Gaslighting na oddělení šestinedělí  „Ale maminko, to byste měla umět“

Máte za sebou porod, uf, ale to pravé peklo paradoxně často začíná až na oddělení šestinedělí. Proč má poporodní péče v Česku tak špatnou pověst a proč se ženy stále setkávají s bagatelizací, pasivní agresí a zdravotnickým gaslightingem?

Porod a dny po něm patří mezi nejzranitelnější okamžiky v životě ženy. Já sama i některé ženy v mém okolí jsme se setkaly s tím, že právě v tomto náročném období se nám ze strany zdravotnického personálu bohužel nedostávalo patřičného pochopení a péče. Už déle mi vrtá hlavou, čím to vlastně je, že personál pracující na oddělení šestinedělí má tak špatnou pověst? A nemá to vliv i na porodnost?

Mým cílem je otevřít diskuzi o systémových nedostatcích v komunikaci s pacientstvem a poukázat na různé formy gaslightingu v porodnické péči. Chci zdůraznit, že záměrem textu není pranýřovat zdravotnický personál, ale o analýzu systémového problému. Ze srdce děkuji všem, kteří i v náročných pracovních podmínkách volí individuální a citlivý přístup.

Gaslighting ve zdravotnictví

Blízká osoba z mého okolí se mi svěřila, že špatná zkušenost z pobytu na oddělení šestinedělí ji vedla k rozhodnutí, že další dítě už nechce: „Ze sesterny byl slyšet smích, ale když jsem požádala o pomoc, bylo mi řečeno, že toho mají moc a ať si nějak poradím. Na pokoji řvala dvě hladová mimina a my nevěděly co s nimi. Na ten pocit zoufalství nikdy nezapomenu.“ V okamžiku, kdy potřebovala někoho, kdo jí pomůže vysvětlit, jak funguje kojení, proč její dítě pořád pláče a proč i ona tak často pláče, se jí této péče nedostávalo. Setkala se naopak s bagatelizací, pasivní agresivitou, infantilizací („ale tak maminko, to byste měla umět“) či jinými formami psychické manipulace.

Pokud tělo nereaguje podle tabulek, může za to pacient*ka – je to jakási speciální forma zdravotnického gaslightingu, kdy jste vnímáni pouze podle toho, jak snadno vám jde odebrat krev nebo jak dobře se vám hojí jizva. Člověk pak začne pochybovat o vlastní příčetnosti nebo integritě svého těla, což rekonvalescenci rozhodně nepomáhá. Naopak. Oddělení šestinedělí se často mění v prostor, kde personál i ostatní matky agresivně prosazují jedinou přípustnou cestu péče, zatímco jakákoliv odchylka je trestána pasivní agresí. Namísto odborné podpory nastupuje toxický mýtus o „přirozeném instinktu“, který zneužívá ženskou sounáležitost k vyvolávání pocitů selhání a viny. Na oddělení šestinedělí je to celé náročnější ještě z jiných důvodů. Nejde jen o to, že vaším tělem prosvištělo dítě a hojíte se, ale musíte okamžitě nastoupit na značky a pečovat o zbrusu nového tvora.

Dochází tu k unikátnímu střetu kompetencí, který může vytvářet napětí. Na oddělení šestinedělí se porodní asistentky většinou mohou zabývat pouze stavem ženy po porodu, dětské sestry zase pouze novorozencem, jeho prospíváním a podporou kojení. Jedna osoba tedy řeší zavinování dělohy a případné hojení stehů, druhá zase jen dítě, vážení a krmení, ale málokdo se ptá, jak se žena cítí psychicky i fyzicky. Dyáda matka-dítě je tak doslova rozdělena přímo nastavením systému.

Na emoce nezbývá čas

Při jednom ze svých těhotenských vyšetření jsem se seznámila s porodní asistentkou a laktační poradkyní Annou Hrabánkovou. Až později jsem si dohledala, že je spoluzakladatelkou iniciativy Jak se kde rodí a pro české porodnictví vybojovala důležitý boj – díky jejímu téměř sedmiletému soudnímu tažení Ústav zdravotnických informací musí zveřejňovat statistiky o lékařských zákrocích prováděných při porodech.

Hrabánková mi v rozhovoru vylíčila, že oddělení šestinedělí je velmi rušné prostředí pro pacientky a zároveň monotonní pro personál a obdivuje všechny, kdo tam dokáží pracovat s respektem k individuálním potřebám – sama u sebe vycítila, že tak velký průtok pacientstva by jejímu naturelu nedělal dobře a raději se věnuje soukromé praxi, kdy má ženu/rodinu a dítě na starosti kontinuálně během těhotenství a porodu, ale i poté.

