Nejvíc ruské město EU  Dva světy na řece

Narva, třetí největší město v Estonsku, bylo kvůli svému převážně rusky mluvícímu obyvatelstvu dlouho mentálně a kulturně izolované. Město, které od Ruska dělí jen stejnojmenná říčka, je opakovaně zmiňováno jakožto možný první cíl ruské agrese na území NATO. Bezpečnostně politické zájmy estonský stát nutí se více snažit o integraci rusky mluvící menšiny – snahy, které často svědčí o hluboce zakořeněné nedůvěře. V Narvě samotné se ovšem mladá generace v současnosti sebevědomě zasazuje za svoji identitu a svobodu. S některými aktéry*kami této proměny jsme měli možnost hovořit.

V Tallinnu je deštivé červencové odpoledne, to ale Svetlaně Ivanově nevadí. Spolu s 31 000 zpěvačkami a zpěváky se přidává k mocnému zpěvu na písňovém festivalu Laulupidu. Tento estonský festival sborového zpěvu je více než jen koncert – je to symbol národní identity, a kromě toho také živoucí vzpomínka na zpívající revoluci, jíž estonské obyvatelstvo kdysi čelilo sovětské okupaci.

Pro tuto 41-letou sboristku z Narvy je 5. červenec 2025 významný den. Poprvé totiž stojí dospělý rusky zpívající sbor z pohraničního města na tomto jevišti s tak silnou symbolikou. „Cítila jsem se sama sebou,“ říká Ivanova. „Ne jako Ruska v Estonsku. Ne jako rusky mluvící Estonka. Prostě já – uvolněná, hluboce šťastná a konečně přijímaná.“

Tento moment je všechno možné, jen ne samozřejmý. Svetlana Ivanova pochází z Narvy, což je třetí největší město v Estonsku. Leží na samém okraji Evropské unie a od ruského města Ivangorod je dělí jen říčka Narva. Narva je považována za nejvíce ruské město v Estonsku: ruština je tu téměř pro všechny mateřštinou, přibližně třetina obyvatelstva má ruský pas.
  Tento moment je všechno možné, jen ne samozřejmý. Svetlana Ivanova pochází z Narvy, což je třetí největší město v Estonsku. Leží na samém okraji Evropské unie a od ruského města Ivangorod je dělí jen říčka Narva. Narva je považována za nejvíce ruské město v Estonsku: ruština je tu téměř pro všechny mateřštinou, přibližně třetina obyvatelstva má ruský pas.

Narva, kdysi významné průmyslové centrum, se po rozpadu Sovětského svazu nikdy zcela nevzpamatovala z hospodářského kolapsu. 10,5 procenta obyvatel je tu nezaměstnaných – což je výrazně nad průměrem zbytku země. „Narva je dodnes považována za ‚svět sám pro sebe‘ – jazykově, kulturně i mentálně často izolovaný od zbytku země, a místo, kde národní události, jako je tento estonský písňový festival, dlouho téměř nerezonovaly.

Malé, ale velké proměny

Sbližování estonsky a rusky mluvícího obyvatelstva je jedním z nejnáročnějších úkolů postsovětské éry – a od počátku celoplošné ruské invaze do Ukrajiny v roce 2022 ještě naléhavější než kdy jindy. Město Narva kvůli své pohraniční poloze a demografické struktuře je považováno za geopolitický bod napětí. Tyto obavy jsou oprávněné, Moskva by mohla rusky mluvící obyvatelstvo ovlivňovat cílenou propagandou. Válka a následně zavedená politická opatření vůči ruské menšině žijící v Estonsku ještě zesílily nejen napětí mezi estonsky a rusky mluvícím obyvatelstvem, ale také v rodinách žijících v Narvě.

O to symboličtější je, že se Svetlanin sbor zúčastnil estonského písňový festivalu – nenápadný, ale pozoruhodný symbol proměny, právě v této době, kdy je Narva v centru geopolitického napětí více než kdy předtím.

