Setkání s německými vojáky v Litvě  „Doma jsem tam, kde mám svou skříňku“

Rusko neustává s ničivým útokem na obyvatelstvo Ukrajiny, proto Německo vysílá do Litvy stálou brigádu, která má zabezpečit východní hranici NATO. Reportérka NARA Marlen Busse hovoří s Raphaelem a Dannym – dvěma vojáky, kteří už do Litvy dorazili a patří k téměř 5000 příslušníkům armády, kteří tu mají být umístěni.

Historický posun

„Bylo to trochu zvláštní, stát na letišti jenom s kufrem a vědět, že se nepřesouvám jen do jiného města, ale do jiné země,“ vyprávěl mi 42-letý Raphael, když jsem ho a jeho kolegu, 37-letého Dannyho, v dubnu navštívila v kasárnách v Nemenčinė [v souladu s pravidly německé armády uvádíme jen křestní jména vojáků]. V Nemenčinė, městě u litevské metropole Vilniusu, jsou ubytovány první německé jednotky, zatímco se buduje stálá základna.

Raphael a Danny přijeli do Litvy v říjnu 2024 – ne na rozkaz, ale z vlastního rozhodnutí. Přihlásili se sem dobrovolně, stejně jako všichni vojáci*kyně, co zatím do Litvy dorazili. Německo plánuje do roku 2027 poskytnout Litvě kolem 4800 vojáků*kyň a 200 civilních pracovníků*nic. Dohromady budou tvořit 45. brigádu. Německé ozbrojené síly, Bundeswehr, ještě nikdy do zahraničí tolik vojáků*kyň nevyslaly.
  Německý ministr obrany Boris Pistorius opakovaně vyzdvihuje umístění 45. brigády v Litvě jako vlajkovou loď ‚Zeitenwende‘ neboli bod obratu. Tímto termínem bývalý kancléř Olaf Scholz odkazoval na historický posun německého postoje poté, co Rusko napadlo Ukrajinu. Celkově Scholz vyhradil 100 miliard euro na modernizaci Bundeswehru a zavázal se splnit cíl NATO vynaložit na obranu 2 procenta HDP (nyní je to 5 procent). Tento strategický krok znamenal konec tradiční vojenské zdrženlivosti Německa. Od roku 1991 bylo do zahraničí vysláno asi 445 000 německých vojáků*kyň na mise v Kosovu, Iráku, Mali nebo Libanonu. Na tradičních misích se jednotky střídají každé tři měsíce, ale situace v Litvě je jiná. Zde jsou vojáci*kyně umístěni trvale, a je k tomu dobrý důvod. Podle německého ministerstva obrany je Litva „nejzranitelnějším státem na východním okraji NATO,“ kvůli své geopolitické poloze mezi Běloruskem a ruskou enklávou Kaliningradem. Jak prohlásil německý ministr obrany Pistorius: „Bezpečnost Litvy je také naší [německou] bezpečností.“

V Německu probíhají vnitřní politické debaty kolem Bundeswehru už léta. Někteří občané*ky se na vyšší obranný rozpočet dívají skepticky. Někteří politici*čky a občanské skupiny varují před plíživou militarizací zahraniční politiky, například dodávkami zbraní do konfliktních zón. Podporovatelé*ky vyšších výdajů však argumentují tím, že má-li země čelit hrozbám, jako je válka s Ruskem, musí být vojensky připravená a jednat zodpovědně. Nedávno se z jednoho průzkumu v Německu ukázalo, že 70 procent respondentstva odpovědělo „dobře“ na otázku: „Myslíte si, že je dobře, nebo špatně, že Německo plánuje do budoucna dávat výrazně víc peněz na obranu a Bundeswehr?“

Zatímco v Německu se nadále debatuje o obranné politice, ruská armáda neustává v útoku na ukrajinské civilisty*ky a vojáctvo – z nichž mnozí neměli žádnou předchozí vojenskou zkušenost a jít do armády si nevybrali. Od února 2022, kdy Rusko zahájilo invazi na Ukrajinu, bylo podle údajů OSN zabito přes 12 000 ukrajinských civilistů*ek včetně 650 dětí. OSN dodala, že toto číslo je podhodnocené, jelikož jsou v něm zahrnutá jen ověřená úmrtí. Vedle toho bylo podle Střediska strategických a mezinárodních studií zabito bezmála 400 000 ukrajinských vojáků*kyň. Ztráty v ruské armádě podle časopisu Mediazona přesáhly milion lidí.
  V dubnu 2025 je na místě v Litvě už kolem 300 německých vojáků*kyň. Raphael a Danny patří mezi první v Nemenčinė, kde mohou využít už existující zázemí litevských ozbrojených sil. Do roku 2027 se vojáci přemístí do Rūdninkai a Rukly – strategických lokalit nedaleko Vilniusu a Kaunasu. Poloha Rūdninkai, vzdáleného pouhých 10 kilometrů od Běloruska, umožňuje rychle reagovat na potenciální hrozby v této citlivé oblasti. Letos v září bude Rusko na území Běloruska, nedaleko litevských hranic, pořádat vojenské cvičení Západ.

