Ekologie války  Válka proti životnímu prostředí — zločin, který se nepromlčuje

Válečné ztráty obvykle měříme počtem lidských životů, zničených domů a ztracených území. Existuje však ještě jeden, často neviditelný rozměr katastrofy: zdevastované životní prostředí. Následky této devastace přitom budeme pociťovat ještě po desetiletí.

Výbuch Kachovské vodní elektrárny, lesní požáry, zaminovaná pole a tisíce tun stavební suti s příměsí azbestu — to vše je dnes naší realitou. Jak s tím žít, dá se to vůbec překonat, a kdo za to zaplatí? Julija Melnyk, ředitelka nevládní organizace Ekoltava a konzultantka v oblasti tvorby environmentální politiky zkoumá i přes obrovské překážky a nedostatek zdrojů ekologické dopady války.

Julijo, jak velký je rozsah ekologických škod v Ukrajině od roku 2022? Dá se to označit za technogenní katastrofu?

Vliv války na životní prostředí je obrovský a má dvě stránky. První z nich představuje přímé ničení: viděli jsme záběry vypáleného Serebrjanského lesa, který patřil do Smaragdové sítě (ekologická síť zahrnující chráněná území evropského významu, zřizovaná v souladu s ustanoveními Bernské úmluvy o ochraně volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a jejich přírodních stanovišť v Evropě — pozn. red.), i zpustošených Oleškovských písků. Zvířata v rezervaci Askania-Nova trpí bez potřebné péče a hynou v důsledku ostřelování. Dochází tak k zániku celých částí biodiverzity.

Druhou stránkou je znečištění. Týká se podzemních vod kontaminovaných výbušninami a mazivy, ovzduší zamořeného emisemi z výbuchů a požárů i obrovského množství sutin ze zničených budov. Nejde přitom jen o obyčejné cihly. Ve zničených budovách mohly být rtuťové lampy, baterie či azbest. Samotné střely a náboje navíc do této chemické směsi přidávají další chemické látky.

Ano, jednoznačně se jedná o technogenní katastrofu. Tisíce výbuchů denně mění geologii i chemické složení půdy v nepřetržitém režimu, dvacet čtyři hodin denně. Loni odhadovalo Ministerstvo hospodářství, životního prostředí a zemědělství Ukrajiny (dříve Ministerstvo životního prostředí) škody na více než 100 miliard eur a tato čísla stále rostou. Přesná data ale nebudou k dispozici ještě dlouho, zkoumat dopady za probíhajících bojů není fyzicky možné — prostory jsou nepřístupné nebo zaminované.

Ekoltava se do hloubky zabývala problematikou odpadu ze zničené infrastruktury. Co se s ním ale ve skutečnosti děje? Existuje vůbec nějaký systém?

Žádný systém neexistuje, a to je jeden z největších problémů. Na začátku invaze si nikdo nevěděl rady s obrovskými hromadami trosek, hlavně místní samosprávy. V roce 2022 přijala ukrajinská vláda usnesení č. 1073, které poprvé zavedlo pojem „trosky po zničení“, a stanovilo určitý postup jeho evidence. Šlo o důležitý krok, ale problém tím nebyl vyřešen úplně: stále chybí infrastruktura pro třídění a recyklaci i jasná pravidla pro opětovné využití materiálů.

Pracovala jsem v týmu Světové banky na výzkumu situace s odpadem ze zničené infrastruktury a později jsme se v Ekoltavě zaměřili na tuto problematiku v rámci programu Obnova s podporou Nadace Roberta Bosche. Situace je všude stejná: obce ji nezvládají, protože nemají dostatek zdrojů ani jasná pravidla na státní úrovni.

Trosky buď zůstávají na místě zásahu, nebo jsou odváženy na dočasná úložiště, která fungují jako neoficiální skládky. K práci je potřeba speciální technika — drtiče, protože beton lze recyklovat a znovu využít. To je ale možné jen tehdy, pokud trosky neobsahují nebezpečné látky.

Samostatnou a velmi nebezpečnou kapitolou je azbest. Jde o karcinogen, který se v Sovětském svazu běžně používal — v eternitu, potrubí. Když je budova zničena, azbest se mění v jemný prach, který se dostává do plic a může vyvolat onemocnění od astmatu až po rakovinu. Třídění odpadu s obsahem azbestu by se mělo provádět v respirátorech a speciálním ochranném oděvu. Podle zkušeností z komunikace s místními samosprávami to však téměř nikdo nedodržuje. Mezinárodní partneři jako JICA a UNDP pomáhají samosprávám v Kyjivské oblasti s technikou, celkově však jde o obrovskou mezeru v legislativě. Ministerstvo pro rozvoj samospráv a území potřebuje podporu při tvorbě příslušných zákonů, ale chybí mu finanční i lidské kapacity. A problém přetrvává.

Existují systematické výzkumy dopadu války na životní prostředí a kterým z těchto dat lze věřit?

