořádku,“ dodává.

A právě to, že festival poskytuje prostor i pro výměnu kritických pohledů, na něm řada tvůrců oceňuje. Jeho ředitel Hamze Bytyçi proto mluví o festivalu jako o „odvážném prostoru“, kde je možné rozporuplné pocity reflektovat a bavit se o tom, jakým způsobem filmový průmysl dál dekolonizovat.

Podle organizátorstva festivalu je pozitivním znamením, že se každým rokem daří zvyšovat zastoupení romských tvůrců*kyň. Hlas a perspektiva romského filmařstva v této debatě tedy rok od roku sílí. „Jako Romové*ky se neustále potýkáme s despektem. Myslím, že jediný způsob, jak to změnit, je dávat nám příležitost vyprávět naše příběhy,“ reflektuje režisérka Millie Cooper cestu za postupnou proměnou filmové tvorby.

leden 2025