Východní Ukrajina: Válka dronů proti civilnímu obyvatelstvu  Topografie teroru dronů

Ve východní Ukrajině zasahuje ruský teror dronů civilní obyvatelstvo v plné síle: Rozšiřující se šedá zóna, kde drony zaměřují každého, stírá hranice fronty a únikové trasy. V ohrožení života se tak ocitají i evakuační týmy, jako je ten Romana a Eduarda. Naše reportérka Kristina Thomas oba pomocníky doprovázela.

Kyrylo stojí před vchodem do svého domu. Osmiletý chlapec zvědavě prohlíží minibus, který čeká s otevřenými dveřmi. Řidič Roman Buhajov od něj bere školní batoh a cestovní tašky a volá: „Pojď, nastup si!“ Nechce ztrácet čas, protože tady, v rezidenční čtvrti ve východoukrajinském Slovjansku, je klid jen zdánlivý. Krátce nato se objeví kolega Eduard Skoryk s dalšími taškami a Olena (31) s roční dcerkou pevně přitisknutou k sobě. Poslední pohled nahoru na byt, který patřil jejím rodičům. „Musíme jít,“ napomíná Roman. Nehrozí jen neustálé nebezpečí. Na evakuační tým nevládní organizace East SOS čeká mnoho dalších lidí.

Mimo pozornost médií a diskuse o vojenské pomoci a zbrojení se odehrává tichá katastrofa, která ohrožuje humanitární situaci ve východní Ukrajině. Válka tam totiž již dávno dosáhla nové, hrozivé frekvence: v dálce tupé dunění, rány nebo ohlušující výbuchy – v čím dál kratších intervalech otřásají obcemi a městy v Doněcké oblasti.

Tak tomu bylo i v tom zářijovém týdnu ve Slovjansku. Mezi svištěním raket, bzučením dronů a dopadem uplynulo jen několik vteřin. Klouzavé bomby letí téměř bezhlučně a explodují bez varování. Poselství je jasné: nikde není člověk v bezpečí. Pro Olenu to byl bod, kdy se situace stala neúnosnou. Zavolala na evakuační linku a odvážila se vykročit do neznáma.
 

Mapa se mění – útočiště mizí

Podle nejnovějších údajů je v současné době v Ukrajině přibližně 3,7 milionu vnitřních uprchlíků, což představuje téměř 12 procent celkové populace území pod kontrolou Ukrajiny. Taková abstraktní čísla ožívají v místech jako Slovjansk – stejně jako Olenin instinkt sebeochrany, kterému podlehnou po další hlučné noci.

Od letošního léta uprchly stovky tisíc Ukrajinců*ek z Doněcké a Dněpropetrovské oblasti. Podle informací z letošního září musí být jen v Doněcké oblasti evakuováno dalších 218 000 lidí, mezi nimi 16 500 dětí a mnoho osob s omezenou pohyblivostí. Evakuaci organizuje hustá síť humanitárních organizací, záchranných služeb, policie a dobrovolnictba – křehká infrastruktura, která je nyní rovněž vytlačována.

Jejich logistické centrum dosud fungovalo v sousedních městech Slovjansk a Kramatorsk, které jsou od roku 2014 uzly humanitární pomoci mezi frontou a zázemím. Také East SOS má zde svou základnu – zatím. Od srpna však Rusko stále více terorizuje obyvatele Kramatorsku, Slovjansku, Kosťantynivky a Družkyvky raketami a klouzavými bombami. Jedná se o čtyři bašty Doněckého „pevnostního pásu“, který je tak důležitý pro obranu země. K tomu se přidávají útoky roji dronů. V Kramatorsku zasáhly klouzavé bomby v srpnu z 90 procent civilní oblasti.

Zavedené organizace, jako jsou Angels of Salvation, které od roku 2014 poskytují pomoc vnitřním uprchlíkům ze své základny ve Slovjansku, musí uprchnout. V září se tým více než 100 zaměstnanců*kyň spolu s rodinami přestěhoval do Charkivu. Na začátku října následuje evakuační příkaz pro části Kramatorsku, které jsou vzdáleny pouhých 15 kilometrů od nepřátelských pozic.