Výzkumy se provádějí a lze jim důvěřovat, ale je třeba rozumět jejich limitacím. Většinou to dělají analytická centra, jako například Ukraine War Environmental Consequences Work Group (UWEC) , a vysoce odborné nevládní organizace — Ekodija (Ekoakce), Ekolohija – Pravo – Ljudyna (Ekologie – Právo – Člověk), často s podporou mezinárodních finančních zdrojů.

Stát, pokud vím, takové výzkumy sám nefinancuje. Dříve Ministerstvo životního prostředí vydávalo týdenní přehledy, ale už to nedělá. Ministerstvo také každý rok připravovalo zprávy o dopadech války na životní prostředí a prezentovalo je na konferenci UCR (Ukraine Recovery Conference), ale uvidíme, jestli tomu tak bude i letos, protože se sloučením ministerstev se environmentální agenda v rámci Ministerstva hospodářství, životního prostředí a zemědělství výrazně oslabila. Nedávno organizace Ekoakce (ukr. Ekodija) společně se známou ukrajinskou vědkyní Svitlanou Krakovskou a dalšími odborníky zveřejnila studii Jak válka ovlivňuje klima: nové výpočty za čtyři roky rozsáhlé invaze. Ta ukazuje, že emise skleníkových plynů za tři roky rozsáhlé války dosahují téměř 237 milionů tun CO₂ ekvivalentu. To odpovídá ročním emisím několika evropských zemí. Klimatické škody dosahují více než 43 miliard amerických dolarů.

Ale jakákoli data jsou pouze přibližná. Vycházejí ze satelitních snímků, expertních odhadů a oficiálních informací. Přesně spočítat emise z vojenské techniky v zásadě není možné – jde o utajované informace.

Výbuch Kachovské vodní elektrárny je označován za jeden z největších případů ekocidy. Je možné už nyní vyhodnotit všechny jeho dopady? Budou těžké kovy na jeho dně znečišťovat Černé moře ještě mnoho let?

Je to katastrofa s dlouhodobými následky. V usazeninách na dně bývalé přehrady se po desetiletí hromadily těžké kovy — olovo, kadmium, nikl. Teď se uvolňují a mohou se dostávat do ovzduší nebo je splachují deště do řek. Mohou otrávit Černé moře? Částečně ano, hlavně při povodních.

Jenže problém je mnohem širší. Po zničení přehrady vyschly studny v řadě obcí Chersonské, Mykolajivské a Odeské oblasti. Lidé jsou odkázáni na dováženou vodu. Kvůli suchu a nedostatku vody už navíc není možné hospodařit jako dřív. Je potřeba se přizpůsobit — vzít si příklad z Řecka nebo Izraele: budovat moderní zavlažovací systémy, skleníky a sázet nové odrůdy rostlin. To vše vyžaduje investice.

Čas od času se objevuje otázka obnovy vodní elektrárny. Ale má to vůbec smysl? K odpovědi je potřeba komplexní vědecká studie, která zváží všechna pro a proti. Na takové posouzení však nyní nejsou prostředky a pravděpodobně ani politická vůle. Mezitím se příroda začala obnovovat po svém — dno přehrady zelená. Možná budeme mít za deset let unikátní ekosystém.

Ovlivňují naše ekologické ztráty i sousední evropské země?

V každodenním životě to běžný člověk v Berlíně nebo Varšavě nepocítí. Nepřímý dopad je ale obrovský. Válka přináší obrovské emise skleníkových plynů. Ukrajina přišla o velkou část energetiky, a proto dnes ve velkém dováží elektřinu z EU. Na jednu stranu sice byly následkem zničeného průmyslu emise sníženy, jenže místo toho se masově požívají dieselové generátory. Je to složitá rovnice a přesně ji vyřešit by dokázali jen odborníci — zatím jsem takové výpočty neviděla.

A co půda? Ukrajina je považována za obilnici Evropy. Je bezpečné pěstovat potraviny na územích zasažených boji?

Ve světě existují zkušenosti s obnovou půdy po válce i s odminováním a je důležité, aby se z nich čerpalo. Vedle toho se ale prohlubuje další, neméně závažný problém — agresivní zemědělství s nekontrolovaným používáním dusičnanů, pesticidů a herbicidů. To už dnes negativně ovlivňuje zdraví lidí i kvalitu produkce. Ukrajina by měla přiblížit své standardy těm evropským, které jsou velmi přísné. Organizace Ekoakce usiluje o zavedení tzv. nitrátové směrnice, která chrání vodní zdroje a přispívá k bezpečnějšímu zemědělství pro životní prostředí i lidi — dusičnany totiž představují riziko obzvlášť pro kojence. Organizace Ekoltava se také věnuje osvětě mezi zemědělci a eviduje rostoucí zájem o ekologické zemědělství.

Všímají si lékaři zvýšeného výskytu rakoviny v regionech s poškozeným životním prostředím?

