Polyamorie Nedostatek jako erotická předehra

Polyamorie Foto: Laura Ockel via unsplash | CC0 1.0

Teoložka a básnířka Magdaléna Šipka často trpí pocitem nedostatku – touží po pocitu jistoty a porozumění. Toho se jí i přesto, že má několik polyamorických vztahů, síť přátel a laskavý domov, mnohdy nedostává. Rozhodla se nedostatek nahlédnout jinak – jakožto čekání na něco opravdového.

Na nedostatku je postavený celý náš ekonomický systém. Donekonečna splácíme dluh vytvořený snad ještě předtím, než jsme se narodili. Také v našich vztazích jsme často hnáni nedostatkem. Toužíme po pocitu naplnění, jistoty, porozumění. Jenže nikdo tu není plně k dispozici, nikdo nerozumí všemu, nikdo nám neposkytne plné bezpečí a neochrání nás před vším vnějším. A pokud se už snažíme nějaký takový všezachraňující vztah hledat, většinou se on sám stává překážkou v našem životě. Jsme v něm uvěznění, nemůžeme dýchat, stáváme se opět dětmi připoutanými k matčině hrudi, přisátými na prso.
 

Po pátrání po jednom ideálním ‚manželovi‘ se přistihnu, že s podobnou vervou pátrám po dokonalé ‚nejlepší kamarádce‘. Někom, komu můžu vždycky zavolat.“

Touha po splynutí

Svými vztahy bych se měla cítit dokonale naplněná – mám jich jako polyamorička hned několik. Měla jsem štěstí, věnovala tomu hodně energie a z dalších prazvláštních důvodů se mi podařilo najít něco jako domov, napojit se na nějakou síť přátel. Stejně ale neodchází pocit, že něčemu ve mně není nasloucháno. Mám tedy dost partnerů, ale co přátelé? Po pátrání po jednom ideálním „manželovi“ se přistihnu, že s podobnou vervou pátrám po dokonalé „nejlepší kamarádce“. Někom, komu můžu vždycky zavolat.
 
Nakonec je ale to, co zůstává, právě ona touha po propojení, zvláštní druh samoty, který mě obestírá. Tohoto pocitu se nakonec člověk jen tak nezbaví. Je to nakonec čas, který trávím sama, který mě provází od dospívání až do dospělosti. Vztah k sobě samé/mu často označujeme jako „sebelásku“ nebo „sebepéči“. Ve chvílích nedostatku, samoty, bloumání je to ale také náš celkový postoj k životu, který vstupuje do hry. Ani jen sami se sebou nejsme jen sami se sebou.
 
Recept na řešení pocitu neustálého nedostatku, který ordinují knihy o polyamorii jako například Etická coura (rozuměj morálně odpovědná coura; orig.: The Ethical Slut, 1997) autorek Dossie Easton a Janet Hardy, je pokusit se zaměřit sám na sebe, na vlastní nejistoty. V období žárlivosti si máme zkusit jít na ideální rande jen samy se sebou. Napustit si vanu, dát si dobré jídlo. Prozkoumat svoje tělo, mít dost času a prostoru třeba k masturbaci. Pokusit se zrelativizovat předpoklad, že druzí mají klíč k naší spokojenosti, k našemu odpočinku. Žárlivost je vykládaná jako pocit pramenící z nejistoty. Pocitu, že naše postavení je křehké, můžeme ho snadno ztratit, že nemáme jedinečnou hodnotu a jsme pro druhé nahraditelní.

V osamění se svými myšlenkami

Pokud v péči o sebe sama zcela selháváme, musí to za nás vzít někdo jiný, vyhledáváme odbornou pomoc, která se pokouší pomoci nám skrze nás samotné. Moje terapeutka, odbornice na hypersenzitivitu, mě brávala na túry do lesa, na kterých k nám celý les promlouval – stromy, keře, cestičky ve skalách, jeskyně. Pokud se na chvíli ocitneme bez lidí, může k nám promluvit zbytek univerza, všimneme si dalších živých tvorů, z nedostatku i z plné radosti mluvíme ke květinám, které mají stejnou barvu jako naše oči.

V osamění se svými myšlenkami se můžeme dotknout kvality nějakého pevného bodu, i když námi emoce dál cloumají tam a sem.“

Buddhistické mnišky by na nutkavý pocit nedostatku ordinovaly meditaci – sednout si sám se sebou do ticha. Ostatně něco podobného mě kdysi učil i můj evangelický farář. V osamění se svými myšlenkami se můžeme dotknout kvality nějakého pevného bodu, i když námi emoce dál cloumají tam a sem.
 
