Rozhovor s Mikulášem Minářem  „Člověk si sám na záda nevidí“

Mikuláš Minář se ve svých pětadvaceti letech ocitl v centru politického dění takřka náhodou – do té doby se o politiku příliš nezajímal. Přesto se stal jednou z nejvýraznějších tváří občanského protestu po roce 1989 jako spoluzakladatel spolku Milion chvilek pro demokracii. Jaké to je nést na bedrech naděje a očekávání statisíců lidí? A lze si při tom všem uchovat vlastní integritu? Mluvíme spolu v době, kdy se Česká republika opět nachází v citlivém momentu. Hrozí návrat Andreje Babiše k moci, tentokrát možná v mnohem radikálnější sestavě. Má stále smysl usilovat o ideály? A jak v takové situaci posilovat občanskou odolnost?

Setkávali jste se s předními osobnostmi české kultury i politiky. Jak jste pracoval s tlakem, odpovědností i protichůdnými očekáváními, které taková role přináší?

Jak se dalo. (smích) Myslím, že úplně zásadní je mít jasně srovnané, proč to člověk dělá a čemu skutečně věří, za čím si stojí. Zároveň mi vždycky přišlo důležité naslouchat svým nejlepším kritikům: těm, kterým zároveň jde o společnou věc, ne těm, kteří ji chtějí jen pohanět. Snažili jsme se proto obklopit chytrými lidmi, kteří nám dávali kritickou zpětnou vazbu. Nést takovou míru odpovědnosti ale bylo samozřejmě náročné, protože jsme na ni nebyli připraveni.

A dá se ni vůbec připravit?

Nemyslím si, že se na něco takového, do čeho jsme byli vrženi my, dá opravdu připravit. Dá se ale pracovat na sobě – charakterově zrát a poznávat sám sebe. Ať už skrze terapie, reflexi vlastního života, porozumění tomu, co se v člověku děje. Aby měl člověk alespoň trochu představu, na co v sobě může narazit, když je pod tlakem. I přesto jsou takové momenty vždy zkouškou ohněm.

Co vám tehdy osobně pomáhalo tlak zvládat?

Pomáhalo nám si říct: hlavně se z toho nepo**at. Nepropadnout dojmu, že je to všechno smrtelně vážné. Uvědomovat si, že to, co děláme, má smysl, ale zároveň si uchovat nadhled – jinak by to bylo paralyzující. Pro mě je důležitá i hudba a můj vlastní duchovní život, meditace nebo modlitba. Víra byla pro mě i pro Bena Rollem důležitým vnitřním zdrojem.

Velkou roli sehrál i vnitřní pocit, že jde o něco důležitého a už nejde couvnout. Že to, co jsme rozjeli, není jen o nás, ale děje se pro něco většího, co nás přesahuje, pro spoustu dalších lidí. A to nás drželo. Mně osobně pak v jeden moment pomohlo, když jsem si našel dobrého kouče. Učil mě udržet si v tom všem lehkost a zároveň se z toho procesu efektivněji učit. To bylo velmi cenné.

Důležitá byla i schopnost udělat maximum, co člověk může, ale pak to odevzdat vyšší moci. S Benem Rollem jsme často říkali: „Teď ať se děje vůle Boží.“ Protože akce jako Letná se nedají naplánovat, zajistit, ani úplně kontrolovat. Dá se jim jen otevřít a jít s flow. A tohle vědomé odevzdání mi přišlo nesmírně úlevné – sejme to z člověka břemeno, že všechno musí zařídit sám. Protože to by se z toho opravdu zbláznil.

Jakých podob nabývá tlak, který na člověka v této roli dopadá?

Je to několik druhů tlaků. Jeden z nich je konflikt mezi tím, co je třeba udělat, a mezi osobními potřebami a potřebou soukromí. Člověk má pocit, že obětuje příliš. Je taky těžké si ustát, že něco, co děláte pro společnost, má zároveň negativní dopady na vás i na vaše blízké. Neustále jsem tak zvažoval, kolik toho ještě dát.

Další vnitřní tlak je vyčerpání, kdy se chce člověku utéct, ale nemůže a drží se trošku násilím. Musí zpracovat vnitřní nepohodlí, znovu si připomenout, proč to dělá. Hodně mi také pomohlo naučit se říct si o pomoc. Nesnažit se to všechno zvládnout sám. A nesnažit se mít všechno perfektní. Naučit se být spokojený s tím, že některé věci budou prostě jen dobré.