„Malé, ale velké proměny,“ komentuje to Martin Tikk. 28-letý mladík se začátkem roku 2021 po dokončení bakalářského studia turismu přestěhoval z Tartu do Narvy – z čisté zvědavosti a touhy po dobrodružství, se smíchem vysvětluje: „Narva je město, kam to lidi prostě netáhne.“ To, co tam našel, ho šokovalo: málo mladých lidí hovořících estonsky, zato spousta ruské propagandy. A tak se rozhodl založit jazykový klub pro mládež, který dobrovolnicky provozuje. Jeho cílem je mladou generaci učit estonsky. Zůstal tu – a stal se významným aktérem proměny. Když v roce 2023 vzniklo první státní gymnázium s výukou v estonštině, začal tam Tikk působit jako učitel tance a community koordinátor. Jeho úkolem je propojovat dospívající s regionálními divadly, tanečnímu skupinami a iniciativami občanské společnosti.
  A změny jsou znatelné: taxikáři v současné době více rozumí estonštině, jazyk je více slyšet i v ulicích města. Veřejný prostor se nyní revitalizuje, kulturní a společenský život ožil. Rusky mluvící mladí v Narvě chodí tančit estonské lidové tance, hrají divadlo, studují na Narva College při Univerzitě Tartu nebo se angažují v dobrovolnickém estonském obranném svazu Kaitseliit. Je to generace, která nově definuje, co to znamená být v Narvě Estoncem či Estonkou. Pro hodně z nich – a to i pro ty, jejichž rodiče nebo prarodiče podporují Putina – nejde o odmítání ruských kořenů nebo ruského jazyka, ale o dialog a rozmanitost. „Letos visely na Den nezávislosti téměř na každém domě v mé ulici estonské vlajky. Před pěti lety – ani jedna,“ říká Tikk. I stát dává jasně najevo svůj postoj. Z obavy z napadení Ruskem vláda v březnu 2025 oznámila plán vybudovat vojenskou základnu pro posílení východní hranice. „Umístit vojáky přímo na hranici je jasný signál ohledně bezpečnosti – ale je to také něco, co Narvě dlužíme,“ řekl v dubnu generálmajor Vahur Karus z velitelství estonských ozbrojených sil místním médiím. „[Obranné síly] zde byly dosud jen málo viditelné.“

O Narvě je více slyšet, i co se kultury týká: koncem června 2025 se zde konaly poprvé Global Estonian Culture Days – další výrazný signál, že toto město patří k Estonsku.

Ovšem proměna Narvy není řízena pouze shora. Svetlanin výstup na festivalu Laulupidu s jejím tandemovým sborem založeným v roce 2018 je součástí čím dál větší „kulturní infrastruktury“, jak říká Anna Farafonova, ředitelka estonského Jazykového domu, kontaktního místa pro integraci, které vzniklo po ruské anexi ukrajinského poloostrova Krym v roce 2014. „I když válka ukázala, jak naléhavě potřebujeme vést dialog s rusky mluvícími komunitami, mnoho vývojových trendů, které dnes pozorujeme, není pouhou reakcí na válku,“ zdůrazňuje Anna, která je rodačkou z Narvy. „Jde o výsledek dlouholetého úsilí jednotlivců, kteří věří v toto město.“

„Nejde o to, zda se Narva přibližuje k Tallinnu nebo se od něj vzdaluje,“ říká Farafonova. „Jde o to, aby se město zhostilo své role – jakožto živá, významná součást této země.“

Petrohrad je blíž

Podnikatel v kultuře Allan Kaldoja vyrůstal nedaleko Narvy – jakožto příslušník málo početné estonsky mluvící menšiny. Již v raném věku ho zaujal zvláštní charakter tohoto pohraničního města: jeho historická a geopolitická poloha, jeho rozporuplnost a „křehkost jakožto hranice civilizace“, jak to sám nazývá.

Z estonského břehu řeky Narvy, jen pár set metrů od svého nezávislého divadla Vaba Lava, které založil v roce 2018, ukazuje Allan Kaldoja na ruskou vlajku vlající nad středověkou pevností Ivangorod. Pouhých 135 kilometrů odtud leží ruský Petrohrad, který je odsud blíž než Tallinn.

Nikde jinde není složitá historie mezi estonskou a rusky mluvící komunitou tak zřejmá jako zde. Po sovětském „osvobození“ v roce 1944 bylo město Narva, které bylo nacisty téměř zcela zničeno, cíleně rusifikováno. Většina estonských obyvatel byla vyhnána nebo zemřela v sibiřských pracovních táborech. Do města se přistěhovali noví pracující z jiných částí Sovětského svazu: Narva naléhavě potřebovala lidi pro obnovu města a zároveň bylo cílem z místního obyvatelstva udělat menšinu. Velká část estonské minulosti města tak zanikla.

