Stereotypy: Dokonalé oběti nebo teroristé*ky?  Proč zavíráme oči před Palestinou?

Proč je pro nás tak těžké cítit empatii vůči Palestincům*kám? Osobní pátrání litevské novinářky a arabistky Mariji Rakickaji ukazuje, že nás neodděluje jen vzdálenost, ale také jazyk, obrazy a očekávání, které určují, komu projevujeme soucit... a komu ne.

Blízký východ jsem procestovala, prováděla tam výzkum a nyní se snažím učit arabsky. Chápu tedy, že mě dění v tomto regionu zajímá víc než většinu mých známých. Jeden můj kamarád jednou ve vtipu prohlásil, že chápe možná tak z jednoho procenta, proč tam vlastně jezdím.

Taková reakce není vůbec překvapivá. Pravdou také zůstává, že ne všichni musí cestovat všude. Tento text nemá sloužit jako pobídka k cestě do arabských zemí, má sloužit jako prostor k zamyšlení, proč je pro nás v Litvě tak těžké vůči Palestincům*kám projevit empatii.

Celkem počet zabitých v Pásmu Gazy od 7. října 2023 přesáhl 65 tisíc, počet zraněných se odhaduje na 167 tisíc. Nezávislá komise OSN v září potvrdila, že izraelský postup v Gaze se rovná genocidě. Prvního října izraelský ministr obrany nařídil všem Palestincům*kám opustit Gazu s varováním, že ti, kteří zůstanou, budou považováni za agresory. Násilí, rozšiřování nelegálních osad a rozklad palestinských struktur sílí i na Západním břehu Jordánu a Rada bezpečnosti OSN varuje před „gazafikací“ Západního břehu.

Navzdory množství snímků zachycujících hladovějící děti v Gaze či zabité novináře zůstává vyjadřování empatie vůči Palestincům v Litvě spíše zdrženlivé a přichází se zpožděním. Stále není jisté, zda dokážeme uznat nejen samotnou genocidu, ale i okupaci, která ji umožnila a jejíž ukončení se zdá být čím dál méně představitelné.

*

Je pochopitelné, že války a neštěstí odehrávající se ve vzdálených zemích se nás nedotýkají tak jako to, co se děje v našem bezprostředním okolí. Zdá se však, že ne vždy se od palestinské otázky odvracíme proto, že si ji nedokážeme spojit s žádnými obrazy. Myslím totiž, že většině lidí určité asociace naskakují, jen není přesně jasné, jaké.

Obraz Palestinců*ek je pro nás obvykle dvojí: buď je vnímáme jako teroristy, nebo jako neozbrojené ženy, děti či příslušníky ušlechtilých profesí – jinými slovy, jako oběti. Pro další obyčejné lidi tak v podstatě nezbývá prostor. Možná právě tato dichotomie odhaluje nejen nedostatek empatie, ale i odpor vůči ní. Když posloucháme příběhy o Palestincích*kách, nejprve je musíme zařadit do jedné ze dvou zmíněných kategorií.
  Pravda je však taková, že většina Palestinců*ek nejsou ani lékaři*ky, ani děti, ani teroristé*ky, ale jednoduše lidé nejrůznějších názorů, povah a profesí. Palestinský básník, spisovatel a novinář Mohammed el-Kurd při představování své knihy Perfect Victims and the Politics of Appeal (Dokonalé oběti a politika působivosti) v jednom rozhovoru vyslovil, že aby si Palestinci*ky zasloužili soucit, musí být „dokonalými obětmi“, což je jen obtížně naplnitelný požadavek.

El-Kurdova myšlenka o dokonalých obětech mi připomněla vlastní zkušenost z cesty na Západní břeh v roce 2024. Lidé, které jsem tam potkala, se mi v mysli mimoděk rozdělovali na „pohodlné“ a „nepohodlné“ hrdiny příběhů. Mohla bych vyprávět o právníkovi, který ve volném čase vyrábí klarinety, nebo o řediteli muzea, jenž mi ukazoval fotografie z oslav 16. února, které sám pořádal. Nebo zmínit jeden velmi výmluvný detail – nálepku s motivem duhy s nápisem „Love is Halal“ na dveřích toalet jednoho baru v Ramalláhu.