Svoji roli hrál i strach. Třeba z toho, že musíte dělat důležitá rozhodnutí rychle a často na základě omezeného množství informací. A přitom víte, že ta rozhodnutí můžou přinejhorším poškodit celé hnutí. Měl jsem v sobě silný strach, že to celé můžu zkazit. Že nejsem dost, abych té věci skutečně posloužil.

Byl tlak spojený i s veřejným obrazem, reakcemi médií nebo lidí?

Rozhodně. Člověk se musí vyrovnávat s tím, že o něm v médiích kolují dezinformace, že mu lidi nadávají nebo vyhrožují. To je ten vnější rozměr, ale zároveň je tu i vnitřní rozměr – co to s člověkem dělá a jak tomu čelí. Jestli si to bere osobně. Druzí nemusí vidět, že dělám, co můžu. V tu chvíli je důležité být k sobě velkorysý. Mít soucit sám se sebou. Vzdát se ambice zalíbit se všem a všechny uspokojit. 

Učil jste se s tím pracovat v průběhu měsíců, nebo Vám to šlo přirozeně od začátku?

To je samozřejmě velká otázka, kde se to vlastně v člověku bere? Myslím, že drtivou většinu těch věcí jsem se učil až za pochodu. Nic mě na to nemohlo připravit úplně. Zároveň jsem ale jedenáct let hrál vrcholový fotbal, což člověka naučí odolnosti, umět za věci vzít a vydržet bolest. Vedl jsem několik mládežnických organizací ve skautu nebo v křesťanské mládeži, nízkoprahový klub a dětské tábory, což mi dalo zkušenost s vedením lidí. A díky studiu filosofie, bohemistiky a teologie jsem uměl přemýšlet a vyjadřovat se písemně. Nic z toho mě ale nepřipravilo na konkrétní situaci, která přišla. Do ní jsem teprve musel dorůst. 

Spousta lidí by řekla, že jste v té roli obstál a byl jste dost.

Myslím, že důvod, proč jsme byli úspěšní, byl i v tom, že jsme se neustále zlepšovali. Na začátku jsme upřímně často vůbec netušili, která bije. Nikdy jsme předtím neorganizovali demonstraci. Ta první byla naprostý punk. Měli jsme stoleček metr na metr uprostřed dvaceti tisíc lidí, bez pořádného ozvučení. A vlastně jsme ani neměli připravené proslovy. To byl fakt odvaz. Ale pak jsme si řekli: dobrý, ale příště bychom to mohli udělat o trošku líp. Nestačí totiž mít pouze dobrý úmysl. Pokud chcete, aby se věci skutečně změnily, je potřeba i kompetence. Řemeslo. Obklopit se dobrými lidmi. Kvalita je v tomhle nezbytná.

Dle Vašich slov jste chtěl rozhýbat a proměnit Českou republiku a neztratit při tom sám sebe. K České republice se ještě vrátím, ale dostavil se někdy pocit, že se sám od sebe vzdalujete?

Zpětně vidím, že jsem měl slepé skvrny. Třeba jsem dával až příliš velký důraz na výkon, na to, co se musí stát, a tím jsem někdy dával méně pozornosti lidem v týmu nebo osobním vztahům. Pamatuju si taky, že v určité fázi při zakládání politické strany Lidé PRO se to ve mně začalo trochu kontaminovat pýchou. I když záměr založit stranu byl podle mě správný a potřebný, začal jsem si myslet, že na co sáhnu, to se povede a kdo jiný než já to může dotáhnout. Myslím, že to byl jeden z důvodů, co mi potom podtrhl nohy. 

Jak vůbec poznáte, že jste sám sebou?

Jak už jsem zmiňoval, klíčem je sebepoznání. Umět cítit, co vychází ze mě, co je moje pravda, čemu chci být věrný. A toho se držet – nezrazovat to, ani když přijdou náročné zkoušky a okolnosti vás tlačí nebo ohýbají a zůstat věrný sám sobě i tehdy, když člověk selže nebo udělá chybu. Nepřidávat se ke všem těm hlasům, které vás chtějí rychle psychoanalyzovat, vysvětlit, že jste vlastně jen toužil po moci a selhal. Ne. To je jen obraz, který si někdo vytváří. Ale já vím, kdo jsem. A i v tomhle si člověk musí stát za sebou a za svými klíčovými hodnotami. Vnímat, co cítím, a mít kolem sebe zrcadla – kamarády, blízké lidi, kteří mě znají a nebojí se mi říct: „Hele, tady už je to trošku mimo.“ Protože sám si na záda člověk nevidí.

