Srbsko a Čína  Přátelství – za každou cenu?

Pandemie koronaviru posunula vztah mezi Srbskem a Čínou na novou úroveň. Nejpozději od ruské útočné války proti Ukrajině se Čína pro Srbsko stala novým opěrným bodem na Východě. Úzký vztah obou zemí však s sebou přináší problémy.

Březen 2020: Koronavirus zasáhl Evropu plnou silou. Počet nemocných roste den ode dne, provizorní nemocnice rostou jako houby po dešti, nákupy do zásoby vedou k prázdným regálům v supermarketech. Svět obletělo video z italského Bergama, které zachytilo, jak centrem města projíždělo 13 vojenských transportérů – naložených rakvemi.

I v Srbsku počty nakažených stoupaly. Vláda vyhlásila zákaz vycházení v noci a nad hlavním městem Bělehradem kroužily policejní vrtulníky, aby dohlížely na jeho dodržování.

Stejně jako celý svět i tento balkánský stát v té době zoufale potřebuje zdravotnické vybavení: respirátory, ochranné pláště, dezinfekci. Srbská vláda žádá o pomoc všude, kde se dá. A EU? Ta 15. března 2020 zavádí omezení pro vývoz ochranných pomůcek.

Srbský prezident Aleksandar Vučić veřejně prohlašuje, že něco jako evropská solidarita je zkrátka jen „pohádka na papíře“.

O něco později, večer 21. března 2020, přistává v Bělehradě letadlo z Číny. Na palubě jsou čínští zdravotničtí odborníci*e, plicní ventilátory, respirátory a ochranné pláště. Je to dar čínské vlády. A také znamení: Čína na Srbsko nezapomněla.

Ještě na letišti Vučić líbá čínskou vlajku. Tento okamžik zachycený na videu se na sociálních sítích stává virálním. V příštích dnech v Bělehradě začíná kampaň na plakátech a billboardech. Je na nich vidět čínská vlajka, portrét čínského prezidenta Si Ťin-pchinga a velkým písmem napsaný vzkaz: „Děkujeme, bratře Si“.

Stefan Vladisavljev, programový ředitel Nadace BFPE pro odpovědnou společnost, se již léta zabývá vztahem mezi Srbskem a Čínou. Podle něj je jasné, že: „Pandemie covidu-19 odstartovala novou fázi srbsko-čínských vztahů.“ Je to nová kapitola v nečekaném partnerství mezi globální supervelmocí a balkánskou zemí se 6,6 miliony obyvatel.

Propaganda v médiích

Přátelství s Čínou se vyplatí, zatímco Evropská unie nechává Srbsko ve štychu – takový narativ spřádají srbská provládní média v prvním roce pandemie. Analýza Centra pro soudobou politiku (Centar savremene politike) ukázala, že evropské a čínské dodávky pomoci byly v médiích hodnoceny odlišně. Titulky jako „Srbsko, neplač, Čína je tu“ (Kurir) nebo „EU by nechala Srbsko zemřít“ (Srbija Danas) vykreslují jednoznačný obraz. Dopady této prezentace jsou obrovské: přestože se EU po počátečním váhání stává během pandemie největším humanitárním a finančním podporovatelem Srbska.

Přesto v průzkumu Bělehradského centra pro bezpečnostní politiku (Beogradski centar za bezbednosnu politiku) ještě v říjnu 2020 bezmála 70 procent dotázaných věřilo, že největší pomoc poskytla právě Čína.

