Chataření jako světový fenomén  Sommarstuga, dača, vikendica

Chataření a chalupaření je mezinárodní fenomén. Rozmanité typy prázdninových domků byly a jsou k vidění jak v zemích západní Evropy i Severní Ameriky, tak v bývalých socialistických republikách. V každé zemi má však chataření svá historická i socioekonomická specifika.

Češi a Češky sami sebe považují za národ chatařstva a chalupářstva. I když jim už desítky let před sametovou revolucí přinášely specializované časopisy inspiraci z jiných koutů světa, stále v tom vidí svou výjimečnost. Do jisté míry to tak je. Každá země, v níž se vyskytuje fenomén prázdninových nebo víkendových obydlí, se odlišuje regionálními specifiky. Rozmanité typy prázdninových domků byly a jsou k vidění jak v zemích západní Evropy i Severní Ameriky, tak v bývalých socialistických republikách. Pro Česko je unikátní rozvoj chalupářství v horských oblastech tam, kde dříve žilo německé obyvatelstvo, a také vztah, který k rekreačním objektům máme, velmi často je totiž považujeme za druhý domov.

Švédská sommarstuga, norská hytte, ruská dača, severoamerická cottage, jugoslávská vikendica či česká chalupa se v mnoha ohledech liší, ale jedno mají společné – jsou to objekty využívané k trávení volného času jednotlivců, rodin nebo skupin přátel. Podle výzkumnice Akademie věd ČR Petry Schindler-Wisten, autorky publikace O chalupách a lidech založené na orálním výzkumu, byly způsob, jakým rekreační domky vznikaly, ale i jejich výsledná architektonická podoba, využití a smysl ve 20. století ovlivněny specifickými místními podmínkami, sociálními, ekonomickými a geografickými okolnostmi v jednotlivých státech. 

Zásadní české pravidlo: chata není chalupa

V Česku každý ví, co znamená odjet na chatu nebo trávit léto na chalupě. Z tuzemských demografických a sociologických výzkumů vyplývá, že nejčastěji dnes kupuje nebo modernizuje chalupu třicátnictvo nebo čtyřicátnictvo s dětmi, aby do doby, než jim děti odrostou, měli kde společně trávit volný čas. Poté někteří z nich chalupu nebo její část začnou pronajímat. Před odchodem do důchodu ji většinou vymění za své první bydlení a usadí se v ní natrvalo, pokud v obci nechybí základní občanská vybavenost. Aktuálně přibývá těch, co v ní zůstávají i v produktivní části života, a to kvůli nedostatku dostupného bydlení.

Mezi chatou a chalupou je stále zásadní rozdíl. Zatímco české chalupy jsou typicky už součástí vesnické zástavby původně určené k trvalému bydlení (čemuž odpovídá často i jejich velikost), chaty jsou často přízemní stavení s podkrovím určeným k přespávání v samostatných koloniích či osadách a jako takové jsou určeny výhradně k rekreaci. Schindler-Wisten zdůrazňuje, že chataření je fenomén spojený s letní sezonou a jako takový je rozšířený po celé zemi, zejména v údolí řek, u rybníků a přehrad, na Moravě a ve Slezsku také v některých horských oblastech. Chalupaření se pak koncentruje hlavně ve středních Čechách a v horských oblastech, kde jde o objekty opuštěné německým obyvatelstvem po druhé světové válce. Chalupa tak mohla vzniknout nejen z romantické roubenky, ale i z kovárny, rybárny, mlýna, sýpky, pily nebo hájovny.

Prvními chalupáři*kami byli na přelomu 19. a 20. století movité elity, stavějící si letní sídla za městy. Potvrzuje to i výzkum Hany Librové už z 80. let: zejména v počátečních obdobích byli chalupáři lidé s „nejvyššími profesně vzdělanostními charakteristikami, lidé s vysokou prestiží. Často architekti a výtvarníci, herci, zpěváci a lékaři“. Postupně se ale v Československu stalo chataření a chalupaření záležitostí širokých vrstev. Živelná výstavba chat a chatek je typická pro 60. léta a jako taková si vyžádala vznik regulací. Zlatý věk pak trvá po celé období normalizace, kdy byl o nedostatkové rekreační objekty velký zájem. Podporováno bylo zejména chalupářství, které přinášelo rozvoj do mnohdy vybydlených obcí. Mezi lety 1970 a 1991 se počet rekreačních objektů v Československu zdvojnásobil.

