Klimatická žaloba  Když se spojí právo a aktivismus

Vincenc Bouček je český advokát, který se věnuje podpoře organizací i jednotlivců v environmentálních a lidskoprávních kauzách. Od roku 2017 se občansky angažoval v hnutí za klimatickou spravedlnost Limity jsme my, posléze ve spolku Klimatická žaloba ČR. Ester Dobiášová se ho zeptala mimo jiné na to, proč je český stát v ochraně klimatu tak nečinný, až ho podle soudů nelze žalovat, jak vypadá právo v akci a jak klimatický aktivismus dokáže spojit rodinu. 

Od podání klimatické žaloby uběhlo pět let a ještě stále není konec. Jak se vyrovnáváš s tím, že soudní proces trvá tak dlouho? Přeci jen jsi do něj ty i ostatní ze spolku Klimatická žaloba ČR vložili velké množství času a energie.

Klimatická žaloba je příkladem strategické litigace. To znamená, že jejím cílem není jen vyhrát konkrétní soudní spor, ale dosáhnout určité širší změny. Soudní řízení je ale dlouhé a postupuje nárazově. Když přijde rozhodnutí, musíte ze dne na den mobilizovat všechny síly, bránit se a komunikovat směrem k veřejnosti. Pak zase dlouhé měsíce jen čekáte v nejistotě a musíte být ve střehu a udržet si energii pro další kolo. Klimatická žaloba ČR je navíc aktivistický spolek, kde se lidé angažují většinu času dobrovolnicky.

Co vám pomáhá vydržet?

Silnou motivací je vědomí, jak moc je u nás řešení klimatické krize přehlížené. Česká klimatická politika krizi dlouhodobě neřeší, a teď ji navíc popírá. Především však pomáhá to, že na žalobu nejsme sami. Nikdy to nebyla práce jednoho člověka, ani dvou, ani tří – vždycky to byl kolektiv, kde bylo třeba pět, šest, sedm, osm, někdy deset lidí, kteří do toho dávali energii. Navíc je spolek součástí širšího klimatického hnutí, které ho podporuje. Vždy bylo potřeba si sílu předávat navzájem, občas se sejít a připomenout si, proč je naše snaha důležitá, a že má smysl. 

Žalobu jste v roce 2021 podali na českou vládu a čtyři ministerstva – ministerstvo životního prostředí, průmyslu, zemědělství a dopravy. Jak jste si představovali, že by měly žalované strany reagovat?

V první řadě nám šlo o to, aby soudy vůbec vyslovily a pojmenovaly odpovědnost státu – aby řekly, že nečinnost ministerstev a nečinnost státu jsou nezákonné a v důsledku porušují lidská práva občanů České republiky. Už jen to byl zásadní morální milník, o který bychom se mohli opřít při dalších kampaních za lepší klimatické politiky. Druhým požadavkem bylo, aby soudy jasně určily, jak rychle a v jaké míře má Česko snižovat emise, abychom naplnili svůj podíl odpovědnosti z Pařížské dohody a chránili lidská práva. 

V původní žalobě byly i požadavky na adaptaci, tedy přizpůsobení se probíhající klimatické změně. Protože nám Městský soud v Praze při prvním rozsudku dal za pravdu právě v mitigaci s tím, že Česko musí mít výrazně silnější plány na snižování skleníkových plynů, zatímco adaptaci zamítl, rozhodli jsme se v dalším průběhu sporu soustředit už jen na mitigaci, abychom spor neštěpili do dvou rovin.

Počítali jste s tím, že hned první soudní řízení u Městského soudu v Praze vyhrajete?

Trvali jsme na ústním jednání, abychom tam mohli být osobně. U Městského soudu senátu předsedala soudkyně, jejíž lidský přístup mi přišel otřesný – dávala nám najevo, jak ji štveme, a přerušovala projevy účastníků. Tam jsem si poprvé z pozice strany sporu uvědomil, jak klíčové je chování soudců pro důvěru v justici. Zbylí dva soudci senátu se naopak aktivně doptávali k jádru věci a bylo vidět, že nad našimi argumenty přemýšlí. 

