28-letá Saša Berhazova plánuje umístit v městě Sumy billboard s portrétem svého snoubence, vojáka Serhije Kačana. V listopadu by mu bylo 37 let. Serhij zahynul v červenci 2024 v Luhanské oblasti, ale pohřbít se ho podařilo až po osmi měsících. Od té doby se Saša učí žít bez něj — drží se vzpomínek, snaží se uchovat památku a zároveň naráží na to, jak obtížné je prožívat zármutek ve společnosti, která není zvyklá o ztrátě mluvit.
Držet se vzpomínek
Kdo jsem? Zůstanu s tebou,Pusť mě.
Zakryju tě sebou.
Odešel jsem, zanechal jsem křídla.
Tak pojď i ty.
Nastav si plachty.
Ne tak dávno si Saša tento úryvek nechala vytetovat. Červená písmena na rameni napodobují rukopis jejího padlého milého. Jde o část sloky z písně Harmaty hudebního projektu Jura Samovilova Hurtom. Dne 20. července 2024 zahynul Sašin snoubenec, velitel čety Serhij Kačan, na luhanské části fronty. Dnes si Saša nade vše přeje zachovat jeho památku.
Saša po značnou část svého života pracovala jako testerka softwaru v jedné IT společnosti. Po Serhijově smrti se ale do tohoto oboru nechtěla vrátit. Rozhodla se, že potřebuje práci, kde se bude bavit s lidmi, a ne být neustále sama se sebou. Nastoupila proto jako servírka a barmanka do sumské kavárny Che’s.
Saša a Serhij se poznali v roce 2016, potkali se přes společné přátele. Tehdy si dívka všimla, že Serhij je společenský a upřímný. Po dobu několika let neměli žádný blízký vztah, než se znovu setkali v roce 2021.
Serhij vždy rád vytáhnul Sašu z domu ven: na procházky, na bruslení nebo na lyže v okolí města Kosiv.
„Byl to úžasný člověk. Budu to tak říkat vždy, nejen proto, že byl mým milovaným, ale proto, že si to mysleli všichni. Klidný, vyrovnaný, ale uměl se i bavit. Měl rád setkávání s přáteli, zajímal se o různé sporty. Zápasy ve volném stylu, stolní tenis, běh, lyžování — z toho všeho měl radost. Měl taky rád počítačové hry, díky nim se odreagovával od práce,“ říká Saša.
Setkání byla čím dál vzácnější — někdy po měsíci, dvou, nebo i déle
Když začala plnohodnotná válka, Serhij začal uvažovat, že by se přidal k armádě. Saša ho prosila, aby nespěchal, a to ho odrazovalo. Ještě v rámci studia na vysoké škole absolvoval vojenský výcvik, měl tedy vojenský průkaz a byl důstojníkem v záloze.Jednoho dne přišel do firmy, kde pracoval, dopis se seznamem 12 zaměstnanců, kteří byli zároveň důstojníky v záloze. Všichni se museli dostavit na vojenské velitelství kvůli aktualizaci svých evidenčních údajů. Serhij byl na to připravený, prošel lékařskou prohlídkou a byl mobilizován.
V dubnu 2023 začal výcvik: nejprve na Oděské vojenské akademii, poté v Žitomíru, kde získal hodnost poručíka. Saša si v tomto období hledala novou práci, protože byla z té předchozí propuštěna. Dostala jednu pracovní nabídku, ale musela by odjet do Litvy. Váhala, zda má jet: „Serhij mě přesvědčil, ať jedu. Řekl: ‚Jaký je rozdíl, jestli budu 300 kilometrů od tebe, nebo 1000.‘ Tak jsem se přestěhovala do Litvy. Bylo to těžké — zvykala jsem si na novou zemi i práci a on tehdy poprvé šel na frontu. Ale Serhij mě podporoval, říkal, že to všechno dobře dopadne a brzy se potkáme.“
Na podzim odjel Serhij na vojenský výcvik do Polska a Německa a v zimě definitivně nastoupil na místo, které si dříve vybral — stal se velitelem aeromobilní čety 81. samostatné aeromobilní brigády. Před novým rokem 2024 šel poprvé na bojové pozice u Bilohorivky na luhanské části fronty. Nejen že plnil své povinnosti, ale neoficiálně byl i pravou rukou velitele roty: vyváděl nováčky na pozice a pravidelně sledoval situaci na velitelsko-pozorovacím stanovišti.
