Sídliště Janov v severních Čechách  Z tvých přání jsou jako vždycky zdechliny

POZOR! Toto není reportáž. Je to skutečný příběh ze skutečného místa, kde se před necelými patnácti lety procházely samozvané sousedské hlídky Dělnické strany sociální spravedlnosti s bílými páskami na pažích a v dlouhých kožených kabátech. 

V sobotu jsem se vzbudila s hroznou kocovinou po páteční směně na baru. Ideálně bych takovou práci už nedělala, bolí mě potom tělo i duše, zpoza závěsů se dere do pokoje inverzní šeď hlavního města. Je tam zhruba tak hnusně, jako se cítím, a tak se raději rozhodnu zmizet ještě dneska. Mám namířeno na sever, konkrétně na sídliště Janov, kam nepravidelně dojíždím kvůli organizaci nejrůznějších aktivit poslední čtyři roky.

Přetlaková komora

Bylo mi samozřejmě nad slunce jasnější, že takhle zřízená do Janova nemůžu. Lidi tam mají svých smutků i starostí dost, ještě jim vozit svoje. Naštěstí mi v cestě stojí Ústí nad Labem, přetlaková komora mezi kultivovaným světem nikdy nekončících podcastových sérií a komplikovanou realitou privatizovaných panelových domů litvínovského sídliště, kde lidskoprávní aktivisté tvrdě zápolí s vedením města byť o jedinou lavičku. Přespím u svojí kamarádky Mamby, která koupila z dědictví od babičky dům pro změnu uprostřed místní vyloučené lokality; v Předlicích. Z úzké zahrady vždycky kouká do Marxovy, kde stojí domy místního developera Borise Rudého, a dělá si srandu, že jsou teď konkurenti.

Když vystoupím z vlaku, trochu se mi uleví a pak ještě o něco víc, jak se šourám Prostřední ulicí. Je zima, za poslední dva dny teplota klesla z babího léta do podzimu. Venku i přesto postávají hloučky lidí; někteří si povídají se sousedy vykloněnými z oken s hrající televizí, uprostřed silnice se najednou udělá chumel. Vybaví se mi jeden z programových bodů vcelku otevřeně rasistického hnutí Lepší sever (v krajských volbách získalo toto nově vzniklé uskupení nezanedbatelných sedm procent), které se ve svém programu razantně vymezuje proti utváření takových lidských chumlů na ulici.

Než mi Mamba dojde otevřít, klubko se pomalu rozpadne, až tu za chvíli zůstane jenom ztichlá ulice ponořená v mlze. Žádná hospoda, v krámě dávno zavřeno, nejsou tu v okolí restaurace, kavárny, park. Ani ty lavičky. Přemýšlím, co na takových místech lidi asi tak po večerech dělají, když nemají kam jít. Ani by mě nenapadlo, jak brzo to pocítím na vlastní kůži v Janově.

Co oči nevidí

Většinu času tady v Janově obvykle trávím ve společnosti dětí. Je snazší získat si jejich důvěru, jsou bezprostřední a narozdíl od dospělých ještě nestačily nasáknout po generace pěstovanou apatii. Apatie je nezdravá, ale zato funkční životní strategie. Schovka. 

Na schodech sedí zavalitý muž a pod schody na chodníku romská matka se sedmi dětmi, jedno drží v náručí, ostatní postávají rozpačitě kolem. Chlap je nechce pustit do domu, tvrdí, že tam přišli vykrádat byty, oni a jim podobní. Zavolal měšťáky. Přijedou, na občance mámy i starších dětí si přečtou adresu domu se zavalitým mužem na schodech. Chlap zmizí beze slova ve vchodě a zamkne za sebou dveře.

Když se něco rozhodnu nevidět, nemusí to existovat. Rasisti, stejně jako Romové. Apatie je úkryt, eskapismus, možnost nevnímat a necítit. Janov je zhmotněním tohohle slova. Jenom děti tu pořád ještě dokážou snít, problémy dospělých se dostávají do jejich světa jen jako ozvěna skutečnosti. Když mají štěstí. Když mají smůlu, protrhne se hráz rychleji a velká voda v podobě násilí, křiku, zoufalství a drogových závislostí spláchne dětství dřív, než se naučí pořádně číst.

Kdo chce s vlky býti

Tentokrát jsem přijela navštívit rodiče, obejít vchod za vchodem. Nefunkční zvonky, omlácená omítka a přetopené i vlhké byty s porouchanou koupelnou. Někteří se stěhovali tolikrát, že bych je bez průvodců už znovu nenašla. Nahoře na Luční potkám několik známých, někteří z nich jsou rodiče dětí, se kterýma se známe z letních táborů. Sedí na patníku, studí to, ale na těch dvou lavičkách, co tu v létě místní i nemístní aktivisté vyhádali na městě, je obsazeno. Někdo mi podá pivo. Je něco kolem půl třetí, tak jedno, nechci být nezdvořilá. Ani nedopiju a stojí přede mnou další plechovka. Můžou být podobně staří jako já, kolem čtyřiceti, maximálně padesát. Mají dospělé děti, malá vnoučata. Když se začne stmívat, jedna z přítomných žen zavelí a my se přesuneme k ní domů. Už ani nevím pokolikáté vycházím po oprýskaném schodišti jednoho z místních paneláků, výtah se každou chvíli zastavoval, dveře nedovírají. V bytě je přetopeno. Paní S. nám nabídne kávu (rozpustná nebo turek) a večeři, pan K. vytáhne sáček s perníkem.