Někteří chalupáři*ky ve zmíněném orálním výzkumu Schindler-Wisten rádi vzpomínají na to, jak si chalupu sami opravili a zařídili, což bývá spojeno s dočasnou změnou jejich sociální role. Přes víkendy se proměňovali v zedníky, lakýrníky, pokrývače, instalatéry nebo zahradníky. Dokázali si, že leccos umí, což jim přinášelo uspokojení. Nutnost řemeslného umu nebo svépomoc je dnes stále potřebná, a to díky drahým a termínově nedostupným řemeslníkům.

Potřeba úniku z města

Schindler-Wisten srovnává motivace k předrevolučnímu a současnému chalupářství. Jsou v zásadě totožné: potřeba úniku z města a pobytu v přírodě, rekreace s dětmi, odpočinek od namáhavého povolání, relaxace. Vytrácí se jen potřeba seberealizace. I dnes je na tuzemském realitním trhu o chaty a chalupy velký zájem. Existují sice výkyvy jako například energetická krize, ale také situace, při nichž zájem o rekreační objekty extrémně narůstá. Jako covidová krize.

A tak zatímco dříve vlastnily rekreační chatu či chalupu různé vrstvy obyvatelstva, lékařky stejně jako dělnice, a jediným problémem byl v socialistickém Československu nedostatek takových objektů, dnes je vlastnictví „druhého bydlení“ sociálně selektivním jevem, což se odráží ve vlastnictví různě hodnotných staveb — od jednoduchých dřevěných chatek až po mohutné rodinné vily, třeba i v zahraničí. „Postupně se stírají rozdíly mezi trvalým a druhým bydlením. Chalupy jsou dnes vybaveny stejně jako městské byty, spartánské pobyty v promrzlých stavebních jednotkách jsou spíše minulostí. Díky mobilní síti a připojení k internetu lze na chalupách i pohodlně pracovat, čehož někteří využívají a tráví zde daleko více času než dříve,“ popsala výzkumnice.

Sommarstuga, hytte a jiné sruby

Na vrcholu žebříčku v počtu rekreačních objektů se tradičně umísťují skandinávské země, na horních příčkách jsou i Francie nebo Španělsko. Jak uvádí Schindler-Wisten, nejrozšířenější je využívání chat ve Švédsku, kde dokonce každá čtvrtá domácnost vlastní dům, ve kterém trvale nebydlí. V Norsku je takových domácností asi 17 procent. „Podle statistických údajů počet objektů navíc roste, např. ve Finsku v 70. letech necelých 200 tisíc chat, v roce 2005 bylo zjištěno 474 tisíc chat a v roce 2013 již téměř 500 tisíc chat,“ dodává Olga Hannonen v publikaci Second Home Tourism in Finland. Podle ní je ve Finsku nyní aktuální politická otázka prolínání městského a venkovského způsobu života. Namísto dvou oddělených pólů se navrhuje, aby se na ně pohlíželo jako na něco spojitého a aby se stále více hledaly způsoby, jak například přivést zelené venkovské prostředí do městských oblastí a městské služby a možnosti do venkovských komunit. 

Ve Švédsku si koncem 19. století začali bohatí obchodníci stavět honosné letní domy, aby unikli ruchu měst a odpočinuli si. Stejně jako v Česku, se začátkem 20. století začíná rekreovat rostoucí střední třída. Největší rozmach je zaznamenán v letech 1960 - 1980 a byl přičítán vzrůstajícímu životnímu standardu, pokračující urbanizaci, nárůstu volného času a lepšímu dopravnímu spojení. Švédové a Švédky využívají tři typy rekreačních objektů: chatky v těsné blízkosti města, kam jezdí pravidelně na víkend i odpoledne po práci (podobá se našemu zahrádkaření) a které mohly být přestěhovatelné (což ale většina lidí nevyužila); sruby vzdálené stovky kilometrů od místa trvalého bydliště, které využívají jen párkrát do roka; a movitější švédské obyvatelstvo si kupuje prázdninové domy v oblastech s teplejším klimatem (oblíbené je Středozemí). 