Už během výcviku se pár vídal stále méně a po přesunu na luhanskou frontu se situace ještě zhoršila. Pro Sašu bylo čím dál těžší zvládat odloučení a obavy. Pociťovala silný stres. Domluvila se proto na práci na dálku a v únoru 2024 přijela do Sum. Následující měsíc měl Serhij přijet na dovolenou, ale na poslední chvíli mu ji zrušili — situace na frontě se zhoršovala a lidí v armádě byl kritický nedostatek. Viděli se až začátkem dubna, když byl zraněn.
„Jednoho dne mi Serhij poslal video zprávu na Telegramu. Když jsem video otevřela, slyšela jsem jeho hlas: ‚Kočičko, ahoj. Dnes mě budou evakuovat z pozice, šlápl jsem na minu, trochu mě posekaly střepiny. Ale všechno to bude dobrý, neboj se,‘“ vypráví dívka.
Ukázalo se, že Serhij vedl několik mužů na pozice, cestou obešel pět min, ale na další šlápl. Střepina mu proletěla nohou, poranila mu také záda a dostal akubarotrauma. Jeho zranění bylo „lehčí“ než u ostatních, proto byl evakuován až následující ráno. Cestou evakuační vozidlo ostřelovali Rusové. Spolubojovníci, kteří seděli vedle Serhije, byli zraněni. Serhij se rozhodl jim poskytnout pomoc: jednomu zaškrtil ruku turniketem, druhému zatamponoval ránu a obvázal ji. „Zachránil jim život díky své rozvaze — vždy dokázal rychle a klidně jednat v těžkých situacích,“ říká Saša.
V tomto období si Saša něčeho všimla: Serhij byl unavený a válkou vyčerpaný. Proto plánoval přejít na pozici vojenského instruktora. Měl bojové zkušenosti a kvůli zranění na to měl nárok. Během dovolené stihl rozeslat svůj životopis. Poté se vrátil na frontu. Saša odjela do Litvy.
„Dvě výuková centra byla skoro připravena Serhije přijmout, ale velení ho nepustilo, protože v armádě byl nedostatek lidí. K tomu by bylo potřeba mít vazby na velení ještě výš, což Serhij neměl,“ je přesvědčená Saša. „Tak pokračoval v boji na luhanském frontě — až tam zahynul.“
„Pohřbít se ho podařilo až osm měsíců po smrti“
V červenci 2024 byl Serhij spolu se skupinou vojáků přesunut na nové místo, kde této skupině i velel. Proto varoval, že nějakou dobu nebude moct být ve spojení. To ale Sašu neuklidnilo. Měla nepříjemné tušení, špatně spala a nejedla. Dne 24. července obdržela zprávu od jeho matky: „Nevím, jak ti to říct jinak, ale Serhij je nezvěstný.“ O několik minut později jí s tímto oznámením volala i Serhijova sestra. „Hned jsem chápala, že zemřel. Zavolala jsem zástupci velitele jeho roty, abych zjistila podrobnosti. Ten mi řekl, že existují svědci jeho smrti, ale detaily nelze sdělit do ukončení vyšetřování. Pak si už nepamatuju, co jsem dělala, ale určitě jsem si sbalila věci a vyrazila do Sum. Vyčerpáním jsem nedokázala včas dokončit projekt v IT firmě. Kvůli nedodržení termínu mě zaměstnavatel propustil,“ vzpomíná Saša.Po dvou měsících se dozvěděla, že 20. července se Serhij dostal pod minometnou palbu a střepina ho zasáhla do krku. Evakuační skupina se k němu nemohla včas dostat a zachránit ho. Serhijovo tělo zůstalo čtyři měsíce na místě smrti — kvůli intenzivnímu ostřelování ho nebylo možné vyzvednout. Další čtyři měsíce se ho nedařilo evakuovat. Na vozidla číhaly ruské drony, a tak se vojáci rozhodli neriskovat životy kvůli padlému.