Administrativní zátěž a případný nedostatek personálu mohou vést k tomu, že sestry (a bratři, přičemž oficiální označení této profese mužskou variantu stále nemá) přepínají do úsporného režimu a řeší jen to, co je potřeba splnit: tabulky a denní výkazy. Na emoce nezbývá čas. Stereotyp pak učiní svoje a i kdyby na emoce čas a energie byly, možná už je do svojí práce nezakomponují, protože zjistili, že to jde i bez toho.

Velkou roli pak může hrát i to, jaká je atmosféra na daném pracovišti, což mi potvrdila dětská sestra z pražské porodnice Ústavu pro matku a dítě, která si přála zůstat anonymní: „Pokud tu nastoupíte a máte idealistické představy, jak budete dělat všechno skvěle, může vás čekat velká deziluze. I když se snažíte, tak ta míra kolektivní blbé nálady vás prostě semele. Já jsem proto přešla na jiné oddělení, o kterém jsem věděla, že je tam prima parta a že tam nebudu za exota, když se snažím k ženám přistupovat mile.“ Kromě toho zmiňuje, že vzhledem k tomu, jakými psychickými veletoči si ženy po porodu procházejí, personál by měl být v tomto ohledu vyškolen a adekvátně reagovat – tedy pracovat s vědomím, že vzhledem k mezní situaci (akutní zdravotní stav, kdy například je ohrožen život dítěte) se lidé mohou chovat nestandardně – mohou být útoční, nebo naopak „zamrznout“. Bylo by úžasné, kdyby v tu chvíli tu pro jejich emoce byl někdo, kdo tyto stavy znormalizuje a s respektem vyslechne (a tím nemyslím pouze spolupacientku na pokoji, s níž taková harmonie může nastat, ale nemusí).

Pro prvorodičky bývá tato životní situace zcela nová a mohou se potýkat s hormonálně podmíněným poporodním koktejlem emocí: během několika desítek hodin po porodu totiž klesne hladina estrogenu a progesteronu na zlomek hodnot z doby těhotenství, což má přímý vliv na chemii mozku. Anna Hrabánková doplňuje: „Spouští se také takzvaná matrescence – neurobiologický přerod srovnatelný s pubertou, který strukturálně a nevratně přestavuje mozek. Dochází při něm k úbytku šedé hmoty v oblastech sociálního mozku, což sice zní děsivě, ale ve skutečnosti jde o přirozené zefektivnění a ladění nervové soustavy na potřeby novorozence. Tato adaptivní změna posiluje propojení hemisfér a přímo souvisí s budoucí schopností matky citově se napojit na dítě.“
 

Šlo by to dělat lépe, ale

Důležité je v tuto chvíli zmínit historické pozadí této péče. Do roku 1951 porodní asistentky či jak se říkalo „porodní báby“ samostatně vedly péči při fyziologickém porodu a v šestinedělí. Zákonem z roku 1951 došlo k reorganizaci zdravotnictví, která vedla k institucionalizaci porodní péče. Porody doma se staly výjimečnými. V roce 1966 došlo k přejmenování profese na ženskou sestru a péče o porod se stále více přesouvala pod vedení lékařů-porodníků.

Teprve po revoluci se začaly objevovat snahy porodních asistentek získat svoji autonomii zpět. Získávání ztracené autonomie provázejí dlouhodobé kompetenční spory, v nichž se porodní asistentky snaží o návrat k modelu samostatného vedení fyziologického porodu a poporodní péče. Proti těmto snahám stojí silná tradice českého porodnictví orientovaná na lékařskou kontrolu a hierarchické řízení péče, které porodní asistentku vnímá primárně jako asistující zdravotní sestru. Porodní domy jsou v nedohlednu.

Hrabánková zmiňuje další aspekty problematiky: zdravotnictví se vyznačuje hierarchičností a disciplínou, empatie je něco, s čím každý přichází buď sám od sebe, nebo vůbec: „Porodní asistentky a sestry se mají chovat empaticky, ale samy při studiu na praxích a následně na pracovišti empatii zažijí málokdy.“ Dodává, že v českém zdravotnictví se empatie často bere jako samozřejmá „povinnost“ sestry, ale už se neřeší, kde má sestra tuto energii čerpat. Dokud se tedy nezmění pracovní kultura a sestry nezažijí podporu od vedení, odpovídající uznání od společnosti, ale také lepší finanční ohodnocení, zůstane jejich empatie jen vyčerpávajícím obětováním se.

Kromě toho mi Hrabánková rozšiřuje obzory tím, že mi vysvětluje fenomén známý jako „The Know-Do Gap“ – jde o propast mezi existujícími vědeckými důkazy a jejich skutečným zavedením do každodenní lékařské praxe. Průměrná doba tohoto zpoždění dosahuje alarmujících 17 let, což znamená, že pacientstvo často po celá desetiletí nedostává tu nejlepší možnou péči. Tato časová prodleva je způsobena kombinací byrokratických procesů, nedostatku financí, ale i psychologickou rezistencí zdravotnictva vůči změně zvyklostí.