Ingrid Persson zkoumala švédské reklamy a inzeráty na rekreační objekty. Inzeráty už od 60. let minulého století používají opakující se narativ: příběh o svobodě volby a moderním životě, příběh o mnohonásobném bydlení a dobrém životě a o rodinné soudržnosti. Lze konstatovat, že tyto příběhy úzce souvisejí s klíčovými hodnotami „lidového domova“, který je základním principem švédského sociálního státu.

Společným rysem českého a švédského druhého bydlení je přeměna víkendových chat na permanentní bydlení. „Ve Švédsku je to jeden z projevů rozšiřování funkční městské oblasti do „městského venkova“. Náklady na bydlení v soukromých domech v centru Stockholmu vzrůstají. Příslušníci nižších a středních vrstev si pro účely trvalého bydlení raději kupují víkendový domek, který je vzdálený cca 30 kilometrů od centra. Nižší cena takového domku samozřejmě znamená nižší standard i určitou absenci infrastruktury a občanské vybavenosti, ale pro rodiny s dětmi, které chtějí být blíž přírodě, je to ideální řešení,“ popisuje Schindler-Wisten situaci, která v Česku také není neznámá. 

Vikendica u moře i ve městě

Stejně jako v Česku, také v bývalé Jugoslávii zachraňovalo tamní obyvatelstvo od 2. poloviny 20. století objekty, které by jinak nespíš chátraly a spadly. „Lidé kupovali pro rekreační účely i opuštěné a zchátralé domy ve městech, například v Rovinji, kde bylo staré centrum ještě v šedesátých letech vylidněno v důsledku 2. světové války a následné emigrace značné části italské populace. Vedle záchrany zničených a chátrajících domů bylo dalším shodným prvkem alespoň sezónní oživení jinak opuštěných vesnic či malých měst,“ zdůraznila Schindler-Wisten.
 
Zažitý termín vikendica v sobě zahrnoval všechny objekty od jednopokojové chatky bez elektřiny po luxusní vilu se všemi vymoženostmi. Občas různé chatky rostly divoce bez regulace až do té míry, že si vyžádaly vznik nových zákonů nebo místních vyhlášek. Zatímco v Česku rostly chaty a chatové kolonie nejčastěji v divoké přírodě, například v údolích řek jako Sázava nebo Berounka, v případě Jugoslávie bujela nepovolená výstavba na Jadranském pobřeží. I proto, že v případech obou zemí bylo poměrně složité rekreační objekt získat. A pokud člověk nějaký nezdědil, bylo nutné pátrat, jezdit na základě tipů, dělat si známosti a podobně, protože zájem byl obrovský. 

Běžně se domy rekonstruovaly svépomocí, nábytek se dovážel často z bytů, kde byl určený k vyřazení. Jako český časopis Chalupář, i na Balkáně existovala řada kutilských a chalupářských titulů. V jednotlivých členských byly znatelné rozdíly, a to samozřejmě podtrhával ještě rozdíl majetkový. „Nejvíce objektů bylo v Chorvatsku podél pobřeží, kde se stavěly větší domy, lidé tam trávili hodně času v letních měsících a vyžadovali vyšší komfort. Vnitrozemská města byla naproti tomu určená jen pro víkendovou rekreaci a domky zde nebyly tak okázalé,“ vysvětluje Karin Taylor v textu s názvem My own Vikendica.

Připomíná také, že v době, kdy si pracující zvykali na pravidelnou dovolenou v rámci systému sociálního cestovního ruchu, stále více obyvatel měst vyhledávalo volný čas mimo kolektiv. Jiní, co trávili dovolenou v hotelech a domácích ubytovacích zařízeních, toužili po nevázaném odpočinku a pocitu chráněného soukromí. Kdo nějaký víkendový dům vlastnil, žil dobrý život. Utužování rodinných a přátelských vztahů, uložení finančního kapitálu, místo pro odpočinek, kam se dá utéct za klidem a třeba i svobodou. Paralel se socialistickým Československem najdeme v Jugoslávii více, například i tam začal v osmdesátých letech klesat zájem o rekreační objekty (v Česku nastal počátkem 90. let). 