Když Estonsko v roce 1991 znovu získalo nezávislost, byla Narva de facto městem ruského ražení. Pro mnoho lidí nezávislost neznamenala osvobození, ale ztrátu zaměstnání a identity. Estonské občanství automaticky získali pouze ti, kteří v Estonsku žili před rokem 1940; všichni ostatní museli složit náročné jazykové zkoušky. Mnozí, kteří testy nesložili nebo se jich nezúčastnili, zůstali bez státní příslušnosti.

Dnes, více než 30 let poté, má přibližně třetina z 58 000 obyvatel Narvy ruské občanství. Převážná většina z nich mluví doma rusky. Město se tak výrazně liší od zbytku Estonska, kde etničtí Rusové a Rusky tvoří přibližně čtvrtinu obyvatelstva. V celé zemi je registrováno přibližně 83 500 ruských občanů a asi 70 000 lidí s „šedým pasem“ – nemají ani estonské, ani ruské občanství a právně se nacházejí mezi oběma zeměmi. Malou výhodou pro ně je bezvízový vstup do Ruska.
  Jako dítě zažil Allan Kaldoja krátce před získáním nezávislosti strach ze sovětských tanků. Později byl svědkem rozpadu: průmysl zmizel, kriminalita vzrostla. Významná událost v postsovětském Estonsku se odehrála v roce 2007, kdy byl z centra Tallinnu odstraněn válečný památník „bronzového vojáka“ – pro Rusy*ky symbol vítězství nad nacistickým Německem, pro Estonce*ky začátek dlouhé a bolestivé okupace. Následovaly násilné nepokoje v Tallinnu a vlna kybernetických útoků, které byly pravděpodobně řízeny Kremlem, po nichž se Estonsko stalo světovým průkopníkem v oblasti kybernetické bezpečnosti.

Bronzová noc, jak se nepokojům říkalo, byla první varovným signálem – spojeným s poznáním, že stát se rusky mluvící menšinou musí více zabývat, především v příhraničním městě Narva, aby zajistil stabilitu země. I po zavedení prvních opatření jako například vzniku veřejnoprávního média vysílajícího v ruštině zůstávala Narva dlouho městem sovětského ražení, s prázdnými továrnami, nedůvěřivými úřady a zamrzlými mocenskými strukturami. V obývácích, na ulici a ve škole nadále dominoval ruský jazyk a jak mnozí uvádějí, také ruská mentalita. Místní správa byla prostoupena klientelismem a korupcí a v podnicích i institucích přetrvával hluboce zakořeněný sovětský způsob myšlení, říká Kaldoja – a mnoho dalších to potvrzuje. Co podle něj městu chybělo, bylo centrum občanské společnosti – místo pro dialog, kreativitu a výměnu názorů.

Jeviště proti nedůvěře

Kaldoja, který předtím studoval práva a poté teologii v Tartu, v Tallinnu svým prvním Vaba Laba (česky: „Svobodné jeviště“) ukázal, že se postindustriální prostory mohou stát živými kulturními centry. Jenže jeho srdcové město je Narva. Jeho vize spočívala v tom přebudovat Baltijets, areál bývalé zbrojnice o rozloze 11 000 metrů čtverečních, na divadelní centrum, s ateliéry a festivaly – útočiště před autoritářstvím zvoucí k účasti.

Jenže Narva není Tallinn – investoři nejevili zájem. Kaldoja proto budovu koupil sám, „s vědomím“, jak sám říká, „že Narva bude jednoho dne v centru pozornosti“. V roce 2014, když Rusko anektovalo Krym, se pozornost světa náhle vskutku obrátila k tomuto pohraničnímu městu: mohla by být Narva další na řadě?

Tyto obavy nebyly neopodstatněné – v Narvě se totiž objevovaly mnohé z oficiálních ospravedlnění Moskvy pro dřívější agrese: téměř výlučně rusky mluvící obyvatelstvo, které má jen minimální znalosti úředního jazyka a konzumuje převážně ruská média a podle propagandy Kremlu je „diskriminováno“ a „utlačováno“ – stejně jako v případě Krymu nebo Donbasu. Poloha přímo u ruských hranic a symbolický význam „návratu“ údajně ruského města na území EU a NATO podnítily obavy, že Narva by se mohla stát cílem ruské „ochranné nebo osvobozenecké akce“. „Politici najednou říkali: ‚Jé, musíme s Narvou něco udělat!‘“ říká Kaldoja. „Dřív tohle město skoro nikoho nezajímalo.“

Vláda podnikla masivní investice. V Narvě vzniklo první státní gymnázium, kde se vyučuje estonsky, a estonská imerzivní základní škola. Začal vysílat rusky mluvící veřejnoprávní kanál ETV+ a otevřela se integrační centra.