Rozhodnutí celé rodiny

Raphael slouží v Bundeswehru už přes 20 let, poprvé se dobrovolně přihlásil k vojenské službě roku 2002. V průběhu své kariéry zastával různé posty, od pěchoty po logistiku. Nyní je Raphael velitelem v oddělení správy materiálů a stará se o dodavatelské řetězce – registraci vojenské výstroje, distribuci vybavení a objednávky civilních potřeb, jako jsou psací nebo kuchyňské potřeby. „Začali jsme [v Litvě] od nuly. Je to náročné, ale naplňující,“ říká při rozhovoru v kasárenské kavárně.
  Raphael se dozvěděl, že se bude přesouvat do Litvy, jen pár týdnů před odjezdem – místo jiného vojáka, který se z nasazení stáhl. Zajel do Litvy na krátkou dovolenou a našel si tam dům k pronájmu.

Danny přijel do Litvy s manželkou a dětmi. Kdyby jeho rodina s přesunem nesouhlasila, nepřijel by ani on, říká mi. Jako vedoucí dopravy Danny koordinuje logistiku místních vozidel: „Jsem jeden z hlavních kontaktů, když někdo někam potřebuje.“ Poté, co v roce 2010 v Berlíně absolvoval základní vojenský výcvik, pracoval v civilním sektoru jako cukrář a pokrývač, až se nakonec znovu vrátil do Bundeswehru. Po desetiletí v roli důstojníka vojenské policie v Hannoveru a dvou zahraničních misích se přesunul do Litvy.

O pár dní později se setkávám i s Jacky, Dannyho ženou, v jejich novém domově u Vilniusu. Rodina tu žije s dvěma dcerami, psem Apollem a kočkou Peanut. Jacky mi vypráví, že stěhování do Litvy pro ni bylo „celkem v pohodě“, protože se s Dannym už dřív bavili o jeho přání být nasazený v zahraničí. „Když jede Danny, jedeme všichni,“ popisuje mi Jacky, jak před stěhováním uvažovali a vyloučili variantu vztahu na dálku.

Jenže jejich dcery, pětiletá a devítiletá, měly o budoucnosti jinou představu. „Odejít ze školy, odejít ze školky, odejít od kamarádů – to si tehdy neuměly úplně představit.“ Padlo pár slziček, ale teď je všechno jinak. „Navázaly tu dobré vztahy a jsou moc spokojené,“ říká Danny. Když se jim stýská po domově, pomáhají jim videohovory do Německa. „A hrozně rády tu chodí do školy,“ dodává Jacky. Rodina je se zdejší mezinárodní školou velmi spokojená. Podle Jacky je lepší než ta, do níž chodily v Německu: „Škola je dobře vybavená a jsou zaměření na dítě.“
  V Německu Jacky působila jako specialistka na inkluzi na základní škole, kde poskytovala podporu dětem se speciálními potřebami. Než se rodina přestěhovala do Litvy, musela z práce odejít, ale ponechala si možnost nastoupit zpátky, pokud by se rozhodli vrátit. „Tím se mi to rozhodnutí usnadnilo,“ vzpomíná. Vzhledem k tomu, že nemá univerzitní titul, Jacky nemůže zatím pracovat v Litvě ve školství, ale plánuje začít s e-learningovým programem, aby se mohla profesně uplatnit.

