Reforma vojenské služby v Německu  Nikdy více – a už zase na vojnu

Pacifisté*ky protestují, bezpečnostní expertstvo varuje. S reformou vojenské služby se vrací debata, která se celá desetiletí potlačovala. Německo mezi mírovým hnutím a novým zbrojením zápasí o svou odpovědnost. O společnosti, která si musí najít nový vztah ke své armádě.

Dne 5. prosince 2025 ráno, když Spolkový sněm hlasoval pro zavedení nové branné služby, se před berlínským Říšským sněmem i v dalších městech konaly protesty. Toto rozhodnutí – ještě před několika lety politicky nemyslitelné – znamenalo rozchod s politickou kulturou, kterou po desetiletí utvářela vojenská zdrženlivost a poválečná mantra „nikdy více“. Zatímco se v parlamentu debatovalo, ulicemi se rozléhalo skandování. Více než 80 let po skončení nacistického režimu se znovu ukázalo, jak ambivalentní vztah k vlastní armádě v německé společnosti přetrvává.

V Berlíně se ke „školní stávce proti branné povinnosti“ připojilo více než 3 000 mladých. „Na volby příliš mladí, ale na válku to stačí“ – stálo na plakátech a transparentech. Atmosféra byla disciplinovaná a vážná – připomínala spíše klimatickou demonstraci. Choreografie protestu působila povědomě. Jen o několik let dříve hnutí Fridays for Future mobilizovalo žactvo a studující ke stávkám za klima.

Byl tehdy u toho i Yannick Kiesel (32). Vystudoval geografii a dnes se angažuje v Německé mírové společnosti – Sjednocení odpůrců*kyň vojenské služby (Deutsche Friedensgesellschaft – Vereinigte KriegsdienstgegnerInnen), jedné z nejstarších pacifistických organizací v zemi. Klimatické a mírové hnutí podle něj patří k sobě. „Naučili jsme se, že ochrana klimatu a životního prostředí je možná jen na základě míru,“ říká pod transparentem s nápisem „Mládež není potrava pro děla“. Jeho organizace chce „povzbudit mladé aktivist*ky, aby, když už jdou do ulic za životní prostředí, vyšli do ulic i za mír“.

Iniciativa DFG-VK během studené války pomáhala celým generacím mladých mužů při odmítání vojenské služby z důvodu svědomí – což je právo, které bylo do německé ústavy zakotveno jako přímá odpověď na zločiny wehrmachtu. Z toho vzešlo výrazné mírové hnutí, podporované církvemi, odbory a studujícími, později také politickou stranou Die Grünen (Zelení). S desetiletími relativního klidu po pádu zdi se však do popředí dostalo jiné téma: klima. Zdálo se, že mír už není v ohrožení.

Ruská válka proti Ukrajině touto jistotou otřásla. Paralelně s debatou o posílení Bundeswehru zaznamenává i Mírová společnost opět silný příliv členstva. Nový model branné služby prý není pragmatickým krokem, nýbrž porušením tabu dláždící cestu ke znovuzavedení povinné služby v armádě, jež Kiesel považuje za morálně zkompromitovanou. Vyzbrojování podle něj odráží falešné priority – v zemi, kde roste sociální nerovnost a prostředky na vzdělávání a sociální služby jsou pod tlakem. Mladým lidem se říká, že musí „udělat něco pro Německo“. „Ne,“ říká Kiesel. „Nebudu bránit svou vlast, protože nevím, co by se tu ještě mělo bránit.“
 

Návrat potlačeného tématu

Prosincové protesty byly víc než jen spontánní reakcí na rozhodnutí parlamentu. Zviditelnily hluboký příkop, který se v Německu táhne mezi historickým sebepojetím země jako mírové mocnosti a bezpečnostní situací, která se rapidně zhoršuje.“

Bezpečnostní expertstvo varuje, že Rusko by mohlo ještě před koncem desetiletí zaútočit na další evropskou zemi – nejpravděpodobněji v Pobaltí. Berlín na to zareagoval nejambicióznějším vyzbrojováním od dob studené války. Jde o obrat, který tehdejší kancléř Olaf Scholz označil jako „Zeitenwende“ (bod obratu), když jen pár dní po začátku ruské invaze oznámil vznik speciálního fondu pro Bundeswehr ve výši 100 miliard eur a přislíbil splnění cílů NATO. Ty tehdy počítaly s výdaji členských států na obranu ve výši dvou procent HDP (dnes je to pět procent).