Za pomoci třímilionové dotace, ale bez finanční podpory města, jak Kaldoja zdůrazňuje, mohl svůj projekt nakonec uskutečnit. Od roku 2021 se v novém kulturním centru Vaba Lava nachází nejen divadlo typu „black box“ a studiový sál – oblíbený u dospívajících –, ale také „Dům estonského jazyka“ a kavárna. Na repertoáru jsou hry, které provokují – o ideologii, identitě a svobodě.
  Ruská celoplošná invaze do Ukrajiny v roce 2022 byla pro estonskou vládu dalším varovným signálem. Integrace rusky mluvícího obyvatelstva se najednou stala otázkou národní bezpečnosti. Tallinn reagoval rychle a rozhodně: zákaz ruských médií a shromažďování „na podporu agrese“, ale také veřejného používání symbolů okupace jako písmeno Z nebo nošení svatojiřské stuhy, která v Sovětském svazu symbolizuje vítězství. Ruské vlajky se v rámci vzpomínkových akcí – jako například den vítězství 9. května – už nesmějí vyvěšovat. Z veřejného prostoru zmizely i sovětské památníky.

Jazyková reforma, odkládaná po celá desetiletí, byla výrazně urychlena: vláda rozhodla, že do roku 2030 má být ve všech školách povinná výuka pouze v estonštině. Obzvlášť kontroverzní byla ústavní změna z března 2025, která v komunálních volbách občanům třetích zemí zakazuje právo volit – týká se to především obyvatel s ruským a běloruským pasem a osob bez státní příslušnosti s „šedým pasem“.

V Narvě však tato opatření vyvolala zděšení. Zejména starší obyvatelé je označili za uspěchaná a kritizovali, že byla přijata bez celospolečenské diskuse.

Vzor v třídě

Všechny tyto změny se týkají i Aljony Kordončuk. Od roku 2024 vede estonskou imerzivní základní školu, která má usnadnit přechod k estonštině, aniž by se negovala rusky mluvící identita dětí. Její životopis vypráví o rozdělené identitě regionu. Estonsky se naučila až během studia – a do tohoto jazyka se zamilovala. Její otec, kdysi trenér boxu sovětského národního mužstva, v roce 1991 přišel nejen o práci, ale především o pocit sounáležitosti. Estonský pas nikdy nezískal, dodnes žije s „šedým pasem“, neumí estonsky a je přesvědčený o tom, že válku začala Ukrajina.
  Co doma změnit nedokáže, se Aljona snaží měnit ve škole: za pomoci transparentnosti, dialogu a trpělivosti. Tento postoj prošel zatěžkávací zkouškou v srpnu 2022, kdy sovětský tank T-34, který stál celá desetiletí na promenádě u řeky v Narvě, byl odvezen do muzea v Tallinnu – dle vysvětlení úřadů proto, aby se snížil ruský vliv ve veřejném prostoru. Tank měl připomínat hrdinské počiny Rudé armády při překonávání řeky a „osvobození“ Estonska od německé okupace. Tank pro ni byl symbolem agrese. Její kamarádstvo se od ní odvrátilo a nadávali jí, že je zrádkyní.

Navzdory všem překážkám se nadále snaží být vzorem: „Člověk, který miluje Narvu, miluje Estonsko, jehož mateřským jazykem není estonština, ale který jí plynule hovoří – a tuto znalost předává dál.“ Vyučování v estonštině ve škole, kde působí, propojuje také s divadelními projekty, čtenářskými kluby a výlety, aby žactvo jazyk zažilo jako most, nikoli jako zeď.

