Kultura během pandemie Umělci bez využití

Umělci bez využití Foto: Denise Jans via unsplash | CC0 1.0

Kulturní provoz v Německu byl od března 2020 víceméně pozastaven, divadla jsou zavřená, koncerty zakázané. Pro umělce to představuje výzvu nejenom po finanční stránce.

Světla se zhasínají, padá opona, potlesk burácí: kdo chodí pravidelně do divadla, choreografii na konci večera dobře zná. Z herců, kteří se několikrát vrací na jeviště kvůli děkovačce, padá napětí, chytnou se za ruce a společně se ukloní. Z publika se ozývají nadšené výkřiky „bravo“. Kolektivní pocit radosti.
 
V březnu 2020 tohle všechno náhle skončilo v okamžiku, kdy pandemie lidi donutila k zachovávání odstupu a izolace. Kulturní akce jako divadelní představení, koncerty a podobné, které jsou v berlínských protipandemických opatřeních ještě nazývány staromódním pojmem „tancechtivosti“, byly zakázány. A rok poté tomu, až na pár výjimek, není jinak.
 
Pro hodně umělců/kyň to byl velký šok. Nejen že hodně z nich ze dne na den přišlo o všechny příjmy, ale taky muselo přehodnotit svoje představy, jak dál žít: „Být umělec je můj život. Vytvářím zážitky, světy, místa k setkávání a svobodné prostory,“ vypráví Marc Behrens. Narodil se roku 1987 v Lübecku a od roku 2007 žije v Berlíně jako herec na volné noze. Je zakládajícím členem seskupení improvizačního divadla Improvisionäre. „Pro mě to byl tehdy konec světa. Měl jsem strach, že přijdu o veškeré svoje vazby a zázemí. Ale mýlil jsem se. Solidarita, především na začátku pandemie, byla mezi umělci obrovská,“ dodává Behrens.

Herec Marc Behrens Herec Marc Behrens: „Chybí sdílení během hraní, ale i předtím s kolegy a následně s diváky.“ | Foto: © Marc C. Behrens

Sdílení chybí

Stejně jako hodně jeho kolegů musel i on přejít do online prostředí a objevovat nové formáty. Ovšem streamování podle něj divadelní zážitek nemůže nahradit. „Je to možnost zůstat v kontaktu s publikem. Ale nemůže suplovat to, co pro mě představuje dělat divadlo. Chybí sdílení během hraní, ale i předtím s kolegy a následně s diváky. Já osobně se cítím ještě jako umělec, ale odložený na skladě,“ popisuje Behrens.
 
Podle Spolkového statistického úřadu je v německých divadlech zaměstnaných téměř 1900 herců a hereček; těžko zjistitelný počet umělců na volné noze, kteří pracují jen projektově a tedy na bázi nepravidelných honorářů, by byl o něco vyšší. Zatímco zaměstnanci mohli sáhnout možnosti „kurzarbeitu“ a osoby samostatně výdělečně činné žádat o různé druhy finanční podpory skýtané ať už na státní či zemské úrovni, všichni ostatní „umělci krátkodobě pracující v múzických uměních“ se do státní podpory ovšem nevešli. Teprve v únoru 2021, jedenáct měsíců po začátku pandemie, se spolková vláda dohodla, že poskytne finanční podporu i pro tuto skupinu. Hodně takových umělců to už samozřejmě muselo vzdát, protloukat se díky práci v jiném oboru nebo díky podpoře v nezaměstnanosti. V případě mnohých utrpěla mimo jiné i jejich kreativita: jak má člověk vyvíjet nové formáty, když neví, jestli příští měsíc bude mít na nájem?

Chybí uznání

Pandemie citelně zasáhla i Hendrika Flackeho žijícího rovněž v Berlíně: všechna nasmlouvaná představení zrušena, zkoušení nových projektů pozastaveno, docházelo také ke změnám smluv. Podle něj v Německu vždy chybělo uznání kreativních povolání, umělci bývají terčem posměchu a jejich práce se zlehčuje na úroveň koníčku. Práci však měnit nehodlá, herectví pro něj znamená všechno. Přitom nejde o to stát ve světle ramp a užívat si potlesk a uznání: „Jde mi spíš o to vyprávět příběh a zprostředkovat lidem smysluplně strávený čas,“ vypráví 41-letý herec. Protože právě to přes obrazovku moc dobře nejde, dle svých slov poslední rok a půl divadlo vůbec nehrál. V létě plánuje jezdit po Berlíně na přestavěném cargokole a hrát krátká monodramata – tedy pokud na to sežene peníze.

Herec Hendrik Flacke Herec Hendrik Flacke | Foto: © Yin-Lai Trinidad

Kapela jako rodina

Pohled do rozzářených tváří v publiku chybí i Matthiasu Mengertovi. Je zpěvákem ve dvou hudebních skupinách a běžně býval většinu víkendů v roce na koncertních šňůrách. Během pandemie se jeho život změnil. Co mu chybí? „Zjistil jsem, že mi ani tak nechybí uznání publika – už mi není šestnáct a nepotřebuju to pro svoje sebevědomí. Ale chybí mi stát na pódiu a mojí hudbou rozdmýchávat vášeň v lidech.“
 
I kontakt s lidmi, které člověk doposud neznal, považuje za důležitou součást svojí práce. Členové skupiny jsou pro ně něco jako rodina: „Nejvíc mi chybí, že už s mými skupinami nemůžu cestovat a například společně trávit víkendy a bavit se o životě.“
 
Marc, Hendrik i Matthias už ale pomalu mohou vyhlížet světlo na konci tunelu: v Německu budou brzy povoleny kulturní akce s omezeným množstvím účastníků. Všichni tři se tedy brzy můžou těšit na to, že budou stát opět na prknech, co znamenají svět. Vzhledem k tomu, že se vystupování po dobu všech těch dlouhých měsíců museli vzdát, bude návrat na jeviště jistě mimořádným zážitkem.

Mohlo by vás zajímat

Failed to retrieve recommended articles. Please try again.

Doporučení redakce

Failed to retrieve articles. Please try again.

Nejčtenější články

Failed to retrieve articles. Please try again.