Pandemie koronaviru srbsko-čínské vztahy posílila. Vazby mezi oběma zeměmi však sahají mnohem dál do minulosti. Už v době, kdy bylo Srbsko součástí Svazové republiky Jugoslávie (1992 až 2003), existovala mezi Bělehradem a Pekingem úzká spolupráce. V 90. letech přišlo do hlavního města Jugoslávie mnoho čínských obchodníků a vybudovalo první a doposud jedinou čínskou čtvrť na Balkáně: Blok 70.
  I v roce 2026 v této bělehradské čtvrti žije stále několik tisíc Číňanů. V ústřední tržnici s velkou červenou sedmdesátkou na střeše mají prodejci rozložené své zboží. Nabízejí basketbalové koše, masážní válečky, umělé květiny, sušené maso, plavky i trička. Ve vzduchu visí vůně ostrého koření a ve větru se líně pohupují červené lampiony s čínskými znaky. V obchodě se suvenýry se prodávají klíčenky ve tvaru srdce s čínskou a srbskou vlajkou. Dokonalý symbol přátelství, které oba státy neustále propagují. Přátelství, jehož počátek si mnozí spojují s jedním konkrétním datem: 7. květnem 1999.

Sjednoceni v bolesti

V tomto roce bombardovalo NATO dnešní Srbsko. Vojenská aliance chtěla zabránit humanitární katastrofě v Kosovu. Krátce předtím zahájily srbské síly rozsáhlou ofenzívu, při níž pustošily vesnice a vyhnaly na útěk statisíce kosovských Albánců*ek. Proto se NATO rozhodlo do občanské války zasáhnout, a to i bez mandátu Organizace spojených národů. Dne 7. května 1999 zasáhly bomby NATO také čínské velvyslanectví v Bělehradě, přičemž přišli o život tři čínští novináři. Podle NATO šlo o omyl.
  Dnes je tento útok považován za mýtus o vzniku přátelství mezi Srbskem a Čínou. „Vytvořil mezi oběma zeměmi osobní pouto,“ říká Stefan Vladisavljev.

Čínská ambasáda se mezitím přestěhovala. Tam, kde kdysi stála bombardovaná budova, dnes stojí moderní kulturní centrum. Mimo jiné se zde vyučuje čínský jazyk, bojová umění nebo kaligrafie. Bombardování z roku 1999 připomíná památník. Za horkého červnového dne vidíme, jak toto pietní místo navštíví skupina čínských turistů. Průvodce jim vysvětluje, co se zde před 27 lety stalo. Návštěvnictvo zde pokládá květiny nebo čínské vlajky, starší muž se před pamětním kamenem opakovaně hluboce klaní.

Útoky NATO v roce 1999 sice přispěly k ukončení války v Kosovu, zároveň ale u většiny srbského obyvatelstva zažehly hlubokou nedůvěru vůči „Západu“. Ještě dnes lze po celém Bělehradě narazit na grafity namířené proti NATO. Podle průzkumu Security Radar Nadace Friedricha Eberta vnímá přibližně 75 procent Srbů*ek rozšiřování NATO jako hrozbu – což je dokonce více lidí než v Rusku.

Devět let po bombardování ze strany NATO se tato nechuť mnoha Srbů*ek vůči takzvanému Západu definitivně upevnila. Dne 17. února 2008 vyhlásila bývalá jugoslávská provincie Kosovo nezávislost na Srbsku. Německo a většina států EU tuto nezávislost uznávají, stejně jako USA. Srbsko tak začíná hledat nové spojence – země, které se staví proti nezávislosti Kosova – až nakonec našlo Čínu. V roce 2009 podepsali prezidenti obou států deklaraci o navázání strategického partnerství.
 

Mezi východem a západem

Pozice Srbska na světové scéně – ta je komplikovaná. Přestože v obyvatelstvu panuje silná zášť vůči NATO, země usiluje o členství v EU. Zároveň však nechce ztratit ani úzké vazby na Východ, zejména na Rusko. Srbsko samo sebe vnímá jako zemi mezi Východem a Západem, možná dokonce jako jakési pojítko mezi nimi. Od ruské útočné války proti Ukrajině je tato pozice ještě složitější. „Srbsko se od Ruska nedistancovalo,“ říká politický analytik Vladisavljev. „Ale i naši politici zjistili, že není příliš rozumné partnerství s Ruskem nějak zvlášť zdůrazňovat.“ A tak se novým opěrným bodem na Východě stala Čína.