Je třeba vzít vpotaz, že v českém porodnictví nejde jen o „zpoždění 17 let“, ale o aktivní odpor systému k oslabení lékařské dominance. Zatímco věda říká „méně je více“, český systém je nastaven na „kontrola je jistota“, což vytváří prostředí, kde jsou moderní poznatky často vnímány jako ohrožení bezpečnosti nebo lékařské prestiže.

Pro blaho dítěte

V rozhovorech s ženami různého věku v mém okolí slyším, jak moc se porodní péče u nás zlepšila – generace babiček je nadšená z toho, že do porodnice mohou tatínci a nemusí už jim děti ukazovat z okna. Generace starších sester závidí (mnohdy) hezké prostředí, velký počet nadstandardních pokojů a možnost mít seznam porodních přání, do kterého by dnes napsaly, ať jim nikdo netlačí na břicho. Ovšem ženám, které jsou dnes v reprodukčním věku, už toto většinou nestačí. „Porodnictví se změnilo díky ženám, mluvíme více za sebe. Protože ženy vyjadřovaly své potřeby, začaly jsme jim naslouchat. Ale v okamžiku, kdy se ženě narodí dítě a přechází na novorozenecké oddělení, je to těžké. Najednou lékaři a sestry mohou říkat, že něco je pro blaho dítěte. A ta žena neví,“ říká porodní asistentka Milada Barešová v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Je však evidentní, že se jako pacientstvo obecně ozýváme stále jen výjimečně.

Není divu, pacientstvo u nás není většinou bráno tak, že je v pozici klienta či partnera, je vnímáno v pozici pasivního „objektu“ léčby. Jde o medicínský paternalismus. Pokud se zamyslíme nad historickým vývojem českého zdravotnictví, může to být pozůstatek komunismu, kdy respekt k institucím byl vynucován, což vedlo k tomu, že ozvat se nebo se ptát na „druhý názor“ bylo (a často stále je) vnímáno jako projev nedůvěry nebo dokonce drzosti.

„Podat zpětnou vazbu – tu pozitivní i tu negativní – by mělo být podle mě běžnější. Je toho pořád strašně málo. V porodnictví jde přitom o to, že ti lidé nejsou nemocní a bohužel stále zažívají porušování svých práv. Málo jich má ale kapacitu se ozvat a v období šestinedělí nebo péče o malé dítě psát zpětnou vazbu, i když člověk ví, že pro něj osobně už to nemá smysl, ale dělá to pro ostatní. Většina lidí z okolí jim řekne: Buď ráda, že máš zdravé dítě a žiješ,“ popsala už dříve pro Heroine Hrabánková typickou bagatelizaci, s níž se ženy při formulaci svých stížností často setkávají.

Supervize pomáhá

Ptám se jí, co by situaci na oddělení šestinedělí pomohlo. Napadá mě sloučení gynekologické péče a dětské sestry v jednu osobu, což vzhledem k tomu, že porodní asistentky mají za sebou vzdělání k tomu dostatečné, by teoreticky neměl být problém. Ostatně v zahraničí je to běžné, protože je kladen důraz na kontinuitu péče jedné osoby. Problém je tedy v zajetých kolejích. Hrabánková popisuje, že jde spíše o to, aby systém dovolil porodním asistentkám dělat to, co umějí a k čemu jsou vzdělávaní – tedy pečovat o matku a dítě jako dyádu i po porodu. Dodává, že v některých zařízeních se to takto už prý realizuje – zmiňuje například Ústav pro matku a dítě. Dle mých rešerší takový druh péče probíhá pouze na jednom ze čtyř oddělení šestinedělí a dále na nadstandardních pokojích (tedy pro pacientstvo, které si připlatí). Snaha minimalizovat ruch na pokoji na oddělení šestinedělí evidentně existuje, jen stále není zavedena plošně.

Za další výzvu Hrabánková považuje konkrétní nástroje prevence vyhoření – možnost psychologické podpory, kterou personál může využít například po náročné pracovní události, podpůrnou supervizi nebo další vzdělávání v oboru, které v posledních letech už bohužel není monitorováno a ve kterém chybí podpora rozvoje v jednotlivých oblastech práce. Zatímco například v sociálních službách je už u nás supervize povinná, ve zdravotnictví je zatím spíše raritou: „Je možné, že evokuje kontrolu a dozor, ale přitom jde o nadhled a náhled, kdy v bezpečném prostředí mohu probrat to, co se mi v mojí práci stalo a o čem mám pochybnosti, zda to proběhlo správně. Je to taky nástroj seberozvoje,“ komentuje Hrabánková.

