Kultura a válka  Poezie a střely, plasty v zákopech

Z divadelní scény do řad armády. Ukrajinská divadelní režisérka, artivistka a nyní také vojákyně Olena Apčel přemýšlí o umění, válce, proměnách ve společnosti, nadcházejících výzvách, evropské realitě a svém místě ve všem tomto dění.

Poslední čtyři roky jsi pracovala v Polsku a Německu a před několika měsíci ses vrátila v Ukrajinu.

Když jsem se vrátila v Ukrajinu, ještě před začátkem služby, měla jsem pocit, jako bych znovu emigrovala. Můj život se pohyboval mezi Kramatorskem, Charkivem a Kyjivem, ale ve skutečnosti jsem dělala totéž, co předtím: artivistickou dobrovolnickou činnost. Jen přibylo více úkolů a otázek. Často přemýšlím, jestli tu ještě zůstala ta kritická masa vědomých sester a bratrů ve zbrani, s nimiž probíhá tento boj za budoucnost. A jaká ta budoucnost vlastně je? Nezávislá na kom a na čem?

Až Ukrajina vyhraje a zvítězí, bude to jeden z mála příkladů, kdy se postkoloniální země dokázala postavit tyranovi, impériu. Moji francouzští, němečtí nebo rakouští kolegové a kolegyně, kteří nás podporují a zřejmě nám rozumějí, si od samého počátku ani nepřipouštěli myšlenku, že bychom mohli zvítězit. Vzpomínám si, jak za mnou na začátku plnohodnotné invaze v osmém roce války přišli moji polští známí a řekli: „Milá Oleno, je nám tě moc líto, byla to krásná země. Moje babička tam kdysi cestovala“. To znamená, že nám nevěřili. Bojovali jsme, vydrželi jsme navzdory všemu a v nerovných podmínkách se držíme dodnes. Jdeme příkladem odvahy, vyspělosti, profesionality a rychle se učíme. Ale pořád to pro naše spojence zní nereálně. Nevěří, že může zvítězit ve srovnání s Ruskem tak malá země a s tak velkými vnitřními problémy: korupcí, méněcenností, historií, tolerancí k rasismu, homofobií, ageismem, xenofobií. Ale tato pochybnost mě přesvědčuje, že vítězství je naší jedinou možnou cestou, která bude nejdůležitějším skokem v dekolonizačním procesu v této části Evropy.

V letech 2021–2022 jsi vedla oddělení sociálních programů ve varšavském Nowy Teatr, na podzim 2022 jsi pak pracovala jako spoluředitelka Theatertreffen v Berlíně – největšího divadelního festivalu německojazyčného prostoru. Dvě různé země, dva různé jazyky. Na Ukrajině už taková výzva neexistuje.

Ukrajinština se stala mou každodenní řečí teprve před jedenácti lety. Jako mladá dívka jsem byla rusifikovaná. Když začala válka, rozhodla jsem se naučit se ukrajinštinu. Několik let jsem se ji učila na placených kurzech. Nejdříve jsem na ni přešla ve veřejném prostoru, a pak i v běžném životě. Ukrajinština se stala mým sesterským jazykem. Dnes už nepřemýšlím v ruštině ani ve složitých situacích, ale když mluvím rychle, občas zapomínám ukrajinská slova. A když jsem hodně rozzlobená nebo nesmírně šťastná, taky přepínám do mateřštiny. Pohybovala jsem se ve specifických, spíše menších kruzích – převážně uměleckých nebo vzdělávacích – v Polsku a Německu, takže tyto země znám hlavně z této perspektivy. Byla jsem v šoku, když jsem zjistila, kolik nacionalistů je v německé politice, protože jsem se s takovými lidmi osobně nesetkala. A přitom jsem zvyklá na to, že z nacionalismu obviňují obvykle nás – přestože v celé historii voleb to mělo maximálně 3 procenta podpory. Je to ale jen další ruský narativ, kterému Evropa uvěřila. Stejně tak jako v Polsku nebyl v okruhu mých přátel nikdo, kdo by podporoval stranu Právo a spravedlnost, a radikální myšlenky, zejména o tom, že muži mají právo na ženské tělo, mi připadaly jako ze středověku.

