5. října 2025, východní Ukrajina  Telefonát

Následující slova, věty a útržky myšlenek si normálně zapisuji do notesu, který si s sebou vždy beru na rešeršní cesty. Pro JÁDU jsem se rozhodla poskytnout vhled do běžného dne v zemi, kde je válka.

Je 1:00 5. října 2025 a my jedeme. Tedy vlastně já řídím. Je mi 23 let, to mi proletí hlavou, když rukama svírám volant. Často o svém věku přemýšlím – poslední narozeniny jsem strávila na mnoha různých místech. Svoje dvaadvacáté narozeniny jsem oslavila v severovýchodní Sýrii, ve městě Rakka; a ty poslední zase letos v Chersonu na jihu Ukrajiny – kde jsem pro Focus reportovala za neustálého ostřelování. A teď jsme zase na výjezdu.
  My: Toto je můj německý kolega Merlin a můj ukrajinský kolega Volodymyr. Před námi se nachází frontová linie – vedle mě sedí press officer 113. brigády. „Dobře řídíš,“ řekne, a to mi lichotí. Směju se. Jsme na cestě do polní nemocnice.
  Ještě před několika dny jsem zápasila s myšlenkou, že tuhle cestu možná přece jen zruším. Poté, co jsem se dozvěděla, že francouzský kolega Antoni byl zavražděn a ukrajinský kolega Heorhij přišel o nohu a téměř i o život, zírala jsem ve svém charkivském domově skoro dva dny jen do zdi. Jediné, co mi pak pomůže, je sednout si do auta a poslouchat hudbu – uklidňuje mě to – tedy alespoň do chvíle, než se nad městem zase ozve poplach.

Ale během těchto dní neexistovalo nic, co by moji bolest zmírnilo. Věděla jsem, že tato bolest je mnohem větší pro všechny ty, s nimiž se Antoni přátelil. Volala jsem kamarádům, byla jsem v kontaktu s kolegy. Tak nějak jsem se cítila politováníhodná a to jsem vlastně nechtěla. Přesto jsem nedokázala si zakázat to, že jsem si znovu a znovu prohlížela Antoniho fotky, které postovali Reportéři bez hranic (Reporters sans frontières). Pak jsem se někdy přece jen rozbrečela.

Myslím, že to bylo poprvé, kdy jsem si uvědomila, že tohle se mohlo stát některému z mých blízkých přátel.   Včera ruská armáda zasáhla školku. Ta exploze mě probudila. Ale vlastně už dlouho jsem se nevyděsila. Člověk si zvykne na všechno, i na bzučení dronů nad střechou. Už dva měsíce jsem tu a nepřetržitě podávám zpravodajství. Myslím, že jediné, co pomáhá neuzoufat se, tady v tom studeném bytě s občasným proudem a neustálými poplachy, jsou moji přátelé a kolegové.
  Tohle je Emma, jedna z nejúžasnějších žen v mém životě. Se svou chytrostí se občas vystavuje dešti. Žádný liják, jen letní déšť, který člověk naléhavě potřebuje. Je tak jemná. Když si položí hlavu na moje rameno, jsem to zase úplně já. Jsem tak vděčná, že ji mám ve svém životě.

Tohle je Margaux. Její rezavé kudrny jsou nepřehlédnutelné. Přeslechnout ji taky nelze. Občas se na ni podívám a cítím čistou radost. Její chuť do života je tak jedinečná. Když je Margaux v místnosti, je vždycky sranda, a dokáže z člověka vymámit poslední špetku energie.

Tohle je Merlin. Je to můj nejužší spolupracovník. Dosud. Merlin zachovává klid, který by někoho jiného přiváděl k šílenství, ale je inteligentní jako málokdo, koho znám. Někdy mě rozčílí, ale většinou jsme brilantní tým: zatímco silnice hoří, já řídím a on mě naviguje.

A zatímco tu sedím, s rukama na volantu, přemýšlím nad tím, jaké by to asi bylo, kdyby mi někdo najednou zavolal a řekl, že někdo z těchto lidí už je mrtvý?
   

apríl 2026