Polsko-běloruské pohraničí Umírání v lese – evropské dilema

Anonymní hrob na muslimském hřbitově v Bohoniki – první pomník humanitární krize v polsko-běloruském pohraničí Foto: © Peggy Lohse

Na polsko-běloruské hranici žízní, hladoví a mrznou lidé. Celé týdny je ozbrojená stráž na obou stranách hranice nahání sem a tam. Na místě se žalostný stav lidí snaží zmírnit soukromé iniciativy a neziskové organizace. Pomáhají tam, kde Evropská unie už léta nenachází žádné řešení. Běženci navíc zakoušejí všudypřítomné násilí ze strany států a tíží je temné vyhlídky do budoucna.

„Odpočívej v pokoji“ stojí na malé bílé ceduli. Tady, na hřbitově muslimské obce Bohoniki ve východopolského vojvodství Podlesí, je pochován člověk, který byl 22. října 2021 nalezen v zakázané zóně na hranici s Běloruskem. Je to hrob beze jména. Soudní lékařství jen zjistilo, že NN – asi 30 let starý muž tmavší pleti – zemřel na nedostatek tekutin a podchlazení.

NN je jeden ze čtyř obětí humanitární krize na východopolské vnější hranici EU, které tu byly pochovány podle muslimské tradice. Za zdí hřbitova začíná poslední prales Evropy. Až na hranici je to skoro deset kilometrů. Vedle NN leží Halikari Dhaker – narodil se a zemřel 14. listopadu 2021, pochován byl 23. listopadu. Tehdy jeho matka Avin Ifran Zahir, Kurdka z Iráku, v krajské nemocnici Hajnówka ještě bojovala o život. Dne 3. prosince zemřela na následky potratu, podchlazení a nedostatek pitné vody. Její muž a jejich pět dětí jsou v azylovém táboře a dostává se jim psychologické péče.

Nikdo nemá vidět, co se na hranici děje

NN, Halikari Dhaker a Avin Ihfran Zahir jsou tři z doposud již dvaceti zaznamenaných smrtelných obětí. Spolehlivá čísla neexistují. Protože polská vláda počátkem září podél hranice s Běloruskem zřídila tři kilometry širokou zakázanou zónu, kam je přístup povolen jen místním a stráži: humanitární pomoc, právní poradenství, lékařská péče poskytovaná nestátními iniciativami, ani nezávislý tisk tam nemůže. Nikdo nemá vidět, co se tam děje. Nikdo nemá vidět, jak běloruský diktátor Alexander Lukašenko Varšavu a Brusel zostuzuje.

NN byl jedním z tisíců, který následoval lákavou výzvu běloruského režimu, jak se zdánlivě bezpečně po souši dostat do Evropské unie. Lukašenko se tímto způsobem mstí za sankce EU mířené na jeho zemi, zavedené kvůli porušování lidských práv, brutální represe proti opozici a únos letadlo společnosti Ryanair. Za to Lukašenko nechal lidi z krizových oblastí především v Sýrii a Iráku přicestovat speciálními letadly do Minsku. Odtamtud byli převezeni k hranici. Tam byli nuceni dobývat hraniční oplocení.

Když se jim podaří hranici překonat, jsou v Polsku, ovšem jakožto „ilegálně příchozí“, což je tam považováno za trestný čin. Desetitisíce uniformovaných od pohraniční stráže, armády a policie hledají běžence, aby je poslali zase zpátky do Běloruska. Tento způsob navracení uprchlíků, v EU zakázaný, Varšava v tomto případě oficiálně povýšila na strategii, jak obhájit Evropu proti Lukašenkově „hybridní válce“ a pozastavit lidské právo na získání azylu. Utečenci se ocitají v pasti.
 