Ale nebezpečí už dávno nehrozí jen z jednoho směru: „Frontová linie se rozpadla,“ říká Roman. Neustále se pohybuje a zasahuje vesnice, pole a silnice daleko za bojištěm pěchoty. A zatímco „vyjednávací rozhovory“ na Aljašce a v Bílém domě se zaměřují na demarkační linie, frontová linie již dávno ustoupila do takzvané šedé zóny, kde drony FPV [First Person View, bezpilotní letouny, které umožňují pilotstvu ovládat dron z pohledu první osoby – pozn.red.] zaměřují vše, co se hýbe. I tam, kam ještě ruská armáda nevstoupila, se do hledáčku dostávají únikové trasy, tranzitní body a evakuace.
 

Únikové trasy pod palbou

Zatímco tisíce lidí hledají bezpečí a East SOS každý týden provádí stovky evakuací, tým se musí neustále přizpůsobovat: „Dříve, v Bachmutu a Lysyčansku, se evakuovalo téměř na nulové linii. Několikrát jsme málem narazili na nepřátelské jednotky,“ vzpomíná Eduard. Největší strach na začátku byl, že se dostaneme do ruského zajetí.

„Dnes se kvůli intenzivnímu nebezpečí dronů nemůžeme přiblížit ani s rušičkou dronů [rušič signálu, pozn. red.] a obrněným vozem.“ Desetikilometrová zóna je podle Eduarda smrtící zónou. „Nebezpečí, že vás tam zasáhnou drony, je 50 procent nebo dokonce ještě vyšší. A armáda říká, že tato smrtící zóna se stále zvětšuje.“ Již 20kilometrová zóna je dnes hazardem se smrtí. Na trase Barvinkove-Slovjansk byl na začátku září zasažen osobní automobil dronem FPV – asi 50 kilometrů od bojů.

Již v srpnu způsobily útoky dronů FPV nejvíce civilních obětí v oblastech poblíž fronty, kde si vyžádaly 58 mrtvých a 272 zraněných. OSN právě předložila zprávu, která dokumentuje systematické a koordinované ruské útoky dronů FPV na ukrajinské civilisty.
 

Filigránové ochranné valy proti ruskému teroru dronů

K nové topografii teroru dronů patří zvlhčené „ochranné tunely“, které mají být postaveny v okruhu nejméně deseti kilometrů od nulové linie. Logistická výzva je obrovská. Zatím nejsou vidět všude. Minibus projíždí pod bílými a zelenými rybářskými sítěmi, pak je filigránový ochranný kryt přerušen a jsou vidět jen trámy. Stále znovu vidíme stavební dělníky a vojáky. Ale stavba tunelů postupuje příliš pomalu, říká Roman a kontroluje detektor dronů.

„Je to z auta?“ Kyrylo nastraží uši. „Je to z auta, neboj se,“ uklidňuje ho Olena. Kyrylo se přitulí k matce. „Kdy tam budeme?“ Ona se směje. „Ještě dlouho ne. Potrvá to.“ Dnes rodina dorazí do tranzitního centra v Pavlohradě. Poté pojedou vlakem do Dnipra, kde Olena s dětmi najde ubytování u kamarádky. Jak to bude dál? „To ještě nevím. Budu muset pro nás najít byt.“

Utekla především kvůli svému synovi. „V posledních týdnech se velmi bojí, špatně spí a snadno se lekne.“ V Dnipru má Kyrylo poprvé možnost chodit do školy. Ve Slovjansku se vyučuje pouze online a téměř tam nejsou žádné děti jeho věku, se kterými by si mohl hrát.