V centru tohoto bodu obratu nyní stojí zákon o modernizaci branné služby – nejrozsáhlejší pokus o posílení personální základny ozbrojených sil od pozastavení vojenské povinnosti v roce 2011. Od 1. ledna 2026 musí všichni osmnáctiletí muži vyplnit dotazník (pro ženy je dobrovolný), který má prověřit jejich motivaci a způsobilost pro nasazení v Bundeswehru. Od roku 2027 budou všichni muži počínaje ročníkem narození 2008 absolvovat odvody. Cílem je systematicky podchytit potenciální rekrutstvo.

Díky vyššímu žoldu, prémiím a strukturálním reformám má početní stav vojska do roku 2035 stoupnout ze současných přibližně 180 000 na celých 260 000. Kapacity záloh se mají zdvojnásobit – na budoucích 200 000 vojáctva. Pokud k dosažení těchto cílů nebude stačit dobrovolnictvo, zákon počítá s možností povinného povolávání do služby.

Bouřlivé politické debaty, které předcházely schválení zákona, ukázaly, jak hluboce je společnost v tomto bodě rozdělená. Mnoho sociálních demokratů (SPD) a část Die Grünen varovaly před plíživým návratem k povinné vojenské služby. Konzervativci (CDU/CSU) naproti tomu argumentovali, že bez povinné služby nemůže Německo dostát svým bezpečnostně-politickým závazkům.

Nakonec vznikl kompromis, který má daleko k vizi, kterou spolkový kancléř Friedrich Merz nastínil ve svém vládním prohlášení v květnu 2025 – totiž učinit z Bundeswehru „konvenčně nejsilnější armádu Evropy“. Je to pokus propojit vojenskou nutnost s historickou citlivostí a připravit společnost na realitu, kterou mnozí dlouho považovali za překonanou. Zda se to podaří, zůstává nejasné.

Cílem zákona je však především získat čas: na rekrutování, vytvoření infrastruktury a výcvik – tedy na vše, co se po roce 2011 zrušilo. Panuje velká skepse. Podle průzkumu agentury Forsa ze srpna 2025 by své zemi se zbraní v ruce „v každém případě“ bránilo pouze 16 procent Němců*ek, dalších 22 procent pak odpovědělo: „pravděpodobně“. Obzvláště nízká je ochota mezi mladými dospělými – tedy u generace, které by se případná branná povinnost bezprostředně dotkla.

„Existoval tu takový přívětivý nezájem“

Yannick Kiesel patří ke generaci, která považovala válku za historický přežitek. Vyrostl v míru a s imperativem „nikdy více“, a dnes tak zastupuje mnoho mladých Němců*ek, kteří odmítají možný návrat branné povinnosti i zbrojení. Svůj odpor směřují proti státu, který opět potřebuje vojáctvo, proti Bundeswehru, který ofenzivně láká nové posily, a proti politice, která dodává zbraně. Místo toho apelují na diplomacii, vyjednávání a odzbrojení.

Obzvláště intenzivní je tento postoj také na východě Německa. Rusko tam nebylo jen okupační mocností, ale v dobách NDR také spojencem a záchytným bodem, zatímco NATO platilo za nepřítele. Tento rozšířený světonázor se s opětovným sjednocením země nevytratil. K tomu se přidává hluboká nedůvěra vůči státní autoritě, která vyrostla z převratných změn po roce 1990, během nichž se mnoho východních Němců*ek cítilo bezmocně a pod cizím diktátem. Skepse vůči vyzbrojování a armádě nachází ve východních spolkových zemích dodnes intenzivní odezvu – politicky je to patrné na úspěchu stran AfD a Die Linke (Levice). Obě strany mobilizují proti dodávkám zbraní do Ukrajiny a proti militarizaci.

