Ženy v církvi  Nesme kříž svůj

Zatímco Vatikán v nejnovějších zprávách definitivně odmítá jáhenské svěcení žen, na českém venkově jsou to právě ženy jako Věra, kdo drží farnosti při životě a v momentech slabosti kněží přirozeně přebírá vedení bohoslužeb. Příběh o tiché vzpouře proti rigidnímu systému, který se bojí vlastní reality.

Jako každý čtvrtek v květnu odemkla Věra velkým těžkým klíčem dveře od jejich vesnické kaple svatého Gorazda. Z nevelké zděné stavby, které se po bocích notně loupala omítka, na ni dýchl příjemný chlad. Květnové večery byly stále ještě vlahé, ale některé dny, zvlášť pokud delší dobu nepršelo, pociťovala Věra stejnou vyprahlost, jakou trpěly neudržované meze na polní cestě za jejich domem, na kterých teď divoce a bíle kvetly trnky a mirabelky.

Nalila do kropenky trochu svěcené vody z plastového barelu, jež zdobil portrét Panny Marie Medžugorské. Tmavě modré linie v oblasti Mariina nosu a něžného úsměvu už vybledly. Taky si Věra ten barel přivezla pár let po revoluci přímo z poutního místa. Celou cestu z Bosny a Hercegoviny ho tehdy držela na klíně. Dva litry svěcené vody z městečka, kde se stal zázrak, rozdala po rodině, svým dcerám, sestrám i sousedce, která byla sice do roku 1989 ve straně, ale s příchodem nových poměrů se takové pozornosti nebránila. Svěcenou vodu v kanystru přechovávala dál, i když byla jen od místního kněze. Vystačil přesně na celý rok a voda se v té plastové nádobě nikdy nezkazila, nezatuchla ani nezamrzla.

Věra si občas na tu dobu náhle nabyté svobody vzpomene, bylo jí pětačtyřicet, o své dcery už se starat nemusela a konečně měla pocit, že může volně dýchat. Vedle nervozity z toho, jak tranzicí do nového světa projde ona i její blízcí, tu bylo veliké zadostiučinění, že celý život stála na správně straně, ačkoliv se jí okolí často snažilo vnutit názor, že svým držením s „černoprdelníky“ šlape po štěstí sobě i své rodině. Tehdejší cesta na slavné poutní místo ji občerstvila nadějí a konfrontace se středomořskou krajinou zjizvenou probíhajícím válečným konfliktem ji vedla k pokoře a vděčnosti i za kuponovou reformu.

„Chvála Kristu,“ pozdravila se Věra s místem a namočila ruku do kropenky.
Třemi kroky se ocitla před oltářem, tak malá to bylo kaple. Na obětní stůl rozprostřela vypraný ubrus a posbírala broušené vázy. Vyměnila v nich vodu, odkvetlé květiny nahradila čerstvými ze zahrady, na dřevěné židle rozdala podsedáky. Dalších nových deset kusů ušila na začátku května do kaple Líba, Maruška byla ve středu v kapli vysát, to vše si Věra v duchu odškrtla. Na holky je spoleh.

Jako každý týden se sejdou před šestou k májové pobožnosti, přijde snad ještě Božena, možná i s manželem a Ivana s dcerou, pokud se tento týden ze stacionáře s chráněnou dílnou vrací na víkend domů dřív. Věra si v kancionálu založí písně k dnešnímu setkání svatým obrázkem ze Křtin a pohlednicí z Lurd.
 
Přelétla očima refrén inspirovaný spisy Terezie z Ávily a pak si pomyslela, že by se k dnešní příležitosti hodila spíš nějaká mariánská píseň. Znovu se zamyslela nad Ivaninou dcerou, zdálo se, že se jí poslední roky nevede dobře. Její drobná, nízká postava se pomalu zakulacovala, Ivana jako učitelka přírodopisu dobře věděla, že Downův syndrom s sebou nese i další zdravotní komplikace, jako poruchy štítné žlázy, vrozené srdeční vady nebo leukemii a tak ostražitě pozorovalo proměny dceřina těla.
Věra si promnula oči a pocítila hluboký vděk za to, že její děti jsou zdravé, stejně jako vnoučata. Ivana si na dceru nikdy nestěžuje, zato na doktory a sociální pracovnice, kterým péči o ni taky svěřuje, umí nakydat pěknou špínu. Věra tomu rozumí, občas se kousne do rtu, když v kapli po společné modlitbě od Ivany zazní ostrá slova. Všechnu tu hořkost chápe a nikdy by nechtěla Ivanu napomenout, stačí, že jí zakázaly chodit ke svátostem, protože se s ní manžel chvíli po narození postižené miminka rozvedl.

