Spisovatelské rezidence | #2 Cécil Joyce Röski  enfant terrible

Člen komise odsoudí Cécila během stipendijního pobytu za to, že nechce rodit děti. Ukazuje to, v jak nerovném mocenském vztahu proti sobě (především mladé) autorstvo a komise udílející stipendia stojí.

„Bez dětí se nebudeš dál rozvíjet,“ řekl mi člen komise jednoho rezidenčního stipendia, které jsem získal. Seděli jsme u něj na zahradě a jedli koláč, který upekla matka jeho dětí. V rámci udržování smalltalku jsem před několika minutami vtipkoval, že nechci rodit děti, ale raději psy. Na čele člena komise se okamžitě vytvořily vrásky vzteku. Z jeho hrdla se řinula impulzivní přednáška o vlastním rozmnožování. Později si vyslechnu, jak pomlouvá svého syna, že nečte, ale raději mastí počítačové hry v temném sklepě. Pozorovala jsem matku jeho dětí, která nám vyčerpaně donesla mléko do kávy a okamžitě jsem měla před očima pohlavní styk – k tomu jsem byla vyprovokovaná, to nebylo mojí vinou. Člen komise sám sebe přerušil, aby matce svých dětí poděkoval s i na konci důvěrného oslovení.

Nezeptala jsem se koruny lidského vývoje, kolik lidí s děti už stipendium obdrželo. Neodvážila jsem se ani zeptat, jestli se zbláznil, protože před pár dny mi slíbil, že můj rukopis doporučí ve svém nakladatelství, opravdu jsem měla velkou radost mít chvíli klidu a nejsem rozhodně nevděčná. A tak jsem poslušně pila kávu, žvýkala koláč a představovala si, jak se stanu enfant terrible německé literatury. Ani bych si nemusela řezat čelo nebo zneužívat svoji moc vůči mladému autorstvu, prostě bych vždycky zdůraznila, že nechci použít svou dělohu. „Ona* to ještě moc zkouší,“ byla slova, kterými nakladatel po týdnech můj text odmítl.

*Zájmena autora jsou momentálně on/jemu.

január 2025