Spisovatelské rezidence | #5 Slata Roschal  Už jsou zase tady

Během svého osmého rezidenčního pobytu si Slata Roschal pokládá otázka, zda to s její kariérou spisovatelky jde nahoru a proč německá rezidenční ubytovací zařízení připomínají sovětské komunální byty.

Až do devadesátých letech ke každodennímu životu sovětské společnosti patřily parazité. Jako dítě jsem žila s rodiči, jako mnoho dalších lidí, ve spolubydlení, které bylo obýváno rovněž štěnicemi. Tehdy mi bylo řečeno, že se sdružují, až vznikne kolona, aby se cíleně plazily po zdi a pak se ze stropu vrhly do mé postele. Později byly v obchodech k dostání insekticidy ze Západu, například oblíbená křída s názvem Mášenka, pomocí které se v bytech malovaly čáry jako pentagramy; pokud přes ně přeběhl hmyz, zemřel. To jsem ovšem byla ještě malá a i hrůzy azylového ubytování mě minuly. V našich dalších pronájmech i v mém prvním pokoji na studentské koleji byl klid, tu a tam se tam objevila nějaká ta snaživá moucha, vosa, ale nic, co by připomínalo minulost. V celkem osmi bytech, v nichž jsem postupně bydlela, byly k vidění rybenky, které se živily prachem, a proto je bylo možní považovat za spojence.

Stalo se to o pár let později, když jsem už měla po studiích, hotový doktorát, živila jsem se dokonce jako úspěšná spisovatelka. V koupelně bytu pro stipendiáty*ky jednoho spisovatelského domu, jsem při sprchování uviděla na kachličkách plazící se, téměř utonutý hmyz, v tu chvíli mi bylo hned jasné, že nejde o žádného brouka s mimikrami, žádného bavorského lesního švába. Možná že šlo o kulturní trauma, které vybublalo, ale když se to stalo podruhé, sbalila jsem si kufr, utíkala na nádraží a ve vlaku guglovala všechny pasáže v Gogolovi a Dostojevském, v nichž švábi plní literární funkci. Švábi, zrovna v okamžiku, kdy jsem si myslela, že sociální vzestup a tak dále se mi jakž takž zdařil, a zrovna v jednom z nejbohatších států Evropy, v jednom z nejzámožnějších měst a v rámci vyznamenání mojí umělecké práce.

január 2025