V českém zdravotnictví naráží potřeba supervize na hluboce zakořeněný kult neomylnosti, kdy jakékoli zaváhání se vnímá jako profesní selhání, nikoliv jako prostor k růstu. V přísně hierarchickém systému se místo konstruktivní zpětné vazby stále praktikuje spíše kultura „hledání viníka“ a veřejného kárání, což u personálu vyvolává přirozený odpor k jakékoli formě otevřeného sdílení pochybností. Zdravotnický personál pak slovo supervize mylně zaměňuje za další nástroj kontroly a trestání, protože v prostředí orientovaném na výkon a disciplínu se upřímnost a reflexe vlastních emocí považují za projev nebezpečné slabosti. V některých zdravotnických zařízeních již supervize funguje (například Fakultní nemocnice Brno), bylo by však užitečné, kdyby se i ve zdravotnictví stala pravidlem. Ano, i pro lékařský personál!

Cílené snižování nejistoty pacientstva
Od blízké ženy v mém okolí jsem vyslechla velmi pozitivní zkušenost s porodem v zahraničí, a to díky tomu, že v dané nemocnici byly zavedeny povinné standardy pro komunikaci s pacientstvem – zdravotnický personál je vždy informoval o tom, proč přicházejí a co hodlají provádět. Existuje například koncept AIDET, která slouží jako tahák pro personál, aby na nic lidského nezapomněl – pozdravit (oční kontakt, úsměv, oslovit jménem), představit se, sdělit délku a popis trvání kroku, který následuje (například odběr krve), poděkování na konci interakce. Může se zdát, že to je zbytečné vykecávání se, ale ve skutečnosti jde o uznávaný a certifikovaný nástroj, který skrze snižování nejistoty pacientstva přímo tlumí jeho stresovou reakci. Z pohledu neurobiologie tyto techniky potlačují vyplavování adrenalinu a kortizolu, což je (nejen) v poporodní péči zásadní.

Standardizovaná komunikace navíc funguje jako bezpečnostní protokol, který eliminuje až 60 procent komunikačních šumů, jež jsou globálně nejčastější příčinou medicínských pochybení. Ve výsledku tak informovanost pacientstva zvyšuje jeho práh bolesti a ochotu spolupracovat. Bohužel český zdravotnický systém je mnohdy nastaven na „výkon a kontrolu“, což jsou generátory adrenalinu. Moderní péče by přitom měla fungovat jako „oxytocinový inkubátor“, kde je prioritou klid, teplo a pocit bezpečí, aby se hormonální rovnováha mohla co nejdříve ustálit ve prospěch regenerace a kojení. Ignorovat emoce ženy v tomto období je tak stejně neprofesionální jako nechat otevřenou ránu – je to zanedbání základní fyziologické bezpečnosti, které se dříve či později propíše do zdraví matky i dítěte.

Když jsem se v českých porodnicích ptala na to, jak je to u nás s komunikačními manuály, ukázalo se, že hodně toho je na papíře, ale praxe pokulhává. Česká zdravotnická zařízení mají v šanonech či na internetu etické kodexy zaměstnance a kodexy práv pacientů a jejich blízkých, na nástěnce visí desatero pro soukromí pacientů, leckdo absolvoval kurz, jak hovořit s pacientstvem. Standardy existují, jenže mnohdy narážejí na institucionální kulturu.

Pokud starší sestra učí mladší sestry stylem „takhle se to u nás dělalo vždycky“, etické kodexy jdou stranou. Často také chybí zpětná vazba – nemocnice málokdy postihují personál za „nedostatek lidskosti“, pokud je medicínsky odvedená práce v pořádku. V tomto ohledu je třeba vyzvat pacientstvo, aby si na špatné zacházení stěžovalo, přestože je pochopitelné, že po návratu z nemocnice míváme většinou spoustu jiných starostí. Jenže zlepšovat něco znamená ozývat se. Bez všech těch, kteří bojovali za lepší porodnickou péči u nás, by pořád ještě byla ve stavu, kdy je běžné ženu při porodu profackovat a kárat za hysteričnost a otce „z hygienických důvodů“ k porodu radši vůbec nepustit.

Kvalitní péče nekončí u bezchybně provedeného zákroku. Začíná u vzájemného respektu, který je stejně důležitý jako sterilní nástroje. Kultivace nemocničního prostředí není bojem pacientstva proti zdravotnictví, ale společným zájmem nás všech – abychom se v systému, kde se dříve či později ocitne každý z nás, cítili především jako lidé, nikoliv jen jako diagnózy na papíře.

jún 2026