Naopak mladíci bojující s psychickými problémy nebo ti, kteří usedají za volant opilí, se do mého vyprávění nehodí. Na svých cestách jsem pochopitelně potkala i lidi, kteří mi nebyli vůbec sympatičtí. I oni musí denně projíždět kontrolními stanovišti, pokorně komunikovat s izraelskými vojáky a lavírovat mezi zákazy. Ačkoli nesplňují kritéria „dokonalé oběti“, i oni žijí v podmínkách okupace (v roce 1967, po válce mezi Izraelem a arabskými státy, Izrael okupoval Pásmo Gazy a Západní břeh Jordánu a později anektoval i východní Jeruzalém. V červenci 2024 Mezinárodní soudní dvůr rozhodl, že tato okupace palestinských území je nezákonná a rovná se apartheidu).

Tlak odpovídat určitým narativům pociťují i samotní Palestinci*ky. Jeden můj kamarád z města Tulkarem na Západním břehu, které často čelí izraelským útokům, po zhlédnutí výstavy, na níž byla Palestina vyobrazena jako plačící matka, poznamenal, že je unavený z toho, jak aktivisté*ky neustále opakují tentýž, nikam nevedoucí motiv. Je nadaný a ambiciózní, chce studovat, budovat kariéru a svobodně se pohybovat po své zemi, avšak pro něco takového zde není prostor.
  Okupace Západního břehu je fyzicky hmatatelná: kontrolní stanoviště mezi městy pod dohledem izraelské armády, zeď táhnoucí se 700 kilometrů podél silnic, zemědělci, kterým izraelští obyvatelé osad nedovolují sklízet úrodu. K nám, cizinkám, se tehdy vojáci chovali zdvořile, téměř koketně se ptali, jestli je lepší Tel Aviv než Ramalláh. Samozřejmě, že je lepší Tel Aviv, odpovídaly jsme, jen aby naši místní přátelé na předních sedadlech nemuseli odpovídat na nepříjemné otázky.

Když člověk zakusí působení těchto kontrolních struktur, zdá se téměř nepochopitelné, jak obtížné je veřejně se vymezit proti hladomoru v Gaze, ale i proti samotné okupaci. Možná je to tím, že uznání její nezákonnosti nevyhnutelně otevírá otázku, zda vůbec Palestinci*ky mají právo se bránit. Po teroristickém útoku hnutí Hamás ze 7. října 2023, při němž bylo zabito téměř 1200 izraelských občanů a asi 250 jich bylo zajato jako rukojmí, se tato otázka stala obzvláště složitou.

*

Během celé okupace existovaly různé formy odporu. Jeden z mých nejoblíbenějších příkladů je dokumentární film The Wanted 18 (18 psanců, 2014). Vypráví o aktivistech*kách z Bajt Sahur z 80. let 20. století, kteří od obyvatele přátelského kibucu koupili 18 krav. Aktivisté*ky pak rozdávali mléko obyvatelstvu města, čímž jim umožnili bojkotovat izraelské výrobky. „Intifádové mléko“ brzy získalo na popularitě a i když nepokrylo potřeby veškerého obyvatelstva města, akce podnítila další formy nenásilného odporu, například daňový bojkot. Izraelské úřady krávy označily za hrozbu národní bezpečnosti a vyslaly pro ně vojáky a vojenské vrtulníky. Nakonec byly krávy zabaveny, ale navzdory smutnému konci je film plný absurdního humoru a naděje. Ukazuje, jak se komunita dokáže semknout a vymýšlet nápadité způsoby odporu.

Ani tento příběh však nebyl všude přijat s pochopením. Režisér Amer Shomali se nemohl zúčastnit projekce svého filmu na mezinárodním filmovém festivalu Human Rights Watch v New Yorku roku 2015. Americké vízum nedostal proto, že mu izraelské bezpečnostní složky dříve odepřely povolení vstoupit do Jeruzaléma, režiséra, podobně jako předtím krávy, označily za hrozbu národní bezpečnosti.