„Každý den lidem vysvětlujeme: Odejděte, dokud můžete,“ říká Eduard. Nemohou je k tomu nutit. East SOS neustále upozorňuje, že zejména starší lidé a lidé s omezenou pohyblivostí musí dlouho čekat na místo v pečovatelském domě. Výsledek: lidé musí čekat – často až do chvíle, kdy je příliš pozdě.
  33-letý bývalý řidič kamionu dobře rozumí bolesti rodin, které přicházejí o svůj domov: k organizaci East SOS se připojil poté, co musel evakuovat svou vlastní rodinu z Bachmutu. „Vyzvedl jsem svého dědečka, který setrvával v Bachmutu pod palbou. Tehdy mi bylo jasné: mnoho lidí se nedokáže postarat samo o sebe – ale všichni si zaslouží ochranu.“

První etapa končí na poli poblíž malé vesnice Šostakivka: Zde Olenu a děti přivítá jiný evakuační tým, který je spolu s dalšími uprchlíky odveze do Pavlohradu. Eduard a Roman mezitím čekají na ženu, kterou odvezou do Oleksandrivky – schovaní pod stromy.

Závislé na darech: bez rušičky to nejde

Rušičku a obrněné vozidlo má dnes k dispozici jiný tým, který evakuuje lidi z nebezpečnějších míst, například z Bilozerske nebo Kosťantynivka. Zatímco destruktivní drony jsou relativně levné, válka s drony zvyšuje náklady nevládních organizací: rušičky a detektory stojí několik tisíc eur, obrněné auto mnohonásobně více.

„Dnes není zaručeno, že naše protidronové systémy vůbec pomohou: u dronů Molnija [křídlaté drony v lehké konstrukci, pozn. red.] jednoduše zafixují ovládání. Drony tedy i po rušení pokračují v letu,“ vysvětluje Roman. „Válka rapidně urychluje inovace,“ povzdechne si Eduard. „Ve chvíli, kdy seženeme peníze na protidronový systém, zdá se, že je už k ničemu.“

Roman ukazuje video, na kterém po polní cestě jede civilní osobní auto. Poslal mu ho známý z armády. Je to pohled z dronu-interceptoru. Zaměřuje ruskou dronu Molnija. „Naše protiletadlové střelectvo dron sledovalo a chtělo ho sestřelit. Bohužel se jim to ale nepodařilo.“ Nárazem se auto rozpadlo na dvě části a řidič byl vymrštěn ven.

Zmíněná zpráva OSN se opírá o více než 500 analyzovaných videí, která ukazují útoky dronů na civilisty. Přesto Roman a Eduard každý den jezdí za lidmi. Romanův pohled stále bloudí po malém displeji jeho detektoru dronů. „Je děsivé vidět své auto v hledáčku nepřátelského dronu – v přímém přenosu.“ Dnes zůstává monitor prázdný.

Pomocníci se také museli naučit skrývat evakuační místa. „Před týdnem velké mezinárodní humanitární organizace rozbily u jednoho předávacího místa celý cirkus: velké bannery s logy. Obrovské shromáždění lidí. Trvalo to jen pár dní a přiletěl první dron.“

 

Přepravní body se přesouvají

Zatímco Kramatorsk a Slovjansk se postupně vyprazdňují, jinde vznikají nová pomocné zařízení. Jedno z nich se nachází v Losově v Charkivské oblasti. V novém přepravním centru je rušno: autobusy a auta různých humanitárních organizací parkují na pozemku, který střeží vojáci. V příletové hale čekají lidé obklopeni svým zavazadly na registraci nebo další cestu. Stejně tak i 12-letý Andrej. Na klíně drží přepravní box se svou kočkou. Je tu hlučno a chaos, jako na nádraží. Chlapec hledí do prázdna. Psycholožka si ho všimne, přisedne si k němu a tiše na něj mluví.

Natalija Levčenko se stará o děti, které přijíždějí do Losovy, a nabízí jim rozhovor. Ne všechny se chtějí rozptýlit v herně, jsou přemoženy cestou, prožitými zážitky a možná i tím, že jsou poprvé ve větším městě. Nemusí jim vysvětlovat válku: „Oni přesně vědí, co se s nimi děje, co se děje v naší zemi. Snažím se je jen uklidnit. Překvapivě žádný z nich nepláče,“ říká Levčenko.