V Ukrajině zatím neexistují statistiky, které by samostatně sledovaly tzv. „onemocnění v důsledku války a ekologických faktorů“. Ministerstvo zdravotnictví nemá jednotnou metodiku, jak propojit údaje o nemocnosti s environmentálními riziky. Pokud vím, v budoucnu se tomu bude věnovat Centrum veřejného zdraví. V Evropské unii mimochodem takový monitoring provádí Evropská agentura pro životní prostředí.

Obecná rizika jsou přitom zřejmá: azbestový prach patří mezi karcinogeny, požáry skládek uvolňují mnoho různých chemických látek. Zatímco dříve bylo možné požár rychle uhasit, na okupovaných územích může doutnat celé měsíce. Klimatická změna přispívá k vyššímu výskytu kardiovaskulárních onemocnění a dusičnany negativně ovlivňují zdraví těhotných žen i novorozenců.

Pojem „ekocida“ dnes slýcháme stále častěji. Je to právní termín, nebo spíš emotivní výraz?

Ekocida je právní termín a označuje masové ničení životního prostředí, flóry a fauny lidskou činností. Jednání Ruska v Ukrajině tuto definici zcela naplňuje. Háček je v tom, že mezinárodní právo zatím nezná trestní odpovědnost za ekocidu. Termín existuje, ale viníky nelze postavit před soud, vymáhat náhrady škod ani je uvěznit. Jde o zásadní mezeru (Římský statut Mezinárodního trestního soudu vymezuje čtyři hlavní zločiny: genocidu, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a zločin agrese. Ekocida mezi nimi zatím chybí – pozn. red.).

Na změně pracují lidskoprávní organizace, včetně ukrajinské Ekologie – Právo – Člověk­. Ta se zaměřuje na prosazení účinných mechanismů, jak dovést Rusko k odpovědnosti za ekocidu, a na vytvoření systému kompenzací za škody na životním prostředí způsobené válkou.

Shromažďuje Ukrajina důkazy pro haagský tribunál?

Ano — na dokumentování zločinů pracují státní instituce i občanská společnost: Ministerstvo hospodářství, životního prostředí a zemědělství (které dodává metodologii), Úřad generálního prokurátora, ekologická prokuratura, tajné služby, policie i nevládní organizace. Sbírají fakta a využívají veřejně dostupné zdroje. Jenže to není jednoduché: jedna věc je zdokumentovat ostřelování lesa, jiná věc je prokázat, že jde o ekocidu s dlouhodobými následky. To vyžaduje zdroje, kterých má občanský sektor kritický nedostatek.

Kdo zaplatí obnovu přírody po válce?

Ukrajinský stát na to dnes nemá zdroje — a ani by neměl nést náklady za škody způsobené agresorem. Rozpočet pokrývá obranu a přežití země, zbytek závisí na mezinárodní pomoci. Klíčová je politická vůle EU, USA a globálních institucí. Naděje se upínají ke zmrazeným ruským aktivům, reparacím a mezinárodním fondům. Zda se tyto prostředky podaří získat, ale zůstává nejisté. Je nutná intenzivnější práce na prosazení těchto cílů.

Co vám dodává sílu v tom pokračovat?

Jsem v privilegovanější situaci než moji kolegové v Ukrajině — já žiju s dítětem v Estonsku, můžu se pořádně vyspat a mám elektřinu. Sílu mi dodávají lidé kolem mě, můj tým a stejně smýšlející lidé. Během magisterského studia práva na Loyolově univerzitě v Chicagu jsem poznala kolegy z Afriky, Indonésie i Střední Ameriky, kde také probíhají konflikty. Uvědomila jsem si, že na to nejsem sama a že lidé z různých částí světa jsou připraveni spojit síly při řešení ekologických problémů a usilovat o spravedlivý mír.

Jakým výzvám dnes čelí Ekoltava?

Velmi nám chybí dlouhodobá partnerství s evropskými donory, která by nám zajistila financování na dva až tři roky dopředu. Poptávka ze strany obcí je obrovská — potřebují podporu v oblasti hospodaření s odpady, adaptace na změnu klimatu i při tvorbě strategických dokumentů. Abychom to mohli dělat — najímat odborníky, realizovat výzkum a jezdit do terénu — potřebujeme stabilní a předvídatelné financování.

Pracujeme i bez grantů, protože věříme, že ekonomický rozvoj a ochrana životního prostředí jdou ruku v ruce. Ve všech vyspělých zemích je péče o přírodu samozřejmostí. V Evropě lidé chodí do lesa na procházky, nejen grilovat — to je zvyk, který jsme my zdědili ze sovětské éry. V Ukrajině se ale situace mění, vidíme to při práci s mnoha uvědomělými lidmi. Chceme žít v zemi, kde si můžete vyjít do přírody, projít se lesem nebo podél řeky a mít jistotu, že tam nehrozí výbuch. Právě proto má smysl pokračovat.

apríl 2026