V berlínské kanceláři DFG-VK, kde Yannick Kiesel pracuje, zvoní telefon častěji než kdy dříve. „Denně se nám ozývají mladí lidé, matky i prarodiče, kteří mají strach o své děti a vnoučata.“ Volají i bývalí záložníci, kteří chtějí vojenskou službu dodatečně odmítnout. „Mnoho starších lidí, kteří vědomě nešli na vojnu v 60., 70. nebo 80. letech, sem vnáší své zkušenosti – jako by tušili, že jejich příběhy budou ještě jednou potřeba.“ Babičky se ozývají kvůli svým 13-letým nebo 14-letým vnukům. „Ten strach tu už je.“

Kiesel popisuje rozdíly mezi generacemi: starší mají názory formované zkušenostmi, mladší nejistotou. „Chybí tu střed,“ říká. Generace, která vyrostla v míru, se nikdy nenaučila aktivně se vypořádávat s tématem války.

Bundeswehr zároveň provádí ofenzivnější nábor než kdy dříve – pomocí plakátů, série YouTube videí, influencerů*ek a osvěty ve školách. „A přesto se jim to nedaří,“ tvrdí Kiesel. „Armáda není atraktivním zaměstnavatelem.“ Bundeswehr navzdory rostoucím rozpočtům už léta bojuje se stagnujícím počtem vojáctva a podle Kiesela samotnými dotazníky žádné změny v postoji společnosti nedosáhne.

Návrat debaty o branné povinnosti je pro něj projevem politické bezradnosti. Namísto „připravenosti k válce“ potřebuje Německo „připravenost k míru“, tvrdí Kiesel: tedy investice do vzdělávání, sociálního zabezpečení a společenské soudržnosti. „Soudržnost se nezlepší tím, že se budeme vyzbrojovat k obraně.“

Daleko od berlínských protestů to Roland Bösker vidí jinak. Tento záložní důstojník z Dessau vstoupil do Bundeswehru v roce 1989, krátce před koncem studené války – v době, kdy mnoho jeho vrstevníků odmítlo jít na vojnu. Dnes je členem celostátního předsednictva spolku BundeswehrGrün, sdružení příslušníků armády, kteří jsou členstvem nebo sympatizujícími strany Die Grünen.

Bösker nerozporuje diagnózu společenského napětí, rozporuje však vyvozené závěry. Samozřejmě že existuje mnoho naléhavých otázek, od sociální nespravedlnosti až po politickou polarizaci. „O to právě jde, abychom o všech těchto otázkách mohli svobodně diskutovat a svobodně se rozhodovat.“

Obrana Ukrajiny podle něj není vedlejším bojištěm sociálních debat, nýbrž jejich předpokladem. „Evropa je unií demokratických a svobodných států. Tuto svobodu musíme zajistit.“ Obrana proto pro něj není alternativou k sociální politice, ale její podmínkou.

Pro Böskera jde u nového zákona ani ne tak o počty personálu, jako o mentalitu. Po desetiletí v Německu panoval „přívětivý nezájem“ vůči Bundeswehru. Pohodlný předpoklad zněl: „Nějak to přece funguje a naši svobodu už někdo nějak ochrání.“

Tento pocit vznikl ve společnosti, která mír prožívala jako normální stav. Nový zákon nyní poprvé po dlouhé době nutí celou jednu generaci, aby se k otázce služby nějak postavila. „Není to zkrátka někdo jiný,“ říká Bösker. „Je to každý jednotlivý člověk, kdo se musí rozhodnout.“

Už jen tato povinnost představuje zásadní zlom. Bösker zná toto vnitřní napětí z vlastní biografie. Když v roce 1989 hned po maturitě vstoupil do Bundeswehru, jeho dědeček, veterán od Stalingradu, byl zděšený. Ve válce přišel o nohu a po celý život měl v těle střepiny; vojenská služba pro něj byla nerozlučně spjata se ztrátou a vinou. „Říkal: Něco takového se už nikdy nesmí opakovat. Nejlepší bude, když žádní vojáci nebudou.“

Bösker si z toho vzal jiné ponaučení. Právě proto, aby heslo „nikdy více“ šlo brát vážně, musí být demokracie schopna se bránit. Během jeho vojenského výcviku došlo k rozpadu Jugoslávie, v Evropě zase byla válka. „Museli jsme přihlížet tomu, jak krutá válka dokáže být. To mě v mém rozhodnutí vstoupit do armády jen utvrdilo.“

„Využití vojenských prostředků k prosazování politických zájmů odmítám,“ říká. „Chtěl jsem bránit práva a svobody.“ Když Evropa vyslala na Balkán mírové jednotky, spatřoval v tom roli, kterou chtěl převzít: obranu a stabilizaci namísto agrese.

