Ženy v estonské armádě  „Nesmíš si říkat, že to nezvládneš“

Zatímco jedni tvrdí, že branná povinnost je nejhorší formou genderové diskriminace mužů, a druzí naopak navrhují zavést ji povinně pro všechny, ženy zcela dobrovolně vstupují do armády. Proč mladé ženy, jež mají před sebou neomezené možnosti, berou na záda třicetikilový batoh a jdou spát do divočiny? Možná to není zas tak hrozné, jak se může na první pohled zdát. S ženami, které se rozhodly vstoupit do armády, jsme mluvily o kariérních možnostech, úskalích služby i mýtech.

Už je tomu 13 let, co Estonsko umožnilo ženám dobrovolně absolvovat základní vojenský výcvik a budovat kariéru v armádě za stejných podmínek jako mají muži. Přestože si na nedostatek informací o téhle možnosti nelze stěžovat – o ženách v armádě se hodně mluví a v médiích se každý rok objevuje řadu článků na toto téma – jen málo žen této možnosti skutečně využije. V roce 2013 základní výcvik absolvovalo pouze 15 dívek a v roce 2021 The Baltic Times psalo o rekordních 60 brankyních. Ženy sice najdeme ve všech typech jednotek, a dokonce se můžeme setkat s tvrzením, že ženy v armádě už nejsou žádnou výjimkou, faktem zůstává, že v estonských obranných silách najdeme pouze okolo 300 žen. To znamená přibližně 8 procent personálu.

* * *

Jaké má dívka po maturitě možnosti? Může začít pracovat, jít na vysokou nebo si vzít rok volno. Anebo může absolvovat základní vojenský výcvik.

Touhle cestou se vydala naše první protagonistka Alina: po absolvování gymnázia narukovala do armády. Od dětství se věnovala sportu, chodila na túry a zajímala se o armádu. Otec Aliny navíc sám dlouho v armádě pracoval a vštěpoval dceři lásku k aktivnímu odpočinku. Proto když Alina rodině oznámila, že se chce stát vojákyní, nikoho to ani nepřekvapilo. Všichni to přijali kladně a v jejím rozhodnutí ji podpořili.

Nyní Alina Bobkova slouží v hodnosti seržantky jako instruktorka Kalevského pěšího praporu 1. pěší brigády.

Alina přiznává, že začátky nebyly vůbec snadné:

„První dva měsíce jsou nejtěžší – člověk si musí zvyknout na nový režim dne, brzy vstávat, sportovat, seznamovat se s novými lidmi. Pak se to začne zlepšovat, najdete si nové přátele. Na všechno se dá rychle zvyknout, dokonce i na fyzickou zátěž. Nosit na sobě těžké vybavení se nakonec ukázalo celkem v pohodě – když si poprvé vezmete všechno na sebe, je to náročné, ale tělo se rychle adaptuje.“

Alina tvrdí, že jí tato zkušenost hodně dala. Stala se odolnější, zlepšila svoji fyzickou kondici, navíc si osvojila přísný denní režim a dochvilnost. To všechno jsou užitečné dovednosti i v civilním životě.


* * *

Téměř polovina žen, které projdou základním vojenským výcvikem, v obranných silách zůstává.

Jednou z takových žen je Jekaterina, před kterou stálo rozhodnutí, co dělat po vysoké. Kariéra v kanceláři ji nelákala, toužila po různorodé práci plné výzev. Řekla si: „A co kdybych se stala profesionální vojákyní?“ A přesně tohle udělala. Základní výcvik absolvovala v letech 2016–2017, pak sloužila v různých jednotkách a na různých pozicích. V současnosti, téměř po deseti letech, poručice Jekaterina Šavkun pracuje v tiskovém oddělení Generálního štábu Obranných sil Estonska.

Stejně jako v jakékoli jiné oblasti má i práce v armádě svá specifika. Jekaterina podotýká, že tato kariérní volba, má vliv na všechny sféry života, proto je podpora rodiny a blízkých naprosto nezbytná. Podle jejího názoru zásadní roli hraje plánování. Pokud například žena slouží v pěchotě, znamená to, že bude trávit hodně času v přírodě, tudíž musí myslet na zajištění osobní hygieny v polních podmínkách. Pokud pracuje jako vojenská zdravotnice, čekají ji noční směny a je třeba předem plánovat, kdo bude tou dobou s dětmi. Noční směny mají i mnohé jiné specializace, ale celkově vzato platí, že sloužit v armádě prakticky znamená práci 24 hodin denně 7 dní v týdnu – i když má člověk volno a je doma, musí být v pohotovosti.

* * *

Obě naše protagonistky stále slouží v armádě a hodnotí své zkušenosti s profesionální zdrženlivostí.

Alina mluví o službě velmi kladně: pokud vás tahle možnost láká, rozhodně byste to měli vyzkoušet! Během prvních nejnáročnějších měsíců máte totiž možnost kdykoli skončit. Branci a brankyně mají 90 dní na rozmyšlenou, aby se rozhodli, zda je pro ně tato dráha vhodná. Poté už ovšem musí výcvik dokončit.

Jekaterina radí takové rozhodnutí raději pečlivě zvážit, promyslet si, proč chce žena do armády vstoupit, jestli je připravená čelit úskalím s tím spojeným, být neustále obklopená lidmi a zcela změnit svůj životní styl. Společně s Jekaterinou totiž nastoupila jedna dívka plná odhodlání a nadšení, po 2 dnech to ale vzdala. A pokud se někdo přece jen rozhodne vstoupit do armády, Jekaterina radí předem se na to připravit, abyste mu služba přinesla maximum užitku a snad i… uspokojení!