Soudní jednání bylo přerušeno, ale pak nás pozvali do síně k vyhlášení rozsudku, což jsme nečekali. Bylo nás asi čtyřicet. Mysleli jsme, že to odročí o měsíc, takže ve všech koloval adrenalin. Povstali jsme a oni začali číst výrok. Prvními větami odmítli žalobu vůči vládě. Všichni jsme si v duchu řekli, že jsme prohráli. Jenže oni pokračovali dál k ministerstvům a najednou začala padat slova o nezákonnosti a nečinnosti. Byla to trošku složitá formulace, ale postupně nám docházelo: „My jsme to asi dali!“

Jaký to byl pocit?

Nádherný. Vidět autoritu právního státu, která potvrzuje naši argumentaci, bylo neuvěřitelné. Soud uznal, že klimatická změna je závažná a zasahuje do lidských práv. To v té době ze státních představitelů neříkal nikdo. A nesmírně důležité bylo zažít to kolektivně. Stejně jako když nás později sejmul Ústavní soud v Brně. I po prohře jsme si sedli do sdílecího kolečka a probrali, co se v nás děje. Společenství a vzájemná podpora jsou pro celý proces klíčové. 

I neúspěch má ale smysl. Kdybychom žalobu vůbec nepodali, nikdy bychom nezjistili, jak soudy rozhodnou. Environmentální soudní proces tohoto typu sice měl precedenty v zahraničí, ale v Česku byl jedinečný. Bylo to poprvé, co se klimatické otázky dostaly před soud. 

Klimatickou žalobu soud v Praze sice zčásti uznal, ale jak jsi naznačil, po kolečku u Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu jste nakonec neuspěli. Jak si to vykládáte?

Soudy potvrdily, že klimatická změna probíhá, má katastrofální dopady a je způsobená člověkem. Zároveň ale řekly, že vzhledem k tomu, že v Česku chybí zákony, o které by šlo opřít povinnost ministerstev snižovat emise, tak je nelze žalovat. Soudy nás prý nemůžou ochránit a je potřeba, aby nejprve Parlament přijal zákon. Ten to ale udělat nechce, protože to nechce řešit. Stát je jednoduše tak nečinný, až ho vlastně nejde ani žalovat.

Není to trošku začarovaný kruh?

Je to kruh nečinnosti. Protože je Parlament nečinný, zůstanou nečinné i ministerstva a soudy, protože se není v zákonech o co opřít. Čistě formálně-právně je ta logika správná. Když chybí konkrétní zákon, nelze žalovat. V tomhle případě to byl ale příliš formalistický přístup, který pominul naléhavost a závažnost dopadů klimatické krize. Soudy byly jediné, které mohly zasáhnout, ale neudělaly to. Řekly: „Ať to udělají jiní, ne my.“ Přitom když jde o takhle zásadní porušení lidských práv zakotvených v Listině, měly by soudy zasáhnout i bez podrobnějšího zákona, což v jiných případech dělají.

Na čem jste stavěli svoji argumentaci?

Žaloba byla pečlivě vyargumentovaná klimatickými závazky s poukazem na to, že pasivita státu porušuje lidská práva. Pracovali jsme také s konceptem takzvaného uhlíkového rozpočtu, což je vědecký výpočet určující, kolik emisí ještě může lidstvo celosvětově vypustit, pokud chceme udržet oteplení do stanovené hranice, typicky 1,5 stupně Celsia. Tento celkový objem se pak rozpočítává na jednotlivé státy – podle počtu obyvatel či historické odpovědnosti.

Z našich propočtů vyšlo, že Česko svůj rozpočet už vyčerpalo a před pár lety začalo žít na dluh. Produkujeme emise v objemu, který je vůči zbytku světa nezodpovědný, protože spoléhá na to, že ostatní státy budou muset snižovat emise výrazně rychleji, abychom my mohli spalovat dál. Soudy se však výpočtem odmítly zabývat.

Právě v oblasti lidských práv jde vidět, že se klimatická žaloba netýká pouze klimatického hnutí, ale všech obyvatel a obyvatelek Česka. O jaká lidská práva jste se opírali?