Co Vás vlastně přivedlo k veřejnému angažmá?

Celý Milion chvilek vznikl díky velmi silnému prožitku hodnoty svobody a demokracie. Politika mě tehdy ještě příliš nezajímala, ale pár dní před volbami v roce 2017 mi naplno došlo, jak moc vděčím generacím přede mnou a jejich obětem. Za to, že dnes žiju v demokratické společnosti, kde můžu svobodně rozhodovat o svém životě. Cítil jsem, že pokud je tenhle dar v ohrožení, měl bych něco udělat a něco pro to i obětovat, aby zůstal zachovaný. 

To je velmi silný motiv. Zůstává Vám i dnes?

Ano, tenhle vnitřní závazek je pro mě dodnes silný motor – a možná ještě silnější, protože žijeme v době, kdy vůbec není jisté, jak bude vypadat svět za pár let. Není jisté, jestli bude v Americe fungovat demokracie. Není jisté, jestli se Putin zastaví na Ukrajině. Není jisté, jestli demokracie přežije sílící vliv dezinformací, manipulace na sociálních sítích nebo tlak autoritářských režimů. V sázce je strašně moc. A to je pro mě důvod, proč se snažit nejen svobodu a demokracii zachovat, ale i rozvíjet.

Jaké další hodnoty jsou pro Vás klíčové?

V Milionu chvilek jsme postupně dospěli ke třem hodnotám: laskavost, rozvaha a odvaha. Tři pilíře, které spolu tvoří celek. Laskavost – nebo dobrá vůle, láska k lidem, upřímný úmysl chtít dělat věci pro dobro. Jenže to samo o sobě nestačí. Je potřeba i rozvaha – tedy pravdivost, moudrost, kritické myšlení. Schopnost hledat odpověď na otázku: Co to vlastně je dobro? A nakonec odvaha, protože nestačí vědět, co je správné, je potřeba to taky udělat. Překročit komfortní zónu a jednat. 

Tahle trojice mi pak v praxi pomáhala při rozhodování. Vždycky jsem si pokládal otázku: Je to laskavé? Je to rozvážné? Je to odvážné? Pokud něco chybělo, věděl jsem, že to bude pokulhávat. To všechno ale pořád směřovalo ke svobodě a demokracii – ty byly a jsou pro mě základ.

A k tomu bych ještě přidal jednu osobní hodnotu, která mi připadá čím dál důležitější: lehkost. Nemám rád, když je všechno příliš vážné, zatnuté, křečovité a chybí tomu humor a nadhled.

Petr Ludwig v knize Konec prokrastinace nabízí cvičení k Hrdinství, kdy si lidé mohou po vzoru Philipa Zimbarda na čelo namalovat tečku a chodit s ní mezi lidmi. Zvykají si tím vystupovat z řady, a i tím poutat pozornost. Doporučil byste i Vy nějaké metody, jak posilovat svoji akceschopnost například v rámci obrany demokracie? 

Tohle konkrétní cvičení mám rád, a dokonce jsem ho i sám dělal. Petr Ludwig byl mimochodem jeden z inspirátorů hodnot Milionu chvilek, i když je pojmenovával jako laskavost, kritické myšlení a odvaha. Dobře to vystihl.

Co se týče posilování akceschopnosti, tam bych doporučil jednoduchý experiment: zkusit jednat, jako kdybych mohl věci změnit. Myslím, že každý bude překvapený, jak velký rozdíl udělá samotná změna postoje. Víra, že něco můžeme ovlivnit, má sílu sebenaplňujícího proroctví. Ať už věříte, že na vás záleží, nebo že na vás nezáleží, v obou případech budete mít pravdu. To, čemu věříme, totiž zásadně ovlivňuje, jak jednáme.

A ještě jedna věc je podle mě důležitá: smířit se s chybami. Přijmout, že jsou přirozenou součástí každé cesty. Protože pokud se na ni člověk nikdy nevydá jen ze strachu, že by mohl udělat chybu, pak se nikam neposune. 

Váš veřejný příběh začal jako reakce na ohrožení demokracie. Andrej Babiš je však i po všech kauzách, protestech a prohrané prezidentské volbě znovu favoritem podzimních parlamentních voleb. Jak si vysvětlujete, že se mu stále daří udržet si takovou podporu?

Jedna z věcí, kterou to celé ukazuje, je, že Andrej Babiš sám o sobě není hlavní problém. Je spíš symptom problému – hlubší nespokojenosti a systémových selhání. Lidé jsou dlouhodobě frustrovaní z toho, co v zemi nefunguje, a protože se to zásadně nemění, jeho podpora trvá.

