Zvolením Ursuly von der Leyen do čela Evropské komise se EU podařilo nevídané: brojí proti ní dokonce i ti nejvášnivější euronadšenci. Nad nedávným děním v EU se zamyslela Isabelle Daniel.
Ne že by Manfred Weber byl jakožto předseda Evropské komise lepší vyhlídkou: jakožto křesťanský demokrat a předseda frakce Evropské lidové strany v Evropském parlamentu patří ke konzervativnímu proudu, který blokuje progresivní klimatickou politiku, je proti internetové neutralitě a zastává restriktivní migrační politiku. Jeho kritika autoritářské politiky Viktora Orbána byla opožděná a vlažná. Weber opravdu není tím, kdo chce budovat Evropu, která vzhlíží k budoucnosti.
A přesto: evropské volby s Weberem jakožto tváří evropských konzervativců a Fransem Timmermansem jakožto volebním lídrem neboli spitzenkandidátem sociálních demokratů byl pro EU velký krok kupředu. Konečně evropské volby, které skýtaly vizi, jak by evropská veřejnost v budoucnu mohla vypadat! Princip spitzenkandidátů – analogický k většině voleb v zemích EU – sliboval více demokracie v Evropě a skýtal dojem, že voliče bere vážně. Důležitý signál v době, kdy důvěra v „politický establishment“ eroduje.
Model spitzenkandidátů obnovil ztracenou důvěru v EU
V Německu se o evropských volbách v médiích informovalo více než kdy předtím. Což mělo pozitivní následky: volební účast se zvýšila, stejně jako v mnoha jiných evropských zemích, a voliči se s velkou jednoznačností rozhodli pro Evropu.Jenže: pro čí Evropu vlastně? Takovou otázku je třeba si po evropských volbách položit.
To, jakým způsobem se v zákulisí Evropské rady rozhodlo o Ursule von der Leyen jakožto předsedkyni Evropské komise, je facka všem voličům, kteří věřili demokratičnosti EU. Selhal bohužel i parlament, který na tuto špinavou dohodu v rámci sebedegradace přistoupil. Vložená důvěra, kterou mnoho Evropanů k EU každé čtyři roky – neboť slib, že se klubko evropských institucí časem zdemokratizuje, zůstává i po desetiletích nesplněn – vyšla naprázdno.
Nejneoblíbenější německá ministryně je odměněna nejdůležitějším postem
Z německé perspektivy má katapultování někdejší ministryně obrany do čela EU ještě další pachuť. Vrací se vzpomínky na někdejší případy, kdy byli neúspěšní němečtí zemští či spolkoví politici „přesunuti“ do Bruselu. V případě Ursuly von der Leyen je pohrdání demokratickými procesy a EU samotnou ještě mnohem závažnější. Německá ministryně, která je podle průzkumu Spiegelu v březnu s odstupem nejméně oblíbenou ministryní velké koalice, byla za své nezdary na ministerstvu obrany odměněna nejdůležitějším evropským úřadem.Ano právnímu státu, ne právnímu státu
Von der Leyen podle všeho tento úřad chtěla získat za každou cenu. To bylo evidentní nejpozději z jejího projevu před Evropským parlamentem. Ne že by jej přednesla nějak zvlášť vášnivě, ale kvůli jeho pozoruhodné svévolnosti: volebními sliby na všechny směry si von der Leyen okamžitě udělala přátele, ale nestala se nikterak věrohodnější. Rozporuplné signály, které vyslala směrem k Budapešti a Varšavě (právní stát ano, ale „nikdo není dokonalý“), byly téměř v duchu satirické politické strany „Die Partei“, která voliče lákala heslem „Ano Evropě! Ne Evropě!“.Signály von der Leyen směrem k Maďarsku a Polsku byly důležité, ale byly namířeny špatným směrem, totiž k vládám obou zemí, které mají zřetelné antidemokratické rysy. Solidarizovat s proevropskou, demokratickou opozicí v obou zemích by bylo silné poselství – tím by ale von der Leyen přišla o své vítězství. Místo toho šla předsedkyně Evropské komise cestou podlézání Orbánovi a polské vládě. To, že pro von der Leyen hlasovalo hodně evropských liberálů, křesťanských a sociálních demokratů, byla chyba. Zdá se, že někteří politici se po letech v Bruselu odnaučili myslet demokraticky.
júl 2019