Ale díky mezikulturní povaze mé práce jsem se setkávala s mnoha lidmi různých věkových skupin – z byznysu, se vzdělanými i nevzdělanými, s obyvateli vesnic i měst. Všimla jsem si, že ve srovnání s Českem, Litvou nebo Polskem, kde jsem taky pracovala, je německá intelektuální, umělecká, kulturní a novinářská bublina výrazně rusofilnější. A to z různých důvodů: dlouholeté obchodní vazby, chybné vnímání procentuálního zastoupení Ukrajinců a Rusů ve druhé světové válce, postimperialistická solidarita, závislost na ruských penězích a další faktory.

Mýtus o ‚velké ruské kultuře‘ v Německu stále žije. Sama patřím ke generaci, která tomuto mýtu podlehla. Ale zároveň i ke generaci, která se dokázala vymanit ze spoluzávislosti na tyranovi. Moje současná lhostejnost k ruské kultuře souvisí s posttraumatickou zralostí a s jasným vědomím toho, jakou škodu mi Rusové způsobili. Pokud se na Rusko podíváme objektivně, snadno uvidíme glorifikaci podlosti, především jejich specifickou formuli vykoupení – „pokání“.

Vybudovali kvazináboženskou konstrukci, kterou mystifikovali v umění: kál ses – a všechno ti bude odpuštěno. To znamená, že místo vztahů příčin a následků: odpovědnosti, trestu, odškodnění – tedy procesech, po kterých by mohlo přijít odpuštění – existuje jen pokání. A tím to končí. Taková filozofie, literatura ani divadlo mě nijak nepřitahují. Ale Němce ano. A bohužel nejen je.

Je toto pokání zvlášť charakteristické pro ruskou kulturu?

Je to prvek, který obdivuje celý svět. Tajemná ruská duše. Je to zvláštní a podivné, protože německé divadlo je mnohovrstevnaté, plnohodnotné, kritické, politické umění. A zároveň tito potomci velkých filozofů a skladatelů jaksi schvalují beztrestnost, dávají tichý souhlas k pokání jako jedinému požadavku na odpuštění hříchů. Možná je to proto, že oni sami takovou výsadu nemají a žijí ve společnosti, kde člověk musí být za své činy odpovědný.

Zároveň tito Rusové, kteří jsou Evropany klasifikováni jako „dobří Rusové“, „protirežimní liberálové“, nechtějí převzít odpovědnost za svou nečinnost vzhledem k tomu, co provádí Kreml. Snaží se distancovat od „zlých“ Rusů, ale hrají hru na „horký brambor“ a odpovědnost narychlo přehazují na jiné. Šovinisté v bílých rukavičkách.

Vrcholem ruského protestu je stát ve frontě – ať už k hrobu, nebo k volební urně. Za jedenáct let války uspořádali jediný protiválečný pochod – v Berlíně v roce 2024. A ani tam se nezmohli na slova skutečné solidarity, soucitu, omluvy nebo odpovědnosti. Místo toho naříkali sami nad sebou a svými vlastními problémy.

Bývaly dny, kdy jsme spolu s tebou mohli být na třech protiválečných pochodech ve dvou různých zemích během jednoho dne. O tom, jak ubozí jsou ruští liberálové, se mi ani nechce diskutovat. Protože představa o „ruském spasení“ je neuvěřitelně infantilní formulí politicky nezodpovědných lidí, které nazýváme rezidenty, post-rezidenty Ruské federace nebo ruskými liberály. Problém ale není jen v tom, že jsou nicotní – oni jsou velmi škodliví. Evropské instituce, ze strachu před kremelským zlem, v nich vidí protiklad, financují je a ani si neuvědomují, jak sofistikované zlo tím vychovávají.

Žijeme ve světě, který prošel lekcí hnutí #MeToo — transfeministickou revolucí. Roste uvědomění, že velké narativy jsou obvykle výsledkem hierarchických tlaků a patriarchálních vztahů. A tady najednou malá země, která vede osvobozenecký boj, říká: Rusové kradli úspěchy jiných národů po celou svou historii. Nejen ukrajinského, ale i Jakutů, Burjatů, Tuvinců, Mongolů, Udmurtů, Mordvinů, Bělorusů, Židů. Ale přesto příjmení jako Čajkovskij, Čechov, Dostojevskij, Turgeněv slouží Němcům jako pilíře sebeidentifikace.

V soukromých rozhovorech jsem slyšela, dokonce i od lidí blízkých německému ministerstvu školství, že nedopustí „cancel culture“ vůči velké ruské kultuře.