Zároveň je jeho síla daná slabostí konkurence. Pokud by ostatní strany dokázaly nabídnout srozumitelnou a přesvědčivou vizi, silné osobnosti, které ji umí komunikovat, jeho podpora by nebyla tak vysoká. Jenže to se dlouhodobě nedaří. Navíc on do toho dává obrovské množství energie, peněz i osobního nasazení. Jeho život se teď smrskl na jediný cíl – výhru. A lidé jdou za energií, pevnou rukou, zvlášť v časech nejistoty. Dalším faktorem je, že část voličů ho vnímá jako „nepolitika“ – alternativu k systému, kterému nevěří. 

To všechno ukazuje, že máme problém: nedokážeme dlouhodobě přitáhnout do politiky schopné a zároveň slušné lidi. Bez proměny politických stran – nebo vzniku nové – se to nezmění. A žádné rychlé řešení neexistuje. Ani velká demonstrace nezpůsobí obrat. Je to o trpělivé, každodenní práci a odvaze schopných lidí převzít odpovědnost.

Na podzim se v České republice chystají volby do Parlamentu. Podle aktuálních průzkumů vede právě strana, které předsedá Andrej Babiš. Co můžeme očekávat, pokud ANO 2011 volby vyhraje?

První, a přitom možná nejdůležitější věc je, že premiér země je vzor toho, co je normální. A já si nemyslím, že je normální, aby zemi vedl člověk, který křivě přísahá na zdraví svých dětí, opakovaně lže, mění názory podle potřeby, a přitom popírá vlastní minulost jako agent StB. V lidech to vytváří dojem, že je to v pořádku. Že život je džungle, kde vítězí ten, kdo přečůrá ostatní, což křiví charakter celé společnosti a duši národa.

Druhá rovina je systémová. Obávám se, že Babiš bude znovu usilovat o ovládnutí veřejnoprávních médií a o rozšíření vlivu nad veřejnými penězi. Může se také znovu pokusit kumulovat moc a oslabovat demokratické instituce – jako to dělal už dřív. Mám však určitou důvěru, že česká občanská společnost mu to nedovolí.

A co mohou volby znamenat na evropské úrovni?

V Evropě se teď v podstatě hraje o to, zda zůstane silná a jednotná. Jak Putin tak Trump se evidentně snaží Evropu oslabit  tím, že ji rozdrobí na spoustu malých státečků, kde budou nacionalistická a populistická hnutí sabotovat jednotný postup. A Babišovo hnutí tomuto narativu nahrává jakožto členstvo frakce Patrioti pro Evropu, jejichž program je v podstatě Evropa nacionalistických států. To podle mě odporuje českým zájmům a vede nás směrem, kterým se vydali premiér Robert Fico na Slovensku nebo Viktor Orbán v Maďarsku. 

Cítíte naději, že se situace může ještě zvrátit?

Stoprocentně se může zvrátit. Kdo si myslí, že je už rozhodnuto, nerozumí tomu, jak to v politice chodí. I týden před volbami se může vše změnit. Nálady lidí jsou proměnlivé.

Co může udělat každý z nás, pokud chce posílit demokracii?

Klíčová bude volební účast. A tu může ovlivnit opravdu každý z nás. Vezměte si dva týdny před volbami seznam deseti lidí, které znáte, ale se kterými nejste v každodenním kontaktu. A zeptejte se jich, jestli půjdou volit. Spousta lidí to nemá promyšlené, zapomínají, nejsou si jistí nebo se jim nechce. A to jsou přesně ti, u kterých má smysl si chvíli popovídat a vysvětlit jim, proč je to důležité. Každý tak může přispět k tomu, že místo jednoho člověka přijdou tři nebo čtyři. Kdyby to udělalo sto tisíc lidí, můžeme tím ovlivnit statisíce hlasů. A to může rozhodnout, jestli se do Parlamentu dostanou extremistické strany, které chtějí vystoupit z NATO, nebo jestli bude Babiš schopen sestavit vládu. V krajním případě i to, jestli získá ústavní většinu. A to bych si opravdu nepřál. Na každém hlase, každé chvilce záleží.

Ale i kdyby to nedopadlo dobře, není to konec světa. Důležité je pochopit, že správné věci neděláme proto, že vítězí nebo jsou právě populární, ale prostě proto, že jsou správné. Nakonec je děláme i kvůli sobě. Abychom byli v souladu sami se sebou a se svojí vlastní pravdou. Abychom si sami sebe mohli vážit.

September 2025