Dramatické události devadesátých let pak změnily nejen samotnou podobu Jugoslávie, ale mimo jiné i trávení volného času a s tím spojené druhé bydlení. V posledních letech se hlavně Chorvatsko stává místem, kde si mnoho prázdninových domů kupuje klientela ze zahraničí, rovněž z České republiky.

Dača jako z románů i pro nasycení rodiny

V Sovětském svazu, stejně jako později v Ruské federaci, existovala tradice vesnických usedlostí pro movitější obyvatelstvo. Klasickou daču ale najdeme i v dílech gruzínské spisovatelky Nino Haratischwili, a tak minimálně v evropské části postsovětských republik na ni narazíme také. Rusové znají i druhý typ dači, tzv. zahradní, která slouží zejména k pěstování zeleniny a ovoce, stejně jako české chatky v zahrádkářských koloniích. 

Trend klasické dači se začal rozšiřovat ve 30. letech 20. století, kdy sloužily kolonie jako odpočinková místa pro stalinistickou vyšší a střední vrstvu. „Po 2. světové válce se vlastnictví dači rozvíjelo, přičemž zájemci o chatu museli vstoupit do tzv. kooperace. Podobně jako v našich podmínkách se dača v Rusku rozšířila díky rozvoji veřejné dopravy (nejdříve železniční, pak autobusové a nakonec automobilové) a také zavedením volné soboty v roce 1967,“ píše Bert Hoppe v publikaci Jedeme na chatu (Hinaus zur Datscha). Její velikost a velikost zahrady byla přísně regulována. Navíc nebylo možné tam žít trvale. 

Stephen Lowell vidí daču jako most mezi vesnicí a městem. „Dača svým způsobem překlenovala zásadní prostorový rozpor moderní civilizace mezi městem a venkovem, a to ve společnosti, kde město a venkov měly výjimečně polarizovaný vztah,“ vysvětluje v publikaci Dachas in Postwar Russia. Avšak dača stála jako vysoce individualistický koncept proti socialistickému kolektivnímu étosu. „Nejprve byla dača vnímána jako důkaz vzrůstající životní úrovně širokých mas, jakmile však vykazovala možné „buržoazní majetnické pudy“, byla omezována. Naopak byl podporován negativní stereotyp o dačách, který je karikoval jako nevkusné domky, jejichž majitelé jsou podezřelí. Situace se zlepšila v sedmdesátých letech, kdy veřejná debata přijala fenomén dači jako životní styl velké části městské populace,“ upřesňuje Lowell. 

Získat vlastní daču nebylo vůbec jednoduché, kromě legislativních překážek sehrával roli i velký nedostatek stavebního materiálu nebo nemožnost si najmout stavební firmu. Pro dvě generace sovětských mužů znamenalo si postavit vlastníma rukama daču důležitý moment seberealizace. Městské byty se staly místem k „přežívání“, kdežto dača umožňovala komunitní život. Sousedstvo ve městech nebylo významné, kdežto v případě víkendových obydlí nabývalo významu až bratrského, což připomíná také situaci v socialistickém Československu, kde se často v rámci chatařských a chalupářských komunit slavili svátky společně, organizovaly se akce a společné večery. 

Ruské chataření připomíná české zahrádkaření. Bert Hoppe upřesňuje, že základní motivací pro vlastnění dači byl pro Rusy a Rusky nedostatek některých druhů potravin, protože tu hlavně pěstovali ovoce a zeleninu pro rodinu. Stejnou motivací jako u nás byla možnost rekreace a aktivní odpočinek v přírodě a v neposlední řadě také zlepšování kvality životního stylu a standardu. Ruská dača byla místem těžké práce a osvěžení zároveň. Byla vnímána jako jiná planeta, kde se dal žít jiný život.