  • Zvenčí to vypadá idylicky: východopolský les. Zde, na hranici s Běloruskem, se skutečně nachází poslední divoký prales v Evropě. Částečně bahnitý, částečně hustě porostlý. Sami místní obyvatelé říkají, že se tady dá rychle zabloudit. Foto: © Peggy Lohse
    Zvenčí to vypadá idylicky: východopolský les. Zde, na hranici s Běloruskem, se skutečně nachází poslední divoký prales v Evropě. Částečně bahnitý, částečně hustě porostlý. Sami místní obyvatelé říkají, že se tady dá rychle zabloudit.
  • Pohled z muslimského hřbitova do lesa: kolik lidí odtamtud přijde, ovšem na této straně zdi svoji cestu i ukončí? Foto: © Peggy Lohse
    Pohled z muslimského hřbitova do lesa: kolik lidí odtamtud přijde, ovšem na této straně zdi svoji cestu i ukončí?
  • Čtyři lidé, kteří zemřeli na polské straně hranice, už jsou pochováni na hřbitově Muslimské obce v Bohoniki: nejmenší hrob (vepředu) patří nenarozenému dítěti. Foto: © Peggy Lohse
    Čtyři lidé, kteří zemřeli na polské straně hranice, už jsou pochováni na hřbitově Muslimské obce v Bohoniki: nejmenší hrob (vepředu) patří nenarozenému dítěti.
  • Anonymní hrob na muslimském hřbitově v Bohoniki: první pomník humanitární krize v polsko-běloruském pohraničí. Foto: © Peggy Lohse
    Anonymní hrob na muslimském hřbitově v Bohoniki: první pomník humanitární krize v polsko-běloruském pohraničí.
  • V největší Krajské nemocnici v okolí hranice bylo od poloviny srpna do konce listopadu ošetřeno více než 225 utečenců, většina z nich s podchlazením, dehydratací, ostatní s kousnutími, následky bití a dalšími zraněními. Foto: © Peggy Lohse
    V největší Krajské nemocnici v okolí hranice bylo od poloviny srpna do konce listopadu ošetřeno více než 225 utečenců, většina z nich s podchlazením, dehydratací, ostatní s kousnutími, následky bití a dalšími zraněními.
  • Zástupce ředitele Krajské nemocnice v Hajnówce, Dr. med. Tomasz Musiuk, vypráví o zdravotním stavu lidí v lese u hranice. Foto: © Peggy Lohse
    Zástupce ředitele Krajské nemocnice v Hajnówce, Dr. med. Tomasz Musiuk, vypráví o zdravotním stavu lidí v lese u hranice.

„Je neuvěřitelné, jak rychle se najdou rozumní lidé“

Hrob beze jména v Bohoniki je už nyní symbolem: „Díky hřbitovu má pomník, kam později příbuzní a truchlící mohou chodit, aby si připomněli tuhle krizi,“ vypráví Anka* rozrušeně. „Doufám, že lidé si vybaví nejen strach z policistů, ale také pomoc, které se jim na místě dostalo.“ Anka už 18 let na předměstí Białystoku provozuje středně velký textilní podnik. Nikdy nebyla aktivistkou, ale už dva měsíce žije v neustálém stavu pohotovosti: „Jsem šokovaná. Něco takového jsme my všichni ještě nikdy nezažili. Je to jako ve válce.“ Podporuje nadaci Ocalenie (polsky „záchrana“). Dala k dispozici sklady, ve kterých lze darovat oblečení, její firma už ušila vodotěsné obaly na spacáky. V jejím letním domě v pohraničí vznikla základna pomáhajícího týmu z celého Polska, lidé z celého Polska sem jezdí a poskytují nonstop pomoc dostupnou přes tísňové volání.

Od té doby jí neustále zvoní telefon: „Osobně se neznáme, jsme ve spojení jen přes telefon – ale je neuvěřitelné, jak rychle se našli solidární a rozumní lidi, co tu chtějí pomáhat!“ Stejně jako Anka tu většina místních lidí pomáhá individuálně, ve jménu křesťanské lásky k bližnímu a v rámci sociálního vědomí odpovědnosti. „Žádná matka nesnese vědomí, že v lese za jejím domem umírají děti!“ říká Anka.
 