To se týká jak žen, tak i mužů! Těm Jekaterina radí, aby vstoupili do aktivních záloh a nečekali na odvod v 27 letech, kdy už člověk má rodinu, hypotéku a rozjetou kariéru.

A jak se připravit?

• v prvé řadě morálně;
• předem si zjistit, co vám může armáda nabídnout a jaká jsou vaše očekávání (existují různé specializace a typy jednotek, jež vyžadují různé dovednosti a schopnosti);
• zlepšit svoji fyzickou kondici (trénovat běh a kliky se určitě bude hodit, celkově se více hýbat, chodit na procházky);
• případně zlepšit estonštinu.

Jistě se během služby rozmluvíte, všichni začínají mluvit s větší sebejistotou – jak jinak, když jste neustále v kolektivu, kde spolu musíte komunikovat a společně plnit zadání. Nastoupit však do výcviku s nulovou znalostí estonštiny není zrovna nejlepší nápad.

* * *

Přestože jsou ženy v estonské armádě v naprosté menšině, Jekaterina s Alinou se shodují, že se nikdy necítily nijak výjimečně nebo, že by je ostatní vyčleňovali z kolektivu. Jediné, v čem se přístup k mužům a ženám v ozbrojených silách liší, jsou normy fyzické zdatnosti. Pro ženy jsou o něco nižší než pro muže: například pro vojáky v aktivní službě ve věku 17–21 let platí, že pro zisk 100 bodů musí muži uběhnout 3,2 km v limitu rovných třináct minut, ženám stačí čas do patnácti a půl minuty.

Normy jsou stejně jako platové podmínky vojáků veřejně přístupné. Obranné síly Estonska vystupují vůči médiím nanejvýš otevřeně a veškeré informace o kariérních možnostech v armádě jsou dobře dostupné a transparentní.

Jak se ukazuje, vojenská kariéra představuje pro ženy lákavou volbu. Stejně jako státní správa obecně, i armáda nabízí pocit zajištěné budoucnosti, který v soukromém sektoru často chybí. Tady nehrozí ztráta zaměstnání kvůli škrtům v rozpočtu nebo krizi daného odvětví, vyhazov ze dne na den, nebo problémové vyplácení mzdy. Vše je transparentní: informace o platových podmínkách jsou veřejné, a vojákyně si tak může být jistá, že vydělává stejně jako její mužský kolega. A řekněme si na rovinu, jak často v soukromém sektoru člověk zná výši platu svých kolegů a nadřízených? I benefity bývají nadstandardní: penzijní připojištění, zdravotní pojištění, které plně pokrývá veškerou stomatologickou péči, prevenci a třeba i nákup brýlí. Dokonce i soukromého fitness trenéra. Pokud mají vojáci problémy se splněním norem – například při nástupu do vojenské služby nebo po návratu z mateřské – dosáhnout potřebné fyzičky jim pomůže instruktor tělesné průpravy, který pro ně sestaví individuální tréninkový plán.

* * *

Když jsem se začala tomuto tématu věnovat, všimla jsem si, že ženy v armádě jsou vnímány jako jisté extrémistky, a mýtus, že základní vojenský výcvik je pro ženy příliš náročný, je ve společnosti velice rozšířený. Kde se však berou tyhle předsudky – v kontextu toho, co všechno o službě v armádě víme?

Stačí se podívat na to, jak to chodí v „civilu“. Zatímco ženy často předčí muže a zaujímají první místa v ultramaratonech (jedná se o závody dlouhé 42,2; 50; 160; 320 kilometrů atd.), délka jediného ženského běžeckého závodu v Estonsku Maijooks zůstává posledních 30 let stejná a to 7 kilometrů. V roce 2026 byl nakonec zorganizován běh na 21 km, ale ženský závod na 42 kilometrů zatím nikdo neuspořádal. Přitom v roce 2025 počet účastnic překročil 16,5 tisíc a dav běžkyň se ani nevešel na vymezenou trať.

Když se tvrdí, že ženy neuběhnou víc než 7 kilometrů, není divu, že služba v armádě pro ženy se nehledě na veškeré mediální kampaně zdá jako naprostý extrém. Třebaže z toho, co jsme se z rozhovorů dozvěděli, o nic extrémního nejde.

Pokud žena od raného věku ze všech stran slýchá, že něco nedokáže – že neuběhne dlouhé tratě, nezvedne velká břemena, nedokáže se něco naučit – je těžké této víře nepodlehnout.

V roce 2023 Cristina Clemente ve své magisterské práci zkoumala motivaci žen ke vstupu do civilní obrany na příkladu organizace Naiskodukaitse a dospěla k následujícímu závěru: zatímco na oficiální úrovni schopnost žen podílet se na národní obraně a bezpečnosti státu nikdo nezpochybňuje, ve společnosti hrají genderové role a stereotypy prokazatelně negativní roli, což potvrzuje nutnost programů na podporu genderové rovnosti.

* * *

„Nesmíš si říkat, že to nezvládneš,“ tvrdí Alina o náročných momentech ve službě, „to pak nemáš šanci uspět.“ Nebylo by od věci řídit se tím i v civilu.

marec 2026