Zahrádkářské domky v DDR

Schindler-Wisten poukazuje ještě na podobnost s východoněmeckými zahrádkářskými domky, jejichž kolonie byly dříve hojné zejména kolem Berlína a v Lužici. „Každý zahrádkář musel být členem Spolku zahrádkářů, což byla organizace čítající přes 1,5 milionu členů. Do spolku se vstupovalo z čistě pragmatických důvodů. Pokud se německý občan rozhodl pro zahradní domek, musel do spolku vstoupit, aby dostal nájemní smlouvu,“ píše Isolde Dietrich v publikaci s názvem Hammer, Zirkel, Gartenzaun (Kladivo, kružítko a plot). I tady se stíraly společenské rozdíly a komunitní život tu byl velmi společenský. 

Děti si typicky užívaly společného času s rodiči na chatách, starší pak zůstávaly v městských bytech bez dozoru. Specifické postavení měly ženy, které nejen že pracovaly a staraly se o domácnost, ale o víkendech na ně typicky padala i práce spojená se zahradou a se zpracováním úrody. Domácí kečupy, marmelády a zavařeniny jsou tak obrázkem víkendové náplně více socialistických zemí. I tady byl důvodem nedostatek kvalitního ovoce na trhu. 

Jiné druhy rekreace: od kempingových vozů po garáže

V Evropě ale najdeme země, kde chataření nebo chalupaření není až tak typickou aktivitou a v žebříčku rekreačních obydlí je tak najdeme až pod Českou republikou. Jde například o Nizozemsko, Irsko nebo západní Německo. 

V Rakousku se kupříkladu rozšířil jiný trend. Soukromé objekty na zemědělské půdě pronajímaly jejich majitelé městskému obyvatelstvu už od konce 2. světové války. Z nich pak vznikly horské chalupy a penziony. Jejich nabídka je tu velmi rozšířená, a tak se nikdy trend samostatných prázdninových objektů nerozšířit. 

Pro zmíněné Nizozemsko je stále typické cestování s karavany. Po pádu železné opony začali Holanďané a Holanďanky přijíždět také do Čech a dokonce tu na severu vlastní a provozují holandské kempy. I dnes jsou pro země Beneluxu typičtější karavanové parky než víkendové chaty. Navíc v zemi protkané vodními kanály se rozšířilo také vlastnictví hausbótů, na kterých je možné bydlet celoročně.

Trend cestování s obytnými vozy je velmi rozšířený i v Kanadě, a to nejen mezi turisty, ale také místním obyvatelstvem. Toalety, přístup k pitné vodě, rozlehlá parkoviště i piknikové stoly. Infrastruktura je pro tento typ cestování nachystaná ve všech provinciích, s jednotlivými místy na cestě radí speciální aplikace a ve všech obchodech a na všech čerpacích stanicích koupíte stejné bomby k vařiči. „Dříve to dělal opravdu každý Kanaďan a Kanaďanka. Na začátku léta jsme s rodinou naskočili do auta, zapřáhli menší obytný vůz a vyrazili na tisíce kilometrů dlouhou cestu. A další léto znovu. Ti, kdo neradi cestovali, si pořídili chatu nebo srub u jezera. Byli v přírodě stejně jako my, jen na jednom místě,“ vypráví mi Patsy Klyne z kanadské Manitoby a směje se, že v přírodě jsou ale obyvatelé Kanady vlastně všude.

Na Maltě vznikají rekreační objekty z bývalých přístavních garáží, a jejich počty se pak tedy nepromítnou do statistik, které jednotlivé země co do počtu druhého bydlení srovnávají. Garáž úředně zůstává garáží. „Na ostrově, který celý přejedete autem nebo autobusem do půl hodiny, se jeví odjezd do rekreačního domku v přístavu, tedy bývalé garáže, dost absurdní. Přesto je to ale velký trend, který umocňuje nepřestávající developerská výstavba apartmánových domů pro turisty. Místním tak zůstávají jen ty jejich garáže v přístavu,“ popisuje mi Martin Galea De Giovanni žijící ve Vallettě. 

I když fenomén druhého bydlení může nabývat různých podob, například i apartmánových domů nebo prázdninových vil u moře, je jasné, že ve většině evropských zemí vznikal tento trend navzdory železné oponě na podobných základech. Zatím to vypadá, že nevymírá.

august 2025