Rizika umělecké tvorby  Hard work / artwork

Co může přinášet mezigenerační setkání mezi umělkyněmi? Co je objevné a co je už parazitické? Je důležitější být úspěšný nebo autentický? Povídka zkoumá úskalí profesionální umělecké tvorby, únavu z kulturního a mezilidské napětí v cestě za sebevyjádřením.

Zina si ještě lehce upravila vlasy a popotáhla svetr, než se Gabi naklonila k hledáčku, aby potřetí zkontrolovala ostrost obrazu a zmáčkla REC.
Sledovala každý její pohyb, přestože seděla a snažila se působit uvolněně, v hlavě si odškrtávala úkony z pomyslného to do listu, ten nakonec ale neprováděly její ruce, ale ruce Gabi.
„To okno bych zavřela až jako poslední,“ zhodnotila Zina její postup a rozhodla se tuto větu nevyslovit. Byt byl v rušné ulici, ale před natáčením to chtělo vyvětrat.

Každý chce slyšet tu zábavnou historku. Jak asi začne?
„Pověz mi o svých začátcích, Zino,“ slyší Gabi mimo obraz.
Zina ještě pořádně nerozklíčovala, zda chce Gabi slyšet spíš tu o mezigeneračním dialogu nebo tu o neuvěřitelné náhodě. Gabi se ale snaží být spíš zajímavá než hloubavá a Zina se necítí ve své kůži.

„Bylo to pár let po škole, na rozdíl od svých slavných kolegyň a hlavně tedy kolegů, se nedalo říct, že jsem se úplně chytla. Zkoušela jsem žít v Belgii a taky v Rakousku, ale byly to hlavně nějaký osobní důvody, proč jsem se nakonec vrátila sem,“ slyší se říkat. Gabi působí spíš netrpělivě, o nešťastném konci jednoho vztahu za Alpami jí tedy povídat nebude.
„Pracovala jsem ve školní jídelně, hledala jsem byt nebo spíš pokoj k pronájmu jako ateliér, kde jsem měla ale záměr i bydlet,“ Zina se zadívala mimo obraz.
„Chodila jsem po prohlídkách, nic moc se mi nelíbilo nebo jsem si to nemohla dovolit, až jednou jeden pavlačák, předělený takovou přepážkou, aby z něj vznikly dvě oddělené nudle. Ta jedna byla k pronajmutí a v té druhé bydlela stařičká paní s úplně bílými ale strašně kudrnatými vlasy. To není úplně běžné, všimla sis někdy, jak kudrnatým lidem šednou vlasy? Sůl a pepř. Ale tohle byly hustý a úplně bílý vlasy,“ Zina měla pocit, že se nechala příliš unést. Měla ten pocit i Gabi?
„Tak jsem poznala Antonii Heřmanovou,“ usmála se do kamery, ale Gabi ji úsměv neopětovala.
„Nastěhovala jsem se tam, to bylo kolem roku 2005, bydlela jsem tam přes rok a Antonii jsem viděla vždycky brzy ráno, jak jde do trafiky pro cigarety. Nechodila ke mně a já k ní taky ne. Nájem jsem jí dávala do obálky na botník. Až po víc než roce se stalo, že obálka zůstala v předsíni druhý a pak třetí den. Šla jsem se za ní podívat. Do té doby jsem k ní nikdy nezašla. Ošklivě spadla, dobelhala se do postele a tam chtěla počkat, až ji noha a pánev přestanou bolet,“ Zina polkla a kmitla pohledem ke Gabi. Její rysy byly nečekaně povolené, ale ne uvolněné.
„A tak jsem objevila gobelíny, na kterých Antonie celé dny pracovala. Nebylo jich mnoho. Měla takový zvyk od chvíle, co si našla zaměstnání v První strojírenské jako kreslička, že přišla z práce a tkala. Když se vdala a měla syna, měla na tkaní čas až pozdě večer, její práce získala trochu jinou barevnost, takovou, která nejlépe vypadá pod bodovým umělým osvětlením, protože čas na vlastní tvorbu měla prostě až v noci. A tehdy začala do své práce přidávat i různé další věci, které jako žena s rodinou měla v domácnosti. Zapracovávala do svých koberců třeba synovy dětské vlásky, které mu postupně tmavly, obnošené dětské oblečení, ústřižky z košil a tesilových kalhot, které přešívala, něco byly zbytky, ale někdy do nich přidala skutečnou vzácnost, artefakt.“ Zina se zastavila, aby si odhrnula pramen z očí, ačkoliv si vzápětí uvědomila, že její mluvící hlavu v budoucnu stejně překryje pomalá jízda zkoumající v detailu každý cípek z utkané tapiserie.