Dnes to formuluje ještě zásadněji: „Velká většina obyvatelstva si přece přeje, abychom i nadále žili ve svobodě, aby naše společnost fungovala.“ Rozhodující otázkou podle něj je pouze: „Jak k této svobodě každý jednotlivec přispívá?“

Odpověď na tuto otázku, říká Bösker, nelze delegovat na někoho jiného.
 

Mezi dějinami a přítomností

Zdrženlivost Německa má své historické důvody. Po morální katastrofě druhé světové války byla už jen samotná představa nové německé armády tabu. Bundeswehr byl v roce 1955 záměrně založen jako protipól: vojáctvo mělo být „občanstvem v uniformě“, začleněnými pod demokratickou kontrolou. Nedůvěra však přetrvávala. Heslo „nikdy více válku“ se stalo morálním reflexem.

Po opětovném sjednocení země se toto sebepojetí ještě upevnilo. Výdaje na obranu vytrvale klesaly, armáda se z každodenního života téměř vytratila. Tuto fázi ukončila až anexe Krymu v roce 2014 a invaze v roce 2022. Do Evropy se vrátila válka – a s ní i tato vytěsněná otázka.“

Nový model branné služby je pokusem o smíření vojenské reality s historickou zkušeností. Yannick Kiesel v něm vidí nebezpečný krok. Roland Bösker zase nezbytnou adaptaci.

Otevřená otázka

Někde mezi Kieselovou skepsí a Böskerovým přesvědčeným angažmá se táhne ústřední linie konfliktu současného Německa: mezi vzpomínkami a pocity nejistoty, mezi generací, která mír prožívala jako přirozený stav, a realitou, v níž je válka opět něco reálného.

V polovině ledna 2026 se ministr obrany Boris Pistorius pokusil dodat veřejnosti sebedůvěru. Bundeswehr podle něj dosáhl nejvyššího počtu personálu za více než desetiletí: „Máme nejlepší výsledky v náboru od pozastavení povinné vojenské povinnosti. Mladí lidé jsou čím dál více ochotní přispět k vnější bezpečnosti Německa.“

Zda to bude stačit, není jasné. Teprve nadcházející léta ukážou, zda se najde dostatek dobrovolníků, nebo zda bude muset Spolkový sněm rozhodnout o znovuzavedení povinné služby. Navzdory rostoucím hrozbám a zvyšujícím se očekáváním spojenců zůstává kultura vojenské zdrženlivosti hluboce zakořeněna. Zatímco politika prosazuje proměnu ozbrojených sil, země zápasí se zásadní otázkou: Co přesně je třeba bránit – a proč? A jak lze obranu znovu začít chápat jako společný úkol?“

Reforma vyvolala debatu, která už dávno přesáhla brány Spolkového sněmu. Odehrává se ve školách, v rodinách, v kuchyni u stolu.

Michael Harsch z Eisenhower School (součást U.S. National Defense University) v tom spatřuje součást širšího vývoje. Německo se podle něj – pomalu a neochotně – vzdaluje od své pacifistické poválečné identity. Strategické těžiště Evropy se posouvá na východ. Čas na to napravit vojenské deficity se přitom krátí.

„Podaří se to?“ ptá se Harsch. „Pokud ano, mohlo by Německo dokončit svou dlouhou cestu: od země, která si moc spojuje s vinou, k zemi, která moc chápe jako zodpovědnost.“

Heslo „nikdy více“ zůstává. Jeho význam se však nově ustavuje. „Obrana, to zkrátka není někdo jiný,“ říká Roland Bösker. „Je to každý z nás, kdo se musí rozhodnout.“

„Bod obratu“, který v únoru 2022 vyhlásil bývalý kancléř Olaf Scholz, je podle Böskera společenským procesem. „Vyžaduje to hodně komunikace, hodně vzájemných rozhovorů, hodně tolerance a akceptování toho, že různí lidé mají k obraně různý přístup. Nedá se to vyřídit pouhým usnesením. Ale už se to dalo do pohybu.“

marec 2026