Umění brojící proti propastem

Když se Johanna Rannula koncem roku 2021 přestěhovala do příhraničního města Narva, byla si vědoma hlubokých propastí, které panují mezi rusky mluvícím a estonsky mluvícím obyvatelstvem. „Propast tu byla vždycky. Ale mysleli jsme si, že se pomalu zaceluje. Potom přišla ta kauza s tankem – a s ní i poznání, že odcizení je hlubší, než jsme si mysleli.“

Badatelka měst a kurátorka Rannula od roku 2021 vede Narva Art Residency (NART). Rezidence se nachází v někdejší ředitelské vile gigantické textilní továrny Kreenholm, kdysi jedné z největších přádelen v Evropě. Dnes je historická průmyslová architektura z červených pálených cihel elegantním reliktem a symbolem proměny města.
  Rannula se do Narvy přestěhovala, protože se v hlavním městě „nudila“. Hodně se zajímala o ruskou menšinu a říkala si, že v menším městě „se toho rychle dá hodně měnit“. Realita v Narvě jí ale způsobila nepříjemný kulturní šok. Zatímco lidé v Tallinnu se zabývají „kulturními hodnotami, globálními záležitostmi a vyššími stupni pyramidy“, v Narvě jim jde spíše o to, „jak vyjít s penězi a přežít“, popisuje Rannula.

„Jsem Estonka, moji rodiče jsou Estonci. Tuto identitu jsem získala vlastně zdarma,“ říká. „Ale 90 procent lidí tady takto jednoduchou identitu jako já nemá. Taky se tu dá říct: ‚Jsem rusky mluvící občanka Estonska, ale necítím se estonským státem plně podporovaná.‘“

Die Narva Art Residency je její reakcí na tuto propast: místo pro nové perspektivy a otázky bez jednoduchých odpovědí. Svoji práci chápe jako „svého druhu misionářskou kulturní práci“, aby ukázala význam Narvy. V tomto roce v Narvě 25 umělců*kyň z Mexika, Zimbabwe, Litvy a Ukrajiny pracuje s místními. Umění se podle ní má stát každodenní součástí života, a tak pořádá workshopy ve školách, organizuje malování na zeď ve dvorech domů a performance v zahradách. „Umění do Narvy přináší jiné barvy pleti, jiné hodnoty, jiné perspektivy,“ říká Johanna Rannula. „A přesně to potřebujeme.“

Domů do Narvy

Pro 20-letou Korinnu Ader, členku studijní rady Narvy College, jsou kontroverze ohledně sovětského tanku a svátku 9. května nikoli politické, ale bytostně osobní. „Ten den můj děda vždy slavil narozeniny,“ říká. „Sešli jsme se a sledovali v televizi pochod. S politikou to nemělo nic společného.“

Ale od ruské invaze do Ukrajiny má 9. květen novou, vysoce politickou konotaci. Na přeshraničním mostu ruský Ivangorod pořádá koncert s pochodovou hudbou, a ta je slyšet až na estonský břeh. V Narvě se zase před radnicí řeční a zpívá a celé je to koncipováno jako Den Evropy. Zatímco stovky obyvatel ruský koncert vnímají jako součást svých tradic, Estonsko v tom vidí pokus, jak cíleně přivést ruskou propagandu až do Narvy.
  Korinna byla 9. května přítomna oficiální estonské ceremonii, protože se to od ní očekávalo, ale přiznává: „Srdcem jsem byla u řeky.“ Ten den je pro ni o připomínání si: „Na utrpení, které by nemělo být zapomenuto. To nás spojuje.“ Hodně lidí ve městě je ale z politického inscenování unaveno a vidí to jinak. Místo pořádání koncertů mají politici raději spravit silnice, říkají.

Korinna vyrůstala v rusky mluvícím světě v malém městě Ahtme. Její prarodiče, kteří se poznali v 70. letech na železničářské škole v Lotyšsku, se přestěhovali do východního Estonska, kde se těžila ropná břidlice a byly tam pracovní příležitosti. Její děda patřil k průkopníkům, kteří zavedli kolejovou infrastrukturu pro dopravu ropné břidlice. Korinna pyšně líčí, jak významná jeho práce pro tento průmysl byla. V tomto světě se našla i její matka: přes 35 let pracovala v logistice dolu, nehovořila estonsky a dodnes nevlastní estonský pas.

Korinnino dětství bylo bezstarostné, dokud v 16 letech nenastoupila do školy v blízkém městě Jõhvi. Poprvé se v Estonsku cítila cize. Šlo o přechodnou třídu pro rusky hovořící dospívající, v níž se vyučování odehrávalo téměř výlučně v estonštině. „Pokud jsme promluvili rusky, učitelka na nás řvala. Estonští žáci nás ignorovali. I učitelstvo se k nám chovalo jinak.“ Reagovala tak, že se zapojila, začala hrát v kapele a účastnila se školních projektů.