Pije se pivo a kořalky. V obýváku je zakouřeno, děti přichází a pak zase mizí, jak je paní S. zahání do pokojíku a oni odtamtud co chvíli utečou zpátky ven. Když se cukají, otevře balíček brambůrků a za zvuku šustění je jako krysařka vábí k počítači. Za chvíli se ve dveřích zjeví další tatínek, je očividně v nervu, může mu být tak kolem třiceti. Všichni dospělý se pak zavřou vedle do pokoje a já zůstanu sedět se starším synem na gauči. Malej asi dojed svačinu a něco mámě chce, ťuká na dveře. „Teď ne, Míšo,“ odbyde ho starší a já přemýšlím o tom, jak moc celé situaci rozumí. Snažím se odvést řeč jinam, on kontroluje dveře. Jak moc tomu asi rozumí ten malej, tuší, co se tady děje? Ví, proč jsou ty dveře zavřený? Je něco kolem deseti večer, nabízím menšímu, že ho půjdu uložit, že mu přečtu pohádku, ale on nechce, nechce spát a až bude chtít, bude se prý dívat na tablet. 

Jeho máma zaznamená, že ho zaháním do postele a pošle ho vyčistit si zuby. Teplá voda neteče, nefunguje bojler, tak aspoň zuby no. Obývací pokoj se ztrácí v dýmu, slova se sypou jak korále, co si říkáme, nevím, asi je to jedno. Děti jsou pořád vzhůru, z vedlejší místnosti řve hudba, stůl se plní prázdnýma flaškama, popelníky přetékají jako kuřácké varianty čínských přenosných fontánek. Menší mi přinese z venku kopretinu, objímá mě, říkám mu, aby si šel lehnout, že ho uložím, ale vytrvale mě odmítá, a tak to pomalu vzdávám. Všeho je tu pořád víc a víc. Hluk, hudba, chlast, piko, cigárka. Na záchodě teče z baterie voda proudem, položím na podlahu prkno, co se válí v předsíni a stoupnu si na něj. Už nemůžu.

Degeši

Paní S. (máma) mě uloží v pokoji s fialkovým lustrem, vypadá jako kopule na střeše paláce Secese ve Vídni, akorát že tyhle lístky jsou fialové a ne zlaté. Usnu téměř okamžitě a stejně tak okamžitě se vzbudím, nebo mi to tak aspoň připadá. Otevřenýma dveřma se dovnitř plíží smrad z cigaret a živý hovor, aha, ještě nešli spát. U stolu za počítačem sedí nejmenší: „Kde máš kytičku?“ ptá se, ukazuju na vlněnou čepici a on se spokojeně usměje. „Co tady děláš, proč nejseš ve škole?“ ptám se zase já. Asi sám neví, pokrčí rameny.

Paní S. na stejnou otázku odpovídá, že jak neteče teplá voda, tak nechce, aby šla děcka do školy jak degeši. Tyhle důvody znám. Neteče teplá voda, bolí mě zuby, máme vši, někdo musí pohlídat psa/kočku/sestřenici. Hlavně nevypadat jako degeši. Malej mě objímá kolem krku. „Nechoď ještě,“ šeptá mi, „zůstaň tady.“ Vysvětluju mu, že musím domů, mám psa na hlídání, ale taky prostě musím, pryč odsud. To neříkám, ale je to na mě určitě vidět. Cítím, jak mi oči zapadly hluboko do hlavy, jsou utopený v očních jamkách, zešedlý. Jsem cítit chlastem. Oknem proniká dovnitř slunce a ozařuje lustr s fialkama. Vymotám se celkem rychle, tahám děti na procházku, ale nemůžou ven, když přece nešli do tý školy. Musí tady sedět za počítačem a počkat, až máma s tátou dojedou. 

Obě delegace položily pak věnce na hrob neznámého vojína

Mámě s tátou hrozí vystěhování. Nájem platí, poplatky taky, ale chtěli požádat o příspěvek na bydlení a díky tomu zjistili, že jejich byt není na bydlení zkolaudovaný. Majitelka nechce mít problémy, radši je vyhodí. Kam půjdou? Neví, okolní paneláky jsou v rukou soukromníků a bytových družstev, městské domy se bourají, nájmy tu rostou, míst ubývá. Práce? Je, málo, ale jo, špatně placená, jenom někdy, ale jo. Apatie v podobě saklu s perníkem. Seběhnu dolů na Krušnohorskou, když jsem tu byla poprvé, stál tady dům. Rok potom, někdy uprostřed léta, dům vyhořel. Myslela jsem, že před ním někdo pálí třeba kabely, ale ne, byl to skutečný oheň, vysoký, žral postupně jedno poschodí za druhým. Místo domu je travnatá plocha, stojím na ní a dívám se nahoru, sídlák jako na dlani. 

Je tu moc hezky. Letos na tohle kolektivní pohřebiště snů a nadějí dojel dokonce sám prezident. Mluvil o možnosti vyvlastnění domů nebo bytů z rukou těch, kdo se budou obohacovat na cizí bídě, ale to bylo léto. Teď je podzim a apatie padá ze stromů a pokrývá Janov spolu s barevným listím. 

Je tu moc hezky, pokud se tu nemusíte narodit. Lidi tu k sobě mají blíž zhruba o tolik, o kolik to mají ke zbytku společnosti dál. Víc si pomáhají držet se navzájem v zapomnění a dalo by se říct, že jsou osvobozeni od vřavy kulturních (kapitalistických) center. Necítí svazující potřebu být všeho součástí. 

Necítí ji, protože nejsou součástí ničeho. 

marec 2025