„Někdo si doma pečlivě vede rodinné album a myslí si, kdoví jaká to není památka. Nebo deník, rodinné kroniky. Antonie vytvořila neuvěřitelné kapitoly ze života, která zrcadlí ji, její rodinu, její přátele, dobu a prostředí, ve kterém tvořila. A přitom nic z toho, co vytvářela systematicky po dlouhé desítky let vlastně nezamýšlela komukoliv ukázat. Když jsem se jí zeptala, co ji k tomu vede, pokrčila tehdy rameny a řekla, že ráda ponocuje,“ Zina se odmlčela a zadívala někam do stropu.

„Její manžel už nežil, syn před revolucí emigroval do Německa, psali si, volali, ale nenavštěvovali se. Často jsem pak myslela na to, co by se asi stalo, kdyby Antonie neměla ten úraz, který se pro ni nakonec stal tak vážný, že jí definitivně podlomil zdraví. Asi bych k ní nikdy nepřišla. A jednou, až by se vystěhovávala pozůstalost, tak by gobelíny skončily na smetišti společně s otlučenými hrníčky a hliníkovými příbory. Pokud by se tedy mezi stěhováky v té době neskrývali moji bývalí spolužáci, kteří by mezi harampádím rozlišili poklad československého informelu,“ Zinin pokus o vtip vyšel do prázdna.

***
„Ahoj,“ ozvalo se, když Zina zarachotila klíči v zámku, ale místo odpovědi se svalila rovnou do postele. Měla chuť se schovat pod těžký přehoz i studené peřiny.
„Jak to šlo?“ Ozvalo se Zině už docela blízko u ucha. Karla znala tyhle dramatické příchody. Trvalo to chvíli, než se Zina nechala obejmout, aby se nakonec stejně hrdě napřímila.
„Bude to blbý?“ zeptala se Karla, a taky se zamotala do přehozu.
„Bude to funkční nebo kvalitní nebo úspěšný,“ Zina zaťala prsty v dlani.
„A jaká je ta dokumentaristka?“
„Sebevědomá. Mladá, asi. Jde na jistotu. Rodiče mají tři byty v centru a chalupu v Krkonoších.“
Karla se uchechtla: „Promiň.“
„Já jsem v jejím věku neměla nic. Nebyla jsem nic. První kameru jsem se snažila vyhrát v pořadu Neváhej a toč. Bylo mi dvacet osm a byla jsem ráda, že můžu umývat hrnce a vařit knedlíky a zbytky si nosit v ešusu k večeři. Ona má perfektní make up, její kluk nebo otec pro ni přijede Teslou a studovat bude ještě v pětatřiceti.“
„Za těch dvacet pět let už by ses přes to mohla přenést.“
„Nejde o prachy,“ Zina se začala převlékat do domácího oblečení, „štve mě, že vůbec neriskuje, že nic neobjevuje, chce s tímhle absolvovat na umělecký škole. Kde je nějakej experiment? Kde je nějaká drzost? Je to bezpečný, je to příjemný, jak její kašmírovej svetr z designmarketu.“
Karla si pohvízdla.
Mohla by to Zině trochu nandat, usvědčit ji z toho, že žárlí na Gabino mládí, na to, že má všechno před sebou, že z ní mluví hlavně strach z toho, že přijde o status objevitelky, o svoji kolonii, kterou se stal Antoniin životní odkaz. Karla přála Zině úspěch, ale skrze jistý povahový rys se nedokázala smířit s neupřímností a licoměrností, jež pozorovala u všech Zininých kroků, jež měly vést k oslavě Antoniina odkazu, především však měly Zině zajistit postavení. Jako vždy se ale ovládla a šla si do kuchyně uvařit čaj.

„Mohla bys se mnou jít vařit, kromě nedělí teď budeme chodit i ve čtvrtek,“ zkusila Karla změnit téma.
„Píšu oponentury,“ pronesla Zina k podlaze.
***
Karla s velkou taškou plnou vydrhnutých zavařovaček a s přepravkou z části naplněnou povadlou zeleninou rázně zazvonila u hnusných dveří s hnědým polstrováním.
„Však nehoří,“ zahučelo na druhé straně. Karla se ušklíbla ve stejný moment, kdy Kim vzalx za kliku.
Jemně se usmála a zamrkala a prošla kolem Kim dovnitř.
„Nestíhám. Počkáš?“
Karla si prohlížela nízký, tmavý byt od stropu po válející se boty na podlaze.
„Co je? Co tak koukáš?“
„Nic.“
„Nic?“
„Pamatovala jsem si tě jinak,“ nemohla Karla přestat mrkat.
„Jako vyšší?“ Zasmálx se Kim a zmizelx v kuchyni, kde bublal veliký hrnec plný fazolí.
Vyšší, no jasně, rozpačitý happening při protestní akci na začátku jara, řada angažovaných lidí, dlouhé přešlapování na místě při poslouchání proslovů, někdo přinesl chůdy a Kim z nich až do rozpuštění shromáždění neslezlx.
„Namáčím, předvařuju, přesně podle kuchařky, ale stejně nestíhám.“