Pokaždé, když se se mnou Němky a Němci pouštěli do podobné diskuze, cítila jsem, jak je to nespravedlivé, protože během této hodiny bych mohla vyprávět o tvorbě takových institucí a osobností jako Bohdan-Ihor Antonyč, Les Kurbas, divadlo Berezil, Mariupolská platforma ŤU, Ukrajinský institut, divadlo Varta, Nina Chyžna, Marjana Sadovska, HoholFest, divadlo Lesji, Andrij Žoldak, Natalka Vorožbyt, Roza Sarkisjan, časopis Ljuk, Aljona Karavaj a mnoha dalších. Nesetkala jsem se s mnoha lidmi, kteří by se skutečně zajímali o to, co Ukrajinky a Ukrajinci sdělují prostřednictvím výtvarného umění, literatury nebo divadla. Zajímalo je, proč nemluvíme o ruské kultuře.

Teď jsi v armádě.

JAno, vstoupila jsem do obranných sil Ukrajiny, podepsala jsem smlouvu. Prošla jsem různými výcviky a už jsem byla na rotaci v Doněcké oblasti. Není to jednoduché, ale počítala jsem s tím. Bohužel kromě vnějšího nepřítele existuje i mnoho nepřátel vnitřních. Zároveň se stejně jako tisíce našich obránkyň musím potýkat s určitými projevy sexismu. Učila jsem na vysoké škole, obhajovala disertační práci, pracovala v divadle, a i tam jsem musela neustále dokazovat, že žena něco umí, protože systém je patriarchální, zejména v kulturních institucích. Ale tady, v armádě, je to ještě koncentrovanější. Někdo se tomu přizpůsobí. V mé jednotce je naprostá většina mužů. Kromě mě je tam jen jedna dívka. Ta je v armádě už šest let a je to pro ni stejně těžké. Nemluví o tom, ale je to vidět pouhým okem. Nejde jen o ponižující vtipy, ale také o nemožnost kariérního růstu, pozitivní diskriminaci a otevřenou agresi. Ale procházíme tím, protože odpovědnost a solidarita s těmi, kteří jsou v armádě už dlouho, jsou nyní prioritou. Abych to zvládla, tak ironizuji, abych se nezhroutila, ventiluji svůj hněv s terapeutkou a snažím se udržovat kontakt s kamarádkami, které sdílejí mé hodnoty. To vše ale výrazně ovlivňuje motivaci.

Jsem si jistá, že spolu s diskuzemi o bezpečnosti a úctě, které vznikají v souvislosti s otázkami diskriminace žen, se otevírají hlubší a důležitější témata — o lidské důstojnosti obecně, o důstojném zacházení s každým, nejen se ženami. Kdyby se těmto otázkám věnovala pozornost nejen symbolicky (protože existují zákony a kurzy o genderové rovnosti), ale kdyby skutečně docházelo k reálným změnám v praxi, které by vedly k respektu vůči ženám, zejména k dobrovolnicím, pak by obrovské množství ukrajinských žen vstoupilo do armády. Právě sexismus je brzdí. Pro mě je velmi důležité, že jsem se dobrovolně připojila k odporu v nejtěžší době pro Ukrajinu.

Vidím, že ženy v armádě jsou efektivní díky silné podpoře svých blízkých. To jim dává pocit pevného zázemí a bezpečí, což jim umožňuje být pozornější, odvážnější a efektivnější. Já takový základ bohužel nemám. Moje rodina se mnou v tomto boji není. Ale mám své kamarádky a kamarády. A to je mocná síla podpory. Některé moje kolegyně si myslí, že bych byla užitečnější v kulturní diplomacii, v umění. Sama to chápu. Ale co vlastně znamená být užitečnější? Věnuju se politickému, kritickému, sociálně odpovědnému umění a chci žít v souladu se svými hodnotami. A mé hodnoty říkají, že nelze stát stranou a jen si žít svůj nejlepší život. I když bohužel v armádě vaše civilní úspěchy mizí.

A co se cení?

Tvrdost, profesionalita, fyzická síla. Schopnost plnit rozkazy a neklást otázky. Co už, je to mužský svět, neustálé měření sil. Válka je děsivá, smutná, špinavá a neekologická. Půl života třídíš odpad, a pak ve třech strávíš pět nocí v bunkru – všude kolem stovky plastových kelímků, střel, spálená výstroj. Zvířata jsou v šoku. Zajíci, sysli, ptáci. Zmatení domácí psi, zdivočelí husky a čivavy běhají ve smečkách a požírají se navzájem. Je to naprosto apokalyptický obraz. Přesto víme, že taková je bohužel cena války. A vina je na Rusech.

január 2025