Když se na podzim 2024 Korinna přestěhovala do Narvy, aby studovala pedagogiku pro dospívající, bylo to pro ni jako návrat domů. Konečně byla někde, kde se nemusela rozhodovat: mezi ruštinou a estonštinou. „V Narvě jsem znovu objevila moji identitu – nejen jako Ruska, ale jako rusky mluvící Estonka.“

Dnes Korinna jakožto členka studijní rady Narva College podporuje studující z Kazachstánu, Ukrajiny nebo Izraele, aby se učili estonsky a aby zvládli jak vysokoškolský systém, tak trh práce. „Protože jsem to sama zažila, vím, jak těžké to je, a tak nyní můžu pomáhat ostatním,“ říká.

Příběh její rodiny je zároveň příběh města Narva – plným měnících se vazeb: zatímco její babička věří Putinovi a sleduje ruskou televizi, Korinna sama se cítí spojená s ruskou kulturou, ale zároveň miluje estonské tradice jako například písňový festival Laulupidu. „Samozřejmě že musíme mluvit estonsky. Jenže hodně politiků nechápe, jak se rusky hovořící dospívající opravdu mají,“ kritizuje současnou situaci.

Co bylo kdysi náročným balancováním, je dnes její síla. „Necítím se úplně estonsky. A jsem na to pyšná,“ říká. „Ale v Narvě se nemusím schovávat. Můžu mluvit rusky – a přesto cítit sounáležitost."

Mladí obránci a obránkyně Narvy

Pro Juriho Kaletiho bylo toto rozhodnutí rychlé: po ruské invazi do Ukrajiny se tento 20-letý mladík postavil na stranu Estonska a na znamení svého přesvědčení nastoupil do vojenské služby.

Inspirovali ho jeho sousedi Igor a Natalia Aal, manželé, kteří se před dvanácti lety přestěhovali z ruského Ivangorodu do Narvy. Pozvali Juriho, aby chodil do Noored Kotkad – mládežnické organizace vojenského dobrovolnického svazu estonské armády Kaitseliit. V Estonsku, zemi, která má o něco více než milion obyvatel, se obrana výrazně opírá o dobrovolníky. Ale v Narvě, kde v 90. letech hodně rusky mluvícího obyvatelstva ve volbách hlasovalo pro autonomii, je tato organizace dodneška politicky kontroverzní.

„Rusko mělo dlouho enormní vliv na dospívající,“ říká Natalia Aal, která je sama občanskou Ruské federace (přestože se narodila v Narvě) a dcerou rudoarmějce. I ona se učí estonsky a chce odevzdat svůj ruský pas. „Chceme pracovat pro blaho Estonska,“ doplňuje ji její muž Igor. Spolu s Jurim a jejich vlastním synem založili první skupinu Noored Kotkad v Narvě. Zpočátku narazili na tvrdou kritiku. „Hodně lidí nám říkalo, že jsme Hitlerjugend,“ vzpomíná Natalia. „Jiní Igorovi vyčítali, že do Narvy tahá Estonce.“
  Pro Juriho byl Kaitseliit školou života: poznal tu kamarády, naučil se estonsky a získal sebevědomí. „Z Estonskem mě dřív nic nepojilo,“ řekl. „Ale po prvním táboře se ve mně probudila zvídavost. Nabalovalo se to jako sněhová koule.“ Ale tahle cesta nebyla lehká. „Ve škole mi vyčítali, že jsem zrádce. Že Kaitseliit je pro fašisty. A Ukrajincům nadávali do prasat.“ Juri zůstal.

Vladislav Eglet, instruktor dospívajících v Kaitseliitu v Narvě, vyučuje obrannou výchovu a vlastivědu na místních školách. „Vidíme, jaký vliv sovětské učebnice dějepisu měly,“ říká. „Když ti někdo 20 let říká jednu verzi historie – a najednou ti někdo řekne, že to všechno byla lež –, je těžké to přijmout.“

Juri vojenskou službu dokončil a chce se stát důstojníkem. Potýká se však s jednou překážkou: pořád ještě má dvojité občanství a už dva roky čeká na to, aby se mohl vzdát ruského pasu.

Nová generace proměny

Kvůli válce je „Most přátelství“ do Ivangorodu dnes zavřený pro auta. A přestože hodně obyvatel Narvy, obzvláště těch starších, nadále pokukuje po Rusku a sleduje ruskou propagandu, nikdo se tam stěhovat nechce.