  • Podnikatelka Anka* dala nadaci Ocalenie („Záchrana“) k dispozici sklady svojí textilní firmy, shromažďuje se tu darované oblečení. Foto: © Peggy Lohse
    Podnikatelka Anka* dala nadaci Ocalenie („Záchrana“) k dispozici sklady svojí textilní firmy, shromažďuje se tu darované oblečení.
  • V białystocké filiálce Červeného kříže se sbírají dary. Soukromé iniciativy a neziskové organizace, které utečencům pomáhají přímo v lese, si zde mohou vyzvednout různé: termo věci, müsli tyčinky, deky, powerbanky atd. Foto: © Peggy Lohse
    V białystocké filiálce Červeného kříže se sbírají dary. Soukromé iniciativy a neziskové organizace, které utečencům pomáhají přímo v lese, si zde mohou vyzvednout různé: termo věci, müsli tyčinky, deky, powerbanky atd.
  • Také karimatky jsou užitečné: tyhle lze vyzvednout v PCK v Białystoku. Foto: © Peggy Lohse
    Také karimatky jsou užitečné: tyhle lze vyzvednout v PCK v Białystoku.
  • V Sokółce nadace Ocalenie („Záchrana“ pronajala byt pro dobrovolníky. Utečenci je kontaktují přes telefon, vyhledají je přes GPS v lese, poskytnou jim první pomoc – proto ty informace na skříňce – ale také horký čaj, jídlo, suché věci. Nabízejí také právní pomoc pro ty, kteří chtějí zažádat v Polsku o azyl – podle koordinátorky Agaty Ferenc téměř všichni: „Hlavně do tepla, říkají pak. I kdyby to mělo být polské vězení.“ Foto: © Peggy Lohse
    V Sokółce nadace Ocalenie („Záchrana“ pronajala byt pro dobrovolníky. Utečenci je kontaktují přes telefon, vyhledají je přes GPS v lese, poskytnou jim první pomoc – proto ty informace na skříňce – ale také horký čaj, jídlo, suché věci. Nabízejí také právní pomoc pro ty, kteří chtějí zažádat v Polsku o azyl – podle koordinátorky Agaty Ferenc téměř všichni: „Hlavně do tepla, říkají pak. I kdyby to mělo být polské vězení.“
Od konce léta ta místní v zakázané zóně a její blízkosti hledají v lese ty, kteří potřebují pomoc. Nosí jídlo a pití, suché a teplé věci na oblečení. Někteří do okna dávají zelená světla – ta mají značit, že rádi pomohou. Čísla tísňového volání visí připevněná na stromech a lze je najít taky přes sociální sítě. V lese visí i igelitky s potravinami a teplým oblečením. Víc toho dělat nemůžou: protože ten, kdo transportuje a doma přijme „ilegály“, může jakožto „převaděč“ dostat trest až několika let vězení. V Michałowu dobrovolní hasiči a obec zřídili základnu poskytující pomoc. V obcích Białowieża a Krynki stany s pomocí provozuje Caritas. Ty ale prakticky mohou využít jen pomáhající, protože „ilegály“ by zde okamžitě zatkla pohraniční stráž. A to ve výsledku zase znamená navracení přes hranici.

Poté, co se propojily neziskové organizace z celého Polska, pomoc dále rostla. Vedle nadace Ocalenie, kterou podporuje Anka, organizuje i Grupa Granica pomoc v nouzi mimo zakázanou zónu v pohraničí. Jedná se o seskupení 14 organizací: koordinují a dokumentují pomáhající, pořádají informační setkání ohledně humanitární situace pro dobrovolníky a média. Zaujímají explicitně politické stanovisko: „Chceme náš stát donutit k tomu, aby dodržoval vlastní zákony,“ zdůrazňuje Natalia Gebert ze sídla Granice ve Varšavě. Počátkem prosince vyšla první zpráva Granice s názvem Humanitární krize v polsko-běloruském pohraničí (Humanitarian crisis at the Polish-Belarusian border).
 