Rodina vnímá Litvu jako dočasný domov a svůj dům v Německu si ponechala. Prozatím je sem Danny povolaný na tři roky. Nicméně říká, že by si umístění rád protáhl, a Jacky je tomu otevřená. V Litvě na ni zvlášť silně zapůsobila příroda a to, jak jsou lidé uvolnění. I když je někdy pořád zapeklité se tu domluvit, třeba u lékaře. Blízkost války si uvědomuje i Jacky. Děti vědí, proč jsou tu, „... ale nenecháváme se tím omezovat – dál žijeme normálně. Pokud by situace eskalovala, já s dětmi můžu kdykoli odjet,“ říká Jacky. Na otázku, jak se vyrovnává s eventualitou, že by se Danny mohl dostat do bojů, odpovídá: „Má dobrý výcvik a ví, co dělá. Samozřejmě by bylo těžké, kdybychom museli odjet a nechat ho tu.“ Jacky už se obrátila na armádní kaplanství, které ji ujistilo, že v takovém případě poskytuje psychologickou podporu. „Ale nezbývá nám než brát věci, jak přicházejí. Když máte muže vojáka, To patří k tomu.“

Vřelé přivítání

Na oficiální inauguraci německé posádky 22. května 2025 přijel do Vilniusu kancléř Friedrich Merz. „Náš společný mír nezná geografické hranice – končí tam, kde ho přestaneme bránit,“ prohlásil Merz. Ceremonie na Katedrálním náměstí se účastnily stovky lidí.

Raphael a Danny říkají, že v Litvě cítí od lidí uznání, na rozdíl od Německa, kde mají lidé na armádu stále rozporuplné názory.

Raphael, který byl třikrát nasazen v Afghánistánu, říká, že německým civilistům musel svou vojenskou službu často zdůvodňovat a nezřídka se setkal se zraňujícími poznámkami. Danny si vybavuje podobný pocit: „V Berlíně, když jsem byl na základním výcviku, na mě plivali.“ V Německu platí regulace zakazující nošení uniformy mimo službu. „Často jsem se sám sebe ptal, jestli má smysl nosit uniformu pro obyvatelstvo, které nás vlastně nechce,“ přiznává Raphael.
  V Litvě je to jiné. „Třeba při Dni ozbrojených sil na mě lidi volali litevsky i německy: ‚Super, že jste tady!‘ To mě těší. Když se díváte na usměvavé tváře sledující, jak armáda pochoduje ulicemi, a lidi vám za vaši práci děkují, věci vypadají úplně jinak,“ chválí si Danny. Civilisté*ky vojákům projevují úctu tím, že jim dávají přednost ve frontě nebo jim podávají ruce. „Člověk tu může být voják a cítit se ve své kůži dobře,“ dodává Raphael.

Tento kontrast mezi oběma zeměmi není náhoda. Profesorka Margarita Šešelgytė, ředitelka Institutu mezinárodních vztahů a politologie na Univerzitě ve Vilniusu vysvětluje: „Jsme malá země stojící proti ohromné a velmi agresivní zemi.“ Litva, stát s 2,8 miliony obyvatel a dlouhou historií ruské okupace, totiž podporu schopných a odhodlaných evropských spojenců nutně potřebuje.

Šešelgytė zdůrazňuje: „Pokud Rusko překročí naše hranice, může zemi obsadit za relativně krátkou dobu. A víme, jak Rusko území okupuje – viděli jsme, co se dělo v Buči a dalších ukrajinských městech. Takže naším obranným cílem je bránit se u hranic, nenechat Rusy je překročit. Jenže pro to potřebujeme další ozbrojené síly a vybavení.“

Dodává, že historická zkušenost Litvy v obyvatelích vytvořila pochopení pro to, že do obrany je třeba výrazně investovat: „Jinak bychom mohli přijít o svou nezávislost a svrchovanost.“

Německá armáda byla v Litvě naposledy před více než 80 lety a v úplně jiné době. Během 2. světové války, v červnu 1941, nacistické Německo vpadlo do Sovětského svazu, a tedy i do Litvy, která byla v té době nuceně připojená k sovětskému bloku. Mnozí Litevci*ky zprvu německou armádu vítali jakožto osvoboditele s nadějí, že ukončí sovětský teror. Tyto naděje nemohly být vzdálenější pravdě: Nacistické Německo nastolilo brutální okupační režim, který vedl k vyvraždění více než 90 procent litevských Židů*ovek – přes 200 000 lidí.

Pod vládou nacistů trpěly i další skupiny obyvatel. Minimálně 500 Romů*ek bylo zabito – přibližně jedna třetina litevské romské populace. 1200 až 1500 psychiatrického pacientstva zemřelo hlady nebo důsledkem nehumánního zacházení a týrání zdravotníků. Masakr v Paneriai poblíž Vilniusu byl jedním z největších masových vražd Židů*ovek v Evropě. Bylo tu popraveno až 70 000 lidí – ve valné většině případů Židů*ovek, spolu s nimi pak minimálně 7500 sovětských zajatců*kyň a kolem 2000 Poláků*ek, primárně zástupců*kyň inteligence. Političtí oponenti a lidé, kteří se stavěli na odpor nacistické vládě nebo pomáhali Židům*ovkám, byli také zatýkáni, deportováni a popravováni gestapem a kolaborujícími silami litevské policie.