V první řadě jde o právo na příznivé životní prostředí, zachycené v naší Listině i v Evropské úmluvě. Právě u něj konstatoval Evropský soud pro lidská práva porušení ve známé kauze švýcarských seniorek. Kromě toho jsou tím ale dotčena i další práva – především právo na život a na zdraví v důsledku vln horka a dalších projevů změny klimatu, právo na vlastnictví, protože znehodnocováním krajiny usychají lesy a mizí voda ve studnách, a v neposlední řadě i právo svobodně hospodařit. To dopadá přímo na zemědělce, a proto s námi u žaloby byli i rodinní farmáři, kterým extrémní výkyvy počasí a proměna ročních období zásadně komplikují obživu.

Podařilo se vám prostřednictvím žaloby oslovit i lidi mimo klimatické hnutí?

Do spolku se přihlašovali lidé, kteří dříve nebyli v žádných aktivistických kolektivech. Členská základna se rozrostla z původních dvou stovek až na dnešních pět set lidí napříč republikou a generacemi. I lidé z odlehlých koutů země vzali žalobu za svou a cítili, že se soudíme i za ně. Mezi členy jsou buď lidé dostatečně uvědomělí, anebo ti, na které klimatická krize přímo dopadá, typicky zemědělci. Krásným příkladem je i můj táta. V době podání žaloby byl starostou Svatého Jana pod Skalou, do té doby nebyl v oblasti ochrany klimatu aktivní.

K žalobě jsi tátu přivedl ty?

Před podáním žaloby jsme hledali spolužalobce z řad obcí, aby spor zaštítil co nejširší spektrum práv. Přeposlal jsem výzvu tátovi s tím, jestli neví o nějakém kolegovi starostovi, kterého by to zajímalo. Obratem mi napsal, že se připojí sám za sebe a navrhne zastupitelstvu, aby se připojila i obec.

Po čtyřhodinové diskusi zastupitelé odhlasovali, že do toho půjdou. Viděli proměnu obecních lesů k nepoznání, úbytek vody ve studnách a to, že v roce 2018 poprvé v historii úplně vyschl potok Kačák, což nikdo nepamatoval. Zaujalo mě, že nikdo nezpochybňoval samotnou klimatickou změnu a vliv člověka. Diskutovali hlavně o tom, zda je žaloba správný prostředek a zda je to nepoškodí například při žádostech o státní dotace. Významně k tomu přispěl i tehdejší radní spolku Martin Abel, který na zasedání do Svatého Jana přijel a diskuze se účastnil. 

Co tebe samotného přivedlo ke klimatickému hnutí?

Vždy jsem věděl, že jsem spíš hodnotově orientovaný, lidskoprávně nebo environmentálně. Během studia jsem všechny povinné stáže směřoval do neziskovek. Dobrovolničil jsem na Jednom světě, měl jsem stáž v organizaci Frank Bold… A přestože jsem to původně neměl v plánu, zúčastnil jsem se v roce 2017 prvního Klimakempu v Krušných horách, který pořádalo hnutí Limity jsme my. Věděl jsem, že tam budou moji kamarádi, kteří akci spolupořádali, a tak jsem cestou ze stáže v Drážďanech prostě nasedl na vlak do Horního Jiřetína.

Prakticky celé studium jsem věděl, že se právem nechci živit. Zpochybňoval jsem, jestli jsem neměl jít na umělecký obor. Vedle práva jsem se totiž intenzivně věnoval tanci a fyzickému pohybu. To, co jsem ale na Klimakempu zažil, bylo silným popudem právo neopouštět. 

Co se tam přihodilo?

Bylo tam několik lidí, kteří se věnovali právní podpoře. Někteří byli zkušenější z dřívějších akcí, někteří to dělali poprvé. Dávali dohromady právní manuál pro demonstrace a přímé akce, které se mohly konat okolo Klimakempu. Zároveň tam už byla silná přítomnost policie, která často zneužívala své kompetence, takže právníci tu byli hodně potřební. 

Zlomový večer pro mě nastal, když přijeli dva zkušení lidé z Greenpeace, jedním z nich byl Janek Rovenský. Sedli jsme si v právním stanu a oni nám do noci předávali zkušenosti z praxe. Věděli přesně, jak funguje kontakt s policií, jaké jsou její kompetence, co člověk musí a nemusí vědět.

