Reportáž z cesty na okraj Brna a Vídně  (Ne)snesitelná periferie bytí

Periferie může mít mnoho podob, stejně jako život v ní. Záleží na cestách, které do ní své obyvatele dovedly, stejně jako na přístupu státu, potažmo jednotlivých měst k politice týkající se daných lokalit i lidí v nich žijících. 

Dřív bydlela moje kamarádka Margita se svou rodinou na Hvězdové, ale loni jim v bytě vypukl požár a město celou devítičlennou rodinu vystěhovalo do garsonky o několik ulic dál. Požár nevznikl jejich přičiněním, nejspíš šlo o zanedbání ze strany majitele (kterým je město). Jak to ale celé skutečně bylo, se nikdo z rodiny nedozvěděl. Náhrada škody neproběhla a rodina v garsonce strávila skoro rok. Bez soukromí, bez nábytku, bez nástrojů, pomocí kterých by se z tísnivé situace mohli dostat. Pár měsíců nazpátek jim byl konečně přidělen nový prostor k obývání. Šourám se k němu z Tkalcovské a přemýšlím jak to u nich asi bude vypadat, zatímco kopu do všudypřítomných odpadků, co se válí po ulici. 

Supr supr historie válka

Brněnský „Cejl“, jak mu říkáme my, kteří ho neobýváme, je specifický kombinací své polohy a podoby. Narozdíl od jiných vyloučených lokalit, ať už u nás nebo v zahraničí, se Cejl nachází víceméně v centru města; katastrálně jeho nemalá část spadá pod území městské části Brno-střed. Zástavba vznikala společně s rozvojem průmyslu – víc továren, víc dělníků, víc pavlačových domů pro jejich rodiny. Kromě nich obývaly Cejl i rodiny německých podnikatelů a členů židovské obce vlastnící továrny okolo ulice Křenová. Život tu vzkvétal zejména v meziválečném období, kdy k původním textilním fabrikám přibyla navíc Zbrojovka a následně ve 30. letech teplárna. Druhá světová válka udělala tomuto rozkvětu přítrž.

Po válce byli do prázdných domů po vyvražděných Židech a vyhnaných Němcích nastěhováni jako levná pracovní síla Romové*ky, často přicházející z osad na Slovensku. Tak se sem koneckonců dostaly i rodiny mých přátel – jejich otcové sem přišli za prací. Jenže po roce 1989 se režim změnil, hranice se otevřely, možnosti podnikání se rozšířily a nabídka práce se zúžila. Synové svých otců třou bídu z nouzí. Zaměstnaní nejsou, není kde. Čekají na jednorázové zakázky, tak trochu paradoxně uzavřeni hranicemi svého vyloučeného mikrokosmu.

(Sociální) periferie v centru města

Současný Cejl jsem začala poznávat během covidu. Chodila jsem tam venčit psa, koupat se do nahnědlé Svratky a pít vodku s lidmi bez domova, kteří, žádný byt nemajíc, se v něm nemohli zavřít, jako všichni ostatní. Tou dobou jsem se taky seznámila s Margitinými dětmi. Školní výuka probíhala dálkově a vzhledem k tomu, že neměly doma počítač, ani nikoho, kdo by jim dokázal pomoct s úkoly, znamenalo to pro ně plynulý přechod do školy života. Děti sbírající v dopoledním slunci vajgly před trafikou suplující po večerech zavřené podniky, hudba přetékající z otevřených oken rovnou na ulici, oprýskané omítky roky nerekonstruovaných budov a chodníky vystlané odpadky. Člověk v tom může vidět odvrácenou stranu kapitalismu, stejně jako bující a nespoutaný život, odmítající podlehnout řádu. Podstatné je do svých úvah zakomponovat fakt, že málokdo z místních si život tady vybral dobrovolně.

Ti, kdo se tu narodili, chodí do místních škol, nakupují v místních obchodech a večer jdou navštívit příbuzné, kteří žijí o pár ulic dál. Dostupnost městského centra sociální propast nikterak nezmenšuje, hranice čtvrti jsou zevnitř ven prostupné poměrně málo. Snad s tím souvisí i to, že když místní z chudých romských rodin mluví o „Cejlu“, pojmenovávají tím konkrétní ulici nesoucí historicky tento původně německý název, zatímco „outsideři“ se širším rozptylem stejným názvem označují celou čtvrť. V opačném směru to ale funguje docela jinak.