A podle Vladisavljeva existuje ještě další vysvětlení, proč se někteří Srbové*ky v posledních letech přiklánějí k Číně: „Když vidí zemi, která pro Západ představuje takovou politickou výzvu, pociťují k ní jistou spřízněnost, nebo dokonce i trochu obdivu.“

Jak úzký je vztah obou zemí, se ukazuje při pohledu na armádu. Více než 60 procent svých zbraní dováží tento balkánský stát z Číny. V loňském roce se srbské vojáctvo poprvé zúčastnilo vojenského cvičení v čínské provincii Che-pej.

Tento vztah ale samozřejmě utváří především peníze. Čína v Srbsku již léta masivně investuje, například do výstavby dálnice nebo železniční trati z Budapešti do Bělehradu. Nedávno Čína nabídla, že v Srbsku postaví jadernou elektrárnu. V roce 2022 investovala Čína v Srbsku poprvé tolik peněz jako všech 27 členských států EU dohromady. V současnosti již tato země investovala přímo v Srbsku přibližně osm miliard eur a další miliardy eur poskytla prostřednictvím úvěrů a infrastrukturních projektů. Čínské peníze přicházejí rychle a nebyrokraticky, spolupráce je tak často snazší než s EU. U projektů financovaných z čínských půjček totiž nemusí být dodržovány komplikované standardy EU.

K čemu to však může vést, ukazuje neštěstí v Novém Sadu z roku 2024. Při zřícení krátce předtím zrekonstruovaného přístřešku nádraží zemřelo 16 lidí. Za stavební práce byla zodpovědná čínská firma, projekt byl financován z čínských úvěrů. Kritické expertstvo vládu a stavební firmy obviňuje z nedbalosti a netransparentnosti. Zřícení střechy se stalo národní tragédií a otřáslo celou zemí. Od té doby dochází v Srbsku opakovaně k masovým protestům proti vládě. Pouze veřejný obraz Číny toto neštěstí nijak nepošpinilo, říká Vladisavljev. A Čína tak může bez reálného odporu dál posilovat svůj vliv v Srbsku.

Srbsko – čínský spojenec v Evropa

Teprve koncem května tohoto roku srbský prezident Vučić navštívil svůj čínský protějšek Si Ťin-pchinga v Pekingu. Oběma prezidentům stojí v pozoru desítky vojáků s puškami a v přehlídkových uniformách. Vučić se před vojáky uklání, v pozadí hraje orchestr, zatímco oba prezidenti pomalým krokem kráčejí po dlouhém červeném koberci. Během tohoto setkání podepisují oba státy četné dohody, chtějí spolupráci ještě více zintenzivnit. Srbskému prezidentu Vučićovi se navíc dostává zvláštní pocty: čínský prezident mu osobně věší na krk zlatý přívěsek – Medaili přátelství. Je to nejvyšší vyznamenání, jaké může cizinec v Číně obdržet. Poté následuje dlouhé potřásání rukou, oba se usmívají a sálem zní potlesk. Během veřejné části rozhovoru obou státníků Si vyzdvihuje to, co obě země spojuje: „Jak čínský, tak srbský lid zažily utrpení i dosáhly úspěchů a vyznačují se neochvějným a nezlomným duchem.“ Vučić, který svůj čínský protějšek oslovuje jako drahého přítele, zdůrazňuje hodnotu čínské podpory v uplynulých letech: „Číně budeme za její pomoc navždy vděční.“

Proč ale Čína v Srbsku takhle ve velkém investuje? Výhody jsou pro lidovou republiku zřejmé. Jedním z důvodů je infrastruktura. Již od roku 2016 je čínská rejdařská společnost Cosco většinovým vlastníkem přístavu Pireus, největšího námořního přístavu v Řecku. Odtud chce Čína přepravovat své zboží dále na sever. Proto chce být Čína v Srbsku přítomná a budovat zde vlastní infrastrukturu pro rychlejší a jednodušší přepravu zboží.