Věra s tím vnitřně nesouhlasí, ale neříká to nahlas. Když se ale zdálo, že ke svátostem nechce místní duchovní správce připustit ani Ivaninu dceru, počkala si Věra na kněze jednou po mši u nich v kapli. Poprosila ho tehdy o zpověď a kněz ji pozval k sobě do staré felicie.

„Vyznávám se před Bohem, že jsem se dopustila těchto hříchů; u modlení bývám nesoustředěná, hádala jsem se svými sourozenci kvůli hloupostem, nepřemohla jsem svoji lenost a neozvala jsem dostatečně, když se mým bližním dělo neprávo a příkoří.“

Věra tušila, že se kněz bude chtít v několika obecných frázích vyjádřit ke každému jejímu pochybení. Mluvil o důležitosti modlitby, o pokoře a lásce, které mají být ženy v rodině nositelkami, o příkladu Marie a Marty a potřebě odlišovat, kdy je člověk líný a kdy by se měl uvážlivě zastavit a duchovně se občerstvit. Na závěr zdůraznil, že každý můžeme selhat, ale že odvaha postavit se za ostatní, zvlášť za ty, kterým se děje příkoří, je i teď po změně režimu stále velikou výzvu.

„Moje slova, otče,“ řekla Věra místo očekávaného „amen“ a nedovolila knězi, aby pokračoval a udělil jí rozhřešení. „Jak k tomu ta malá přijde, aby jí teď zakázali chodit ke svátostem. Však byla u prvního svatého přijímání s mýma holkama, nikdy jsem ji neviděla tak šťastnou, jako když šla v těch bílých šatečkách od oltáře. Neumí se zpovídat, tomu se nedivím, copak může mít taková čistá duše nějaké pochybení oproti nám?“ Kněz se zadíval do zpětného zrcátka, bylo jasné na co naráží. Překvapil ji její odpor i rafinovanost, s jakou se ozvala.

„A jinak jste se vyznala ze všech svých hříchů?“
„Snad ano,“ pokrčila Věra rameny.
Muž s kolárkem u krku chvíli váhal, pokýval hlavou, „jako pokání si přečtěte důkladně alespoň dvě kapitoly z Knihy Přísloví. Například verše 16 až 18 a další,” řekl tvrdě a odměřeně.

Věra po vykonání zpovědi možná zavřela dveře od auta trochu důrazněji, než bylo potřeba. Otec Vojtěch musel před cestou na bohoslužbu slova ještě natankovat. Díval se na zadní sedadla svého auta a říkal, že už by ho měl vážně trochu uklidit. Našel deset korun a po doplnění paliva přejel ke stojanu s vysavačem. Vyhodil několik obalů, plechovky od energetických nápojů a prázdné kelímky od kávy z automatu. Sáhl po starých novinách, už dlouho neměl čas je v klidu přečíst od začátku do konce, ještě je zběžně prolistoval, než se je rozhodl odnést ke kontejneru.  Vojtěch se chvíli zadíval na hlavní článek a pak zažloutlé listy dvakrát přeložil. Ze kdy ty zprávy jsou? Nakonec se stejně na nic nepřišlo, všechno zůstává jako doposud a je to on, kdo musí se několikrát do týdne táhnout po všech vesnicích farnosti kvůli hrstce lidí, kteří ho zahrnou dotazy na opravu jejich kaple. Zrovna dneska se mu příšerně nechtělo, k čemuž přispělo i odpolední setkání s katechetkou.

Potkali se cestou ze základní školy. Zatímco on se jako každý rok věnoval třetím ročníkům a jejich přípravě na eucharistii, katechetka učila náboženství ostatní děti až do páté třídy. Během řeči zmínil, že není žactvu dobrým příkladem, když sama učitelka náboženství odchází ze mše dřív. Mladá žena viditelně zbledla, „přemýšlíte jako inkvizitor, otče,” zasyčela. Vojtěch se zastavil, předešla ho o několik kroků, prudce se otočila a zahleděla se mu do tváře, „vás asi každý měsíc netrápí šílená menstruace. Dysmenorea. Latinsky asi umíte,” řekla vztekla a bez pozdravu odešla.
Teď Vojtěch luxoval a užíval si hučení technického vysavače, který na chvíli přehlušil i jeho vlastní myšlenky. 

