Kulturní provoz v Německu byl od března 2020 víceméně pozastaven, divadla jsou zavřená, koncerty zakázané. Pro umělce to představuje výzvu nejenom po finanční stránce.
Světla se zhasínají, padá opona, potlesk burácí: kdo chodí pravidelně do divadla, choreografii na konci večera dobře zná. Z herců, kteří se několikrát vrací na jeviště kvůli děkovačce, padá napětí, chytnou se za ruce a společně se ukloní. Z publika se ozývají nadšené výkřiky „bravo“. Kolektivní pocit radosti.V březnu 2020 tohle všechno náhle skončilo v okamžiku, kdy pandemie lidi donutila k zachovávání odstupu a izolace. Kulturní akce jako divadelní představení, koncerty a podobné, které jsou v berlínských protipandemických opatřeních ještě nazývány staromódním pojmem „tancechtivosti“, byly zakázány. A rok poté tomu, až na pár výjimek, není jinak.
Pro hodně umělců/kyň to byl velký šok. Nejen že hodně z nich ze dne na den přišlo o všechny příjmy, ale taky muselo přehodnotit svoje představy, jak dál žít: „Být umělec je můj život. Vytvářím zážitky, světy, místa k setkávání a svobodné prostory,“ vypráví Marc Behrens. Narodil se roku 1987 v Lübecku a od roku 2007 žije v Berlíně jako herec na volné noze. Je zakládajícím členem seskupení improvizačního divadla Improvisionäre. „Pro mě to byl tehdy konec světa. Měl jsem strach, že přijdu o veškeré svoje vazby a zázemí. Ale mýlil jsem se. Solidarita, především na začátku pandemie, byla mezi umělci obrovská,“ dodává Behrens.
Herec Marc Behrens: „Chybí sdílení během hraní, ale i předtím s kolegy a následně s diváky.“ | Foto: © Marc C. Behrens
Sdílení chybí
Stejně jako hodně jeho kolegů musel i on přejít do online prostředí a objevovat nové formáty. Ovšem streamování podle něj divadelní zážitek nemůže nahradit. „Je to možnost zůstat v kontaktu s publikem. Ale nemůže suplovat to, co pro mě představuje dělat divadlo. Chybí sdílení během hraní, ale i předtím s kolegy a následně s diváky. Já osobně se cítím ještě jako umělec, ale odložený na skladě,“ popisuje Behrens.Podle Spolkového statistického úřadu je v německých divadlech zaměstnaných téměř 1900 herců a hereček; těžko zjistitelný počet umělců na volné noze, kteří pracují jen projektově a tedy na bázi nepravidelných honorářů, by byl o něco vyšší. Zatímco zaměstnanci mohli sáhnout možnosti „kurzarbeitu“ a osoby samostatně výdělečně činné žádat o různé druhy finanční podpory skýtané ať už na státní či zemské úrovni, všichni ostatní „umělci krátkodobě pracující v múzických uměních“ se do státní podpory ovšem nevešli. Teprve v únoru 2021, jedenáct měsíců po začátku pandemie, se spolková vláda dohodla, že poskytne finanční podporu i pro tuto skupinu. Hodně takových umělců to už samozřejmě muselo vzdát, protloukat se díky práci v jiném oboru nebo díky podpoře v nezaměstnanosti. V případě mnohých utrpěla mimo jiné i jejich kreativita: jak má člověk vyvíjet nové formáty, když neví, jestli příští měsíc bude mít na nájem?
Chybí uznání
Pandemie citelně zasáhla i Hendrika Flackeho žijícího rovněž v Berlíně: všechna nasmlouvaná představení zrušena, zkoušení nových projektů pozastaveno, docházelo také ke změnám smluv. Podle něj v Německu vždy chybělo uznání kreativních povolání, umělci bývají terčem posměchu a jejich práce se zlehčuje na úroveň koníčku. Práci však měnit nehodlá, herectví pro něj znamená všechno. Přitom nejde o to stát ve světle ramp a užívat si potlesk a uznání: „Jde mi spíš o to vyprávět příběh a zprostředkovat lidem smysluplně strávený čas,“ vypráví 41-letý herec. Protože právě to přes obrazovku moc dobře nejde, dle svých slov poslední rok a půl divadlo vůbec nehrál. V létě plánuje jezdit po Berlíně na přestavěném cargokole a hrát krátká monodramata – tedy pokud na to sežene peníze.
Herec Hendrik Flacke | Foto: © Yin-Lai Trinidad
Kapela jako rodina
Pohled do rozzářených tváří v publiku chybí i Matthiasu Mengertovi. Je zpěvákem ve dvou hudebních skupinách a běžně býval většinu víkendů v roce na koncertních šňůrách. Během pandemie se jeho život změnil. Co mu chybí? „Zjistil jsem, že mi ani tak nechybí uznání publika – už mi není šestnáct a nepotřebuju to pro svoje sebevědomí. Ale chybí mi stát na pódiu a mojí hudbou rozdmýchávat vášeň v lidech.“I kontakt s lidmi, které člověk doposud neznal, považuje za důležitou součást svojí práce. Členové skupiny jsou pro ně něco jako rodina: „Nejvíc mi chybí, že už s mými skupinami nemůžu cestovat a například společně trávit víkendy a bavit se o životě.“
Marc, Hendrik i Matthias už ale pomalu mohou vyhlížet světlo na konci tunelu: v Německu budou brzy povoleny kulturní akce s omezeným množstvím účastníků. Všichni tři se tedy brzy můžou těšit na to, že budou stát opět na prknech, co znamenají svět. Vzhledem k tomu, že se vystupování po dobu všech těch dlouhých měsíců museli vzdát, bude návrat na jeviště jistě mimořádným zážitkem.
jún 2021