Z někdejšího koncentračního tábora punkový klub  „Když to místo nevyužijeme my, tak kdo?“

Kdysi tábor nucených prací, později opuštěná ruina, kterou v 90. letech obsadila pankáčská skupina, co potřebovala úkryt – dnes je spolek Exil jednou z posledních bašt proti pravicové agitaci v braniborském Eberswalde. Čas ale bohužel nemají na své straně.

Autobus zastaví přímo naproti ulici Am Bahnhof Eisenspalterei. Přestože je teprve podvečer, na silnici už panuje téměř úplná prosincová tma. U vjezdu do ulice bliká na dřevěném stojanu slabá LED šipka – první náznak toho, co se odehraje později.

Nocí se nese tichá hudba. Po několika metrech je vidět slabý řetěz světel pověšený na těžké kovové bráně. Na ní je kovová cedule ve tvaru hvězdy s vyraženými písmeny „Exil“. Za ní jsou dva jednoduché cihlové baráky. Mezi nimi vede cesta na rozlehlý dvůr. Lidé se hřejí u táboráku, je slyšet cinkání lahví, dvorem se nesou rozhovory.  

Každý gig začíná dějinami

Dnes mají vystoupit tři ska punk skupiny. Zatímco probíhá zvuková zkouška, Lars, booker a zvukař Exilu, dá na mixážním hudbu hlasitěji. V dlouhé, černě vymalované místnosti s nízkými stropy vibrují hluboké basy. Na stěnách visí stovky plakátů akcí za posledních 25 let – punk, metal, rock, reggae. Vzadu jsou velké pohovky a stůl na stolní fotbal. Zvlášť nápadné jsou vlajky s nápisy „Punk is not dead“, „Náckové ven (konečně)“ a zaťatou pěstí s nápisem „Žádní náckové, díky“ nad ní.
 
Lars vrátí ovládací prvky do nulové polohy. Všechno je na svém místě. Vlasy má ostříhané na krátko, na nohou kanady a bombra s cvočky. Poprvé přišel do Exilu v roce 2003, míval tu zkoušky se školní kapelou. Našel zde podobně smýšlející lidi, stal se nejprve členem klubu, pak jeho předsedou.

V zákulisí se na kožených křeslech uvelebila kapela. Někteří z nich jsou v Exilu poprvé. Lars se k nim posadí a všechny pozdraví. Pak se zeptá: „Tak kdo z vás ještě nezná historii tohoto místa?“

Někdo z nich zvedne ruku. Lars se napřímí.

„Tak jo, v podstatě jsme zde v jednom z baráků. V jednom ze dvou posledních nadzemních baráků pobočného tábora koncentračního tábora Ravensbrück.“

Všechno ztichne.
 

Místo nucených prací pro ženy

V letech 1943-1945 bylo v těchto barácích až 800 žen z Polska a různých částí Sovětského svazu využíváno jako dělnice na nucených pracích pro zbrojní firmu Ardelt Werke. Musely pracovat dvanáct hodin denně, tahat těžké kovy, svařovat, pilovat, a to bez rukavic. Ty, které už to nezvládaly, padaly k zemi. Kdo padl k zemi, byl bit. Trpěly hladem a zimou a spaly na třípatrových pryčnách. V zimě se balily do balicího papíru, který kradly v továrně.

Po válce baráky nadále využívala sovětská vojska. V NDR byly využívány jako krejčovny, kde se šily uniformy. Poté zůstaly prázdné a měly být zbourány. Až do roku 1997, kdy je obsadila pankáčská skupina. Ti si tu udělali svůj úkryt a přinesli s sebou i svou hudbu.

Devadesátky: Když Eberswalde bylo neonacistickou baštou

Po hospodářském zhroucení NDR neonacistická scéna sílila, zejména v průmyslovém Eberswalde. Začala „léta baseballových pálek“ a pravicové násilí tu bylo na denním pořádku. Ti, co byli mimo extrémně pravičácký vkus včetně oblékání, se mohli stát terčem a být na veřejnosti pronásledováni. V roce 1990 neonacisté ubili k smrti angolského dělníka Amadeu Antonia. Jeho smrt se dostala na titulní stránky novin jako první rasisticky motivovaná vražda po sjednocení Německa. Každodennímu životu velké části migrantského dělnictva však nadále dominoval strach – a to nejen zde v severovýchodním Braniborsku.

V té době byl Exil jedním z mála bezpečných míst pro pankáčstvo, levicově orientované a všechny, kdo se stavěli proti pravicovému násilí.  

Odpor potřebuje prostory

V roce 2003 se obsazené domy staly oficiálně spolkem. Pankáčstvo, co předtím hledalo úkryt, začalo samo budovat struktury. Zrekonstruovali budovy, vytvořili zkušebny, bar a hostovské pokoje pro kapely. Z úkrytu se stalo centrum pro kulturu mládeže a historické vzdělávání.