„Jsme všichni?“ Přelétl otec Vojtěch o čtyřicet minut později pohledem pět stojících žen.
„Dcera má odpolední a druhá je i s vnukem na nemocenské,“ oznámila Věra.
Božena necítila potřebu omluvit manžela, jako by se na něj povinnost s dnešním setkáním nevztahovala.
„Vezme si někdo čtení?“
„Už jsme si to rozdělily,“ řekla Věra.
„A přímluvy?“
„Ty můžu já,“ usmála se.
„Půjde někdo k přijímání?“ odvážil se otec Vojtěch znovu pohledem zkontrolovat prostor. Ivana uhnula očima a podívala se ven z okna, její dcera ji chytila za ruku.
„Půjdeme všechny,“ řekla pevně Věra.

Bohoslužba slova mohla na první pohled probíhat rutinně. Božena předzpívávala táhle a vysoko, ženy v kapli si sedaly, stoupaly a poklekávaly podle zvyklostí, jen Ivanina dcera se občas s úkonem trochu opozdila a pokaždé se tomu srdečně zasmála. V malé místnosti pronikavě voněly šeříky. Otci Vojtěchovi se rozjížděla alergická reakce, z těžké vůně se mu dělalo mdlo. Zamyslel se nad tím oslovením „otče“. Zvlášť od farnic, které by mohly spíš být jeho matkami jako v dnešním případě, to působilo nepatřičně a jak si všiml, často ho vůbec nepoužívaly nebo do intonace vkládaly něco jako ironii.

Výrazně mladší ženy a dívky se často ostýchaly takové oslovení použít. Vybavily se mu situace ze zpovědnice. Do tváře lidem nevidí, jsou to většinou jen ruce, které zřetelně rozezná a hlas, který ho mate. Jemně a křehce se mu kdosi svěřuje, že bije své malé děti, že je nezvládá a že nesnáší, jak na všechno zůstává sama a manžel po ní chce na konci týdne sex.

Vidí černě nalakované nehty a cítí pach cigaret, alkoholu a borůvkového wapeu a poslouchá stížnosti na rodiče a o nutkání si něco udělat a zabalit to před podělanou maturitou. V obou případech zkoušel reagovat, hledal slova, která budou plná naděje ale budou i výchovná, odkazoval se na příklad Panny Marie.

„Tak to teda fakt díky, tyv… otče,“ zareagovaly tehdy černé nehty. Proč s tím za ním vůbec chodily? Zjevně se jedná o tu nejupřímnější formu zpovědi. Nic srovnatelného od té doby neslyšel, ale Vojtěch si byl jistý, že by tady pomohla spíš nějaká psycholožka nebo rodinná poradkyně. Jenže i Bůh je naším otcem a Ježíš Kristus jeho synem, takže se zdá, že téma vztahů v rodině nemůže ani kněz žijící v celibátu ze svého repertoáru vyjmout. Vybavoval si z biblistiky nebo snad hebrejštiny, že to Ježíšovo „abba“, kterým v Novém zákoně oslovuje Boha, je mnohem vřelejší, osobnější, než české „otče“. Prý se podobá spíš oslovení „daddy“, tedy „tati“.

Má se pokusit být dobrotivým duchovním tatínkem? S třeťáky v náboženství by to snad šlo – s některými – ale co si počít s celým společenství, které v jeho farnosti tvořili spíš stárnoucí dospělí a výrazně menší hrstka jejich dospělých dětí? Nebyli to ještě úplně staří lidé, o nichž si představoval, že se postupně stávají podobně bezbrannými a závislým jako děti. K těm by snad uměl a mohl být tatínkovský. Tohle bylo společenství dospělých, u nichž se z většiny zdálo, že ty nejlepší roky mají za sebou a prostor pro výraznou životní změnu už není. Stejně tomu bylo u něj. Byl odměřeným správcem, nevěděl, jak se stát otcem. Jenže co to znamená? Vzpomněl si na svého tátu, hrdého a příkrého člověka, stavějícího disciplínu nad něhu. 