„Celé období čekání na návrat těla bylo jako v mlze. Trvalo to tak dlouho, že jsem nemohla najít klid. Někdy mě přepadaly hysterické záchvaty, jindy jsem se snažila přepnout — třeba vybírat peníze pro vojáky. Teprve v březnu 2025 byl Serhij pohřben. Právě od té doby u mě začalo období truchlení. Nejhorší pocit v tomto stavu je, že vás to vše jakoby táhne ke dnu,“ vypráví dívka. Protože se Saša a Serhij nestihli vzít, nemohla rozhodovat, kde bude pohřben. Serhijovi rodiče trvali na tom, aby to bylo v Bilopillji. Dívka prosila alespoň o to, aby se rozloučení konalo v Sumách — ve městě má Serhij mnoho známých, přátel a kolegů. Rodiče souhlasili.„Po pohřbu jsem se postupně propadala do špatného stavu. Tyto pocity nelze ovládat. Den po pohřbu jsem se vrátila do práce v kavárně. Tam se musíte usmívat a já se o to snažila. Ale když jsem se vracela domů, dopadlo to na mě. Svůj žal jsem ještě zcela neprožila, provází mě dodnes.“
Těžké prožívání ztráty se komplikovalo očekáváními okolí
Po pohřbu se Saša snažila držet. Bolest se ale stala nesnesitelnou, začala se projevovat i fyzicky, a tak se objednala k psychoterapeutovi. Odborník jí předepsal antidepresiva: „V poslední době se v určitých obdobích cítím relativně v pohodě, ale když mě něco vyprovokuje nebo mi ho připomene, zaplaví mě smutek. Někdy to vyvolá naše společná fotografie, na kterou narazím, nebo jen procházka ulicí, po které jsme často chodili spolu. Kamkoli jdu, všude ho vidím.“Těžká cesta, kterou Saša postupně prochází, je někdy ještě složitější kvůli jiným lidem — jejich očekáváním, srovnáváním či neschopnosti podpořit. Někdo prostě neví, jak se chovat, jiný se o to ani nechce snažit.
„Už jen být s člověkem prožívajícím ztrátu má velkou cenu,“ myslí si. „Pokud ale nevíte, jak jej podpořit, je nejlepší to prostě říct. Někteří se ale začnou vměšovat s radami: ‚musíš se dát dohromady, něco dělat a žít dál‘. Někdy ještě srovnávají vaše neštěstí s cizím: ‚Podívej se na Lenu, té je taky těžko‘. To je to nejhorší, co můžete udělat. Občas taky říkají, že jsem ještě mladá, takže budu mít šťastný život. Odkud ale víte, jak se všechno vyvine? Já jsem si představovala svůj šťastný život právě se Serhijem — a ten už tu není.“
Dnes se dívka drží společných vzpomínek na Serhije. Jejím největším strachem je, že se na něj zapomene. Někdy Saša stříhá videa s momentkami jejich života nebo zveřejňuje společné fotografie. V listopadu by Serhijovi bylo 37 let. K jeho narozeninám plánuje v Sumách umístit billboard s jeho fotografií: „Nevím, jestli si lidé billboardu budou všímat. Někdy jedete po silnici a ty tváře vám před očima jedna za druhou mizí. Ale možná se někdo na Serhije podívá, někdo ho pozná a někdo si ho zapamatuje.“
„Musíme se naučit ne lítosti, ale skutečnému soucitu“
V naší společnosti není zvykem mluvit o smrti, vysvětluje sumská psycholožka, konzultantka v metodě pozitivní psychoterapie Dajana Tarasjuk: „Když někdo ztratí blízkého člověka, prostě nevíme, co říct. Proto vznikají výroky jako: ‚Bůh si bere ty nejlepší‘, ‚drž se kvůli ostatním‘, ‚aspoň je to hrdina‘.Lidé, kteří takové věci říkají, si myslí, že tím pomáhají. Někdy prostě neznají jiné způsoby, jak projevit podporu. Pro ty, kteří přišli o své blízké, jsou ale taková slova toxická. Společnost staví truchlícího člověka do bezvýchodné situace. Na jedné straně se od něj očekává, že se rychle ‚dá dohromady‘ — pohřeb proběhl, devět dní uplynulo, je čas jít do práce a na ztrátu nemyslet. A pokud se o to člověk skutečně pokusí, uslyší něco jiného: ‚Podívejte, jak rychle zapomněl nebo zapomněla.‘
Praktická psycholožka, poradkyně pro pozitivní psychoterapii, Dajana Tarasjuk. | Foto: © privat
Člověk, kterého litují, se cítí méněcenný. Jako by s ním bylo něco špatně. Soucit naopak dává pocit, že někomu na vás opravdu záleží. Hlavní je nedělat z člověka křišťálovou vázu, ke které se bojíte přiblížit. Pište zprávy, volejte, ptejte se, jestli nechce někam jít. I když odmítne — už to je podpora. Je to lepší než mlčení a odstup. Pokud nevíte, co říct, je lepší se k tomu přiznat nebo mlčet. Je to mnohem upřímnější a lidštější než další fráze o tom, že ‚všechno bude dobrý‘ nebo že ‚čas všechno zahojí‘.“
Tento článek byl zveřejněn jako součást PERSPECTIVES – nového labelu pro nezávislou, konstruktivní a multiperspektivní žurnalistiku. Tento projekt, který je spolufinancovaný EU, realizuje JÁDU spolu se šesti dalšími redakčními týmy ze středovýchodní evropy pod vedením Goethe-Institutu. >>> Více o PERSPECTIVES
november 2025