Dnes je Exil symbolem tolerantního Eberswalde. Jedním si je Lars jistý: „Kdybychom místo nepřevzali, dnes už by neexistovalo. Nebo by to byl mrtvý památník, který nikdo nenavštěvuje.“

Ženy, které zde pracovaly, dodnes připomíná vitrína zasazená do podlahy v zadní části výstavního baráku. A v ní: protiletadlové střely a hadrové panenky.
 
V roce 2011 Exil navštívily tři někdejší polské vězeňkyně. Díky jejich vzpomínkám vznikla stálá výstava: „Setkání s Eberswalde: Tady už není žádná nenávist“ („Begegnung mit Eberswalde: Hier gibt es keinen Hass mehr“).
 

„Když už něco děláme, tak děláme pokojný protest“

Na rozdíl od 90. let jsou dnes útoky na Exil o něco subtilnější. Pravicové nálepky nad klubovým logem, útoky kyselinou máselnou, pamětní deska, kterou opakovaně někdo ničil. Nyní už není ze skla, ale kovová.
 
K poslední provokaci došlo před několika měsíci. Když politička FDP Marie-Agnes Strack-Zimmermann, jedna z nejhlasitějších zastánkyň dodávek těžké munice do Ukrajiny, v dubnu vystoupila na radnici naproti Exilu, v areálu někdejšího pobočního koncentračního tábora asi 120 samozvaných „mírových demonstrantů*ek“ skandovalo pravicová hesla. Členstvo spolku to chápalo jako cílenou urážku. „Ať si klidně vyřvávají ty svoje žvásty, ale ne tady,“ říká Lars. Proto reagovali hlasitým punkrockem. „Když už něco děláme, děláme to jako pokojný protest,“ říká Paula, místopředsedkyně spolku.
 

Klub pro mladé bez mladých?

Ale jak dlouho si Exil vůbec udrží svou existenci? Spolek má problém, protože mladí sem nechodí. Tehdejšímu pankáčstvu je dnes kolem čtyřicítky nebo padesátky, mnozí se odstěhovali. „Jsme stále kulturním spolkem, ale už ne mládežnickým,“ říká Lars. Klub má asi 25 členů*ek, ale aktivní je stále jen tvrdé jádro čtyř až šesti lidí.

Levicová scéna se změnila. Mnoho mladých lidí se dnes organizuje proti pravici jinak, online, v dočasných hnutích, mnohem méně v pevných strukturách spolků. Exil však potřebuje místní. „Potřebovali bychom více lidí, kteří by s námi dali najevo svůj postoj,“ zdůrazňuje Lars.

Boj ohledně památného místa

Zatímco Exil bojuje o svou budoucnost, AfD se stává nejsilnější politickou silou v Eberswalde, které má asi 41 000 obyvatel. Ve spolkových volbách v únoru 2025 ji volilo 36 procent voličů*ek, včetně mnoha mladých. Ve svém stranickém manifestu se AfD ohání hesly jako „zrušení kultury paměti“. Tím je myšleno relativizování nacistických zločinů.

Proti tomuto rozmělňování minulosti Exil bojuje. Každé kapele, která sem přijíždí, se vypráví o historii tohoto místa.

Martin, basista skupiny Frau Vorne und die Hintermänner, stojí u ohně. Pouzdro s basovou kytarou má opřené vedle sebe. „Někdo z mé rodiny zemřel v Ravensbrücku [místo, kde se nacházel obrovský koncentrační tábor pro ženy, asi 60 kilometrů severozápadně od Eberswalde, pozn. redakce],“ říká. „Nikdy se o tom u nás moc nemluvilo.“ Do Německa přišel s rodiči z Polska v roce 1987. Dnes, téměř po čtyřiceti letech, se dozvídá, že z někdejšího pobočního koncentračního tábora jen hodinu jízdy vlakem z Berlína vzniklo kulturní centrum. Že se na takovém místě pořádají koncerty, jsou tu lidé a je tu hluk – mě dojímá.“
 

Exil: Hradba proti zapomnění

V backstagi se hudebnictvo připravuje na své vystoupení. Ale jedna otázka zůstává: „Jak reagovaly ženy, které tu byly dříve vězněny, když to tu viděly?“

Lars se usměje. „Jasně, nejdřív se dívaly – všechno bylo natřené na černo, všude plakáty. Ale pak řekly: ‚Líbí se nám, co tady děláte. Že sem jezdí lidé z celého světa. Že je tu hudba, že je tu radost. A že už tu není žádná nenávist.“

Potom Lars vstane. Brzy uvede koncert první kapely, poděkuje členstvu spolku, „protože sám člověk nezvládne nic“. Zazní první tóny kytary. Basy duní. Tančí tu vedle sebe číra a plešky, dlouhé vlasy létají.

Je tu takový hluk, že bouřka, která se odehrává venku, tu nebude vůbec slyšet.
 

březen 2025