Občas se mluví o mužské a ženské spiritualitě. Jsou tu přeci řádové sestry, které do nějaké míry mohou vystoupit ze svých povinností, mluvit s ženami, které to potřebují, o ženských věcech přemítal Vojtěch. I Matka Tereza určitě menstruovala, stejně jako svatá Kateřina Sienská a určitě i Panna Marie, i když to početí bylo z boží vůle. A pak se mu vybavila jeho známá a jmenovkyně, sestra Vojtěcha z Kongregace Dcer Panny Marie Pomocnice, která působila taky jako vychovatelka v nedalekém dětském domově. Ve srovnání s ní se mu zdál i jeho vlastní otec uvolněný, milující volnomyšlenkář. Co vůbec ví o ženách? Mimo vlastní matku, která mohla být příkladem ctnostné, tiché manželky, i když zpětně se Vojtěchovi jeví spíše jako člověk bez osobnosti.

Dopadala na něj divná únava a těžké otupělost. Mohla za to těžká vůně a pyl, který ho dráždil v nose, tlačil za očima a způsoboval dušnost? Letošní sezonu jako alergik a astmatik podcenil. Pocítil nepříjemné sucho v ústech, zatímco dozněla odpověď věřících. Jak dlouho takhle vlastně sedí? Nedokázal si vzpomenout, jaký liturgický úkon provedl naposledy, ale bohoslužba probíhala i bez jeho zásahu. Protřel si oči, které ho poté začaly štípat ještě víc. Soustředil se, chtěl otevřít ústa, aby navázal svojí replikou na odpověď, která je při bohoslužbě připsána lidu, jenže zazněla bez jeho přičinění. Zamrkal a uvědomil si, že ve chvíli jeho slabosti převzala vedení obřadu Věra. Už víckrát si v minulosti všiml, že předříkává i to, co má zaznít od kněze, bral to ale jako reflex, potřebu zopakovat slova, která člověk slyšel už tisíckrát. Nevstoupila do kněžiště, dokonce byla stejně jako ostatní ženy dál otočená tváří k oltáři, stála ale v jejich čele a počínala si přirozeně a sebejistě.
Je to od ní drzost? Je to vzpoura? 

Do druhého vatikánského koncilu stál kněz taky čelem k oltáři a lidé za jeho zády. Věra to musí vědět, i když si tu dobu nepamatuje. Co tady ty ženy vlastně dělají celý ten měsíc, než na ně vyjde řada a on je přijede navštívit? Mají volný přístup ke kapli, k liturgickým předmětům. Vojtěchovi zatrnulo. Neselhává, pokud je nekontroluje? Nepoženou pak k odpovědnosti jeho?  
  – píše svatý Pavel Korintským, do jednoho z prvních křesťanských společenství, kterému směřoval celou řadu umravňujících a nabádajících textů. Velkou roli v tamější komunitě měly totiž i ženy, nadané prorockým darem, ale nejen ty vyvolené se účastnily setkání, promlouvaly na shromážděních a dokonce při tom nosily nezakryté vlasy, čehož se měl Pavel obávat, protože jejich chování připomínalo následovnice extatických pohanských kultů. Vojtěch znal všechny argumenty pro to, aby byl v církvi dál udržován status quo ve věci postavení žen, protože jinak by to přeci mohlo být jako u evangelíků, luteránů nebo husitů. Nebo nikým nekontrolovaných charismatických sekt jako kdysi v Korintu.

Bože můj, vždyť já opravdu přemýšlím jako nějaký šílený inkvizitor, pomyslel si Vojtěch. Nestojí proti blouznící vestálce, proti němu zrovna jeho part předříkává sympatická žena v důchodovém věku, která se snaží udržovat tuto nepatrnou komunitu věřících při životě. Neměla sem nosit ty otřesné šeříky, ale víc proti ní říct nemůže. Zadíval se na Věru, která se modlila se zavřenýma očima. Když se střetli pohledem, opět se na něj sebevědomě usmála.

„Je všechno v pořádku, otče?”
„Ano, jistě. Pokračujte.”   * V textu je citováno z Bible - Český studijní překlad (© 2009, Nadační fond překladu Bible).

jún 2026