Při návratu na zem zjišťuji, že to nejvíce, co můžu pro lidi kolem sebe udělat, je to, že po nich nebudu chtít, aby naplňovali veškerou moji prázdnotu, ten hluboký nedostatek. Nebyli pro mě ultimativní odpovědí vesmíru. Abych nepovažovala jejich přijetí a potvrzení za jediný důvod k životu, nebyla závislá na jejich „ano“ k mému přežití.
 
Naplnění nedostatku, utišení hladu, ten mír, který se rozprostře v duši stejně nepřichází jako vynucená odpověď. Vynucená láska už není láskou, vyžebraný sex není milování, násilí ničí blízkost. Podobně to popisují lidé, kteří zažili sexuální násilí, zážitek znásilnění je zcela jiný než zážitek sexu. Naopak může v některých případech pozitivní prožitek fyzické lásky „kontaminovat“, nechat na něm otisk zneužití, který se těžko smývá. Setkala jsem se s tím, že obětem sexuálního násilí se tvář pachatele znovu a znovu vrací na mysl, a to třeba i při milování s přítelem. Násilníkům často totiž nejde o samotné sexuální uspokojení, kterého by mohli dosáhnout i jinde, ale hlavně o moc nad cizím tělem.

Splynutí těl jako mocenská hra

Nedávno otřásla Českou republikou kauza mladého poslance Dominika Feriho, který jednal jako sexuální predátor a dopustil se nekonsenzuálního sexu a jiného obtěžování. (Svědectví několika žen zveřejnili novináři Apolena Rychlíková z Alarmu a Jakub Zelenka z Deníku N.) Jakou žízeň ale vlastně akty sexuálního násilí hasí? Pravděpodobně to není jen touha po lásce a vzájemné lidské komunikaci, právě toho se lidem páchajícím tyto činy nakonec nedostává. Spíše umožní získat to, co si přejí, přes vůli druhého. Jde najednou o mocenskou hru, nikoli o splynutí těl a duší.
 
Pohlížíme-li na milostný život jako na setkávání, snažíme se vyvarovat klišé a stereotypů navázaných na sexuální scénáře. Klasickým zažitým scénářem může být představa penetrativního sexu jakožto vrcholu intimity, projevu nesmazatelného pouta, něčeho výsostného, co máme sdílet snad jen s jedním člověkem, co náš vztah dokonale promění a je ultimativním důkazem lásky. Ostatní projevy intimity jako by byli méně, například se obecně podceňuje orální sex, můžeme ho automaticky považovat za předehru.

Pocit nedostatku nemusí být vždy výzvou k tomu, abychom se ho snažili aktivně zaplnit a sami si zjednali pořádek, naplnili svoje tužby.“


V potřebě se skrze sex ujišťovat o vlastní hodnotě, hloubce propojení a kdovíčem ještě, blednou jemnější důkazy intimity, jako jsou objetí, masáže nebo prostě líbání. Přitom psychoterapeut Jan Vojtko ve své knize Vztahy a mýty (2020) vypráví příběh páru, který spolu měl sex jen několikrát do roka. Stejně ale byli spolu šťastní a neustále se intimně dotýkali. Do terapeutovny se přišli ujistit, že i takhle to může být, přestože veřejný tlak jim diktuje něco jiného.

Jemnější důkazy intimity

S tím souvisí i vůbec nazírání na obnažené ženské tělo na veřejnosti. Krajský úřad Jihomoravského kraje posoudil reklamu na brněnskou zastavárnu obsahující fotografii mladé ženy oděné pouze v kalhotkách jako sexistickou a společnosti za ni uložil pokutu podle zákona o regulaci reklamy. Jak dlouho tu ale předtím byly přesexualizované reklamy plná normovaných, vhodně vysvlečených těl? Stejně jako reklamy slouží ke zvýšení chuti na jídlo přeplněné cukry a tuky bez skutečné výživové hodnoty, sexistická reklama nás láká na odér sexu, kterému chybí intimita, která má být jeho podstatou.
 
Pocit nedostatku nemusí být vždy výzvou k tomu, abychom se ho snažili aktivně zaplnit a sami si zjednali pořádek, naplnili svoje tužby. Možná je daleko spíše okamžikem čekání na něco opravdového, co do našeho života teprve vejde. Bez nedostatku by nebyla touha, která předchází splněnému přání. Určitý druh nedostatku můžeme vnímat jako pozvání, vyčkávání. Naplnění pak přichází samo, omylem, po ranní rose. Přichází jako nesmělé objetí a hřeje tím silněji, jak dlouho jsme na něj čekali.

Mohlo by vás zaujímať

Failed to retrieve recommended articles. Please try again.

Redakcia odporúča

Failed to retrieve articles. Please try again.

Najčítanejšie

Failed to retrieve articles. Please try again.