Zatímco prostor pro sociálně vyčleněné (převážně) romské rodiny se zmenšuje, na místě jejich bývalých domovů vzniká rezidenční čtvrť, která jakoby kopírovala gentrifikační proces zpracovaný v jednom z dílů satirického animovaného seriálu Městečko South Park z roku 2015. Umělecké zásahy zkrášlující šedivé zdi, nové byty za neuvěřitelné ceny vlastněné developerskými společnostmi a pod jejich okny vibrující exotický život, který se dere ze zbývajících zašlých pavlačových domů ven. Dovnitř ho ale nikdo ze současných umělců a investorů nezve.

Brno = předměstí Vídně?

Brána od domu, kam Margitinu rodinu přestěhovali, je železná a potlučená, zvonky nenadepsané, před vchodem věčně někdo čeká. Když vejdu dvojitými dveřmi dovnitř, potkám v kuchyni celou rodinu a několik dalších lidí, které zatím neznám. Margita položí na stůl jitrnice, do ruky mi vrazí řízek a žene mě na prohlídku bytu. Je to prostorný, špatně zateplený a (až na rozlohu) celkem nuzný byt se zadýchanými okenními tabulkami. Jednou mi někdo říkal, že podle toho se pozná chudá domácnost. Vyjednáváme spolu o tom, které z dětí se mnou pojede na výlet do Vídně. Na začátku si stojím za tím, že počítám jen s jednou ze starších holek, ale nakonec jede nejmladší dcera a nejstarší syn.

Cesta vlakem netrvá ani dvě hodiny, ale děti mají pocit, že jsme prošli do jiného světa. Všechno je velkolepé, jak to jen Vídeň umí. My ale míříme z centra ještě dál – máme přislíbený nocleh na jednom z místních wagenplatzů na kraji města.

Dostat se k němu nám z vídeňského hlavního nádraží trvá skoro stejně dlouho jako samotná cesta z Brna. Je pátek večer a spoje nejsou ani přes den kdovíjak frekventované. Potom, co vystoupíme, musíme jít ještě půl hodinu pěšky, malá už nemůže, chvílemi ji nesu. Jdeme podél Dunaje, vlakových kolejí a pěstěných zahrádek. Za chvíli uslyšíme odněkud hrát hlasitou romskou hudbu, staršímu bráchovi svítí oči, nejradši by se tam rozběhnul. Podél cesty stojí odpočívající kamiony a zpoza plotu jsou cítit koně, naproti se tyčí zdobená kupole buddhistického chrámu. Úplně kousíček od něj je cíl naší pouti.

Jiný kraj, jiný okraj

Stejně jako ta, ze které jsme v podvečer vyrazili, i brána, do níž teď vstupujeme, je ze železa. Tím ale veškerá podobnost končí. Za těmito dveřmi se otevírá tak akorát velké prostranství s obytnými vozy a maringotkami s krásnými předzahrádkami. Stojí tu domek stlučený z posbíraného materiálu, venkovní pódium, společná koupelna se saunou. Dostaneme jednu maličkou maringotku, která je určená pro návštěvy. Je v ní zatopeno a dřevo na celou noc.

Místní anarchisticky i levicově orientované obyvatelstvo tu platí městu (které je majitelem pozemku) symbolický nájem, v přepočtu něco kolem tří tisíc korun na osobu. Na místě jsou už pět let a všechno si tu vybudovali sami. Kromě společné koupelny se saunou tu mají taky společenskou místnost s promítačkou, barem a velkým krbem. Čekám, kdy přijde nějaká zmínka o hrozbě vyklizení, ale naše hostitelka, Rakušanka Clara, zmiňuje jen pomalu stoupající nájemné. Všichni včetně ní působí velmi klidným dojmem, je tu uklizeno a útulně. Společný prostor si nikdo nenárokuje, cítíme se tu doma stejně jako kdokoliv další. Děti se trochu bojí všudypřítomných psů, ale ostych po první noci v novém prostředí opadá. 

Ráno vyrazíme z naší periferní polohy směrem na severozápad, do samého centra Vídně. Cestou se stavujeme v Prateru, je sobota dopoledne a ač svítí slunce, končící podzim trochu zebe, všude kolem je prázdno. Procházíme se po cestách mezi jednotlivými atrakcemi, působí jako filmové kulisy, zaprášené a opotřebované časem. U horské dráhy uvidí děti mladého černocha, brácha z něj nemůže odtrhnout oči. Zastaví se a kouká, až to nevydrží a začne na něj mluvit česky. Kluk nechápe a mizí někde v kolotočářském zákulisí. Necháme děti, aby si vybraly atrakce, na kterých se chtějí povozit, skoro všechno je děsí a mně až pozdě dochází, že možná nikdy na podobném místě nebyly.