Srbsko už však mezitím není pouhou tranzitní zemí. V poslední době sem Čína stále častěji přesouvá i samotnou výrobu, aby tak situovala výrobu blíž ke svým odběratelům v EU.

Čína navíc v Srbsku převzala doly a těžební projekty, čímž získává přístup k surovinám jako měď, zlato nebo stříbro, a může je tak těžit bez omezení, jakými jsou například ekologické směrnice.

V roce 2018 tak například čínská státní společnost Zijin Mining převzala měděný důl poblíž města Bor a zaměřila jej na maximální profit. Po převzetí prudce vzrostlo znečištění jemným prachem – byly naměřeny hodnoty toxického arsenu, které místy překračovaly zákonný limit až dvousetnásobně. Jen málokde jinde v Evropě je vzduch tak znečištěný jako v tomto městečku na východě Srbska.

Do ulic pravidelně vycházejí stovky lidí, aby demonstrovali proti znečišťování životního prostředí. Na protest nosí respirátory, někteří i plynové masky. V reportáži stanice Radio Free Europe o jednom z prvních protestů v roce 2019 říká organizátorka demonstrace, že zdraví dětí je důležitější než zisky zahraničních firem. Jedna z demonstrantek popisuje, že v některé dny se kvůli tak špatnému vzduchu ani neodváží jít s dětmi do parku. Čínská firma sice opakovaně slibuje nápravu, od té doby se však změnilo jen málo. Obyvatelé Boru dodnes trpí zvýšenou zátěží životního prostředí. Srbský úřad pro veřejné zdraví varuje, že riziko vzniku rakoviny, cukrovky a onemocnění dýchacích cest je v Boru mimořádně vysoké.

Už i následky pro přírodu jsou viditelné. Řeka, do které odtékal odpad z dolu, je dnes mrtvou vodou, odumírají i okolní lesy.

Finančně se těžba vyplatí, a to především čínské firmě. Aby však důl zůstal i nadále ziskový, musí se dál rozšiřovat. V uplynulých letech byl proto zvětšen, a to bez ohledu na místní obyvatelstvo. Lidé, kteří ve svých domech žili po generace, byli vyvlastněni, zemědělcům*kyním byla zabrána pole. Jiní museli své domovy opustit, protože jejich domy se v důsledku podzemních prací v dole staly nestabilními a hrozilo jejich zřícení.

Místní stále ještě protestují. Chtějí tady zůstat – v místě, kde jejich rodiny žily už po staletí. Nechtějí předčasně umírat na rakovinu, nýbrž chtějí vidět své děti vyrůstat ve zdravém životním prostředí. Srbská vláda však nijak nezasahuje. Vypadá to, jako by za žádnou cenu nechtěla vyvolat spor s čínskou firmou, a tím pádem ani s čínským státem.

Hlavně se vyvarovat jakékoli kritiky Číny – to jako by pro srbskou vládu platilo ve všech ohledech. Na globální scéně se lidová republika může na podporu Srbska vždy spolehnout. Když se na mezinárodním poli ozvala kritika ohledně zacházení Číny s ujgurskou menšinou, Srbsko v letech 2019 i 2022 podepsalo pročínské prohlášení, které chválilo postup tamní vlády proti terorismu v regionu na severozápadě Číny. Srbská vláda podpořila také nekompromisní postup vůči Hongkongu a tamním prodemokratickým protestům. A nyní, když napětí kolem Tchaj-wanu opět roste, srbský prezident Vučić již několikrát zdůraznil, že Tchaj-wan patří Číně. „Chcete-li s Čínou spolupracovat tak úzce jako Srbsko, sklízíte svým způsobem uznání a ocenění tím, že v těchto otázkách zaujmete postoj Číny,“ hodnotí situaci odborník na Čínu Vladisavljev.