Dnes, kdy Izrael posiluje kontrolu nad Západním břehem, přibývá nelegálních osad, zhoršují se ekonomické podmínky a ve společnosti vládne všeobecná beznaděj, pro takové akce už není prostor. Možná jedinou zbývající formou každodenního odporu je tzv. sumúd. Tento pojem symbolizuje, že samotná existence Palestinců*ek, jejich odhodlání neopustit svou zemi a jejich lpění na kořenech, je již samo o sobě formou odporu. Když si vzpomenu na své přátele, kteří kvůli výslechům izraelských úředníků dorazili na setkání se zpožděním tří hodin, ale přesto neztratili chuť žít, studovat a dokonce chodit na večírky, napadá mě, že i tohle je určitá forma odporu. Sumúd. Někdy však možnost mluvit o empatii vůči Palestincům*kám a o jejich odporu omezuje samotný jazyk. Ani ti, kteří Palestinu různými způsoby podporují, se ne vždy shodnou na vhodném slovníku, jímž tuto podporu vyjádřit. Jedním ze slov, která vyvolávají neshody, je například intifáda. Když se před nedávnem ptali demokratického kandidáta na starostu New Yorku Zohrana Mamdaniho na heslo „globalizujme intifádu“, uvedl, že ho chápe jako zoufalou touhu zajistit rovnost a rovnoprávnost v boji za lidská práva Palestinců*ek. Toto prohlášení vyvolalo kontroverze a samotný Mamdani byl obviněn z antisemitismu.
  Ačkoli se arabské slovo intifáda používá v různých kontextech, většina lidí si ho spojuje především s palestinskými povstáními proti izraelské okupaci. První intifáda (1987–1991) zahrnovala převážně nenásilné demonstrace, bojkoty a akce občanské neposlušnosti, při kterých ovšem byly rovněž použity i prvky násilí. Právě proto je na jednu stranu považována za příklad nenásilného odporu, na tu druhou někdy bývá rovněž hodnocena rozporuplně. Během druhé intifády (2000–2005) rozsah násilí vzrostl: při teroristických útocích bylo zabito asi 1000 Izraelců*ek a v následných odvetných akcích zahynulo kolem 3000–5000 Palestinců*ek. Odezva druhé intifády vyvolává obavy i v dnešním kontextu.

Když mluvím o mnoha významech slova intifáda, mám pocit, jako by se na mě dívali podobně, jako kdybych řekla, že svastika je vlastně pouhým hinduistickým duchovním symbolem. Nebo že džihád nemusí nutně znamenat válku, což samozřejmě historici*čky nebo teologové*žky dobře ví, jenže kdybych použila spojení „globální džihád“, jeho význam by byl chápan jednoznačně, a to i v arabském světě. Slovo intifáda, odvozené od kořene znamenajícího „třást“ a označující povstání proti útlaku, je však v arabských zemích užíváno v mnoha kontextech, od Palestiny až po hnutí Sahrawi v Maroku. Já si toto slovo dokáži spojit i s libanonskou mládeží, která pokojně protestuje proti zkorumpované vládě; nebo třeba diskuze o tom, zda lze tyto demonstrace nazývat revolucí, nebo spíše jen intifádou.

Možná je snaha změnit zažité asociace marná. Když pátrám po litevských zdrojích, kde by byl vysvětlen význam slova intifáda, nacházím výhradně definice spojené s Palestinou a nezřídka také s násilím. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že problém nespočívá ani tak ve slově samotném, jako spíše v podezřívavosti vůči jakékoli myšlence palestinského odporu proti okupaci.

*

Při své cestě po Západním břehu jsem navštívila také východní Jeruzalém. Turistické obchůdky ve starém městě jsou plné předmětů s bojovnou symbolikou. Jedním z takových příkladů je například tričko s nápisem „Guns’n’Moses“. Na rozdíl od záhadné intifády tento nápis působí vtipně a neškodně. Útok izraelských sil pomocí pagerů proti libanonskému Hizballáhu (když na trzích, v kavárnách i na ulicích, na přeplněných veřejných místech, pagery vybuchovaly lidem přímo v kapsách) byl některými médii oslavován jako geniální operace. Na první pohled to působilo jako scéna ze špionážního filmu – jenže skutečnost přinesla skutečné oběti, fyzické i psychické. Nejmladší obětí se tehdy stala devítiletá dívka, která zahynula, když pager explodoval v domě, kde bydlela.