Nikdy jsem nic takového nezažil. Najednou jsem pochopil, že právo v realitě je úplně něco jiného než ve škole. Že to není žádná suchá disciplína, práce se zákony a nicneříkající žaloby, ale že má obrovský praktický význam a že při podobných akcích nabývá velmi reálných a živých rozměrů. Zažil jsem tam to, čemu od té doby říkám „právo v akci“. 

Jak policie tehdy zneužívala své kompetence?

Šikanovala lidi – každého, kdo šel na kemp, lustrovala, aniž by k tomu měla zákonný důvod. Zabavovala věci, třeba hudební nástroje, s tím, že to jsou zbraně. Šířila po okolí fámy, aby s námi lidi nespolupracovali. Porušovala práva zajištěných lidí.

Jak konkrétně „právo v akci“ vypadalo na Klimakempu?

Třeba tak, že stovka lidí byla rozesetá po policajních služebnách a řešili vyříkávání si pozice s policií. Zda dostanou najíst, napít, zda můžou telefonovat. Do kempu chodily telefonáty s dotazy a žádostmi o pomoc. Člověk musel v přítomném čase vyhodnocovat, co je v souladu se zákonem, o co se v něm dá opřít a jak reagovat. Advokát mohl navíc jako jediný jít za nimi přímo na služebnu, což mělo pro celé hnutí obrovský význam.
 
Myslím, že právě tenhle zážitek pomohl pochopit, v čem je právo důležité a v čem může mít hodnotu pro občanské nebo politické hnutí a pro snahu nějakým způsobem zlepšit svět nebo se ozvat proti nespravedlnosti. 

A tak i když jsem nějakou dobu pracoval v běžné advokátce a dělal klasickou agendu – nájmy, civilní nebo správní právo –, už jsem v ní viděl přesah. Uvědomil jsem si, že všechno, co se tam naučím, můžu později použít pro případy, které mi dávají smysl a kde chci pomáhat. To mi dalo obrovskou motivaci se zlepšovat a v oboru zůstat.

Jak se coby starosta zapojoval tvůj táta?

Táta s námi chodil ohledně klimatické žaloby k soudu a mluvil před ním, poprvé byl v soudní síni. Jsem na něj hrdý. Najednou jsme spolu mohli řešit klimatickou iniciativu, což pro mě bylo hodně silné. 

Dříve totiž rodiče k mé aktivitě přistupovali skepticky, třeba k cestám na Klimakempy. Pak se ale máma v roce 2020 sama přijela na kemp podívat a viděla, že jsou tam samí fajn lidi – a okolo nich těžkooděnci v dodávkách. Přišlo jí neuvěřitelné, co aktivistům policisté dělají, že se k nám a priori chovají jako ke zločincům, že jsou schovaní za každým bukem, aby nás sledovali… Začala se za nás stavět a chodit na demonstrace, protože jí to trochu připomnělo totáč, kdy byli všude okolo tajní a snažili se jí i jejím přátelům znepříjemňovat život, třeba na bytových seminářích [spisovatelka Tereza Boučková byla signatářkou Charty 77 stejně jako její otec Pavel Kohout, pozn. red.]. 

Jak došlo k přerodu u táty?

O Vánocích 2020 jsem rodičům pustil dokument Život na naší planetě od Davida Attenborougha, kterého celý život sledovali a respektovali. Úplně je přišpendlil k sedačce, máma dokument, myslím, ani nedokoukala. Měli jsme v rodině docela zdravou názorovou diskuzi, ale nenechali se přesvědčit snadno. To, že slyšeli o klimatické krizi od Attenborougha, viděli, co se děje, a pochopili, že za ni může člověk, byla poslední kapka. I díky tomu měl táta jasno, že je potřeba něco dělat, když jsem mu pár měsíců nato poslal e-mail, že klimažaloba shání obec.

Téma klimatické krize přitom v mnoha rodinách vyvolává spory a polarizaci. Zafungovalo to u vás opačně?