Jasné je jedno: Narva už není izolovaným „ostrovem“ na kraji Evropy. Motorem změny jsou především mladí, říká rektorka Aljona Kordončuk. „Mnozí dnes nesouhlasí se svými rodiči.“ Rozhovory u večeře, změna perspektivy díky cestování a nový pohled na Estonsko – to utváří názory nové generace.

Daniel Kurakin, 26, je jedním z nich. Provozuje YouTube kanál v ruštině, na kterém vysvětluje Estonsko a jeho politiku a brojí za jazykovou integraci. Tím chce čelit ruské propagandě. „Hodně lidí v Narvě vůbec neví, co se dělo v Mariupolu nebo Bachmutu,“ říká. 9. května 2022 ho napadli, protože stál s ukrajinskou vlajkou na promenádě u řeky. „Nechtěl jsem nikoho provokovat. Jen ukázat svůj postoj.“

Daniil zná oba světy. Chodil na ruskou školu a až v pozdějším věku se namáhavě musel učit estonsky. Nyní bojuje za to, aby to další generace měla jednodušší. „Bez jazyka nemáš šanci. Jinak skončíš u špatné práce.“
  I pro Pille Maffucci, zakladatelku tandemového sboru, do kterého chodí Svetlana Ivanova, byla cesta k písňovému festivalu Laulupidu výzvou, ale něco naléhavého. „Po pěti letech jsme mohli říci: Integrovali jsme se. Byli jsme na Laulupidu. Předtím jsme o této kultuře nic nevěděli.“ To byl ale teprve první krok. „Zpívat je super. Ale musíme lidi pozvat – aby prostě byli u toho. Vemte s sebou děti, vemte příbuzné.“

Čas tlačí

Mnohá rozhodnutí vlády, jako například přechod škol na vyučování v estonštině do roku 2030, jsou komplikovaná, ale nutná, říká Johanna Rannula, vedoucí Narva Art Residency. Rozumí frustraci, která vzniká při zjednodušených otázkách jako například „Chce Narva patřit k Rusku?“ a zdůrazňuje, že jen málo místních obyvatel je pro Putina.

„Mnozí se cítili ztraceni mezi různými systémy, výklady historie, každodenními starostmi a tím, co sdělují média,“ vysvětluje. Podporovat sovětský tankový památník prý nemusí nutně znamenat souhlas s válkou, jako spíše hájení symbolu osobní historie. Z pohledu mnoha obyvatel postupování státu při odstraňování památníku důvěru obyvatelstva neposílilo.

Rannula je však přesvědčena, že se jedná o „nezbytné zlo“ pro rozvoj systému. „Nemáme dalších 30 let času,“ říká. „Je nevyhnutelné, že to bude obtížné, protože jsme více než 30 let nedělali nic.“ Uznává také politické výzvy: „Pokaždé, když se Estonsko pokusí přiblížit rusky mluvící obyvatelstvo společnosti, ruský prezident Putin z toho udělá politické téma. To ztěžuje pokrok.“

Přesto je Narva v centru pozornosti – co se politiky, armády i umění týká. „Ten pokrok je pomalý, ale znatelný,“ říká zakladatel divadla Allan Kaldoja. Krátce před počátkem celoplošné války v Ukrajině založil festival svobodného divadla Valbādus. Jeho název je zároveň programem: „Protože zde končí svobodný svět – a zároveň začíná.“ Od 15. do 19. srpna 2025 se festival konal již počtvrté. Umělci*kyně z Běloruska, Kazachstánu, Uzbekistánu a Tádžikistánu představili hry, které jsou v jejich domovských zemích často zakázány. Valbādus je kulturním odporem proti Putinovi, znakem regionální solidarity a jasným gestem, skrze které Narva ukazuje, že je součástí Evropy.

Město, které se dlouho definovalo skrze hranice, hledá dnes novou identitu: jako rozhraní mezi východem a západem, mezi minulostí a budoucností, mezi mlčením a mluvením. „Mezinárodní události se nemusí konat jen v Tallinnu,“ říká Kaldoja. „Ale i tady. Aby lidé cítili, že sem patří.“ Protože: „Integrace neznamená přikazovat: ‚Teď musíte mluvit estonsky.‘ Integrace znamená společně něco vytvářet.“

September 2025