Proti stresu a pocitu bezmoci Levčenko nabízí dechová cvičení a uklidňující slova, zatímco mnoho rodičů komunikaci s ní kvůli vyčerpání odmítá. Děti s ní však často nechtějí mluvit. „Častěji se staráme o dospělé. Stává se, že lidé přijedou a dozví se, že někdo to nestihl včas. Snažíme se je uklidnit.“
  Andrejova matka, Ljubov Pimenova, se nechává zaregistrovat jako vnitřní uprchlice spolu se svým synem. „Opustili jsme Bilozerske před měsícem, už tehdy to bylo děsivé.“ 49-letá žena tam zůstala kvůli své práci telefonistky. V dole se ještě pracovalo. „Andrej měl samozřejmě strach, zejména když začalo bombardování KABéčky [klouzavými bombami, pozn. red.].“ Chlapec už nechodil ven. „Všimla jsem si, že tráví všechen čas na internetu, už nebyl tak společenský jako dřív. Teď je to už lepší.“ Andrej přesto nechtěl odejít. „Jakmile jsem se rozhodla, že utečeme, situace se uklidnila a on nechtěl. ‚Kam půjdeme?‘, zeptal se mě. Jakmile se situace opět vyhrotila, zeptal se mě: ‚Kdy půjdeme?‘ No, teď jsme tady.“

Ljubov už jednou utekla, ale v žádném ze dvou měst nenašla práci, a tak se vrátila zpět – navzdory nebezpečí. Nyní musí za každou cenu najít práci. „Moje matka má jen malou důchod. A já jako samoživitelka nemám nic. Doma to bylo děsivé, ale je tak těžké přijít o všechno. Nevím, co bude dál.“

Nové frontové město Pavlohrad: „Jsme připraveni na všechny scénáře“

78-letá Adelia Rostenko se na den evakuace připravila jako na svátek. Její vlasy voní šamponem. V Pavlohradě ji však nečeká slavnostní atmosféra. Místo toho jsou tam velké stany s mnoha lehátky. Na chvíli ztratila sebeovládání: proč ji přivezli do Pavlohradu a ne do Chmelnyckého. „Milá paní, tohle je jen první zastávka,“ vysvětluje Roman a směje se. Do Chmelnyckého, vzdáleného asi 800 kilometrů, se Rostenko dostane až v příštích dnech.
  Koordinátorka tranzitního centra v Pavlohradě, Alla Riabtseva, je sama uprchlice a rozumí zmatení a zoufalství tohoto okamžiku, kdy máte domov v troskách a ocitnete se v táboře. „Moje město je od loňského listopadu okupováno. Jmenuje se Novohrodivka a patří do okresu Pokrovsk. Dodnes jsem jeho místostarostkou.“ Nyní vede tranzitní centrum ve svém útočišti. V polovině srpna se muselo přestěhovat, aby zvládlo nápor uprchlictva.

„Do srpna bylo normální, že denně přicházelo 80 až 150 osob. Pak se jejich počet zvýšil na 200 až 250 denně. Bylo to velmi stresující,“ říká Alla Riabtseva. Na konci srpna přicházelo až 450 osob denně. Nové tranzitní centrum je přitom dimenzováno pouze na 250 osob. Organizovat to vše – od distribuce hygienických potřeb, první psychologické pomoci až po registraci a vydávání jízdenek na vlak – je obrovská logistická výzva. „Někteří lidé přijíždějí a několik dní nespali. Zde si odpočinou od únavy a my se o ně staráme, jak nejlépe umíme. Náš personál naráží na své limity. Ale víme, proč to děláme.“ Za jeden rok prošlo tranzitním centrem celkem 32 000 lidí.

Muži z East SOS jsou opět na cestě. Roman a Eduard jedou zpět stejnou trasou směrem na Kramatorsk. Je to tísnivá rutina, na které není nic normálního. Zůstanou, říká Eduard. Každý člověk, kterého zachrání, je odpovědí na otázku proč.

listopad 2025