Ano, nás to neskutečně spojilo a posílilo, za což jsem oběma rodičům obrovsky vděčný. Ukázalo se také, jak důležitá je pestrost metod. Pro mého tátu i celou obec byla klimatická žaloba schůdná, protože šlo o systémový a čistý postup. Porušovat zákon by nechtěli, přestože důvodům rozuměli. Je skvělé nabízet jak nenásilné přímé akce, tak konvenční cesty, aby každý dostal možnost zapojit se podle svého přesvědčení.

Když se vrátím do současnosti, ovlivnily opakované zamítavé rozsudky klimatické žaloby tvoji důvěru v právo jako oporu, o kterou se lidé mohou opřít?

To ještě nemám úplně zpracované. Loňské rozhodnutí Ústavního soudu pro mě bylo hodně těžké vstřebat. Přišlo v období, kdy jsem procházel aktivistickým vyčerpáním, a byl to už třetí nebo čtvrtý nepříznivý rozsudek v řadě. Bylo náročné přijmout, že jsme do toho vložili tolik energie a času a nebyli vyslyšeni – a v případě Ústavního soudu nejspíš ani pochopeni. Věřím ale, že s odstupem času historie ukáže, že se soudy mýlily.

Naší snahou však nebylo jen uspět, ale touto cestou ukazovat i na nespravedlnost, komunikovat ji ven a snažit se o osvětu. I když jsme u soudů neuspěli, dělali jsme vlny, snažili se, aby téma rezonovalo a zaznívalo, a dávali lidem naději. Zároveň jsme vedle toho měli i vzdělávací projekty pro střední školy, neziskovky i širší veřejnost.

Co přesně jste lidi učili?

Vzdělávali jsme o stavu české klimatické politiky a o tom, k čemu se stát zavázal. Předávali jsme také své zkušenosti a ukazovali, že občanská angažovanost nestojí jen na peticích nebo demonstracích. Můžete dělat spoustu dalších věcí: když někdo porušuje vaše práva, můžete ho zažalovat. Můžete si vyžádat informace přes infožádost. Můžete uspořádat místní referendum, a nakonec existují i nenásilné přímé akce a možnost se právně obhajovat a bránit. Snažili jsme se lidem ukázat, že právo tu není primárně proti nim, ale pro ně. Přišlo mi skvělé, že jsme spor využili k tomu, abychom předali své zkušenosti. 

Klimatická žaloba i přes odmítnutí Ústavním soudem není u konce. Kam se spor posunul?

Jako spolek jsme podali letos na jaře stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Na rozhodnutí můžeme čekat i několik let. Evropský soud pro lidská práva je bohužel obětí vlastního úspěchu – jako jeden z nejúčinnějších mezinárodních soudů je tak přetížený, že vyřízení stížností trvá dlouho. U klimatické krize je takové zdržení samozřejmě obrovská škoda, protože čas hraje proti nám, ale jinou instanci nemáme. 

Jsi ve spolku stále aktivní?

Začátkem roku mi skončilo funkční období v radě spolku. Vedení se ujali další schopní lidé a já se rozhodl se stáhnout. Byl jsem vyčerpaný, potřeboval jsem si odpočinout, mít víc času na osobní život a také na svou profesi. Jako advokát se dál věnuji podpoře klimatického a environmentálního hnutí a lidskoprávním kauzám. A čím dál silněji vnímám potřebu politické změny.

Takže cesta změny podle tebe vede skrz volby?

Mít silnou občanskou společnost je důležité, ještě důležitější ale je mít dobré a schopné lidi v politice, lokální i celostátní. Současný stav ukazuje, že v hnutí můžete léta budovat struktury a dosahovat malých vítězství, ale pak přijde politická garnitura, která všechno zvrátí a vy se ocitnete v hluboké defenzivě.

Pokud chceme systémový posun, potřebujeme do volených funkcí dostat lidi, kteří mu půjdou vstříc. Proto držím palce všem, kteří nacházejí odvahu vstupovat do politických stran a kandidovat. Sám jsem k politickému angažmá sílu a energii zatím nesesbíral, ale vždy se snažím mně hodnotově blízké lidi a strany před volbami co nejvíce podpořit.