Jak vysoko leží nízký práh

Navzdory mému očekávání chtějí děti všude chodit pěšky, nejspíš aby toho co nejvíc viděly. Jdeme se podívat na Hundertwasserovy stavby, projdeme centrum s krátkou zastávkou v katedrále sv. Štěpána a zbytek odpoledne strávíme v přírodovědném muzeu. Vstup máme zadarmo, děti do devatenácti let tady neplatí a pro nás dvě Kaze sehnala Kulturpass. Kulturpass je magická karta otevírající dveře vídeňských kulturních institucí pro lidi v hmotné nouzi, nízkopříjmové rodiny, nezaměstnané, uprchlictvo, lidi bez domova nebo jiné sociálně vyloučené skupiny obyvatelstva. Ačkoli je podobná vstřícnost v první řadě formální (ne/přístupnost podobných prostorů pro lidi žijící na sociální periferii bohužel netkví jen ve zpoplatnění vstupného), je důležitým krokem pro snížení prahu kultury. 

V Česku se o podobné zpřístupnění, doplněné doprovodem zájemců do konkrétních institucí zprostředkovateli, snaží od roku 2021 iniciativa Snížit kultuře práh. Informace o vývoji projektu končí zprávou z roku 2023 týkající se získání záštity od vládní zmocněnkyně pro lidská práva. Jestli se časem dokáží prokousat k vídeňskému modelu plně podporovaného městskou správou, je neznámá informace, nad kterou se vzhledem k vlažnému vztahu české politické reprezentace k otázkám týkajícím se sociálního vyloučení obávám pozastavovat.

Celá návštěva je jako pohádka. Venku svítí slunce a náš dočasný domov, do kterého se večer vracíme, nám dává spoustu prostoru pro zpracování zážitků z celého dne, společné vaření večeře i večerní srandu. Musím se nám dospělým lidem trochu smát, když si uvědomím, že největší dojem na děti udělaly kromě atrakcí v Prateru koňské povozy, pouliční umělci a obdarovávání lidí žebrajících uprostřed rušných vídeňských bulvárů.

Daleko blíž

Vzdálenost je stejně jako přístupnost pojem relativní, a to i když je jasně daná. Pro obyvatelstvo vídeňského wagenplatzu není problém odejít nebo i odjet a zase se kdykoliv vrátit. Jsou to většinou bílí lidé mezi dvaceti a čtyřiceti a místo dětí mají psi. Romové*ky tu nežijí žádní, ne že by jim byl prostor ideologicky uzavřený, ale kulturně, politicky ani sociálně se tyto skupiny ve své každodennosti většinou neprotínají. Místní se až na výjimky do situace, ve které se ocitli, nenarodili. Vybrali si tenhle okrajový způsob života sami – jejich skromnost je naučená, nikoliv nezbytná a periferie pro ně není nutností, ale volbou vycházející z politického přesvědčení a způsobu života, který se na něj váže.

Díky tomuto vědomí, jejich etnicitě i jejich výchozím pozicím je jim narozdíl od mých známých žijících též na okraji, ale úplně jinak, střed dostupný. Stejně jako zvýšená schopnost vyjednat si podmínky odpovídající svým potřebám a požadavkům – ať už se jedná o výši nájmu, nebo třeba míru soukromí.

Podobné paradoxy a s nimi související otázky týkající se prožívání nesvobody i procesu emancipace (ať už vnitřní nebo té osvobozující člověka od vnějších opresivních struktur) na mě na konci víkendu doléhají jako těžká, neprodyšná deka. A nejen na mě. Když odjíždíme, malá nemluví. Působí jako by z ní vyprchala všechna radost předchozího dne, v očích má slzy. Potom co se mi podaří do ní dostat něco k jídlu a horkou čokoládu, řekne nám, že o něčem přemýšlela, ale neumí popsat o čem. I když můžu jen hádat, jak by své myšlenky orámovala, kdyby pro ně měla slova, soucítím s ní. S rozporuplnými pocity ohledně toho, jestli o dialog mezi těmito dvěma periferními světy vůbec někdo stojí, opouštím Margitin byt. Se všemi jeho obyvateli, kteří nemají kam jinam jít, se všemi krky hladovými po pozornosti, kde hraje z každého pokoje jiná hudba, subtilní pocity, stejně jako radostné vzpomínky se vytrácí v dětském křiku.