Ohledně politických požadavků však lokální iniciativy spíše mlčí. Podle Anky je stavba hraniční zdi, jak si ji přeje současná pravicově populistická vláda politické strany PiS, možné řešení krize stejně jako řádné přijímání a zpracovávání žádostí o azyl. Přijímat azylanty jakožto podnikatelka upřednostňuje: „Hodně z nás přece taky odešlo, abychom se měli líp… Máme teď důstojný život. Ale právo na to si přece zaslouží každý!“ Kromě toho její firmě neustále chybí pracovní síla. V budoucnu by ráda zaměstnávala uprchlíky, může jim poskytnout i vyučení. Starosta obce Michałowo v listopadu sepsal otevřený dopis polské vládě, v němž na jednu stranu argumentuje křesťansky a kritizuje humanitární nouzovou situaci uprchlíků v lese. Zároveň kritizoval, jakou zátěž situace klade na nasazenou stráž a také dlouhodobý škodlivý dopad na image jeho obce a celého regionu. Představený muslimské obce v Bohoniki nosí do lesa polévku nejen uprchlíkům, ale i stráži.

Všude se konají akce solidarizující se stráží: školní třídy posílají vlastnoručně namalované pohlednice. V ulicích se množí improvizované cedule a profesionálně vytištěné plakáty s nápisy typu „díky obráncům Polska“, lze je spatřit dokonce i na dálnici u Lodže. Lesní úřad a pohraniční stráž jsou největšími zaměstnavateli v regionu, přičemž jak lesníci tak strážníci jsou činní „v obraně“ hranice. Mezi uniformované patří často také sousedi, rodina a přátelé. A ne všichni jsou stejní: „Od uprchlíků jsem slyšela, že pohraničníci jsou prý nejhorší. Ne tak brutální jako Bělorusové, ale i oni je mlátí. Jiní zase vyprávějí, že než je nechají transportovat zpátky do Bělorusku, dají jim jídlo a pití,“ vypráví Małgorzata Linkiewicz z regionální odnože organizace Granica v Białystoku. Někteří strážníci ale také tajně kontaktovali dobrovolníky, vynášeli informace ze zakázané zóny.

„Před našima očima upadá demokracie“

Už několik týdnů zprostředkovává Grupa Granica i psychologické poradenství pro dobrovolníky: neboť nejen emocionálně těžko zpracovatelné zážitky a setrvávající bezmoc pomáhající velmi zatěžují. Také snaha zastrašit skrze nasazení policie, právní omezení v zakázané zóně, nepředvídatelné taktické změny ze strany Lukašenka v Minsku a chybějící perspektiva v Polsku a EU jim nedávají spát. A tak se koncem listopadu mezi mnoha dobrovolníky šíří ochromující únava, když najednou několik dní nikdo nevolá o pomoc. Ze zakázané zóny uniká čím dál méně lidí a informací. Všichni hovoří o „podivném klidu před bouří“, ale nikdo si tu bouři nedovede představit.

V Ančině skladu se hromadí krabice s darovaným oblečením. Dobrovolníci z Ocalenie musí hledat další možnosti, kde oblečení skladovat. Koordinátorka Agata Ferenc z Vratislavi sedí se svými spolubojovnicemi v pronajatém týmovém bytě v Sokółce. Mají unavené tváře, nálada je tísnivá. Daly spoustu rozhovorů, pomohly stovkám lidí v lese. Místní, kteří v lese pomáhají, jsou čím dál častěji obětí útoku, říká. Publicitě se tedy čím dál častěji vyhýbají. Pomáhají ale potají dál. Tlak násilí ze strany státu kolem zakázané zóny už má dopad: tok informací selhává. Jediné, co zůstává, je tweetování pohraniční stráže o tom, kolik „ilegálů“ zase v noci napadlo hranice Polska a EU a kolik jich stráž dokázala zastavit. Jediné, co zbylo, jsou informace o počtech lidí.