Caption:
Protivládní protesty v Libanonu. Foto: © Marija Rakickaja

Když si vzpomenu na Libanon, vybaví se mi také jedna diskuze během přednášky na Bejrútské univerzitě:
Ta situace mi tehdy připadala velmi zajímavá a téměř komická. Samozřejmě, nikdo nechce zůstat mimo „odpor“. V té době v zemi probíhaly masové protesty proti zkorumpované vládě. Diskuze vznikla poté, co studentstvo označilo odpůrce protestů, kteří napadli pokojné demonstrující, za podporující Hizballáhu. Vyučující tehdy odvětila, že odpor podporuje. Tato skupina, považovaná Spojenými státy, Velkou Británií, Ligou arabských států a dalšími zeměmi za teroristickou organizaci, vznikla v roce 1982, kdy Izrael okupoval jižní Libanon. Mnoho Libanonců*ek jí přisuzuje zásluhy za osvobození území. Sama skupina se identifikuje s odporem (moqawama) a do určité míry tento pojem monopolizuje.

Studentstvo však vnímalo odpor jinak než vyučující. Později jeden z účastníků diskuze vysvětlil, že je kategoricky proti izraelskému režimu, ale stejně tak kategoricky proti Hizballáhu. Ideologie skupiny je podle něj pokrytecká a selektivní: nelze tvrdit, že bojujete za osvobození Palestiny a zároveň posílat své stoupence, aby napadali Libanonce bojující za svobodu, nebo omezovat práva palestinských obyvatel Libanonu. Názory na Hizballáh se v libanonské společnosti různí, skupině se však povedlo dokonale využít narativ odporu pro své cíle: jakákoli kritika se tak může snadno vyložit jako podpora okupace. Tím, že odpor vůči izraelské okupaci ztotožňujeme s násilím a podporou teroristických organizací, jen reprodukujeme a posilujeme diskurz těchto organizací a zároveň vytváříme prostor pro místní populisty, aby z této otázky profitovali. Při studiu Blízkého východu se mi nečekaně vynořily vzpomínky z dětství, kdy na ruských kanálech nepřetržitě vysílali reportáže o čečenských teroristech, kteří unášeli a mučili lidi. Pamatuju si, že jsem si jako dítě myslela, že válka a okupace jsou špatné, ale věřila jsem, že jiné řešení není. Až později jsem začala skepticky hodnotit sugestivní obrazy vysílané v televizi. Skutečně odrážely celou národnostní skupinu, nebo byly použity k popření jejího práva na existenci? Nemám v úmyslu porovnávat velmi odlišné historické a sociální okolnosti ani rozsah násilí, ale mechanismus vytváření jednotného narativu, který ospravedlňuje jakékoli vojenské akce, je rozpoznatelný a nutí k přehodnocení vlastních přesvědčení.

O pojmech, diskurzech i dalších nuancích lze vést debatu. Realita je však poměrně jednoduchá – neexistují dokonalé oběti; existuje masivní ničivé působení v Gaze a tisíce lidí, kteří se snaží žít normální život za nenormálních podmínek. Diskutovat lze také o tom, jak obtížné je najít řešení, které by vyhovovalo oběma stranám.

Řešení však nemůže přijít, dokud nebude uznán samotný problém – okupace je v jádru nelegitimní. I v samotném Izraeli existují aktivisté usilující o ukončení okupace. Organizace jako B’Tselem a Standing Together upozorňují na neúnosnou realitu, kterou okupace vytváří, podporující násilí, strach a nenávist mezi Palestinci a Izraelci. Členstvo organizace Breaking the Silence, složené z veteránů armády, kteří sloužili během druhé intifády, svědčí o realitě okupovaných území a o tichu, jež ji obklopuje doma. Všechny tyto organizace sdílejí jedno přesvědčení: jediný způsob, jak dosáhnout míru, je ukončit okupaci.
 

říjen 2025