A nyní, když napětí kolem Tchaj-wanu opět roste, srbský prezident Vučić již několikrát zdůraznil, že Tchaj-wan patří Číně. „Pokud chcete s Čínou spolupracovat tak úzce jako Srbsko, sklízíte do jisté míry uznání a ocenění tím, že v těchto otázkách zaujmete postoj Číny,“ komentuje situaci odborník na Čínu Vladisavljev. Pro EU se to opakovaně stává problémem. Srbsko tím podkopává snahu o to, aby kontinent mluvil jedním hlasem.

„Tak si najdeme jiné kamarády“

Možná však tento problém EU i sama zapříčinila. Partnerství Srbska s Čínou posílilo i proto, že v posledních letech chyběla skutečná perspektiva vstupu do EU.

Srbsko je kandidátem na členství od roku 2012, od té doby se toho však stalo jen málo. To je dáno jednak reformami, které Srbsko stále neprovedlo, a také stále nevyjasněnou rolí někdejší provincie Kosovo, která v roce 2008 vyhlásila nezávislost. A jednak nedostatečným zájmem ze strany EU. Ta měla v posledních letech zkrátka jiné problémy, kterými se musela zabývat: nejprve eurokrizi, poté koronavirus a nakonec ruskou válečnou agresi proti Ukrajině.

„Narodil jsem se v roce 1992, bylo mi osm let, když padl Milošević,“ začíná vyprávět Stefan Vladisavljev. „Tehdy všichni mluvili o Evropské unii. Ve školách se pořádaly soutěže o to, kdo zná EU nejlépe. Univerzity organizovaly zájezdy do EU, všichni se vraceli a mávali modrými vlajkami EU.“ S přibývajícími lety však tato euforie opadla. „Pamatuji si, jak se říkalo, že se Srbsko stane součástí EU v roce 2007, pak se mluvilo o roku 2012, později 2015, pak 2020 a nakonec 2025. Teď je mi 33 let a doufám, že budu žít dost dlouho na to, abych se vstupu Srbska do EU dožil – ale jistý už si tím nejsem.“
  Bez reálné střednědobé vyhlídky na vstup do EU si Srbsko začalo hledat jiné partnery a přiklonilo se k Číně. Vladisavljev popisuje pohled srbské vlády takto: „EU od nás požaduje velké oběti, ale nedostáváme za to to, co si přejeme. Takže si hledáme jiné přátele, se kterými můžeme v různých oblastech a odlišnými způsoby spolupracovat.“ To podle něj vedlo ke kuriózní situaci: „Už léta hrajeme tuhle hru, kdy Srbsko předstírá, že chce být součástí Evropské unie, a Evropská unie předstírá, že také chce, aby tam Srbsko patřilo.“

Po letech stagnace by však mohlo rozšiřování EU na východ opět pomalu nabrat tempo a nasměrovat tak pohled Bělehradu z Pekingu zpět k Bruselu. Právě ruský útok na Ukrajinu totiž pro EU vrátil téma rozšiřování znovu na pořad dne.

„Chceme vás,“ prohlásil německý spolkový kancléř Friedrich Merz na červnovém summitu EU a západního Balkánu v tomto roce. Oslovil tím státy Albánii, Bosnu a Hercegovinu, Černou Horu, Severní Makedonii a také Srbsko. „Pokud jde o Srbsko, odpověď [na otázku ohledně vstupu do EU] je jasná a jednoznačná: ano.“ Merz však dodal omezení: „Srbsko se ovšem musí také rozhodnout, na čí straně stojí. Politicky sedí na dvou židlích mezi Ruskem, Čínou a Evropou zkrátka není možná. Srbsko se tedy musí jasně rozhodnout, kde vidí svou budoucnost. A pokud bude odpověď ze Srbska znít ‚Evropa‘ – pak odpověď z Evropy zní: ‚Srbsko‘.“

júl 2026