Ovšem místo mezinárodní vlny protestů západoevropská veřejnost nadále reaguje solidaritou vůči tvrdému bránění hranic Polska. Aktivistky na místě už nerozumí světu: „Před našima očima upadá demokracie, kterou jsme desetiletí budovali,“ tvrdí zděšeně Agata Ferenc. „Přitom tohle je teprve počátek, migrace směrem do Evropy – to je přece naše budoucnost!“
 
  • Na všech dálničních tabulích v zemi se informuje: hraniční přechod Kuźnica/Bruzgi na silnici směrem na Hrodnou je zcela uzavřen. Foto: © Peggy Lohse
    Na všech dálničních tabulích v zemi se informuje: hraniční přechod Kuźnica/Bruzgi na silnici směrem na Hrodnou je zcela uzavřen.
  • Celé východní Polsko je militarizované: všude je policie, armáda, pohraniční stráž. Foto: © Peggy Lohse
    Celé východní Polsko je militarizované: všude je policie, armáda, pohraniční stráž.
  • Kolem celé pohraniční oblasti, zčásti ještě 20 kilometrů od zakázané zóny, hledají policisté a armáda v autech schované utečence: zde u kontrolního stanoviště u Narewky. Nedaleko tohoto města byl 7. prosince nalezen mrtvý s batohem a nigerijským pasem. Foto: © Peggy Lohse
    Kolem celé pohraniční oblasti, zčásti ještě 20 kilometrů od zakázané zóny, hledají policisté a armáda v autech schované utečence: zde u kontrolního stanoviště u Narewky. Nedaleko tohoto města byl 7. prosince nalezen mrtvý s batohem a nigerijským pasem.
  • Hodně hotelů ve východním Polsku má plno: přespávají tu pomáhající, novináři/ky nebo právě strážníci. Foto: © Peggy Lohse
    Hodně hotelů ve východním Polsku má plno: přespávají tu pomáhající, novináři/ky nebo právě strážníci.
  • „Jako zeď za polskými strážníky“ má být podpora obyvatelstva ohledně „obrany hranic“, hlásá tento plakát. Foto: © Peggy Lohse
    „Jako zeď za polskými strážníky“ má být podpora obyvatelstva ohledně „obrany hranic“, hlásá tento plakát.
  • „Díky obráncům Polska“: lidé namalovali cedule s děkovnými nápisy jednotkám, které provádějí navracení uprchlíků přes hranici (v EU zakázané), což je polskou vládou oficiální strategie, jak situaci řešit. Foto: © Peggy Lohse
    „Díky obráncům Polska“: lidé namalovali cedule s děkovnými nápisy jednotkám, které provádějí navracení uprchlíků přes hranici (v EU zakázané), což je polskou vládou oficiální strategie, jak situaci řešit.

Proč nedochází k hledání evropského řešení?

Na muslimském hřbitově v Bohoniki je ještě místo. Většina smrtelných obětí ještě není pochována. EU proti Bělorusku vznesla další sankce. V Německu se demonstruje za humanitární koridor, zatímco nová německá ministryně zahraničí Annalena Baerbock při své úvodní návštěvě Varšavy jen žádala, aby Polsko v pohraničí povolilo humanitární pomoc. Zároveň zdůraznila, že „Německo se vší zodpovědností a solidaritou stojí na straně Polska“. Česká republika svým severním sousedům opakovaně nabídla vojenskou pomoc s hlídáním hranice. Ovšem nadále se nikdo nemá k tomu zásadně se zabývat otázkou, jak Evropská unie v budoucnu ohledně migrace a uprchlictví hodlá jednomyslně a jednotně, lidsky a pragmaticky postupovat.

Ve východopolském pohraničním lese je momentálně pohřešována čtyřletá holčička, jejíž rodiče pohraničníci zachytili v polském pohraničním pásmu a mají být převezeni zpátky do Běloruska. 7. prosince polští vojáci u Narewky našli mrtvolu muže s batohem a nigerijským pasem. Šance na přežití pro lidi v tomto pohraničním lese klesají. Natalia Gebert z organizace Grupa Granica varuje: „Pokud teď v zimě lidi dál budou mířit sem k hranici, bude se tu umírat ve velkém.“

* Celé jméno na přání protagonistky z bezpečnostních důvodů nezveřejňujeme, ale redakce ho zná.

Mohlo by vás zaujímať

Failed to retrieve recommended articles. Please try again.

Redakcia odporúča

Failed to retrieve articles. Please try again.

Najčítanejšie

Failed to retrieve articles. Please try again.