Následující slova, věty a útržky myšlenek si normálně zapisuji do notesu, který si s sebou vždy beru na rešeršní cesty. Pro JÁDU jsem se rozhodla poskytnout vhled do běžného dne v zemi, kde je válka.
Její syn je mrtvý. Byl vojákem. V obýváku visí jeho fotografie, tu jedinou by si vzala s sebou. Kdy bude muset odejít, neví. Máte strach, ptá se jí moje kolegyně Andrea –
„Každý den.“
Když Mykola* zavře oči, chvěje se mu pravé víčko. Nepřestává mluvit, vypráví a vypráví, jeho slova se točí v kruhu. Ať se snaží odbočit kamkoli – vždycky skončí u té samé situace. U dronu, který jeho ženě utrhl ruku. A jak se snažil sehnat pomoc, ale nikdo se k ní nemohl dostat. A pak zase: ten dron. Hlasitý výbuch. Mává rukama: BOM BOM. Kde je jeho žena? Mykola se nadechne, vypráví o jámě, do které ji pohřbil, než se pokusil uprchnout. Všude leží mrtvoly, nikdo už je nemůže sbírat; fronta je příliš blízko. Kdo by ještě sbíral ta bezvládná těla? On se dostal ven, pryč z Kosťantynivky – jeho sousedka má na tváři ještě střepinové rány. On na noze. A zatímco se mu stále chvěje pravé víčko, napadá mě jen: Je zázrak, že přežil.
Je konec března a v Kramatorsku je rušno. Dnes jsme už dvakrát narazili na ruský FPV dron. Vlastně jsou po celém městě. Jindy jsme se v kavárně museli vrhnout k zemi kvůli dopadu kluzné bomby – která stála život 12-letého chlapce. Muži vedle nás se smáli. Zdá se, že jsou na to zvyklí. Já, moje kolegyně – my ne.
Ptám se sama sebe:na jedno:
Jak si člověk vůbec zvykne na válku?
Nijak, řekne Valentina*, sedí doma na zahradě a pláče. Ruská vojska jsou vzdálená 12 kilometrů. Její syn je mrtvý. Byl vojákem. V obýváku visí jeho fotografie, tu jedinou by si vzala s sebou. Kdy bude muset odejít, neví. Máte strach, ptá se jí moje kolegyně Andrea –
„Každý den.“
V domě naproti večer svítí světlo. Jediné světlo, které v ulici ještě svítí. Město na frontové linii, zahalené do tmy. Jasnější jsou už jen světlomety vojáků, kteří v noci vyjíždějí na mise – někteří se už nikdy nevrátí. Někteří budou těžce zraněni. Fotím, mačkám spoušť, posílám fotky do redakce, a co pak? Valentina bude zítra ještě pořád sedět na zahradě a plakat, lidi jako Mykola budou muset být evakuováni – a vojáci vydechnou naposledy.
Tento článek byl zveřejněn jako součást PERSPECTIVES – nového labelu pro nezávislou, konstruktivní a multiperspektivní žurnalistiku. Tento projekt, který je spolufinancovaný EU, realizuje JÁDU spolu se šesti dalšími redakčními týmy ze středovýchodní evropy pod vedením Goethe-Institutu. >>> Více o PERSPECTIVES