Dnes je přítomnost německého Bundeswehru v Litvě v příkrém kontrastu k době 2. světové války: Německo už není okupant, ale klíčový spojenec pro bezpečnost země.

Tento červen se vojáci z 45. brigády zúčastnili obnovení historického židovského hřbitova v Merkinė, v rámci vyrovnání se s minulostí. Německý velvyslanec v Litvě, Dr. Cornelius Zimmerman, při této příležitosti zdůraznil: „Historická zodpovědnost Německa za nacistické zločiny je neoddiskutovatelná.“

Výhled do budoucna

Ani jednomu ze zpovídaných vojáků se zatím po domově nestýská. „Od vojáka se očekává, že může být nasazen kdekoli v Německu. A jestli sloužím několik hodin cesty od domova v rámci Německa, nebo letím letadlem sem, to pro mě není rozdíl,“ říká Danny. „Umím žít kdekoli. Jsem doma tam, kde mám svou skříňku.“

Na otázku, co jim tu chybí, Raphael i Danny se smíchem odpovídají: „Mettbrötchen“ – houska se syrovým mletým vepřovým – typický německý pokrm.
  Danny říká, že jeho motivací je sloužit své zemi, i v časech krize. „Vždycky jsem chtěl nosit uniformu – být policajt, hasič, někdo, kdo má odpovědnost. Nakonec jsem zůstal u Bundeswehru,“ vypráví. Roli hrají také peníze: „Chci zkrátka nabídnout svým dětem ten nejlepší možný život.“ Raphael jeho pocity sdílí: „Upsal bych se [Bundeswehru] znova a bez přemýšlení.“ Zdůrazňuje širší perspektivu: „Děláme něco, co ve Spolkové republice nedělá nikdo jiný. Dali bychom to nejcennější, co máme – svoje životy.“ Považuje se za odvážného člověka? „Odvaha je relativní. Někteří moji kolegové se bojí pavouků, ale šli by do války. Takže ano, myslím, že se tomu dá říkat odvaha,“ uzavírá Raphael.

Válka na Ukrajině je pro něj blízko – geograficky i emocionálně. Když se ptám, jestli má strach, Raphael odpovídá: „Respekt [z nebezpečí války], to ano. Strach ne. Jsme vojáci. Tuhle práci nemůžete dělat se strachem. A proto nejspíš není tolik lidí, kteří by tu práci chtěli vykonávat,“ tuší Raphael. V německých ozbrojených silách v tuto chvíli slouží okolo 181 000 vojáků*kyň. Což je málo, jak ukazuje letošní armádní zpráva. Podle vlastních odhadů by Bundeswehr potřeboval mít do roku 2027 více než 200 000 vojáků. To nejspíš nebude snadné, protože mladá generace se zdráhá do armády vstoupit, a to i po plnohodnotné invazi do Ukrajiny – anebo kvůli ní.

Od zrušení povinné vojenské služby v roce 2011 neprobíhá v Německu žádný automatický příliv rekrutů do armády, a nábor kandidátstva je proto složitější. Navíc Bundeswehr soupeří o kvalifikované pracovníky s atraktivnějšími civilními zaměstnavateli, například v technologickém sektoru. V odhodlání vojáků také hraje roli to, jak vnímají hrozbu války.

„[Riziko je] dnes mnohem vyšší než před několika lety. Budeme muset počkat, až se ukáže, do jaké míry na nás přímo dopadne tady [v Litvě],“ říká Danny. „Víme o geografické situaci, jsme si vědomi, že válka by se mohla rozšířit,“ dodává Raphael. Nicméně Danny zdůrazňuje: Žádný otec by sem nepřivezl své děti, kdyby nebyl přesvědčený, že je to bezpečné. Já osobně se tu cítím velmi bezpečně a nemám obavy, že by sem válka měla přijít.“

Když přemýšlí o budoucnosti, Raphael jednoznačně tvrdí: „...ať už v aktivní službě, nebo jako rezervista – jinou práci dělat nechci. Doufám, že tu budu moct zůstat co nejdéle.“ Oba mají prostá přání: zdraví a mír. „Za pár let chci být tady – a bez války,“ prohlašuje Danny přesvědčeně. „A doufám, že to nedojde k našemu nasazení do boje.“

júl 2025