Ve skutečnosti si Karla Kim nepamatovala vyšší, ale spíš dramatičtější, impozantnější. Když na ni namířilx dlouhým prstem s ještě delším tmavým nehtem opilovaným do špičky ve frontě před klubem, kolem kterého se stále ještě trochu nesl podzemnický étos. Za ním, pravda, stali především lidé jako Karla a její přátelé. Skrze jistý rys její povahy se Karla nedokázala smířit s tím, jak se jejich vzpomínky na život mezi dvacátým a třicátým rokem stávají divočejší, nadnesenější, přifouknutější. Tušila, že za tím bude stárnutí a nostalgie, ale nebavilo ji vzpomínat. Věděla, že není mladá, ale nechtěla se proto vzdát věcí, které jí dělaly radost.

Stály tehdy v nekonečně frontě uprostřed zimy před neosvětleným vstupem a Kimino gesto bylo pozvání exkluzivně pro ni. Ohlédla se ještě směrem k Zině a Kim si pohrdlivě odfrklx, protože Zina si dala hodně záležet, aby nikdo nepřeslechl její řečnickou otázku, „kde byli všichni tihle lidi, když policajti vyklízeli poslední squat?“

Zatímco Zina musela vysolit vstupné, Karla následovala Kim a všichni se před nimi rozestupovali. Když si Karla vzpomněla, co Zina o squatterkách a squatterech prohlásila poté, co je požádali o pomoc při pokrytí pokut za přestupky, necítila se ani za mák provinile, že na Zinu nepočkala.

„To je Xiu Xiu?“ zaslechla Karla hudbu přes bublající fazole. Kim jí věnovalx rozpačitý pohled a vyrazilx z kuchyně. Karla chvíli rozpačitě koukala na hrnce a pak šla pomalu za Kim.
„Můžu?“ Pootevřela dveře do místnosti, která byla ložnicí, pracovnou, obývákem, ateliérem, kde se zrovna Kim snažilx pozavírat jednotlivá okna na ploše počítače. Hudba přestala hrát.
„To je škoda,“ řekla Karla.
„Neřeklx bych, že jsi do Xiu Xiu. Teda jako jasně, že jsi je zažila. Panebože, co to melu-“
„To je v pohodě, jsem stejnej ročník jako Angela Seo.“
„Až na to, že nikdo neví, kdy se narodila.“
Zavládlo rozpačité ticho.

Karla se dívala po místnosti; viděla sítotiskové autorské plakáty, tetovací strojek s hromadou navržených tetování, koláže, šicí stroj a nastříhané vzory, pletené pončo, šíleně barevné háčkované kabelky, veliký stolní počítač, hromadu kazet, syntetizátor a kytaru s trampským popruhem kolem krku.
„Hezkej vzor,“ mávla rukou k nástroji. Kim se snažilx vypnout počítač. „Promiň, neměla jsem za tebou chodit – bez pozvání,“ Karlin hlas byl měkký a kolem očí se jí poskládalo mnoho přátelských vrásek.
„Panebože, ty promiň, takový ageistický kecy,“ Kim rozhodilx rukama a zamířilx zpátky do kuchyně. Karla se vydala za Kim, ale nespěchala. Prohlížela si tu pečlivost v každém tahu, které spatřovala na papíře, tu změť knih s podtrženými řádky, sešitů, popsaných stránek, ten chaos prvků, ze kterých se skládal jedinečný vesmír rozpínající se daleko za hranice hnusných polstrovaných dveří.

„To nebyli Xiu Xiu,“ pronesla Karla k bublajícím hrncům.
„Ne. Ale ještě to nemám hotový,“ zaznělo pevně od Kim.

„Člověk přece nemusí čekat, až to bude hotový, aby s tím šel ven,“ řekla by Zina.
„Člověk přece nemusí jít s ničím ven,“ řeklx by Kim.
 

březen 2025